Burza nápadů

Podělte se s námi o své osvědčené nápady a materiály pro práci s dětmi.
Máte-li materiál, obrázek, recenzi nebo nějaký text, který bychom zde mohli uveřejnit, budeme rádi, když nám jej zašlete prostřednictvím tohoto formuláře. Vyplňte prosím popis materiálu a kategorii, do kterého byste jej zařadili. Nebo můžete svůj nápad poslat na deti@cb.cz
Děkujeme.

Tomáš - Jan 20:19-31 - kázání

Úvod

Kdo z vás, bratři a sestry, je tady jako ta černá ovce?

O Velikonocích se stalo něco mimořádného. Pán Ježíš zemřel, ale třetího dne byl vzkříšen. Okamžitě se do světa roznesla ta nejradostnější a nejdůležitější zpráva, Ježíš žije! Smrt ho neudržela ve své moci, byl vzkříšen. A tato neuvěřitelná zpráva se nesla od úst k ústům, od jednoho lidského srdce k dalšímu a každý další posluchač k ní bude muset zaujmout stanovisko. Mezi muži, kteří doprovázeli Pána Ježíše Krista jako jeho učedníci, byl i Tomáš, na kterém budeme sledovat, že živá víra a osobní vztah k Bohu nejsou u každého člověka samozřejmou a hotovou věcí. Lidská víra se v některých srdcích teprve rodí a mnoho lidí potřebuje svůj čas, než k živému vztahu k Bohu skutečně dozrají.

Tomáš je v Novém zákoně nazýván jako Dydimos, což se překládá jako dvojče. Snad měl bratra nebo sestru nebo byl někomu hodně podobný. Tomášovo jméno je sice uvedeno ve všech seznamech dvanácti učedníků, ale o jeho životě mnoho nevíme. V Bibli se o něm téměř nepíše. Zřejmě proto, že se mezi dvanácti nijak výrazně neprojevoval. Nebyl jako Petr, který by mohl být mluvčím ostatních. Někteří vykladači se domnívají, že Tomáš byl typický introvert, který se neměl potřebu viditelně projevovat. Navíc měl možná pesimistickou povahu. Evangelista Jan zaznamenal, že se projevil celkem třikrát a pokaždé to bylo něco, čím by si dnes koledoval o problémy s kazatelem. Je s podivem, že Pán Ježíš si takového člověka vůbec mohl vybrat.

Budeme dnes sledovat jeho tři viditelné projevy, ovšem pokaždé to stojí za to! Takového člověka by dnes unesl jen málokterý křesťanský sbor. Slova, která vyslovil Tomáš, bychom čekali od leckoho jiného, jen ne od učedníka, jednoho ze dvanácti. Z jeho života se však můžeme učit, jak se jeho srdce velmi složitě vyrovnávalo se skutečností smrti a věčného života, tedy s těmi nejzákladnějšími otázkami víry. Tomáš nebyl žádný snílek. Byl to realista, který uměl přemýšlet a spoléhal předně na to, o čem se mohl svými smysly přesvědčit. Svět duchovní a nadpřirozený pro něj byl obestřen mnoha otazníky. Možná i proto by se velice hodil do dnešní doby. Můžeme si představit, že pokud by žil dnes a měl by si volit nějaký studijní obor na vysoké škole, patrně by se nehlásil na filozofii nebo na nějaký obor humanitních věd. Ve svém životě zdůrazňoval něco jiného. Představme si jej ve třech konkrétních situacích, ve kterých na sebe něco prozradil.

1. část - v době Lazarovy smrti

První zmínka o tom, jak se Tomáš veřejně projevil, je v příběhu o smrti Lazara z Betanie. Možná také znáte někoho, kdo se většinou drží stranou, do ničeho nemluví a své okolí rád pozoruje. Novozákonní Tomáš zůstává mezi učedníky tak trochu na okraji, když už se ale veřejně projevil, tak to byl vždycky průšvih. Co se vlastně stalo? Pán Ježíš oznámil svým učedníkům, že Lazar, kterého miloval, zemřel. Rozhodl se, že tam všichni půjdou a že navštíví Marii a Martu, sestry zemřelého Lazara. A jak reagoval Tomáš? Jsou to mrazivá slova, která nahlas vyslovil: Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním... (J 11,16). Jako kdyby pověděl, nic už nemá význam, nic už nemá cenu, bylo by lepší zemřít. Všechno špatně končí. Lazar je mrtev a brzy budeme mrtví i my, protože nás Židé ukamenují...

