V této rubrice jsou zveřejněny úvodníky otištěné ve sborovém informačním letáku – „Informatoriu“.

Přijímat od Boha zlé věci

Máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme? (Jób 2,10) To je Jóbovo hrdinské, statečné vyznání ve chvíli, kdy přišel o všechno, co mu bylo drahé a je vlastní manželkou, která jediná mu zbyla, naváděn k nevěře, k rezignaci a zanevření na Boha. Toto vyznání mu vyšlo z úst a přímo z nitra ve chvíli, kdy mu Bůh, kterého miloval z celého srdce a ctil ho slovy i vděčností, bez zjevné příčiny, bez důvodu, nepochopitelně a bez varování všechno vzal. Do té doby byl spokojený a šťastný muž, štědrý a spravedlivý. Férový podnikatel, skvělý táta. Moudrý chlap, ke kterému druzí často chodili pro radu a když ho chválili, nikdy nezapomněl připomenout, že všechno, čeho v životě dosáhl, je z Boží milosti. Až přišel den, kdy se mu život znenadání zhroutil jako domeček z karet. Najednou neměl nic a nevěděl proč. Co je to za zvláštní vzkaz z nebe, jak si takové Boží jednání vyložit? Nevěděl, ale zaujal statečný postoj člověka, který je ochoten přijmout nejen požehnání, ale i to, co by si nikdy nepřál.

Do toho Jóba (nebo spíš sebe) chtějí utěšit jeho přátelé. „Ale kdepak, to není od Boha. To sis musel způsobit sám. Takové věci se nestávají jen tak.“ Krmí ho kupeckou zbožností, černobílou vesmírnou logikou, která prý platí ve vztahu s Bohem: pokud Bohu dáváš, co požaduje, odmění se ti vždycky dobrými věcmi a budeš šťastný a spokojený. Pokud se ti dějí věci nepříjemné a zlé, říkají mu, pokud pláčeš a zažíváš ztráty, pokud se věci v životě komplikují a jsi nemocný, potom je na tvé  straně nějaká závada, která by měla být odstraněna. Malá víra, hřích, neposlušnost, nevěra. Najdi to, přijď tomu na kloub, Jóbe, a bude zase dobře, uvidíš. Jóbovi přátelé ale ve skutečnosti hrubě urážejí Boha – dělají z něj automat. Stroj bez rozumu a svobodné vůle. Redukují ho na jakýsi nebeský princip, otrocký vesmírný mechanismus, který je snadné pochopit a použít. Tvrdí, že za dobré skutky a zbožný život si můžeme a máme nárokovat na Bohu odměnu. Že tak Hospodin „funguje“.

Nefunguje. Hospodin vůbec nefunguje. Není stroj. Jób to i ve své nouzi ví, a tak po čase poslouchání takových „rad“ i tento zbožný a trpělivý muž dostane vztek. Zajídají se mu ty rádoby moudré a zbožné řeči jeho přátel. Ale odmítá na ně přistoupit. Zradil by tím Boha takového, jak ho zná.

Jób nás školí v tom, že k životu patří učit se přijímat z Božích rukou dobro stejně jako zlo, a to v pokojné důvěře tomu, který ve svých mocných rukou drží mě i mou rodinu, můj sbor, mou minulost i nejistou budoucnost. Pokud se naučíme přijímat dobré i zlé věci jako součást naší životní pouti, zakusíme svobodu, pramenící ze skutečné víry. Pokud však budeme na Bohu zarytě nárokovat požehnání – a ono nebude přicházet – od vděčnosti a odevzdanosti začneme směřovat k frustraci a zlobě jako životnímu programu. K nevrlému negativismu. Na Bohu i na druhých budeme neustále něco očekávat a stále dokola budeme zklamáváni, protože jsme uvěřili lži o tom, že máme nárok na štěstí, na ocenění. Budeme lidmi požadavků. Věčnými kritiky.

Viktor Glier, říjen 2015

Nekličkovat

Chtěl bych dostát závazku těchto úvodníků a zamyslel se nad heslem Jednoty bratrské pro daný měsíc, přestože byste možná čekali nějaké specifické „prázdninové slovo“. Na červenec čteme v Heslech tento úryvek z Ježíšova kázání na hoře:

„Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.“ (Mt 5,37)

Jak stárneme, bere za své naše dětská bezelstnost. Učíme se zkušenostmi, že svět je plný křiváků, více či méně rafinovaně nečitelných lidí a také těch, na které není spoleh. Učíme se vnímat jako běžný rozpor mezi slovy a realitou, mezi slibem a vykonaným skutkem, mezi vyznáním ústy a skutečným vyznáním srdce.

A tak přidáváme světu na křehkosti. Buď úplně samovolně nebo proto, abychom zapadli, se i my sami příležitostně stáváme dvojakými. Když je potřeba dosáhnout příznivé reakce, děláme libá, uklidňující prohlášení, ačkoli dopředu víme, že jsou v rozporu s tím, co je skutečně v naší moci. O čem to mluvím? Třeba „slibuji, že už budu vždycky sekat latinu“, „slibuji, že se mu nic nestane“, „slibuji, že už tu chybu nebudu nikdy v životě opakovat“, „ať do mě hrom bací, jestli tam tentokrát nebudu včas“.

Ani sebepřesvědčivější „zaklínání“ neošálí Hospodina. Toho, který zná naše nestálé srdce, chatrnou vůli, veškeré schopnosti a neschopnosti. Měli bychom se i my sami lépe poznat, nebýt planými tlučhuby, jak říkala moje maminka, „slibotechnami“. Nepřikrášlovat pravý stav věcí. Nedělat tanečky proto, že ostatní je mají ve zvyku dělat. Mluvit přímo, bez kliček a bez vytáček. Pojmenovat pravý stav věcí, přestože to nemusí být příjemné ani výhodné. Uznat, že něčeho nejsem schopen dostát. Vystoupit ze stínu mlžících prohlášení, polopravd, manipulace a obelhávání. A nastoupit do světla, do skleněného vlaku průzračnosti, kde není místo pro kličkování, lest, dvojakou hru, silácké vypínání hrudi nebo pseudopokorné hrbení se.

