Historie sboru
Kořeny práce Církve bratrské v Chrudimi se datují do doby po první světové válce. Tehdy se evangelium šířilo pomocí kolportérů Biblí a křesťanské literatury a prvních kazatelů Svobodné církve reformované, zejména bratra Adolfa Adlofa. Evangelium zasáhlo i některé lidi v Chrudimi a okolí. Ovocem evangelizační služby bratra kazatele Adolfa Adlofa bylo i duchovní probuzení v Pusté Rybné, kde uvěřili také Němcovi – otec byl učitel v důchodu a Hamerníkovi zemědělci – manželé s tatínkem.
Tyto dvě rodiny, Němcovi (7děti) a Hamerníkovi (3 děti) se nastěhovali do Chrudimě-Markovic. V cihelně byl mistr pan Lukáš, který na svědectví Němcových uvěřil. V zápětí na to přicházeli Němcovi do cihelny a měli spolu duchovní rozhovory. Bratr Lukáš, (dědeček bratra kazatele Pavla Lukáše z Brna, Vladimíra Lukáše a sestry Viktorie Truncové z Pardubic) zval do svého bytu i dělníky z cihelny a dával jim svědectví o Pánu Ježíši. V roce 1927 zvláštním Božím řízením přichází do Chrudimě bratr Ladislav Špaček s rodinou z Velin u Holic v Čechách. Inspiroval ho k tomu jeho bratr Jindřich, kolportér Jednoty Českobratrské, který situaci v Chrudimi znal. Špačkovi, od roku 1923 členové Jednoty Českobratrské, uposlechli Boží volání aby se zapojili do práce na Božím díle v Chrudimi. Najali si hospodářství ve Fibichově ulici čp. 219 poblíž nádraží. Tam v domě bratra Ladislava Špačka započala oficiálně shromáždění Jednoty Českobratrské, nyní Církve bratrské. Sloužit do nich přijížděl pravidelně každou druhou středu v měsíci a každou čtvrtou neděli v měsíci bratr kazatel Jan Černý ze sboru v Hradci Králové.
Začátek práce kazatelské stanice Církve bratrské v Chrudimi se tedy datuje do roku 1927. O 22 let později přichází do Chrudimě bratr Ferdinand Drahokoupil s rodinou z Poděbrad a začal sloužit Božím Slovem a svědectvím. Práce se i za přispění dalších služebníků nadějně rozrůstala, konalo se i několik evangelizačních shromáždění v Muzeu v sále Sůva se službou věřících z Hradce Králové, kteří přijeli několikrát i s pěveckým sborem.
V roce 1980 po dvou a půlleté rekonstrukci domu se shromáždění přestěhovalo do nové modlitebny v centru města ve Filištínské ulici čp 27. Po „sametové“ revoluci dochází k příchodu dalších lidí, kteří prožili znovuzrození z Ducha svatého a připravovalo se ustanovení samostatného sboru Církve bratrské v Chrudimi.
Ze svědectví pamětníků sestavil
Jan Drahokoupil
Fotogalerie z rekonstrukce sborové budovy. Pro více obrázků a informace o přestavbě klikni na obrázek.
Stavba probíhala v letech 1978 – 1980. Více informací zde.
Počátky samostatnosti sboru
Společenství věřících v Chrudimi fungovalo dlouhou dobu jako kazatelská stanice Církve bratrské v Pardubicích. Od 1. 6. 1995 se stala samostatnou kazatelskou stanicí a od 1. 1. 2001 se stanice osamostatnila a stala se samostatným sborem Církve bratrské v Chrudimi. Více o tomto období sepsal kazatel P. Jelínek:
Novodobá historie sboru se začala rozvíjet od 1.4. 1995, kdy byl v Chrudimi ustanoven vedoucí stanice, jako reakce na její rozvoj a početní nárůst. Tehdy to byly takové pionýrské doby, tak to nebyl ani druhý kazatel, ale pomocník kazatele. Stanice byla ustavena jako samostatná kazatelská stanice a její autonomie se postupně zvyšovala.
