Všechno má určenou chvíli... (Kazatel 3,1)

Vyrůstala jsem v nevěřící rodině, v níž hlavní slovo měl sport. Až do dospělosti jsem o Bohu téměř nic neslyšela, doma jsme se o Něm nebavili.

Vysokou školu jsem studovala v Praze a od druhého ročníku začala na koleji sdílet pokoj s věřící kamarádkou, z Církve Bratrské Děčín. Za ty tři roky našeho společného spolubytí jsme měli nespočet, často velmi ohnivých, diskusí o víře, Bohu, Ježíši. Ona se mi snažila vše o Bohu a Ježíši usilovně vysvětlit, ale já toho času, stejně usilovně odmítala.

Také mě pozvala na English camp (kemp s výukou angličtiny rodilými mluvčími) do Krkonoš. Jela jsem a poprvé tam slyšela podrobné informace o Bohu, evangelium. Přesto jsem dál tvrdošíjně odmítala. Můj postoj byl “Bůh možná je, ale rozhodně není pro mě“. Přesto jsem začala jezdit na English campy každé léto, poznala jsem spoustu nových lidí, křesťanů a s několika z nich jsme se stali velmi dobrými přáteli.

Po další asi tři roky jsem s nimi vedla mnoho dlouhých korespondenčních i osobních diskusí o Bohu a já se začala měnit. „Bůh je, ale mezi mnou a Ním je zeď.“ Zpětně si nesmírně vážím té trpělivé láskyplné péče mých přátel i svobody, kterou mi dali – uvěřit či ne. Po asi čtyřech English campech a nespočetně otázkách a odpovědích jsem dospěla do bodu, kdy se postupně snižující se zeď mezi mnou a Bohem rozpadla. Už jsem nemohla a nechtěla bez Boha být. Odevzdala jsme Mu svůj život, vyznala hříchy a přijala Pána Ježíše do svého srdce. Následující rok a pak ještě mnoho dalších jsem jezdila na English campy už jako člen týmu, sloužit druhým. A ačkoliv se to na začátku mně i věřícím přátelům zdálo jako nemožné, Pán Bůh měl pro mě svůj speciální čas i způsob, kterým si mě k sobě přitáhl. Pane Bože, děkuji.

Katka

 

  • Oblíbené

  • Nejnovější