Vyrůstala jsem v nevěřící rodině, v níž hlavní slovo měl sport. Až do dospělosti jsem o Bohu téměř nic neslyšela, doma jsme se o Něm nebavili.

Vysokou školu jsem studovala v Praze a od druhého ročníku začala na koleji sdílet pokoj s věřící kamarádkou, z Církve Bratrské Děčín. Za ty tři roky našeho společného spolubytí jsme měli nespočet, často velmi ohnivých, diskusí o víře, Bohu, Ježíši. Ona se mi snažila vše o Bohu a Ježíši usilovně vysvětlit, ale já toho času, stejně usilovně odmítala.

Také mě pozvala na English camp (kemp s výukou angličtiny rodilými mluvčími) do Krkonoš. Jela jsem a poprvé tam slyšela podrobné informace o Bohu, evangelium. Přesto jsem dál tvrdošíjně odmítala. Můj postoj byl “Bůh možná je, ale rozhodně není pro mě“. Přesto jsem začala jezdit na English campy každé léto, poznala jsem spoustu nových lidí, křesťanů a s několika z nich jsme se stali velmi dobrými přáteli.

Po další asi tři roky jsem s nimi vedla mnoho dlouhých korespondenčních i osobních diskusí o Bohu a já se začala měnit. „Bůh je, ale mezi mnou a Ním je zeď.“ Zpětně si nesmírně vážím té trpělivé láskyplné péče mých přátel i svobody, kterou mi dali – uvěřit či ne. Po asi čtyřech English campech a nespočetně otázkách a odpovědích jsem dospěla do bodu, kdy se postupně snižující se zeď mezi mnou a Bohem rozpadla. Už jsem nemohla a nechtěla bez Boha být. Odevzdala jsme Mu svůj život, vyznala hříchy a přijala Pána Ježíše do svého srdce. Následující rok a pak ještě mnoho dalších jsem jezdila na English campy už jako člen týmu, sloužit druhým. A ačkoliv se to na začátku mně i věřícím přátelům zdálo jako nemožné, Pán Bůh měl pro mě svůj speciální čas i způsob, kterým si mě k sobě přitáhl. Pane Bože, děkuji.

Katka

 

Můj příběh nebude ten klasický "vždycky jsem věděla, že je něco víc, hledala jsem a nakonec našla Boha", ani "jela jsem v drogách a párkrát taky seděla a pak mě Pán Bůh osvobodil". Vyrostla jsem v křesťanské rodině a o Bohu a Ježíši měla od malička jasno. Nechápala jsem, jak lidi okolo mě můžou žít "bez Boha" a že jim vůbec nechybí. Na střední škole jsem začala vnímat rozpory mezi tím, co se učí v církvi, tím, co říká Bible a tím, co vyučují v psychologii. Přišly první pochybnosti, jestli náhodou celý život nežiju v bludu a co kdyby ten Bůh byl nakonec fakt jenom berlička pro slabý, nebo oblbnutí davu, sugesce? Co když se rodiče mýlili a my jak trotlové usilujeme o utopii, kterou nelze naplnit? Každý dospívající kriticky reflektuje dění okolo sebe a stává se radikálem, přestává dětsky přijímat vše jako dané. Moje otazníky vyústily v rozhodnutí věřit v Boha, zpočátku pro strach z neznáma, kdyby náhodou nebyl, poté pro ujištění, že Bůh Otec mě zná a dává mi bezpečí na každý krok.

Na vejšku jsem vyjela mimo své město, mimo republiku, a opět se mi rozšířily obzory. Poznala jsem jiné církve a taky se střetla v plné palbě s tím, jak žijí "nevěřící". Jejich hodnoty se točily okolo letmých vztahů a alkoholu, malicherných starostí ohledně krásy nebo precizních výsledků, pohrdání rodiči a závislostí na seriálech a drbech... Byla jsem hrdá, že mám své priority poskládané jinak a rodiče a církev mi dali dobrý vklad do života. Byla jsem si tak jistá, až přišel pád.

Díky přátelům ze školy a z diskuzních fór jsem se víc začala potloukat po hospodách a koncertech, naslouchala jejich příběhům, a z prvotní pozice člověka, který umí poradit a povzbudit jsem přešla do role, kde jsem taky musela přiznat, jak jsem nešťastná se svým klukem a jak ho neumím opustit, ač by mi to prospělo. Pak už se začalo sypat vše. Můj další vztah, rozvod rodičů po 24 letech, blbá práce... pořád jsem se modlila a věřila, že Bůh existuje, ale byl to někdo daleký, kdo na mě dlabe a má svý práce dost. Do církve jsem nechodila a o Bohu mluvila pouze s rodinou. Mí kamarádi, za které jsem se dřív modlila a přirozeně s nimi mluvila o Boží lásce, se mě začali ptát, kam se poděla má víra. Brečela jsem a volala k Bohu a někde hluboko vevnitř jsem věděla, že se musím omluvit a přiznat, že pánem je Bůh a ne já, ale ne a ne to vyslovit doopravdy.

