Ženy pod křížem (Kázání na V. Pátek)

• 11. 4. 2004
• | Kázání

Jan 19, 17-27
Ženy pod křížem – kázání na V. Pátek
9. dubna 2004 – kaz. J. Orawski

Čtení evangelia podle Jana 19,25-27:
U Ježíšova kříže staly jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle tvůj syn!“
Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě. AHOJAHOJ Milí bratří a milé sestry, milí přátelé.

Opět se dnes vydáváme spolu s věřícími lidmi na celém světě v duchu na ten kopec nedaleko Jeruzaléma, zvaný Golgota, abychom si připomenuli utrpení a smrt Božího Syna Pána Ježíše Krista.
Uvědomujeme si, jak jeho odsouzení a smrt je jedinečná v dějinách lidstva. Je to zvláštní smrt. Někdo by mohl říci- a také to tak lidé říkají: Prosíme vás, co je na smrti Pána Ježíše tak zvláštní. Vždyť se podobá smrti tisíců jiných, kteří byli nespravedlivě popraveni. Vždyť každá smrt je těžká. Někdy se říká, že smrt nás všecky srovná. Ve smrti jsme si všichni rovní. Každý musí umřít. To ano. Ta smrt nebyla zvláštní ani tím, že to byla smrt na kříži. V té době umíralo mnoho lidí podobným způsobem. Zajatců, zločinců, odpůrců režimu. Pro výstrahu jiných je přibíjeli na kříž a ve velikých mukách je nechávali umírat, aby jejich smrt měla odstrašující účinek.
Ale smrt Pána Ježíše Krista na Golgotě byla jiná především svým významem, tím co znamenala a znamená v dějinách světa. Byla to především smrt Božího Syna. A touto smrtí končí panství smrti, a to věčné smrti nad každým člověkem. Už neplatí onen verš Jiřího Wolkra: „Člověk je smrtelný, práce je živa.“ Od této chvíle smí volit člověk mezi životem a smrti. Tak významná je smrt PJK na kříži. Pak i každá okrajová událost této nejvýznamnější události dějin má pro nás zvěstný význam. Každá episoda těchto velkopátečních událostí je pro nás evangeliem.
Dnes bych se chtěl spolu s vámi zastavit u té skupinky žen, které evangelisté zaznamenali po křížem na Golgotě.

Málo co nás tak dojímá, jako fotografie plačících žen nad mrtvými těly svých synů nebo svých mužů. Ty fotografie vidíme často ve zpravodajství z válečných polí nebo z míst, kde se bojuje: Irák, Afganistan, předtím Čečensko, Jugoslávie atd…Jakoby to bylo znamení doby, ve které žijeme.
Dnešní text evangelia nám připomíná, že také pod křížem na Golgotě byly truchlící ženy. Byla tam předně Marie, matka Páně.
Dovedeme se alespoň trochu vžít do toho, co prožívala Maria, matka Pána Ježíše pod křížem, když hleděla na utrpení Božího Syna přibitého na kříž? Nepronesla ani slovo. Alespoň o tom nic nečteme. A přesto to němé utrpení bylo a zůstává i po 2 tisících letech více než výmluvné.
Včera jsme byli někteří na pohřbu Dr. Čermáka a mnozí na něm plakali. Neviděl jsem však slzy v očích jeho maminky, která přiletěla na pohřeb svého syna až z daleké Kanady, byla velmi statečná. A přesto mi ten pohled na zarmoucenou matku nad hrobem svého syna rval srdce.
A co teprve musela zakusit a prožít matka Pána Ježíše, když její syn je potupně a nespravedlivě přibit na dřevo kříže, trpí a umírá ve velikých bolestech. Bezpochyby hřeby, které pronikaly jeho ruce, nohy, bok, současně procházely také srdcem a duší Marie. V této chvíli se naplnilo ono zvláštní proroctví, které slyšela Marie z úst stařičkého Simeona, když přinášela svého synáčka k požehnání do chrámu: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – a tvou vlastní duši pronikne meč, aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Luk 2,34-35. Zde pod křížem onen meč pronikl duši Marie. Zde také poznala, co to znamená být požehnaná mezi všemi ženami, být služebnicí Páně. Být matkou Spasitele. Že to znamená těžký úděl, který nemohl být svěřen každému. Mnohé matky se modlí za to, aby jim Pán Bůh zachoval život, pokud mají malé děti. Aby je mohly vychovat, postavit do života. Ale myslím, že některé věřící ženy, když se modlí za své dospělé děti, mají v srdci jinou touhu, aby si je Pán Bůh odvolal k sobě dříve než jejich děti. Proč? Nu proto, aby se nemusely dívat do rakve na svého syna nebo dcery. Dodnes cítím hloubku bolesti, která se nedala utišit lidskými slovy, kterou musela prožívat moje maminka, když se musela za svůj život 3x dívat do hrobu za svými dětmi. Není to samozřejmé, že naše rodiny nám PB zachovává. Kdykoliv si na to vzpomeneme, měli bychom vždycky za to děkovat Pánu Bohu.

