Chvála a uctívání - praktická reflexe

Moje poznámky navazují na diskusní příspěvek, který jsem připojil k předcházejícímu dokumentu. (Doporučuji je číst společně.) Opět s vděčností za oba texty chci upozornit na nepřesné formulace, které by si měl oficiální projev pohlídat. A zároveň mi dovolte několik poznámek, které mohou někoho přivést k diskusi:

Chvála a uctívání není cestou k Bohu, tvrdí odstavec 2. A vidí jistě dobře. Chvála a uctívání a celá šíře našeho duchovního života je "cestou s Bohem" To je můj pohled.

V odstavci 3. autor dává emocím dost neodůvodněně přívlastek "zlé" ač to nikdo netvrdí. A pak se bojí vyvažování emocí rozumem. Ale tak jsme byli stvořeni, že máme stránku emocionální a druhou rozumovou. A obě se prolínají a jejich spor je znamením duševního zdraví. Rád bych znal biblické zdůvodnění opaku.

Dále je třeba odpovědět sobě samým, zda je nutno přestat být "křesťany západu" jen proto, že většina křesťanů je odjinud? Obávám se, že k tomu nemám dostatečný důvod. Pomůže mi jej někdo najít?

Stejně jako nemám důvod označit chvíle soustředěného naslouchání v bohoslužbě "přednáškovou síní". To bych musel kritizovat mnohá probuzení, ve kterých křesťané dychtivě naslouchali dlouhým kázáním...

V bodě 4. bych rád věděl, na co myslí v první větě slovo "obojí". Pokud patří ke "chvále a uctívání", pak by to šlo vhodně stylisticky upravit a pomůže to srozumitelnosti. Takových detailů je tam více… Například toto místo: V bodě 5. je věta, kde je psáno: Jakékoli nadřazování jednoho či druhého je výrazem tělesnosti… O jaké "nadřazování jednoho či druhého" jde? Ze souvislostí to není jasné.

Chvály jsou zbraní - protože - je v nich verbalizované Slovo Boží - které je dvoubřitým mečem. Dobře. Ale to není teologické vysvětlení. To je argumentace typu: Chvála je podstatné jméno. To, jak čtete, nic moc věřícímu nesděluje.

Naopak se může stát, že se této formulace uchopí "ideologické" chápání a zvolá radostně "Heuréka! Tedy učme, že lidé, kteří se dostanou do problémů, mají začít chválit a úplně se ze všeho vychválí. Tedy, pokud budou správně věřící..." A toto "ideologické" zdůvodnění je v církvi přítomno, nebo není?

Těším se na odpověď. Daniel Kvasnička

Nemohu jinak než souhlasit s připomínkami Daniele Kvasničky. Trochu ho znám, proto mne nepřekvapuje zvláště závěr, za který jsem ale velmi vděčný. Chála je fenomém, který v posledních letech výrazným způsobem polarizuje způsob naší zbožnosti. Na jedné straně jsou tradiční věřící, kteří "málo chválí" a na druhé ti, které prvek chvály natolik uchvátil, že v jejich zbožnosti je jedním z dominantních, takže se chválou řeší a měří vše.

Dovolím si připojit ještě malou poznámku:Osobně mne Písmo vede k tomu, že chvála je neodmyslitelnou stránkou naší (mé) zbožnosti, protože jsme přemoženi Božím Slovem, které v nás probouzí zcela nový a rozumem nepochopitelný gejzír vděčnosti, radosti, bázně i úcty, … Jde však o sekundární věc, která navazuje na něco předchozího. Není mi blízké pomyšlení, že se já mohu projevem, kterému budu říkat chála ve slovníku Daniela "prochválit" k Pánu Bohu a on pak ke mně bude mluvit. Bližší mi je pravý opak, protože pak můj projev není inspirovaný mnou a mým zápalem, chutí, nadšením, emocemi i rozumem, odvážím se říci i mou vírou (když si ji přisvojím jako něco, na čem si mohu zakládat), ale je zcela nezaslouženě inspirován Bohem, od kterého všechno dostávám. Z tohoto důvodu mi osobně nevyhovuje, že pasáž chval v našich shromážděních je na začátku programu a nikoli po slyšení Božího Slova. Zdůvodnění, že nás naše chvála lépe připraví ke slyšení, mne neuspokojuje, protože ke slyšení je nejlepší se naopak ztišit a všechny své projevy a aktivity utlumit (a volit tu dobrou stránku jako Maria).