Jednou se mi chtělo přijít do shromáždění, tak jsem sebrala odvahu a šla. Poslouchala jsem příběh o smíření. Bůh skrze Ježíše zbořil zeď hříchu, která rozděluje a působí svár. Věděla jsem, že to přesně platí pro můj život a modlila jsem se k Bohu za odpuštění. V ten moment nastal někde uvnitř zlom, ale ještě jsem před sebou měla dlouhou cestu. Chtěla jsem se plně vrátit a žít pro Boha, ale nešlo to. Proč? Bůh bere všechno, aby mohl plně požehnat. Já se ale nechtěla vzdát svého vztahu. Až mi nakonec ten kluk dal kopačky a nezůstalo mi nic. Začala jsem si uvědomovat, kolik času jsem věnovala jemu, kolik názorů jsem přebírala, kolik nesprávných věcí jsem "s láskou" omlouvala a jak pokřivený pohled na svět jsem měla.

Bůh dává moudrost a ostré vidění, rozlišení dobrého a zlého. Člověk tápe, zbrkle soudí, nerozumí, nebo příliš omlouvá a snaží se být "dobrý". Bez Boha se ale nikdy nezbavíme svého sobectví a svévole. Jsem ráda, že mou kotvou a stabilitou na moři je Ježíš Kristus, který mě učí žít správně.

Kristýna

Až se mě v budoucnu má dcera, vnuk, či vnučka zeptají: „Dědo, jak je to možné, že v dnešní postmoderní době plné technického pokroku a vědy, ještě věříš v nějakého předpotopního boha, kterého nikdo nikdy neviděl?“ Řeknu jim podle svého nejlepšího vědomí a svědomí asi toto:

„Moji milí, nenechte se mýlit jenom tím, co kolem sebe vidíte. Elektrický proud také není vidět a dobře víme, že na světě existuje a může i zabíjet. Dnešní člověk chce být sám svůj, snaží se spoléhat jenom na svoje síly, schopnosti a zkušenosti. Sám chce být mírou všech hodnot a sám rozhodovat o tom, co je pro něho dobré a co nikoliv. Problém je však v tom, on sám neví, co je ve skutečnosti pro něho dobré, podle čeho se má dobře rozhodovat a řídit, protože je deformován svým sobectvím, závislostmi, žádostmi, vášněmi, zkrátka hříchem.

K tomu, aby mohli lidé dobře stavět domy, musela být stanovena základní jednotka délky soustavy SI. Touto jednotkou je jeden metr. Co však určuje takovou normu pro naše jednání a slušný život? Jsou jí různé pokusy o mravní kodexy. Co nám k takovým prvním směrovkám ke svobodě, Božím přikázáním – Desateru, říká sám Bůh Bible skrze proroky a apoštoly už několik tisíc let a co je pro člověka v životě nejdůležitější? Odpověď nalézáme v Bibli, v knize Kazatel kapitole 12 verše 12 - 14: „Nadto pak zbývá, synu můj, říci: Přijmi poučení! Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo. Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u  člověka všecko závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.“

Řeknu Vám, moji milí, že jsem v životě udělal mnoho chyb a mnohokrát jsem selhal a stále chybuji. Je tu však Pán Ježíš, Boží Syn, který přišel na svět, aby za nás i za mne, obětoval svůj nevinný život, aby nás smířil s Nebeským Otcem a mohl těm, kdo v něho věří odpouštět hříchy, když mu je upřímně vyznáme a snažíme se jich napříště vyvarovat.

Možná si říkáte, jak ale může člověk uvěřit v Boha? Víra je Boží dar a musíme o něj prosit a nejprve se před Pánem Bohem pokořit. Bázeň před Hospodinem je především úcta k Tomu, komu za vše dobré vděčíme a vážíme si Jeho darů. Na světě není nic samozřejmé, ani naše zdraví, střecha nad hlavou, pokrm, život ve svobodě a míru. Za vše vděčíme našemu Bohu Stvořiteli.

Když jsem chodil za totality do školy, tak nás tam učili, že Bůh neexistuje. Lidé si ho prý dříve vymysleli jako berličku, protože se báli blesků a bouřky a mnoho věcí si neuměli vědecky vysvětlit. Za všechno jsme měli být vděčni jen dělnické třídě a hlavně věřit straně a vládě, protože všemu „vědecky“ rozumí nejlépe. Lidé se ani po Sametové revoluci nepoučili. Více nežli Pánu Bohu věří dnes třeba v kupní sílu peněz, že si lze za ně pořídit vše, po čem člověk touží. Stávají se otroky svých moderních model v podobě konzumního způsobu života, závislosti na přejídání, závislosti na televizi, počítači, mobilu, kouření, alkoholu, narkotikách, nevázaném sexu, depresích, blbé náladě apod.

Než jsem sám osobně uvěřil v Pána Ježíše a mohl prožít obrácení, musel jsem si nejprve projít nevyléčitelnou nemocí. Poznat velkou vnitřní bolest, osamocení a zklamání ze sebe samého i pomíjivosti životních hodnot v jaké jsem předtím věřil. Musel jsem nově začít žít střízlivý život z Boží milosti úplně jinak. S modlitbou o blízkost Pána Ježíše a  Jeho moc skrze působení Ducha Svatého i skrze Boží slovo, které se k nám Božím oslovením „stává“ při čtení a výkladu Bible v obecenství věřících. To dává mému životu svobodu, smysl a cíl už 30 let. Pánu Bohu buď za to dík - to jim odpovím!“

Jan

  • Oblíbené

  • Nejnovější