1. Kde vzala Marie sílu, aby se postavila pod kříž Pána Ježíše? Neudělala by lépe, kdyby zůstala doma, aby nemusela být svědkem tohoto hrozného divadla? Možná, že by to mnohé ženy takto řešily. Ale Marie musí být nablízku svému Synovi, když vede ten nejtěžší zápas svého života. Zápas o poslušnost vůle Otcovy. Zápas s lidskou zlobou, nenávistí, nedůvěrou. Zápas toho jediného spravedlivého mezi všemi hříšníky, ve kterém ten spravedlivý umírá jako lotr na kříži.
Vzácné ovšem je, že Marie není pod křížem samotná. Čteme, že pod křížem byli s ní další ženy. Marie Kleofášova, sestra Marie a také Marie Magdaléna. O té první víme poměrně málo, snad byla matkou Jakuba menšího a Jozefa, se kterými chodily za Ježíšem v Galilei a spolu s jinými Pánu Ježíši a učedníkům sloužili. Byla to věrná a věřící žena. O té druhé však víme mnohem více. Do dějin církve vešla jako veliká hříšnice, z níž Pán Ježíš vyvrhl 7 ďáblů, odpustil jí hříchy. Ona také pomazala tělo Ježíšovo vzácnou mastí, která naplnila celý dům Šimona malomocného vzácnou vůni a svými vlasy vytírala nohy Pána Ježíše. Ona také Ježíše velmi milovala, a proto šla s Marií až pod kříž na Golgotu. Na ní se naplnila ta slova, která Pán Ježíš řekl: „Mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Ale Marie Magdaléna velice milovala svého Pána, protože jí bylo mnoho odpuštěno. L 7,47 A Marie prokázala svou lásku k Pánu Ježíši i nyní, když spolu s Marii, matkou Páně stojí pod křížem. Svoji věrnou lásku. Nejen tím, že šla za Pánem Ježíšem až pod kříž, když jej mnozí jiní opustili, dokonce i jeho učedníci zde povětšinou nebyli. Ti se rozprchli až na učedníka Jana. Ale ona prokázala lásku ke svému Pánu i tím, že podpírá Marii, svou přítelkyni. Že jí pomáhá nést její zármutek a její bolest. Šťastný je takový člověk, který má přátelé. Který se může o ně opřít, když se mu podlamují nohy, když prožívá těžké chvíle ve svém životě. Každý z nás takové chvíle někdy prožije.

Víte, jít až pod kříž Pána Ježíše Krista k tomu bylo zapotřebí nemalé statečnosti. Farizeové a zákoníci, nepřátelé Ježíšovi ti dovedli nenávidět až za hrob. Dávali si proto dobrý pozor, kdo šel za ním až ke kříži.
Možná, že si někteří ještě vzpomínáte, jaká to byla policejní operace, když se konal pohřeb Jana Polacha. Když přemísťovali jeho tělo ze známého pražského hřbitova do jeho rodného městečka, aby byl méně na očích. Jak policie obklíčila celý hřbitov, aby zabránila jeho přátelům v účasti na pohřbu. Jaký trest postihl ty, kteří na jeho pohřbu sloužili atd. Řekli bychom nic nového pod sluncem.
Proto tyto slabé a citlivé a zranitelné ženy byly také velmi statečné, když se postavily těsně pod kříž Pána Ježíše Krista. Zajímavé je, že když myslíme na nějaké hrdiny a statečné lidí, obvykle si představujeme statečné muže, se silnými svaly a ještě silnějšími slovy. A zde jsou skutečnými hrdinkami víry slabé ženy. Je to statečnost, která se projevuje soucitem a láskou. Statečnost, která k tomu nepotřebuje mnoho slov, ale přesto mnoho vydrží. Statečnost, která se projeví v pravý čas na pravém místě. Dokonce tu neslyšíme ani nářek z úst těchto statečných žen. Z lásky ke svému se rodí pravá statečnost, která umí nést i utrpení, protivenství a pronásledování. Kde jsou v této chvíli ti, kteří vedli silné řeči? Kde je v té chvíli apoštol Petr, který se zapřísahal: Kdyby všichni od Tebe odpadli, já nikdy ne! Mat 20, 22
A kde jsou ti dva učedníci, kteří mu říkali: „Jistě, můžeme pít stejný kalich, kalich utrpení jako ty, když se jim jednalo o místa po levici a po pravici v Božím království. Mat 20,22
Vůbec se mi zdá, že pravá statečnost a věrnost a trpělivost se rodí až pod křížem. Pod křížem Kristovým. Z veliké lásky k němu, který za nás trpěl a za nás umíral. Z veliké vděčnosti za jeho spasení.