Už to někoho z vás někdy napadlo, že nic v životě nemá význam a že by bylo prostě lepší nebýt nebo zemřít? I takové těžké záhyby má lidský život. Co na to říct? Tady většinou slova nestačí. Překvapující je, že Pán Ježíš se od něj v tuto chvíli neodtáhl a ani nekáral jeho nevěru. On rozumí lidskému srdci. Někdo dokáže reagovat hned a někdo k tomu musí dozrát až časem. A tak i Tomáše začíná provázet Ježíšova trpělivost.

2. část - v době Ježíšovy řeči o nebi

Podruhé čteme o Tomášovi ve chvíli, kdy Pán Ježíš připravoval své učedníky na svůj odchod z tohoto světa. Bylo krátce před Velikonocemi. Pánu Ježíši zbývají do konce života takřka hodiny. Hovoří se svými učedníky a všechno jim podrobně vysvětluje. Možná si vzpomenete na slova, která při tom Ježíš použil, když řekl: Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte (J 14,1-5). Byla to téměř poslední slova Pána Ježíše k učedníkům, jedno z jeho posledních kázání, ve kterém se s nimi loučí. Ježíš končí svůj život, zanedlouho bude vydán k ukřižování a odejde ke svému Otci. Svěřuje poslední důležité věci svým nejvěrnějším. Nakonec dodává: A cestu, kam odcházím, přece znáte... A co řekne Tomáš? Pane, nevíme, kam jdeš, jak bychom mohli znát cestu? Nenafackovali byste Tomášovi za taková slova? Na mě to vždycky dělalo dojem, že tím musel Pána Ježíše hluboce zarmoutit. Tři roky je s nimi, provází je, vykládá Boží vůli, a přesto mu nakonec Tomáš řekne, že vlastně nic nechápe. Pán Ježíš ve chvíli, kdy se chystal na největší boj svého života, má vedle sebe člověka, který snad vůbec nic nepochopil. Nebyla jeho práce marná?

Tomáš byl jiný než ostatní, není mu jasné, jak vypadá nebe, jak vypadá cesta do nebe a kudy a jak se na ni vydat. Mnoho toho s Ježíšem zažil, mnoho toho viděl, mnoho toho slyšel, jeho srdce však stále nedokáže věřit. Pochybnost je základním projevem jeho života. Znovu se opakuje stejná věc. Pán Ježíš s ním má trpělivost. Všechno mu konkrétně vysvětluje: Já jsem ta cesta, pravda i život... (J 14,6). Nevíme, jestli to Tomášovi tenkrát pomohlo, lidsky to musel pochopit, ale otázkou je, zda tomu byl schopen uvěřit. Pán Ježíš je ta jediná cesta do nebe. Každá jiná cesta, o kterou se člověk pokouší, je bez cíle, bez pravdy a bez života. Z toho nutně vyplývá závěr, že cesta bez Krista je cestou bez života. Smrtí a navíc věčnou smrtí takový život skončí.

3. část - v době Ježíšova zjevení

Nejvíc se o Tomášovi dozvídáme z třetího příběhu a opět to stojí za to. Připomeňme si hlavní sled událostí. Při prvním setkání vzkříšeného Pána s učedníky, ke kterému došlo hned velikonoční neděli večer, nebyl Tomáš přítomen. Chyběl, když se učedníci sešli a byl velice ochuzen o zkušenost Ježíšovy přítomnosti. Kdosi pověděl, že Tomáš je patronem všech věřících, kteří v neděli často chybí ve shromáždění. Když někdo zůstane doma, ať se nediví, že bude ochuzen o duchovní zkušenosti, které ostatní prožijí. Mezi shromážděné učedníky přišel jejich Pán. Proto je naplnila veliká radost, která zahnala všechny pochybnosti. Tomášovi, který o to přišel, to alespoň vypravovali. Ale Tomáš reaguje po svém. Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím (J 20,25). Tak co s takovým člověkem, nebylo by lepší se s ním rozejít?