Tak kéž v tom s Boží pomocí přes léto vyrosteme a lépe se nám žije se sebou samotnými a spolu navzájem, kéž potom lépe odrážíme Boží čistotu a Boží transparentnost. Protože co on říká, míní vážně, co slibuje, to taky plní, co ohlašuje, s tím můžeme počítat jako s jistotou.

Viktor Glier, červenec 2015

 

Houževnatost

Zvláštní, tajemná epizoda ze života Jákoba. Přišel na nové místo s celou svou rodinou. Když na chvíli osaměl (možná si šel „provětrat hlavu“), kdosi (1Moj 32,25) s ním začal zápasit a prát se spolu vydrželi celou noc. Jákob ani náhodou nehodlal dát svou kůži lacino. Z boje raněný, nad ránem zřejmě oba vyčerpaní, drží se s oním neznámým v klinči.

„Pusť mě!“ „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!“ (1Moj 32,27).

Vytušil, že ten kdosi byl nějakým zvláštním způsobem samotný Bůh, protože o požehnání od něj stál, požehnání spolu s novým jménem Izrael (to je Zápasí Bůh) od svého soupeře také dostal a místo pojmenoval Peníel (to je Tvář Boží), protože viděl Boha tváří v tvář a přežil (1Moj 32,31).

Co nám Jákobův příběh dává za podivnou lekci? Rval se s Bohem? Máme se s ním také zarputile rvát o požehnání? Trvat na něm a neuhnout? Jákob nežehrá, nepláče s rukama v klíně „on mi Bůh nepožehnal“, ale tvrdě o své požehnání zápasí. Otcovské požehnání si ukradl, ale požehnání od nebeského Otce přesto nechtěl pustit. Schytal to z boje, do konce života musel kulhat. Zapotil se. Ale stálo mu to za to.

Co je požehnání? Zdaleka ne jen zdraví. Ale naše budoucnost. Partneři našich dětí. Víra našich dětí. Skutečně mocná, rozvlažnělá církev. Znovuzrození našich přátel. Možná Jákob věděl, co ho čeká. Možná byl sám, protože odešel ze zmatku a hluku všedních povinností do samoty, do ringu s Nejvyšším. Možná on sám ho vyzval na souboj, snad se s ním potýkal, vyříkával svoje představy a Jeho představy o budoucnosti. Ať to bylo jakkoli, nemůžeme mu upřít houževnatost. Zaťatost. Jákob byl všechno možné, jen ne pasivní.

Pokud jde o naše zájmy, houževnatí umíme být až až. Bít se za svou pravdu, za naši značku operačního systému, mobilu, za náš koníček. Ale co požehnání od Hospodina, stojíme o něho houževnatě? Pereme se za svoje zájmy „pod jeho způsobou“? Nedám ti pokoj, Ježíši, dokud neuvěří! Nedám ti pokoj, dokud ke mně nepromluvíš! Podobnou zaťatost vidíme u Joba. K neodbytnosti v modlitbách vyzývá Ježíš podobenstvím o vdově a nespravedlivém soudci.

Tedy nezdaří se nám v životě vždycky všechno. Nejsme mistři světa v tomtéž, v čem druzí. Třeba v nevynikáme v ničem. Ale ve svaté houževnatosti se cvičme. Protože vytrvalost se cení víc než schopnosti.

A požehnání není zadarmo. Kdo o něho zápasí, taky ho uvidí. V nebi se chce vidět naše snaha, naše touha, náš zájem. Proto se musíme začít modlit – a vydržet. Zvát lidi ke Kristu – a vydržet. Začít rozsévat slova – a vydržet. Prosit za požehnání a o požehnání vlastní aktivitou houževnatě bojovat.

Viktor Glier, červen 2015

 

Jsi můj?

Mám za sebou první půli studijního volna. Co to je? Moudrý nástroj, jak kazatelům umožnit jednou za pět let zhluboka se nadechnout, důkladně dočerpat sílu, inspiraci a projít duchovní obnovou. Dovolte mi podělit se s vámi o něco z toho, co jsem během těch šesti týdnů prožil. Třeba se vás toto kratičké osobní svědectví také nějak dotkne.

OBRÁCENÍ A ZTIŠENÍ

V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství. (Iz 30,15) Toto byl můj novoroční verš a věděl jsem okamžitě, že je mi varováním, pokynem a průvodcem pro celý čas studijního volna. Nejhlouběji jsem „obrácení a ztišení“ zakusil hned zkraje v trapistickém klášteře v Novém Dvoře. Týden v prostotě, týden intenzivního studia Písma, modliteb, čekání na Boha, bez nemožnosti utéct kamsi a zapomenout na nepříjemné otázky. Zakusil jsem požehnání ticha. Dostal jsem naprosto nečekané odpovědi na otázky, které jsem Pánu dával. Vedl mě k podstatnému. Nenechal se ani v nejmenším natlačit tam, kde bych ho chtěl mít, je nespoutaný a suverénní. Jeho klíčová „odpověď“ byla vlastně otázkou, když jsem místo „ano“ nebo „ne“ uslyšel zřetelné: „jsi můj?“

Brennan Manning ve své knize Evangelium zlomených píše: „Bůh po nás chce vlastně jediné: abychom byli lidmi modlitby; lidmi, kteří přebývají v Boží blízkosti; lidmi, pro něž je Bůh vším; lidmi, jimž Bůh stačí. Takový postoj je zdrojem pokoje. Tento pokoj zakoušíme, nehledáme-li nic než milostivého Boha. Jakmile začneme hledat něco jiného, ztrácíme jej. V posledním veřejném projevu před svou smrtí Thomas Merton řekl: „K tomu nás Bůh volá – abychom byli lidmi, kterým stačí, že pobývají v jeho blízkosti;  abychom obnovili takový způsob života, kdy jeho blízkost vnímáme a zakoušíme.“

To jsem z Boží milosti zakusil a znova začal usilovat o to, aby toto byl základ mého života. Vyznal jsem na dřeň svoje hříchy a nově pochopil požehnání a radost, která pramení z poslušnosti Bohu a spočívání v jeho blízkosti. Věděl jsem, že už nechci ani nemůžu jinak.

