Jako žena lehká nemám vůbec nic (program 10.3.06)
    „Doklapala k Šéfovi sajtna s jakósi koc a hlásí: "Šéfe, tudletu fuchtlu jsme lapli, jak kysala s cizím konópkem. Od Mojžíša máme gebír ju umlátit šutrama. Co ty na to?" Splichtili na něj flignu, aby ho mohli nabonzovat. Šéf si čupl a čmrdlikal do písku. Když do něj furt vandrovali, hókl na ně: "Kdo seš čisté, migni ju grimlem!" A zase si čupl a čmrdlikal. Celá sajtna se zdekovala a pila pali. Šéf nasísl na koc: "Kde só všeci, kocóre? Žádné tě neodemlel?" "Ani rana, Šéfe," hlásí koc. A Šéf na to: "Ani já tě neodemelu. Sypé pali a už žádný levoty!"

Jan 8,1-11

Vracíme se domů, chceme spočinout, přebrat si, co nás potkalo mile i nemile překvapilo. Ježíš odchází na Olivovou horu, čeká ho boj na život a na smrt, je před Velikonocemi, obzvlášť pro Něj je důležité se na ně připravit. Nebude to lehké.  A tak i my se ocitáme na své Olivové hoře, je postní období, a tak se vracíme k sobě a do sebe, jdeme do hloubky, tážeme se po tom pravém, při tom stále fungujeme v koloběhu života.  Na úsvitu přišel opět Ježíš do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval, on se posadil a učil je.
Tu k němu farizeové přitáhnou ženu, kterou lapli přímo při činu, už se z toho nevykroutí, má to spočítané. Hříchy tvý Tě jednou doženou, nepomůže ti pálit mosty za sebou, všecko zlý v duši si dál vláčíš s sebou. 
Máš smůlu holka, že jsme tě nachytali přímo  při činu; mám teď kámen v ruce, to znamená,  mám právo na své straně a ještě se Tě pokusím nachytat, Bože, na něčem, cos nedomyslel. Dalo mi to práci, ale „spravedlivě soudí, kdo svou pravdu má, pomsta bývá sladká, prázdnotě cíl dá. Když nejede tramvaj, řidič vinu má. To jasný je jak facka tomu, kdo ví a zná“, zpívá  Jaromír Plíšek.  A tak při svém intrikářství a vlastní pravdě si ani nevšimnu, že si kopu vlastní jámu.  Tak Ježíši, můžu si ten kámen v ruce vychutnat, užít si přesnou trefu? Vždyť nám to Mojžíš přikázal.
Hodit po druhém kámen, až nás to zamrazí.
Táhnou ženu k Ježíši, protože se jim to hodí. Zneužíváme a využíváme druhých, jsme jak parní válec, neohlížíme se napravo ani nalevo, jen když je vše podle našeho gusta.
Ale jak to, že nepřivedli i toho muže, podle Zákona měl být potrestán i on (praví již citovaný Mojžíš).
Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem.
A tak tu stojím a pomalu se vytrácím, kde je ta dřívější sebejistota!? Líbí se mi myšlenka, že Ježíš psal prstem po zemi jejich  hříchy.  Není lehké nést svou vinu, svědomí tíží.
Jako žena lehká, nemám vůbec nic. Stát uprostřed, kde si na mě všichni ukazují prstem, je nepříjemné. Stát nahý, zranitelný. Vidět se v pravém světle, nic nezakrývat, shodit svojí masku, přiznat si svou vinu, chce odvahu a zatnout zuby. A tak jsme vtaženi do příběhu, každý z nás zhřešil.
Teď, když nic nemáme se k nám obracíš Ty, Pane, pořád Ti do nás něco je, nepustil jsi nás k vodě, investuješ do vztahu s námi. Nikdo tě neodsoudil?  Ani já tě  neodsuzuji. Jdi, začni znovu, chci ti dát život a radost, tvým úkolem je předávat ji dál.
Postní doba učí, jak se dýchá v radost, v usmíření a svobodě.
Ježíš Kristus přemostil nedozírnou propast, sám je mostem nad rozbouřenými vodami.Osvobodil člověka od jeho samého – zbavil jej tíhy vlastních vin.
Tak se opět můžeme vydat na cestu. Ne se strachem, že zakopneme a nedoběhneme, že to nezvládneme, ale již s radostí, že ten běh bude sloužit druhým. Když druhého obejmeme, otevřeme mu obzory, když jej nakazíme radostí, když mu vrátíme naději a oživíme lásku.
Usmíření s Bohem dostáváme právě proto zdarma, abychom svůj čas, energii, všechna obdarování a důvtip nasměrovali ke spolupráci. Naším úkolem je onu zprávu všemožným způsobem předat dál. Nehřát se sám Boží milostí, ale pozvat k ní zejména ty, kterým je v životě stále zima.
Žijme v radosti z toho, že se našel jeden, kdo ten kámen vzal, do řeky ho zahodil, na prsty zahvízdal. Hej, pojďte ke mně všichni, kdo zarmoucený jste, zatlačte si boule, šutry svý zahoďte. Končí zmiňovaná píseň Mirka Plíška.
Kdo znáš vinu svou, dál jdi a už nehřeš víc, Bůh dává sílu svou začít znovu žít.
				Amen