Život byl ve znamení přicházení nových lidí, část se rekrutovala z původní skupinky, která vznikla mimo sbor a v určité době se začala ke sboru připojovat, část začala přicházet nových, zejména z řad středoškolských studentů. Z původních cca 20 se počet zvýšil asi na 40. Byl to bezesporu velký nápor pro původní osazenstvo stanice, protože přišli noví lidé, bez církevních kořenů, bez znalosti a pokory k tradicím, bez ochoty ke kompromisům., horliví, zapálení pro Pána.Přestože to obě skupiny, jak ti noví, tak staří, ustály, leta se táhl zákop a živila křivda, že ti noví „ukradli sbor“ těm původním. Logicky se změnil způsob bohoslužby a shromáždění přestala být klasicky „cb“, i když měla svůj pořádek a řád. Něčím byla jiná, a každý, kdo přijel na návštěvu říkal, že u nás cítí lásku.
To, že byla stanice v relativně malém městě mělo za následek i odchod mladých za partnery, na studia a za prací do velkých měst, v jednom případě i za moře.
Kolem roku 2000 se začalo uvažovat o osamostatnění od sboru Pardubice. Zprvu v tom nebyla jednota a někteří navrhovali odklad. Situace k tomu ale nazrála. Zásluhu na tom měl pardubický kazatel a správce Tomáš Holubec, který rozpoznal potenciál rozvíjejícího se života v Chrudimi a samostatnost podporoval. V té době už byl budoucí sbor soběstačný, s odděleným účetnictvím, schopný zabezpečit i všechny služby a servis, s fungujícím staršovstvem , pardubickému sboru ještě vypomáhal službami v Proseči a Kvasíně i v Pardubicích
Vždyť proto sbor zakládá stanice, aby z nich jednou byl samostatný sbor. A tak se od 1.1.2001 stává Chrudim s počtem 52 členů a 28 dětí novým samostatným sborem Církve bratrské.
Život sboru se dál rozvíjel normálním způsobem, důraz byl kladen na kvalitní učení, probírání Písma do hloubky a budování lásky k němu, Některé aktivity rozvíjely lidi ve službě, ať už to byla služba v Azylovém domě nebo v Uprchlickém středisku na Seči a další, některé utužovaly kolektiv jako několikaleté pořádání fotbalového turnaje o putovní pohár, společné dovolené… , některé umožňovaly poznávat jiné sbory při návštěvách / např. Husinec, Trhový Štěpánov, Horní Suchá, Pardubice, Česká Třebová, spolupráce se sborem v holandském Ede.
Období budování sboru bylo také spojené s pomalým a opatrným budováním užší spolupráce v rámci ekumeny. Duchovní z jednotlivých církví se začali scházet cca 1 krát za měsíc při studiu Božího slova, ke společnému sdílení a k modlitbám. To užší společenství vedoucích se pak kladně projevovalo i ve společných ekumenických shromážděních.
Nově vzniklému sboru připadla stanice v Proseči, kde bratr Josef Šenkýř s manželkou Květou byli nejvíce ti, kteří po léta s láskou přijímali a láskou zahrnovali nově přišlé křesťany „z ulice“ v Chrudimi.
S novodobou historií sboru se pojí kromě stávajících členů ať už ti, kteří čekají na vzkříšení- sestra Žaloudková, D.Drahokoupilová, Lukášová, Vítková, Kvapilová, , z bratří pak Ferdinand Drahokoupil, Josef Šenkýř,S. Mikulecký, L.Tuhý i oba br.Tesárkovi., Vl. Kuffner, J. Hejzlar…
Ale také ti, kteří zde byli zplozeni, dostali dobrý základ a odešli jinam: Karel a Hana Motyčkovi, Hana Kusá, Petra Moučková, Monika Doubravská, Sylva Lebdušková, Lucie Hošková, David Mikulecký, Láďa Ostrý, Gábina Urbanová, Olga Malinová, manžele Brančovi, Radka Novotná
Petr Jelínek