2. Evangelista Jan však také zaznamenal, že právě své matce Pán Ježíš na kříži věnoval největší pozornost. Svěřuje ji péči svého milovaného učedníka Jana. Přes své nesmírné utrpení vidí také její bolest a nezapomíná na ni. Říká ji: „Ženo, hle tvůj syn!“ Jeden syn umírá na kříži, druhého Marie získává pod křížem.
Jak je při tom vyprávění evangelista Jan zdrženlivý. Mluví o sobě v třetí osobě. Neřekne: Pán Ježíš mne miloval a proto mi řekl to a to. Napíše: „Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval …
Co nás však může překvapit je oslovení, které Pán Ježíš použil, když oslovuje svou matku. Říká ji: „Ženo!“ Tak nějak neosobně . Řeknete si, jaká pak žena, když jde o jeho matku. Nebude se tím cítit Marie dotčená?
Už kdysi na začátku své veřejné služby Pán Ježíš takto oslovil svou matku. Bylo to na svatbě v Káni Galilejské. Poukazovala na jistý nedostatek na svatbě, nedostatek vína. A když jej jeho matka na to upozornila, říká jí: „ Co mně a tobě , ženo ? /do toho?/J 3

A podobně Pán Ježíš jednal i v jiném případě se svou matkou. Víte kdy to bylo? To bylo tehdy, když začal veřejně vyučovat lidí o Božím království. Tu přichází za ním jeho matka a jeho bratří. A lidé, které vyučoval si toho všimli a říkají mu: „Hle tvoje matka a tvoji bratří jsou venku a hledají tě.“ A Pán Ježíš jim se rozhlédl po svých posluchačích a říká jim: „Hle, moje matka a moji bratří! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka?“
Pán Ježíš ani v té nejtěžší chvíli svého života se nedá unést svou bolestí a svými city, a nechce přitížit Marii. Jak často bývají na pohřbech slyšet srdcervoucí nářky některých matek…Proto ji oslovuje zdánlivě tak neosobně. Nic podobného se však neděje pod křížem. Marie je ve svém utrpení důstojná. Možná, že jí už došlo, že to na kříži umírá nejen její syn, ale také Boží syn. A že umírá nejen z vůle lidí, ale také z vůle Boží.
Proto jí nevadí, že jí Pán Ježíš oslovuje: „ženo…! Z jeho dalších slov však je patrná jeho láska ke své matce pod křížem. Pán Ježíš ji svěřuje do péče svého milovaného učedníka Jana: „Hle, Tvá matka!“
Ale jsem přesvědčený, milí bratří a sestry, že za tím strohým oslovením své matky slovem „ženo“ je ještě více než jenom snaha o ovládnutí svých citů. Že tu je také naznačeno závažné poselství Pána Ježíše Krista svým učedníkům a své církví vůbec. Víte jaké poselství je tu v těch slovech skryto? Je tu naznačen určitý řád ve vztahu k Marii. Jak snadno se lidová zbožnost zmocnila Marie, matky Páně a vytvořila kolem ní legendu. Ř. kat. církev o ní učí, že byla zplozena bez dědičného hříchu /bylo to dogmatizováno roku 1854/, později dokonce bylo přijato církví ř.kat., že byla přímo ze země vzata do nebe /prohlášeno za dogma roku 1950, tedy nedávno/.
Postavy Marie se zmocnili různí umělci, malíři, sochaři, atd. Byla a je zpodobňována jako královna nebes se svatozáří kolem hlavy a oslavována jako symbol mateřství… atd. Zdálo se mi někdy, že Marie zde až zastiňuje Pána Ježíše. A ta jeho slova tomu trochu staví hráz. Vždyť by takové uctívání Marie bylo přece popřením 1. Božího přikázání: „Já jsem Hospodin tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z domu otroctví, z domu služby. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne!“ Zřejmě právě proto Pán Ježíš oslovuje svou matku tak neosobně: „ženo“. To na jedné straně. Pán Ježíš tedy chce uvést postavení Marie do určitého řádu. Aby ona sama nezacláněla výhledu k němu samému, ke Spasiteli. A aby se postavila jistá hráz Božího slova proti kultu Marie, matky Páně. A je zřejmé, že to bylo a je skutečně zapotřebí.
Ale ještě jedno poselství cítím ve slovech Pána Ježíše Krista. Řekli jsme si už, že Pán Ježíš:
1/ Projevil dojemnou péči o svou matku a proto ji svěřuje do péče apoštola Jana.
2/ Že svým oslovením Marie „ženo!“ staví hráz proti jejímu zbožnění.
3/ Pán Ježíš svým označením pod křížem :“ ženo a synu…dává najevo, že svou obětí zde na kříži vznikne pod křížem nová rodina. Rodina Božích dětí. On už to naznačil dříve. Vzpomeňte, jak říkal už dříve: „Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra, i matka.“ Mat 12,50
Základem této nové Kristovy rodiny už není krev, pokrevní příbuznost. Ale příbuznost v Duchu svatém, příbuznost podle krve Ježíšovy, která byla vylita pro naší spásu. Je to naplnění slova Božího z prologu evangelia Janova: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. /J 1,12/
A tyto nové děti Boží tvoří také novou rodinu. Řekněme si, že tvoří církev PJK. Někdy slyším jisté pochybnosti o církvi. Proč církev, co zde ještě na zemi pohledává, není to už jakási relikvie dávné minulosti? Potřebujeme ještě sbory a církev i ve 3. tisíciletí? Tak bývají kladeny otázky spíše z venku, z nepochopení. Od nevěřících lidí.
Ale i věřící lidé mají své problémy s církvi. Nevidí její jedinečnost a potřebu. Dokonce je jim podezřelá, protože od nich žádá zájem, lásku, oběť prostředků i času. A oni by ve své malosti a prostoduchosti chtěli všechen svůj zájem, pozornost a prostředky věnovat jen své vlastní rodině. Jaké hrozné nepochopení evangelia!
Zdaleka si neuvědomují, že právě proto, že zde na zemi není Pán Ježíš fyzicky přítomný, potřebuje tu svůj lid, svou rodinu, která by se navzájem na cestě víry povzbuzovala, posilovala a kde by mnozí našli ještě své místo a lásku, po které touží. Kde by se mohli navzájem sdílet a pomáhat si. Proto tu také čteme o Janovi: „V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.“ Nevíme toho mnoho o poměrech, ze kterých pocházel učedník Jan, někteří se domnívají, že patřil do bohatší rodiny, která měla větší dům, že mohl tak přijmout Marii do svého domova. Je to docela možné, protože apoštol Jan měl zřejmě i kontakty s nejvyšším knězem /viz J 18,15/.
Ale důležité je, že v tuto důležitou hodinu, hodinu ukřižování Pána Ježíše Krista se rozhoduje postarat o Marií. My někdy mluvíme o tom, že církev vznikla o letnicích v Jeruzalémě. Ale už zde pod křížem se církvi kladou základy. Když svatý Jan přijímá k sobě Marii matku Páně.

