Mohlo by vás zajímat

.

        

Jste zde

Domů

Víra jako důvěra

Potřebuje člověk Věřit? Jednoznačně ano. Víra je jedním z pilířů lidské existence. Kdybychom ve svém životě nevěřili, nedalo by se skoro existovat. Věříme tomu, že učitelé mají dovednosti, kterými naučí naše děti počítat. Když na benzínové pumpě čerpáme naftu, věříme, že nečerpáme do auta vodu. Když se narodí dítě, to klíčové, o co se rodiče snaží, je, aby jim dítě věřilo. Každá výchova, každé vyučování se neobejde bez víry. Víra nám umožňuje dělat nové věci, protože ty staré, na kterých stavíme nové, ověřil někdo před námi. Máme tu Ne-wtonovy, Pascalovy, Archimedovy, Einsteinovy zákony a teorie, které už neověřujeme, věříme jim. Příprava na život začíná vírou, dítě nemá jinou možnost než věřit rodičům, teprve později, člověk sám mnoho také odzkouší. Praktickým obrazem víry, kterou rodiče učí své děti, je chvíle, kdy je vezmou za ruku. Věř mi, že tě provedu nebezpečím. Věř mi, že tě nepustím. Tak se rodí důvěra, sestra víry, která je s ní nerozlučně spjata. Víra se projevuje důvěrou. Dítě se učí vírou důvěřovat.
Když se něco pokazí ve výchově, dítě se nenaučí věřit a důvěřovat, bude život takového člověka plný strachu a nedůvěry. My potřebujeme jeden druhému věřit. S nedůvěřivým člověkem je to těžké a sám to má velmi těžké. Vzpomínám na dětský klub Ymcy, kde jsme dětem vyprávěli o Pánu Bohu, který je milujícím otcem a jak je dobré, že Pán Bůh je jako táta, který vás nepustí, když se ho pevně držíte. Jenže pak mi jeden mládenec řekl, že o takového Boha nemá zájem, že takovému Bohu nebude nikdy věřit. Ptal jsem se, proč tak radikálně nechce věřit? Odpověď nebyla složitá, jeho vlastní otec ho nikdy nevzal za ruku, když se bál, vždycky jen slyšel, to si musíš poradit sám. Tedy víra a z ní pramenící důvěra jsou klíčové věci. Mnoho věcí si nakonec v životě ověříme, ale mnoha věcem jednoduše nezbývá, než věřit, aby-chom na této víře mohli stavět nové.
My však slovo víra používáme ve vztahu k Pánu Bohu. Věřící je podle nás ten, kdo věří v existenci Boha. Když se řekne víra, napadnou nás věci náboženské. A nás dnes bude zajímat, jak je to s takovou vírou? Bible nás učí, že víra, to je otevření očí, abychom uviděli duchovní realitu, učí nás, že víra je změna pohledu, že víra je určitá stá-lost, že víra je uzdravující, že víra hory přenáší, že víra je opěrný sloup v nesnázích atd. V dalších nedělích se k některým z těchto aspektů víry vrátíme, ale dnes nás zajímá, víra jako důvěra. Jaká dů-věra? Důvěra, že Pán Bůh to myslí s námi dobře.
Zdá se to být samozřejmé, že věříme Boží dobrotě, ale jak to je s naší důvěrou v Boží dobro, když se dobrým lidem dějí zlé věci? Dů-věřovat, když jde všechno hladce a krásně, je snadné, ale důvěřovat, když to nejde hladce a krásně, není snadné. (Moravský kras) Přesně na to sázel Satan, když Boha žádá, aby Job neměl všechen ten komfort, kterým ho Pán Bůh obklopil. "Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit." Je naše víra v Boha, důvěra, že to s námi myslí dobře, závislá na na-šem zdaru nebo jsme ochotni, na Boží popud, ponořit hlavu, i když ne-víme, jestli se za chvíli nadechneme? Pán Bůh tenkrát trval na tom, že Jobova víra a důvěra není závislá na okolnostech, ale jaký zápas to pro Joba byl, věřit a důvěřovat, že navzdory všem těm Jobovkám, to s ním Bůh myslí dobře. Pán Bůh má naději, že mu budeme důvěřovat, i když půjdeme všelijakými stíny, i když to bude třeba stín smrti. Víra jakožto důvěra v Boží dobrou cestu pro nás.