NÁPRAVA POKŘIVENÉHO

Začaly se dít věci. Pán mi nekompromisně, ale přitom laskavě začal ukazovat, kde všude jsem selhal, kde jsem totálně propadl, ale odmítal jsem si to připustit. Jako otec: Otcové, nepřivádějte své děti svým hněvem k zoufalství. (Ko 3,21) i jako manžel: Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval. (Ef 5,22). Bylo to bolestivé, ale nezbytné. Dostal jsem příležitost prakticky dokázat, že je moje pokání opravdové. Začal jsem makat a přitom jsem věděl, že se nemůžu ani na vteřinu pustit Nebes. A velmi brzy jsem se dočkal ovoce. Ukázal mi také smysl kazatelského povolání a dal k němu nové nasměrování: Před mladickými choutkami však prchej a žeň se za spravedlností, vírou, láskou, pokojem s těmi, kdo vzývají Pána z čistého srdce. (2Tim 2,22) V Litomyšli u Daniele Kvasničky jsem se učil nezbytnosti nadhledu, který pramení z důvěry v Hospodina. Pokoře a rozhodnosti ve věcech podstatných. Nutnosti podstupovat riskantní kroky, nechat druhé svobodně žít a věřit jim. Nefňukat. Kudy kam? V životě, v práci, ve službě. Když člověk neví, čí je, musí se zastavit a zorientovat. Tak praví Hospodin: „Zastavte se na cestách, rozhlédněte se, ptejte se po stezkách pradávných: Kde je ta dobrá cesta? Po ní jděte a vaše duše najdou odpočinutí. (Jer 6,16) To mi můj dobrý Bůh na studijním volnu dopřál. Ke své slávě.

Viktor Glier, květen 2015

 

Mějme zájem jeden o druhého

Mějme zájem jeden o druhého, nezanedbávejte společná shromáždění (Žd 10, 24n.)

Moji milí, víte, o čem jsem Vám psal posledně? Připomněl jsem Vám trojí důraz apoštola Pavla: Lásku kdybych neměl (1 Kor 13, 1-3). Dnešní dva verše z Žd 10 na to navazují. Poukazují na praktické důsledky lásky ve společenství Kristovy církve, důsledky lásky, na nichž je budován sbor Páně. Zájem jednoho o druhého ovšem začíná v rodinách. Bez tohoto upřímného a hlubokého zájmu není myslitelná žádná dobře fungující rodina. Není-li stálý zájem jednoho o druhého mezi manželi, zůstává jen soběstřednost, vlastní zájmy, chlad. Takové manželství, taková rodina neprospívá, děti nejsou dobře vychovávány, v takové rodině není pohoda. Podobně je tomu ve sboru. Není-li stálý upřímný zájem jednoho o druhého mezi bratřími a sestrami, je sbor chladný, nepřitažlivý a tudíž nerostoucí. Jenže sbor je povolán, aby byl naplněn vřelostí, aby byl přitažlivý a aby rostl. Má být naplněn upřímným zájmem jednoho o druhého. Takový sbor nemusí být vybízen, aby nezanedbával společná shromáždění, jako tomu je například v katolických společenstvích, kde účast na nedělní pobožnosti je naprostou samozřejmostí Taková byla také první církev, oněch 3.000, kteří se dali pokřtít po naléhavém Petrově letničním kázání, o nichž čteme, že vytrvale spolu naslouchali učení apoštolů, byli rádi spolu (Sk 2, 42, 44 a 46) a byli naplněni radostí, sdílností a modlitbami. Byli lidem milí, jejich společenství bylo přitažlivé, a proto také Pán jim denně přidával ty, které si povolával ke spáse (Sk 2, 47).
V době, kdy byl psán list Židům, tomu tak už nebylo Apoštol musí sbor napomenout, aby první lásku neopouštěl. Nepotřebujeme se i my rozpomenout na slavné počátky, kdy byl ustaven náš sbor a kdy mnozí spolu s námi s velikým nadšením stavěli naši modlitebnu. Mějme proto zájem jeden o druhého a nezanedbávejme společná shromáždění.
Moji milí, přeji Vám požehnané velikonoce a celý náš sbor ať důstojně oslaví Beránka Božího, Pána Ježíše Krista, za nás ukřižovaného a vzkříšeného.

Váš kazatel-senior a bratr v Kristu, Miloslav Košťál, duben 2015

 

Lásku kdybych neměl

V listu 1 Kor 13,1-3 apoštol Pavel 3x opakuje shora uvedená tři slova, která nikde jinde v Písmu nenajdeme. Poprvé říká, že kdyby člověk ovládal spoustu jazyků, kterými se na světě mluví, ba kdyby měl duchovní dar jazyka, není mu to k ničemu, nemá-li lásku. Podruhé uvádí, že ani vzácný dar proroctví a porozumění všem tajemstvím a veškeré poznání nic neznamená, chybí-li láska. A konečně ani nejvyšší obětavost, vzdání se všeho majetku, ba obětování života nic není, chybí-li láska. Tak je láska postavena vysoko, nade všecko. Dokonce nad víru a naději (v. 13). Ty jsou sice velice důležité, ba nezbytné, ale láska je převyšuje.

Máme takovou lásku, nebo nám chybí, ač jsme jinak nadáni, máme vzdělání a usilujeme v našem životě o ty nejvyšší duchovní i morální hodnoty? O jakou lásku vlastně jde? Víme, že Bůh je láska (1 J 4,8 a 16), my jenom lidé. Pán Ježíš nám však vzkazuje, že celý zákon se dá zredukovat do dvou přikázání: „ Miluj Hospodina, Boha svého, z celého srdce svého, z celé duše své, ze vší síly své a ze vší mysli své a bližního svého jako sebe samého. Na těch dvou přikázáních všecko záleží. To čiň a budeš žít.“ (L 10,27-28).

Církev Kristova, do níž jsme byli uvedeni, je společenství Božích dětí, které se vyznačuje právě silnou a pevnou láskou jednak k Bohu, jednak navzájem. Láska je pouto mezi bratřími a sestrami, pouto, jež nemůže být zlámáno, jak v jedné písni zpíváme. Nemám-li takovou lásku, nejsem Boží dítě. Nic nejsem. To je ovšem vážná věc. S tím přece nemůžeme být spokojeni.

