Přátelé mi říkají Jendo a je mi skoro již 70 let. Ve svém životě mám za sebou 30leté zotavení z duševního onemocnění s opakovanými projevy psychózy. Krátce bych to vyjádřil „podobenstvím“ o řidiči a autě:

„Ve svém životě jsem jel delší dobu svým „autem" nepřiměřenou rychlostí. Nerespektoval výstražná znamení, nedával přednost v jízdě, neprováděl preventivní prohlídky a nutnou údržbu. Tím se stalo, že „moje auto" velmi nepříjemně havarovalo. Bezpodmínečně nutnou se stala péče v  autoservisu. Nyní je opět schopné jízdy, ale jen s velmi omezenou rychlostí. Bude tedy velmi záležet na tom, jak budu nadále svoje "auto" ovládat, kterým směrem a kam vůbec pojedu. Také směrovky a ukazatelé zákazů a příkazů, jako tradiční Desatero Božích přikázání, je tu i pro mě již velmi dlouho proto, aby nás všechny ochraňovalo na bezpečnější cestě životem.“

Někdy musíme, žel, napřed projít cestou nemoci, tedy bludnou cestou, na které se naše konflikty ještě více vyostří a vystupňují osamocení až k nesnesitelnosti, avšak s nadějí, že z hlubiny duše, ze které přichází všechno zničující, vyrůstá také to, co zachraňuje a pomáhá nám nalézat větší plnost lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti!

Co mi osobně k tomuto zotavení pomohlo. Významnou roli jistě sehrálo moje ukotvení v síle víry, lásky a naděje, která nás přesahuje, abych nebyl svojí nemocí vláčen sem a tam. Tou další byla realizace několika zásadních změn v mém osobním životě a v dosavadním životním stylu. Tomu však předcházelo poodstoupení od sebe sama i své nemoci, střízlivé sebepojetí a zamýšlení nad životními prioritami s ohledem na biologickou, psychologickou, sociální a spirituální potřebu člověka. Přitom jsem si kladl důležité otázky po smyslu života s handicapem a s pokorou hledal na ně odpovědi. Ptal jsem se svého nitra, co je v životě nejdůležitější, co změnit mohu, co změnit nemohu a jaký mám k těmto věcem zaujmout postoj. Hledal jsem cesty, jak se poučit ze svých chyb, nesoustředit se tolik na sebe a více pomáhat druhým. Na všechny tyto věci jsem však, díky Bohu, vůbec nebyl sám. Vyhledal jsem rovněž společenství přátel podobně hledajících, kde jsme se o těchto otázkách společně sdíleli i s odborníky specialisty a jinými věřícími lidmi s podobnou psychiatrickou zkušeností z různých církví. Založili jsme společně za tímto účelem svépomocnou biblickou skupinu, připravili náš vlastní projekt svépomoci a vzájemně si přitom pomáhali. Podařilo se mi absolvovat při Karlově univerzitě v Praze Univerzitu třetího věku na Evangelické teologické fakultě, dále Základní kurs pro peer konzultanty v Centru pro rozvoj péče o duševní zdraví, z.s. a kurs Psychiatrického minima pro praxi v sociálních službách.

Náplní proškoleného peer konzultanta není primárně vyjadřovat svoje náboženské nebo politické názory ani někoho poučovat nebo se povyšovat, ale být tu pro druhé, se svým příběhem, nositelem naděje. Tedy živé naděje, že zotavení z duševního onemocnění je dlouhodobě možné. Peer konzultant je klasifikován jako jiný zdravotnický personál nebo pracovník v sociálních službách, který dál předává svůj životní příběh zotavení těm, kdo ho chtějí slyšet a chtějí dál opravdu vytrvale hledat svoji vlastní cestu k zotavení.

Moje vlastní cesta v udržení dlouhodobého zotavení z duševního onemocnění stále vede v blízkosti zdroje víry naděje a lásky, Pána Ježíše Krista ve společenství Církve bratrské v Liberci. Současně spolupracuji s poskytovateli akutní i následné psychiatrické péče na přípravě Reformy psychiatrické péče v České republice.

Vyrůstala jsem v nevěřící rodině, v níž hlavní slovo měl sport. Až do dospělosti jsem o Bohu téměř nic neslyšela, doma jsme se o Něm nebavili.

Vysokou školu jsem studovala v Praze a od druhého ročníku začala na koleji sdílet pokoj s věřící kamarádkou, z Církve Bratrské Děčín. Za ty tři roky našeho společného spolubytí jsme měli nespočet, často velmi ohnivých, diskusí o víře, Bohu, Ježíši. Ona se mi snažila vše o Bohu a Ježíši usilovně vysvětlit, ale já toho času, stejně usilovně odmítala.

Také mě pozvala na English camp (kemp s výukou angličtiny rodilými mluvčími) do Krkonoš. Jela jsem a poprvé tam slyšela podrobné informace o Bohu, evangelium. Přesto jsem dál tvrdošíjně odmítala. Můj postoj byl “Bůh možná je, ale rozhodně není pro mě“. Přesto jsem začala jezdit na English campy každé léto, poznala jsem spoustu nových lidí, křesťanů a s několika z nich jsme se stali velmi dobrými přáteli.