Pán Ježíš nakonec jeho přání vyhověl. Uplynul týden jeho nejistoty a pochybností a opět nadešla neděle. První neděle po velikonoční neděli. Čteme o ní toto: Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: Pokoj vám. Potom řekl Tomášovi: Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř! Tomáš mu odpověděl: Můj Pán a můj Bůh. Ježíš mu řekl: Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili (J 20,26-29). Tomáš byl v té chvíli zbaven všech pochybností.

Všimněme si v této souvislosti ještě jedné věci, která bývá stejná i dnes u mnoha lidí. Dokud je člověk sám a hloubá ve svých problémech takříkajíc sólově, často zůstává v pochybnostech a nejistotě. Jakmile však najde společenství, myslíme tím živé společenství věřících lidí, pochybnosti srdce se naplňují jistotou. Tomáš se už nesnažil ohmatávat Ježíšovy ruce a bok, jak si to představoval v minulých dnech. Stačí mu už pouhé slovo jeho Mistra a řekne: To je přece můj Pán a můj Bůh! Jak jsem o něm mohl pochybovat? Cesty víry, po kterých nás vodí náš Pán, jsou často cesty bez vidění. Věříme Božímu slovu, věříme Božím slibům, věříme... a zatím nic nevidíme. Věříme ale, že to tak natrvalo nezůstane. Jednou i my uzříme svého Spasitele a Pána tváří v tvář. To je cíl naší životní cesty.

Shrnutí a závěr

Celý náš příběh je svědectvím o Boží trpělivosti a lásce. Pán Bůh totiž ví, že někteří lidé musí k osobní a živé víře dozrát. Nejde všechno hned. Učedník Tomáš byl muž plný pochybností. Nechtěl věřit, nechtěl jít dál, jeho uzavřená a možná pesimistická povaha dominovala. Poprvé jsme se setkali s Tomášem, když říkal, že by bylo lepší zemřít než s Ježíšem dál chodit, protože celý ten podnik s ním přestává mít smysl. To bylo v době smrti přítele Lazara. Podruhé jsme jej zastihli, když Pánu Ježíši do očí říkal, že nerozumí řečem o nebi a cestě do něj. A nakonec, když mu všichni jeho nejbližší spolupracovníci nadšeně vypráví o tom, že se setkali se vzkříšeným Pánem, nechce o tom ani slyšet. Ježíš ho ale v žádné jeho pochybnosti neodmítl a nezlomil nad ním hůl. Po týdnu přichází i k němu a dává se mu zvláštním způsobem poznat. Tato zvláštní milost a trpělivost s Tomášovými pochybnostmi a osobní zájem o něj samotného Tomáše přemohly. Boží láska k němu, Ježíšův osobní zájem o něj ho zastavil. Dlouhá léta stojí na okraji a netají se svými pochybnostmi. Nakonec i on dozraje a všechno pochopí. Pán Bůh se zajímá i o ten můj život. Ježíš nezahnal Tomáše do kouta, nenapomínal ho, nevyčítal mu jeho prohry, ale prokázal zájem o jeho život a o jeho víru. Speciálně jemu dal okusit realitu svého vzkříšení. A Tomáš uvěřil. Proto nakonec vyznává: Pán můj a Bůh můj!

Tomáš byl jedním z dvojčat. Nevíme, kdo byl jeho bratr nebo sestra. Mnoho teologů se snažilo spekulovat, která z novozákonních postav by se k Tomášovi mohla hodit do rodiny. Bez ohledu na všechny dohady můžeme říct, že jedním z Tomášových dvojčat může být i leckdo z nás. I na křesťanských bohoslužbách bývají pravidelně přítomni všelijací nevěřící Tomášové, kteří toho už mnoho slyšeli, přesto věřit nedokáží. Takové, zvláště takové i dnes Ježíš hledá a volá je k sobě. A tak i takovému člověku můžeme říct, nehledej jinde, protože Ježíš je ta jediná a pravdivá cesta k věčnému životu. Na jiných cestách zabloudíš. Amen.

Požehnání Ju 1,22

S těmi, kdo pochybují, mějte slitování.

 

Petr Grulich