Jsme na začátku postní doby, a to je příležitost, abychom s tím něco udělali.

Velice mi záleží, abych patřil do církve Kristovy, o níž platí, že ji ani brány pekelné nepřemohou. A tak denně prosím, aby mne Pán na každý den naplňoval láskou ke každému bratru a sestře. Ale také hlavně k Pánu Ježíši Kristu, k mému Spasiteli, a k našemu nebeskému Otci Bylo by mi běda, lásku kdybych neměl.

Váš kazatel senior a bratr v Kristu Miloslav Košťál, březen 2015

 

Nestydím se za evangelium

Obvykle se stydím, když něco udělám (řeknu) vyloženě špatně nebo i jen nevhodně. Stává se mi to docela běžně. Potom je pocit studu dobrým vodítkem k přehodnocení, omluvě, pokud možno nápravě. Podle Slovníku spisovné češtiny je stud „trapný pocit, vzniklý (vy)konáním n. vědomím něčeho špatného nebo potupením“. Je mi trapně třeba tehdy, když se při nějaké diskuzi ukáže, že něčemu nerozumím, přestože jsem o tom „zasvěceně“ mluvil. Ale cítím ostych a jakousi trapnost i tehdy, když mám vyrukovat s něčím, o čem dopředu vím či tuším, že bude druhou stranou přijato minimálně s tichými rozpaky. Tím hůře, když se přidá otevřené pohoršení a posměšky doprovázené shovívavým úsměvem, značícím opovržení.

V některé společnosti, partě, bude pro křesťany zřejmě vždycky potupné, když začnou mluvit o Ježíši jako Pánu a Učiteli, když se zmíní o biblických principech, které se vztahují k právě diskutovanému tématu, nebo když se prostě přiznají, že mají osobní vztah s Bohem. Myslím, že známe ten pocit studu. Bývá nám někdy trapně i když se bavíme o „osobních věcech víry“ s druhým křesťanem, bratrem nebo sestrou ve víře, natožpak když jsme v kolektivu s nálepkou „křesťanského podivína“.

Apoštol Pavel píše: Nestydím se za evangelium – vždyť je to Boží moc ke spasení každého, kdo věří. Jako by se jednalo o něco špatného. (Ř 1,16). Uvědomme si, jaká moc je v evangeliu skryta. Je to moc, kterou (jedinou) mohou být lidé zachráněni. Rozhodně to není nic špatného nebo škodlivého. Je to „produkt“, který má za sebou miliony proměněných lidských životů, napravených životů, neměřitelně radosti a vyprodukované lásky. Samozřejmě, smutné je, že bylo a stále je mnoho těch, kteří „značku evangelia“ vykradli a nalepili ji na svoje hanebné skutky a slova. Ale evangelium samo o sobě není špatné. Je výborné a víc než dostačující pro to, aby byl kterýkoli člověk od základu proměněn. Ne silou dobrých skutků nebo správné meditace, ale Boží milostí a láskou, která osvobozuje z prokletí marnosti.

Ano, bývá nám z nejrůznějších důvodů stydno se ke Kristu přiznat. Častým bývá pochybnost o vlastním charakteru. Čekáme, až budeme „svatější“. Kdo má tento přístup, nedočká se a ví to moc dobře – evangelium není zpráva o naší dokonalosti, ale o Kristově moci v bezmoci na kříži, o záchraně nespravedlivých skutkem jediného Spravedlivého. Třeba máme jiný problém – moci evangelia nevěříme, nezakoušíme ji v životě, sami nedůvěřujeme „produktu“, který máme „prezentovat“. To je zásadnější překážka, která se nedá řešit jinak než na kolenou. A třeba jsme jen pohodlní, protože do rozhovorů s potenciálem trapných okamžiků se samozřejmě nikomu nechce. Proč si činit zbytečné násilí?

Nemám pro vás žádný návod, aby to zahanbující, někdy trapné nebylo. Bude to hanba. Věděl to Ježíš, který nám přenechal tato varovná slova: Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto cizoložném a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“ (Mk 8,38). To měli na paměti apoštolové, kteří byli lidé jako my, mohli se bát pohrdání a dělat kvůli němu ústupky ve zvěstování evangelia. Nemluvit o Ježíši tolik. Ne moc provokativně, více filozoficky. Udělat z evangelia pouhou „víru v Boha“. Ale milovali svého Pána, svého Zachránce, a tak se pohrdání nebáli, byli na něj hrdí. Jedině tak se dá vysvětlit jejich reakce: Zavolali apoštoly, dali je zbičovat, a když jim zakázali mluvit v Ježíšově jménu, propustili je. A tak odešli z Velerady s radostí, že se jim dostalo cti snášet pohrdání pro jeho jméno. Každého dne pak nepřestávali v chrámu a po domech učit a prohlašovat Ježíše za Mesiáše. (Sk 5,40-42)

Někdy se pochopitelně musíme stydět oprávněně. Na rovinu, občas býváme – a to i když s těmi nejlepšími úmysly mluvíme o evangeliu – předmětem posměchu nebo opovržení naprosto spravedlivě. Když předvádíme nadřazenost, nelaskavost, chytračení a nenaslouchání, je snad lepší mlčet. Prevencí je pokora k druhým a bázeň před Bohem. Potom, kdykoli se nám dostane cti snášet pohrdání pro Ježíšovo jméno, radujme se z toho. Buďme zdravě sebevědomí. Ne, nestydím se za evangelium, nemám proč. Je to totiž Boží moc, která mi převrátila život naruby a která může k dobrému obrátit i Tvůj život.

Viktor Glier, únor 2015

 

Vyvoleni samým Bohem

„Ale vy jste vyvoleni samým Bohem jako kněží Krále, jste svatí a čistí, jste jeho vlastní lid. A to vše proto, abyste svědčili druhým o Tom, který vás povolal ze tmy do svého úžasného světla.“ (1 Pt 2,9 – Slovo na cestu).