Po další asi tři roky jsem s nimi vedla mnoho dlouhých korespondenčních i osobních diskusí o Bohu a já se začala měnit. „Bůh je, ale mezi mnou a Ním je zeď.“ Zpětně si nesmírně vážím té trpělivé láskyplné péče mých přátel i svobody, kterou mi dali – uvěřit či ne. Po asi čtyřech English campech a nespočetně otázkách a odpovědích jsem dospěla do bodu, kdy se postupně snižující se zeď mezi mnou a Bohem rozpadla. Už jsem nemohla a nechtěla bez Boha být. Odevzdala jsme Mu svůj život, vyznala hříchy a přijala Pána Ježíše do svého srdce. Následující rok a pak ještě mnoho dalších jsem jezdila na English campy už jako člen týmu, sloužit druhým. A ačkoliv se to na začátku mně i věřícím přátelům zdálo jako nemožné, Pán Bůh měl pro mě svůj speciální čas i způsob, kterým si mě k sobě přitáhl. Pane Bože, děkuji.

Katka

 

Můj příběh nebude ten klasický "vždycky jsem věděla, že je něco víc, hledala jsem a nakonec našla Boha", ani "jela jsem v drogách a párkrát taky seděla a pak mě Pán Bůh osvobodil". Vyrostla jsem v křesťanské rodině a o Bohu a Ježíši měla od malička jasno. Nechápala jsem, jak lidi okolo mě můžou žít "bez Boha" a že jim vůbec nechybí. Na střední škole jsem začala vnímat rozpory mezi tím, co se učí v církvi, tím, co říká Bible a tím, co vyučují v psychologii. Přišly první pochybnosti, jestli náhodou celý život nežiju v bludu a co kdyby ten Bůh byl nakonec fakt jenom berlička pro slabý, nebo oblbnutí davu, sugesce? Co když se rodiče mýlili a my jak trotlové usilujeme o utopii, kterou nelze naplnit? Každý dospívající kriticky reflektuje dění okolo sebe a stává se radikálem, přestává dětsky přijímat vše jako dané. Moje otazníky vyústily v rozhodnutí věřit v Boha, zpočátku pro strach z neznáma, kdyby náhodou nebyl, poté pro ujištění, že Bůh Otec mě zná a dává mi bezpečí na každý krok.

Na vejšku jsem vyjela mimo své město, mimo republiku, a opět se mi rozšířily obzory. Poznala jsem jiné církve a taky se střetla v plné palbě s tím, jak žijí "nevěřící". Jejich hodnoty se točily okolo letmých vztahů a alkoholu, malicherných starostí ohledně krásy nebo precizních výsledků, pohrdání rodiči a závislostí na seriálech a drbech... Byla jsem hrdá, že mám své priority poskládané jinak a rodiče a církev mi dali dobrý vklad do života. Byla jsem si tak jistá, až přišel pád.

Díky přátelům ze školy a z diskuzních fór jsem se víc začala potloukat po hospodách a koncertech, naslouchala jejich příběhům, a z prvotní pozice člověka, který umí poradit a povzbudit jsem přešla do role, kde jsem taky musela přiznat, jak jsem nešťastná se svým klukem a jak ho neumím opustit, ač by mi to prospělo. Pak už se začalo sypat vše. Můj další vztah, rozvod rodičů po 24 letech, blbá práce... pořád jsem se modlila a věřila, že Bůh existuje, ale byl to někdo daleký, kdo na mě dlabe a má svý práce dost. Do církve jsem nechodila a o Bohu mluvila pouze s rodinou. Mí kamarádi, za které jsem se dřív modlila a přirozeně s nimi mluvila o Boží lásce, se mě začali ptát, kam se poděla má víra. Brečela jsem a volala k Bohu a někde hluboko vevnitř jsem věděla, že se musím omluvit a přiznat, že pánem je Bůh a ne já, ale ne a ne to vyslovit doopravdy.

Jednou se mi chtělo přijít do shromáždění, tak jsem sebrala odvahu a šla. Poslouchala jsem příběh o smíření. Bůh skrze Ježíše zbořil zeď hříchu, která rozděluje a působí svár. Věděla jsem, že to přesně platí pro můj život a modlila jsem se k Bohu za odpuštění. V ten moment nastal někde uvnitř zlom, ale ještě jsem před sebou měla dlouhou cestu. Chtěla jsem se plně vrátit a žít pro Boha, ale nešlo to. Proč? Bůh bere všechno, aby mohl plně požehnat. Já se ale nechtěla vzdát svého vztahu. Až mi nakonec ten kluk dal kopačky a nezůstalo mi nic. Začala jsem si uvědomovat, kolik času jsem věnovala jemu, kolik názorů jsem přebírala, kolik nesprávných věcí jsem "s láskou" omlouvala a jak pokřivený pohled na svět jsem měla.

Bůh dává moudrost a ostré vidění, rozlišení dobrého a zlého. Člověk tápe, zbrkle soudí, nerozumí, nebo příliš omlouvá a snaží se být "dobrý". Bez Boha se ale nikdy nezbavíme svého sobectví a svévole. Jsem ráda, že mou kotvou a stabilitou na moři je Ježíš Kristus, který mě učí žít správně.

Kristýna

  • Oblíbené

  • Nejnovější