Kde taková důvěra k Pánu Bohu vzniká? To nám pomůže odkrýt příběh, kdy Pán Bůh sám se snaží vzbudit důvěru u Mojžíše. Je tam u hořícího keře víc věcí, které budí důvěru, ale zastavme se u tohoto: Hospodin řekl: "Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem.
To první. Bůh není slepý, ani nedělá, že nevidí, nestrká hlavu do písku, Bůh vidí a připouští si k tělu, co vidí. Tenkrát viděl trápení otroků. Kdo znáte příběh exodu dobře, víte, že tím trápením nebylo jen, že museli otrocky pracovat, že jim tu práci ztěžovali, jak mohli, ale tím trápením byla také genocida, chtěli Izraelce vyhladit po meči. V Nilu umírali narození chlapci. Egypt byl zemí krutého sevře-ní, tedy nesvobody, byli jako ve svěrací kazajce. A tu Pán Bůh začne budit důvěru tím, že řekne, já to vidím. To, že vidí, zde znamená, že se ho to dotýká, není to tapeta na jeho počítači, ale scéna filmu podle skutečné události, která hýbe jeho srdcem. Bůh viděl všechno to sevření a nesvobodu, bezmocný pláč. Říká se, že sytý hladovému nevěří. Tím naznačujeme, že sytý nevidí a nerozumí nouzi hladového. Bůh, jako všemocný stvořitel a Pán nade vším, by se nemusel starat o bez-významnou skupinu Hebrejů v Egyptě, nemusel by ve své nádheře a svatosti vidět, ale on viděl jejich sevření. Pán Bůh vidí naše sevření, tomu máme věřit. I když jsme hodně malí, proti Boží vyvýšenosti a velikosti, Bůh vidí a připouští si k tělu, co na nás a kolem nás vidí. Tomu věř. Máme důvěřovat Bohu, který nás vidí v tom kontextu radostí i trápení, které na nás dolehlo. Naše víra a důvěra se vztahuje k Bohu, který vidí všechno, čím žijeme. My vidíme často jen to, co je na povrchu. Na návštěvě uvidíte jen to, kam vás hostitel pustí. Podle toho, jak jsme si blízko, otvíráme svůj svět druhým a tak někteří vidí i hlouběji. Tu méně, tu více. Pánu Bohu nemusíme nic složitě vysvětlovat, u něj víte, že vidí, dobře zná kontext vašeho života. Mojžíši, vy v České Skalici, to mi věřte, že vidím a dotýká se mého srdce, co vidím. Věřte mi, já Hospodin, nejsem ke kontextu vašeho života slepý.
A Pán Bůh tenkrát také slyšel. Můžete třeba i vidět sevření a úzkost někoho, ale být k tomu, co vidíte hluší. Pán Bůh ne. Slyšel pláč, slyšel křik, slyšel to úpění. Volání dolehlo k jeho uším a hnu-lo to s jeho srdcem. Tomu máme věřit a tady roste důvěra, že Pán Bůh není hluchý, že i z všelijakých nížin, hlubin a sevření ještě uslyší náš hlas. Důvěřujme, že Bůh slyší, že není místa, odkud by se k němu nedonesl hlas našich modliteb. Důvěra k Pánu Bohu se projeví i tak, že jsme se nepřestali modlit, že jsme nepřestali volat. Víra je důvěra, že Bůh nejen vidí, ale i slyší náš hlas sevření. Izraelci tenkrát úpěli, protože nad sebou měli bezohledné lidi. Poháněči, kteří nebrali ohledy. Tam, kde se neberou ohledy na druhé, se nežije dobře. Kdo někdy zažil, že se na něj nebraly ohledy, řekne vám, jak bolestivé to je, jak se cítíte bezmocní. Ale Pán Bůh slyšel tenkrát nářek těch, na které nebrali ohledy. Na RŠ jsem často vedoucím dorostů říkal, že program a především hry se nepřipravují, aby si to užili ti nejschopnější, ale i ti nejslabší. Tedy věřme, že Hospodin i dnes slyší nářek lidí, na které neberou druzí ohledy.