 Adventem začal křesťanský rok a 1. lednem rok občanský. Miliardy lidí na světě začínají v tyto dny jaksi znovu od začátku, s novými předsevzetími, s novými nadějemi. Komu však z nich je určeno to vzácné citované slovo apoštola Petra? Kdo je ten vyvolený samým Bohem? Kdo je tak šťastný? Kdo z nás? Může to slovo platit o mně?

Na zemi žije opravdu lid zvláštní, patřící Bohu a Božímu Synu Ježíši Kristu, církev Ježíše Krista. Jsme i my, náš sbor, částečka církve Kristovy? Jak rádi bychom k církvi Kristově patřili!

Jenže někteří jsou vlažní věřící a myslí si, že je jim lépe v ústraní, vždyť vztahy k druhým lidem často přinášejí problémy, každý je jiný a vúbec ne podle našich představ a našeho vkusu. Ale to vzácné Petrovo slovo vúbec není určeno samotářskému jednotlivci, ale celému společenství, žijícímu v lásce Kristově a v jeho duchu, bratřím a sestrám odpouštějícím si navzájem, pomáhajícím si a obětujícím se jeden pro druhého.

Díky Bohu, že takovou církev jsme s manželkou poznali, před 56 lety byli do ní přijati a tolik let také zakoušíme požehnání bratrské a sesterské lásky, která ani na dálku neustává

Rádi a s hlubokou vděčností se ke svým bratřím a sestrám hlásíme. Jsou až do pozdního věku naším potěšením.

Přeji vám všem, moji milovaní, abyste se všichni mohli upřímně radovat, že Petrovo vzácné ujištění platí i vám, že i vy jste byli povoláni ze tmy do Božího  úžasného světla.

Váš v Kristu Miloslav Košťál, leden 2015

 

Advent

Milovaní, budujte svůj život na přesvaté víře, modlete se v Duchu svatém, uchovávejte se v lásce. Boží a očekávejte milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista k věčnému životu. (List Judův 20-21).

Byl-li Juda (autor našeho textu) a Jakub, jeho bratr (v.1), synové Marie, matky Pána Ježíše (Mt 13,55 a jak se má dnes všeobecně zato, podle těla bratří Pána Ježíše, pak má náš text zcela mimořádný význam. Nejsou tu jmenováni další dva bratří, citovaní u Mt 13,55, Josef a Šimon, patrně proto, že nepřijali Ježíše za svého Pána. Juda se naproti tomu považuje za Ježíšova služebníka a spolu se svým bratrem Jakubem prožívají Boží povolání a lásku, protože Ježíš je jejich Pán (v. 21 a 25). Proto také Judův list je určen jen těm, kdo jsou rovněž povoláni a milováni Bohem Otcem (v. 3.17.20). To, co jim píše, má sloužit k jejich povzbuzení a napomenutí, aby nepřestali zápasit o víru, která byla jednou provždy dána Božím dětem. Ve v. 20-21 je slovo, které se dobře hodí do adventu. Začíná jím církevní rok. Boží lid je volán každoročně k revizi základů své víry, lásky i naděje. Vždyť advent je čas návratu k Bohu a čas duchovní obnovy tváří v tvář blížícímu se druhému příchodu Pána Ježíše, mnohokrát zaslíbenému a oznámenému.Juda shrnuje poselství svým milovaným v církvi Ježíše Krista do čtyř bodů:

1) Základem všeho je přesvatá víra, která tak snadno je narušována a oklešťována. Přesvatá víra je plná víra, tak jak nám ji vymezuje apoštolské vyznání, které si během roku často bezmyšlenkovitě opakujeme. Je třeba si připomenout všecky části a ptát se, jestli jsme některou část neopustili, jestli máme stále víru plnou, neokleštěnou, přesvatou.

2) S vírou úzce souvisí modlitba. Na mnoha místech Písma jsme vybízeni k ustavičným modlitbám. Často se vymlouváme, že se neumíme modlit a čekáme, že to za nás udělají druzí. Je to ubohá výmluva. Pamatujme, že společenství, které se nemodlí, upadá a od Boha se vzdaluje. Nezapomeňme, že Pán Ježíš nám zanechal modlitbu, která je jedinečným základem, na němž můžeme stavět a nemůžeme se vymlouvat.

3) Uchovávejte se v lásce Boží! To znamená: žijte v lásce Boží, ostříhejte se v lásce Boží. Církev Ježíše Krista, společenství vyvolených Božích, se právě vyznačuje láskou, a to láskou k Bohu a k sobě navzájem. Vyvolení Boží dbají pečlivě, aby se měli navzájem rádi, pomáhali si, aby žili láskou Kristovou, v této lásce se navzájem opatrovali, odpouštěli si a pomáhali si a byli tak výrazným svědectvím o Bohu a Ježíši Kristu, jemuž odevzdali svůj život. Evangelista Jan (1 J 4,20) varuje, že kdo nemiluje bratra, nemůže milovat ani Boha. A právě v lásce snadno selháváme a propadáme člověčině, namyšlenosti, soběstřednosti a dokonce i pýše. A to je těžký hřích, který rozkládá církev.

4) Konečně se máme ptát, jestli žijeme v očekávání druhého příchodu Pána Ježíše Krista, jak nám zaslíbil a oznámil. Právě toto napjaté očekávání na jeho milosrdenství k věčnému životu je výrazný rys adventu.A tak moji milovaní, přeji Vám v duchu tohoto jedinečného Judova čtvera napomenutí a povzbuzení požehnaný advent plný radosti a pokoje a blízkosti Boží.

