...poznání i rozumnost pochází z Božích úst. (Přísloví 2,6)

Můj příběh nebude ten klasický "vždycky jsem věděla, že je něco víc, hledala jsem a nakonec našla Boha", ani "jela jsem v drogách a párkrát taky seděla a pak mě Pán Bůh osvobodil". Vyrostla jsem v křesťanské rodině a o Bohu a Ježíši měla od malička jasno. Nechápala jsem, jak lidi okolo mě můžou žít "bez Boha" a že jim vůbec nechybí. Na střední škole jsem začala vnímat rozpory mezi tím, co se učí v církvi, tím, co říká Bible a tím, co vyučují v psychologii. Přišly první pochybnosti, jestli náhodou celý život nežiju v bludu a co kdyby ten Bůh byl nakonec fakt jenom berlička pro slabý, nebo oblbnutí davu, sugesce? Co když se rodiče mýlili a my jak trotlové usilujeme o utopii, kterou nelze naplnit? Každý dospívající kriticky reflektuje dění okolo sebe a stává se radikálem, přestává dětsky přijímat vše jako dané. Moje otazníky vyústily v rozhodnutí věřit v Boha, zpočátku pro strach z neznáma, kdyby náhodou nebyl, poté pro ujištění, že Bůh Otec mě zná a dává mi bezpečí na každý krok.

Na vejšku jsem vyjela mimo své město, mimo republiku, a opět se mi rozšířily obzory. Poznala jsem jiné církve a taky se střetla v plné palbě s tím, jak žijí "nevěřící". Jejich hodnoty se točily okolo letmých vztahů a alkoholu, malicherných starostí ohledně krásy nebo precizních výsledků, pohrdání rodiči a závislostí na seriálech a drbech... Byla jsem hrdá, že mám své priority poskládané jinak a rodiče a církev mi dali dobrý vklad do života. Byla jsem si tak jistá, až přišel pád.

Díky přátelům ze školy a z diskuzních fór jsem se víc začala potloukat po hospodách a koncertech, naslouchala jejich příběhům, a z prvotní pozice člověka, který umí poradit a povzbudit jsem přešla do role, kde jsem taky musela přiznat, jak jsem nešťastná se svým klukem a jak ho neumím opustit, ač by mi to prospělo. Pak už se začalo sypat vše. Můj další vztah, rozvod rodičů po 24 letech, blbá práce... pořád jsem se modlila a věřila, že Bůh existuje, ale byl to někdo daleký, kdo na mě dlabe a má svý práce dost. Do církve jsem nechodila a o Bohu mluvila pouze s rodinou. Mí kamarádi, za které jsem se dřív modlila a přirozeně s nimi mluvila o Boží lásce, se mě začali ptát, kam se poděla má víra. Brečela jsem a volala k Bohu a někde hluboko vevnitř jsem věděla, že se musím omluvit a přiznat, že pánem je Bůh a ne já, ale ne a ne to vyslovit doopravdy.

Jednou se mi chtělo přijít do shromáždění, tak jsem sebrala odvahu a šla. Poslouchala jsem příběh o smíření. Bůh skrze Ježíše zbořil zeď hříchu, která rozděluje a působí svár. Věděla jsem, že to přesně platí pro můj život a modlila jsem se k Bohu za odpuštění. V ten moment nastal někde uvnitř zlom, ale ještě jsem před sebou měla dlouhou cestu. Chtěla jsem se plně vrátit a žít pro Boha, ale nešlo to. Proč? Bůh bere všechno, aby mohl plně požehnat. Já se ale nechtěla vzdát svého vztahu. Až mi nakonec ten kluk dal kopačky a nezůstalo mi nic. Začala jsem si uvědomovat, kolik času jsem věnovala jemu, kolik názorů jsem přebírala, kolik nesprávných věcí jsem "s láskou" omlouvala a jak pokřivený pohled na svět jsem měla.

Bůh dává moudrost a ostré vidění, rozlišení dobrého a zlého. Člověk tápe, zbrkle soudí, nerozumí, nebo příliš omlouvá a snaží se být "dobrý". Bez Boha se ale nikdy nezbavíme svého sobectví a svévole. Jsem ráda, že mou kotvou a stabilitou na moři je Ježíš Kristus, který mě učí žít správně.

Kristýna

  • Oblíbené

  • Nejnovější