No a do třetice zazní. Znám jeho bolesti. Co to znamená, že Bůh zná bolesti? Že vidí, chápeme, že slyší, rozumíme, ale co Bože myslíš tím, že znáš? Není to jen opakování toho, že vidíš a slyšíš, není to jen řečnický obrat? Něco znát, v této souvislosti, znamená mít s tím zkušenost, zažít to, rozumět tomu, protože jsem uprostřed té věci. Pak to ale znamená, že Bůh má osobní zkušenost s bolestí člověka. Tenkrát tomu zřejmě rozuměli tak, že Pán Bůh je empatický. Empatie je schopnost vcítit se do druhého, rozumět jeho prožitkům a pocitům. Někdo je empatický víc někdo míň, jednoduše je to dar. Často kdo sám zažil bolest, rozumí bolesti druhého. Přestože žádný člověk na světě nemůže 100% rozumět mé bolesti, je empatie veliký dar. Jde tu tedy o Boží empatii? Určitě i o ni, Bůh se jistě dokáže vcítit do role člověka, ale naše křesťanská víra a důvěra, zná ještě jinou odpověď, jiný příběh. Příběh o tom, jak se Bůh stal člověkem, aby zakusil, aby získal zkušenost, aby vstoupil dokonce i do bolesti největší, do smrti.
Už prorok SZ Izajáš zpívá o někom, o Božím služebníku, který se ztotožnil s lidskou bolestí a trápením, o někom kdo vstoupil do našich nemocí i provinění a Evangelia ten příběh dovypráví k překvapení tak, že tím někým je Pán Bůh sám, ve svém synu Ježíši Kristu. Znám jejich bolesti, tahle Boží věta s v Kristu stala něčím novým a nečekaným, nabývá nového významu. Nejde tu jen o empatii byť Boží, jde tu o Boží sestoupení do naší bolesti. Bůh skutečně zná, tedy cítí naši bolest, má s ní zkušenost. Cítí a zná bolest těla i duše. Bůh není jen empatický, on sestoupil, aby zažil. Mojžíš tenkrát slyší: Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil. Boží sestoupení tenkrát bylo slavné vysvobození a vyjití. Byl to ale tenkrát i předobraz Božího sestoupení, Božího vtělení, v Ježíši. V Ježíši to Boží, znám bolesti, začíná budit důvěru, že Pán Bůh to myslí se mnou dobře, protože sám zažil a proto zná. Ano, Bůh se v Ježíši stal člověkem, aby nás vysvobodil ze sevření. Vstoupil nejen do bolestí a trápení, ale i do našeho hříchu.
Když se narodí víra a důvěra v Boha, můžeme pak uvidět cíl: a vyve-du jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlé-kem a medem. Sevření se díky důvěře mění na prostor svobody, to je cíl. Bůh vzbuzuje důvěru, protože nám chce být průvodcem na cestě do jeho země. Je to všelijaká cesta, plná překážek, ale cílem je Boží země. Víra jakožto důvěra je pomocí na cestě do svobodné země, Božího království, to je cíl. Prostorné místo svobody s Pánem Bohem. Naše důvěra v Boha vyrůstá z víry, že to s námi myslí dobře, že se nevlá-číme životními problémy pro Boží potěšení, či rozmar, ale aby nás Bůh dovedl do dobré země. To slyšíme s Mojžíšem i pro sebe. Věřte mi, že vás chci dovést do dobré země. Není to ale samozřejmé, taková důvěra, protože cesta je ještě plná překážek a bolestných okolností. Když tenkrát Izraelci vyšli, zažili při svém putování množství překážek a nástrah. Kolikrát ztráceli poutníci důvěru v Boží dobrotu.
Což nebylo v Egyptě dost hrobů, že jsi nás odvedl, abychom zemřeli na poušti? Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem. Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní? Proč nás Hospodin přivedl do této ze-mě? Abychom padli mečem? Aby se naše ženy a děti staly kořistí? "Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili? Vždyť tu ne-ní chléb ani voda! Tato nuzná strava se nám už protiví." Jaký byl rozdíl mezi naříkáním v Egyptě a na poušti? Ten, že na poušti začali obviňovat Pána Boha, že to s nimi nemyslí dobře. To je ztráta důvěry. To je nám určitým varováním, protože cesta do nebe je o různých pře-kážkách. Jsme na cestě, kde ty překážky ještě jsou, a právě u nich se osvědčuje naše víra jakožto důvěra v Boží dobrotu. Mojžíšovi rodiče věřili, a proto svého syna tři měsíce po narození ukrývali; viděli, že je to vyvolené dítě, a nezalekli se královského rozkazu. Byl tu problém, vážná překážka, ale víra se osvědčila. Pán Bůh vidí, Pán Bůh slyší, Pán Bůh zná, ať v nás roste důvěra, že nás vede cestou do své země, do své blízkosti.