Miloslav Košťál, prosinec 2014

Jsme církev Kristova

Většina z nás, kdo jsme přijali Pána Ježíše za svého Pána a Spasitele, byla začleněna do našeho sboru a stala se tak součástí církve Kristovy. To je pokaždé velká věc. Sám na to s manželkou rád vzpomínám, třebaže se tak stalo už v roce 1958 v Děčíně, tedy před 56 lety. Za tu dobu jsme       v kazatelské službě prošli čtyřmi sbory a mohli jsme tak poznat církev Kristovu v různých podobách. Všude jsme nechali kousek srdce a dodnes se radujeme z četných projevů bratrské  a sesterské lásky. To láska Kristova nás takto spojila.Ovšem pravda je, že sbory často po počátečním nadšení procházejí krizí. Chodit totiž v novotě života pod správou Ducha svatého není snadné ani samozřejmé. Stará přirozenost se časem ozve a někdy dost hlasitě. První náš sbor v Praze 1 takovou krizí prošel už v r. 1886. mladý kazatel Adlof při svém nástupu si posteskl slovy, která cituje Robert Hart v letošní „Bráně“ č. 9 „Stav sboru je velice bídný… tak jakoby Pán nás opustil…“ Adlof s pomocí Boží tuto krizi zvládl během jednoho roku. Láskou, kterou ho Pán vybavil a na studiích ve skotském Edinburku významně upevnil. Byla to jeho první velká zkušenost.Podobně i náš mateřský náchodský sbor. Kolem roku 1908 se málem rozpadl, sotva 16 let po svém ustavení. A jen věrností a statečností a modlitbami kazatel Fr. Husák s Boží pomocí tuto vážnou krizi ustál a Pán ji změnil v nové požehnání, když byla v r. 1911 postavena modlitebna.Stejně tak prožil velice těžká poslední léta života v Bystrém kaz. Jan Balcar. A podobných příkladů bychom našli více.Musíme totiž počítat s tím, že satan se bude pokoušet stále církev Kristovu narušovat. Ale Pán Ježíš Petrovi a ostatním učedníkům – a nakonec i nám – řekl, že jeho církev brány pekelné nepřemohou (Mt 16,18). Není to totiž lidská organizace!Církev je za všech okolností pod vládou Kristovou. Písmo dosvědčuje, že Pán Ježíš všem ďábelským pokušením (Mt 4,1-11) odolal a svou obětí na kříži ďábla dokonce porazil (Žd 2,14).Obsahem naší víry musí být Kristova láska a Kristova oběť. Tak Kristus církev posvěcuje a očišťuje křtem vody a slovem (Ef 5,25-26). Tak si ji také připravuje slavnou a bez poskvrny a vrásky, aby byla svatá a bezúhonná (Ef 5,27). obsahem naší víry musí také být, že je její hlavou, že o ní pečuje      a že je jeho tělem, které spasil a má mu být proto podřízena (Ef 5,23-24.29). To všechno je ovšem jedno veliké tajemství naší víry (Ef 5,32). Věříme tomu?Když jsme se asi před 18 lety začali intenzivně modlit za ustavení našeho novoměstského sboru, Pán nám dal najevo, že nestojí o rozmnožení vlažných sborů, jakých má po světě dost, ale že se bude radovat ze sboru, který mu bude poddán a bude žít v opravdové lásce a na modlitbách. To platí pro nás dodnes! Milujme tedy Pána Ježíše a sebe navzájem. A nepřestaňme se horlivě modlit (1Te 5,17) a neopouštějme společná shromáždění (Žd 10,25).Vzácné a povzbuzující slovo nám napsal ap. Jan (1J 3,14-16) „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti… Podle toho jsme poznali, že On (Ježíš Kristus) za nás položil život.“ Nad prvotní církví se lidé divili: „Podívejte se, jak se mají rádi!“ To je i naše naděje a naše evangelium světu. Tak budeme sborem, z něhož se Pán i celé nebe budou radovat a Pán nám bude rád přidávat ty, které spasil (Sk 2,47).

Emeritní kazatel Miloslav Košťál, listopad 2014

Postavit se strachu čelem

Jako hovádko, nicméně stále u tebe

Přízemnost Ducha svatého

Mezi lidmi není rozdíl

Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. (Galatským 3,28)

Jak je to slovo myšleno, copak už nejsou rozdíly mezi lidmi? Barva pleti, pohlaví, věk, společenské postavení, to všechno nás přece pořád alespoň do určité míry rozděluje, jsou zde viditelné rozdíly, vytvářející mezi lidmi nerovnosti. Před Bohem je však jeden jako druhý. Předně, jeden jako druhý máme stejnou hodnotu, nemůžeme se jakkoli vyvyšovat. Proč máme všichni stejnou hodnotu? Spojují nás nejméně dvě věci. Jednak jsme všichni bez rozdílu smrtelně poznamenaní hříchem a jednak je Boží srdce otevřeno naprosto pro každého. On nezná na své cestě za člověkem žádné bariéry kromě jediné – hříchu, společného všem. A ten může být zase jen a jedině v Kristu odstraněn, proto „všichni jste jedno v Kristu Ježíši“. Každý jiný a originální, ale máme stejný zásadní problém vzpurného srdce a stejné východisko z něj.

Jak se to projeví například ve sboru? Plachý nebo výrazný, zkušený nebo nezkušený, stařec nebo dítě, žena nebo muž, bílý nebo barevný a mohli bychom pokračovat dál a dál. Máme někdy tendenci vidět sami sebe jako důležitější nebo naopak se podhodnocovat. Ale každý jednotlivec nehledě na zmíněné rozdíly je stejně důležitý. Jeho hlas nemůže být přeslechnut, jsou podstatné jeho názory a není lhostejné, jaké má potřeby. A platí to ve sboru stejně jako v rodině.

Tento biblický přístup je v samých základech evropské a americké civilizace. Pro naše předky nebylo snadné ty základy postavit, ale jejich zdrojem je učení Písma a ovoce, které se z nich urodilo, „jíme“ téměř každý den. Hospicy, protože umírající mají důstojnost stejně jako zdravím kypící. Snaha o sociální spravedlnost ve společnosti. Věci, které už bereme jako úplně automatické, například volební práva žen a zrušené otroctví. Boj však není dobojován, je na nás, abychom se zastávali těch, kteří jsou přímo nebo nepřímo označováni za méněcenné. Menšin, hlavně těch u nás nejpočetnějších, tj. vietnamské a romské. Pozor, aby intelektualismus nebyl stavěn na piedestal oproti prostě. Abychom jinak věřícím nebo nevěřícím, homosexuálům a dalším důsledně vydobývali právo na jejich názor a svobodné vyjádření. V neposlední řadě ceňme vysoko jakýkoli lidský život od jeho vzniku po konec. Protože „všichni jsme jedno v Kristu Ježíši“. Rodina a sbor ať nám slouží jako experimentální laboratoře, ve kterých se můžeme na sobě navzájem takovým postojům učit.

Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. (Galatským 3,28)

Jak je to slovo myšleno, copak už nejsou rozdíly mezi lidmi? Barva pleti, pohlaví, věk, společenské postavení, to všechno nás přece pořád alespoň do určité míry rozděluje, jsou zde viditelné rozdíly, vytvářející mezi lidmi nerovnosti. Před Bohem je však jeden jako druhý. Předně, jeden jako druhý máme stejnou hodnotu, nemůžeme se jakkoli vyvyšovat. Proč máme všichni stejnou hodnotu? Spojují nás nejméně dvě věci. Jednak jsme všichni bez rozdílu smrtelně poznamenaní hříchem a jednak je Boží srdce otevřeno naprosto pro každého. On nezná na své cestě za člověkem žádné bariéry kromě jediné – hříchu, společného všem. A ten může být zase jen a jedině v Kristu odstraněn, proto „všichni jste jedno v Kristu Ježíši“. Každý jiný a originální, ale máme stejný zásadní problém vzpurného srdce a stejné východisko z něj.

Jak se to projeví například ve sboru? Plachý nebo výrazný, zkušený nebo nezkušený, stařec nebo dítě, žena nebo muž, bílý nebo barevný a mohli bychom pokračovat dál a dál. Máme někdy tendenci vidět sami sebe jako důležitější nebo naopak se podhodnocovat. Ale každý jednotlivec nehledě na zmíněné rozdíly je stejně důležitý. Jeho hlas nemůže být přeslechnut, jsou podstatné jeho názory a není lhostejné, jaké má potřeby. A platí to ve sboru stejně jako v rodině.

Tento biblický přístup je v samých základech evropské a americké civilizace. Pro naše předky nebylo snadné ty základy postavit, ale jejich zdrojem je učení Písma a ovoce, které se z nich urodilo, „jíme“ téměř každý den. Hospicy, protože umírající mají důstojnost stejně jako zdravím kypící. Snaha o sociální spravedlnost ve společnosti. Věci, které už bereme jako úplně automatické, například volební práva žen a zrušené otroctví. Boj však není dobojován, je na nás, abychom se zastávali těch, kteří jsou přímo nebo nepřímo označováni za méněcenné. Menšin, hlavně těch u nás nejpočetnějších, tj. vietnamské a romské. Pozor, aby intelektualismus nebyl stavěn na piedestal oproti prostě. Abychom jinak věřícím nebo nevěřícím, homosexuálům a dalším důsledně vydobývali právo na jejich názor a svobodné vyjádření. V neposlední řadě ceňme vysoko jakýkoli lidský život od jeho vzniku po konec. Protože „všichni jsme jedno v Kristu Ježíši“. Rodina a sbor ať nám slouží jako experimentální laboratoře, ve kterých se můžeme na sobě navzájem takovým postojům učit.

Viktor Glier, květen 2014

 

 

Váš zármutek se promění v radost

Váš zármutek se promění v radost. (Jan 16,20)

 Není výstižnější shrnutí velikonočního dramatu, které na sebe každoročně znovu necháváme působit: váš zármutek se promění v radost. Ta útěšná slova říká Ježíš učedníkům s vědomím událostí, které přijdou. Přesto jeho věrní zažili hrozné zklamání a zhroucení všech nadějí, když jim Mistra a Přítele zavraždili na kříži jako zločince. Něco tušili, ale tak strašné si to nepředstavovali ani v nejhorších snech. Nic neudělal, prostě se nechal. Nevypadal v tu chvíli jako Pán a Král, stal se mlčícím obětním beránkem. Nestali se svědky jeho slavného kralování, ale ponižování. Strašná bezmoc černého pátečního dne zaplavila jejich srdce. Bezmoc a zármutek nad ztrátou.Zármutek nad ztrátou jen tak nepřebolí. Čas neléčí, když nechce, čas je šarlatán. Představte si ale, že milovaný ožije. Že se vrátí zpět mezi živé. Všechna radost, kterou známe, když se nám něco povede, když vyřešíme složitý problém, když po letech potkáme dobrého přítele, když se narodí dítě, to všechno je jen slabý odvar té radosti, kterou zažijeme v okamžiku, kdy oplakávaná drahá osoba ožije. Kdy se všechno odepsané a pohřbené, co s ní odešlo, znovu stane realitou. Třeba si učedníci s trochou studu dovolili představit si to, když proplakávali sobotu.

Jako porušení lidé v porušeném světě máme latentní zármutek z  nedokonalosti, ve které žijeme. Mnoho ideálů a plánů jsme museli pohřbít. Mnoho nadějí za nás pohřbili jiní. Když se ohlédneme, vidíme mnoho promarněných příležitostí a přehršel „kdyby“. Ale až přijde Ježíš, až se k němu navěky připojíme, nezbude ze zármutku vůbec nic. Promění se v radost. Když k nám přijde Ježíš a my ho na vlastní oči spatříme, obdržíme radost, kterou nám nikdo nevezme (v. 22). Dokonalou, jistou a  nádhernou radost. Radost tak velkou, že zapomeneme na sebe a na jakékoli otázky (v. 23). Už nebudou potřeba. Bude nám stačit, že jsme blízko Vzkříšenému.
Přeji požehnané, zakoušené Velikonoce!

Viktor Glier, duben 2014

 

 

Rozhádaná firma zkrachuje

Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete­li mít lásku jedni k druhým.               (Jan 13,35)

Velmi jasné Ježíšovo slovo, z toho se nevykroutíme. Jestliže se považujeme za následovníky Ježíše Krista, naše vzájemná láska bude hlavním průvodním znakem. Jestliže na nás má být vidět pravost víry a hlavně pravost toho, ke kterému se hlásíme, musíme mít lásku mezi sebou. Nemluví se tady o lásce k bližním, ale o lásce mezi sebou – v církvi, ve sborové rodině. Tam se má mezi námi projevovat něco výjimečného.

Není to omyl? Nemá být naším největším svědectvím spíše to, jak se chováme k těm, kteří jsou „za branami“ církve? Ne. Skutečně to má být především láska „k sobě navzájem“, tedy učedníka k učedníkovi. A to nikoli proto, že na „nevěřících“ by nám nemělo záležet nebo že je bychom neměli milovat, to vůbec ne. Ale proto, že pokud to neumíme ani mezi sebou, pak to nemůžeme doopravdy umět ani vůči „těm venku“.

Můžeme prokazovat nezměrnou křesťanskou lásku vůči bližním, tedy lidem v naší blízkosti, ale jak už to tak bývá, zároveň jsme schopni neobyčejné tuposti a sobectví vůči těm nejbližším. Vůči manželce, dětem, rodině a právě také vůči sborové rodině. Ježíš chce, aby církev byla jeho výkladní skříní, aby mu dělala dobrou reklamu.

Avšak jak to mezi křesťany někdy v praxi bývá? Zdobí nás spíše vzájemné rozbroje, nejednota, pomlouvání, záštiplné nebo závistiplné kydání špíny na sebe navzájem, a to dokonce před nevěřícími! Na úrovni ekumeny i jednoho sboru. Proč by to měli nevěřící lidé poslouchat, proč musí být svědky naší nelásky k sobě navzájem? Takové svědectví působí nevratné trhliny v jejich křehké, rodící se důvěře vůči Kristu a jeho církvi. Zajímala by vás ještě práce ve firmě, kdy mluvíte s ředitelem, který pomlouvá vlastní manažery a ti zase bez respektu mluví o svém řediteli? Prostým selským rozumem jako vnější pozorovatelé jasně odhadneme, že taková firma musí dříve nebo později zkrachovat.

A proč nám vzájemná láska chybí? Proč se nám jí tolik nedostává? Jsme bohatí na názory na všechno možné, ale chudí na jednotu. Bohatí na soudy, ale chudí na milosrdenství. Bohatí na rady a rozličná poznání, ale chudí na pokornou a tichou službu.

Dokud se vědomě nenecháme Ježíšem vtáhnout do jeho způsobu života, dokud nezačneme aktivně umírat starému lidství namísto abychom ho živili, nic se nezmění a nevěřící budou dál vidět církev jako nevábnou, rozhádanou firmu těsně před krachem.

Viktor Glier, 1.3.2014

 

 

Žádné shnilé slovo!

Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. (Efezským 4,29)

Na únor máme před sebou toto velmi podstatné slovo a musím říci, že se mi zdá obzvláště závažné pro náš sbor. Ani jedno špatné slovo nemá z našich úst vyjít. Kraličtí překládají „žádná řeč mrzutá“ a doslova zde v řeckém textu stojí „shnilé (zkažené) slovo“. Jak lehko nám z úst vyjdou shnilá slova, jak často je naše řeč mrzutá!

Potom se však ničím nelišíme od světa. Držíme se jeho způsobů, žijeme pořád postaru a našim bližním tak vůbec neumožňujeme zahlédnout nebo uslyšet výjimečnost Božího Ducha. Naopak duch světa vládne v našich srdcích, pokud jsou naše slova (o druhých, o různých problémech sboru) mrzutá a shnilá.

Místo toho máme žít v novosti (2K 4,17). Tu novost působí Ježíš, pokud jsme v něm. Sami se ale musíme rozhodnout pro změnu. Pro sledování Boží linie života. Naše řeč má přinášet milost, mají to být slova blahodárná a budující. Mrzutá a shnilá si zakažme. Zastavme je už v zárodku, když se začnou rodit v mysli. Slova nemají zabíjet, destruovat, ale přinášet milost. Nesmíme je obracet ani vůči nepřátelům, natož vůči přátelům.

Jaká jsou to ta špatná slova? Jak k sobě navzájem ani o sobě (bez přítomnosti druhého) nemáme mluvit? Ať jsou nám na hony vzdálené všechny pletichy, lži a polopravdy, raňující a různě znevažující slova, pomluvy. To si nechejme s prominutím „od cesty“, na to Pán Ježíš není zvědavý ani nás za to nepochválí. Namísto toho se učme sázet kolem sebe za všech okolností jen slova hřejivá, slova povzbuzení, hojící rány a přinášející milost. I slova napomenutí nebo výtek mohou být slovy laskavými, která budují, ne rozkládají a ubližují.

Viktor Glier, 1.2.2014

 

Mluv, Bože, jsem ti otevřený

Pro leden nového roku 2014 je v Heslech Jednoty bratrské tento verš (Žalm 143,8):

Ohlas mi zrána své milosrdenství, (a)

neboť doufám v tebe. (b)

Dej mi poznat cestu, po níž mám jít, (a)

neboť k tobě pozvedám svou duši. (b)

Je to krásná ukázka základního prvku hebrejské poezie, tzv. paralelismu. Dva verše, které zrcadlově odrážejí svůj význam. Vidíme řádky (a), což jsou dvě prosby (podle Bible 21): „kéž ráno uslyším o lásce tvé“ a „ukaž mi cestu, po níž bych šel“. Jsou to prosby, které vyjadřují touhu po Boží blízkosti. Po propojení Boží vůle s životem žalmisty. Nechce žít sám sobě, chce žít Bohu a zakoušet ho. Prahne po něm a chce tu touhu vykřičet (původně vyzpívat, protože žalmy jsou sbírkou starých písní Božího lidu).

Zároveň vyjadřuje svou vlastní připravenost, což jsou řádky (b): „neboť doufám v tebe“ a „k tobě pozvedám svou duši“. To jsou otevřené dveře a srdečné pozvání. Bože, přijď. Vím, že neuslyším o tvé lásce a neuvidím cestu, po níž bych šel, kdybych k tobě nepozvedal svou duši, kdybych v tebe nedoufal. Nemusím už asi ani psát nějakou složitou výzvu na závěr, vyznění je jasné: jestli kdo stojí o slyšení Božího hlasu, ať k němu pozvedá svou duši, ať mu otevře dveře svého srdce a pozve ho dál.

Viktor Glier, 1.1.2014