3. Je to zvláštní odkaz velikonočních událostí. Jaký význam má oběť Pána Ježíše Krista pro tebe osobně?
Pán Ježíš zemřel za naše hříchy. Přinesl oběť smíření na odpuštění našich vin. To není málo. Ale není to všechno.
Pán Ježíš také svým slavným zmrtvýchvstáním nám otevřel cestu k věčnému životu do Boží blízkosti. Díky mu zato.
Ale Pán Ježíš nám také zde na kříži otevřel cestu do nové Boží rodiny, rodiny Božích dětí, kterou nazýváme církvi Páně. To není něco, co můžeme přehlédnout, nad čímž bychom mohli mávnout ruku. Nemůžeš patřit Pánu Ježíši a nepatřit mezi jeho lid. On musel trpět a umírat na kříži, abychom my našli cestu k sobě, aby nás přiblížil jednoho k druhému. To není zanedbatelný tón v poselství o ukřižování Pána Ježíše Krista.
Víte kolik lidí si u nás ročně si sáhne na život? Nevím, kolik to činí v dnešní době. Bývalo to asi kolem 2 tisíc. Nejvíce to bylo v r. 1970, kdy si vzalo život asi 2 800 mužů a žen. Obvykle 2/3 z tohoto počtu kupodivu tvoří tzv. silnější polovina , tj. právě muži. Mají často za to, že jejich život ztratil význam. Proč je napadají takové myšlénky? Protože nemají člověka. Člověka blízkého, který by měl pro ně čas a pochopení. A proto je tu na zemi zapotřebí mít církev Pána Ježíše Krista. Ovšem jenom potud, pokud bude plnit svůj úkol. Být rodinou Božích dětí. A nést evangelium hříšníkům. Podávat jim ruku , aby našli Spasitele.
Ta Boží rodina má ještě jednu zvláštnost. My jsme si jeden druhého nevybrali, jak se vybírají přátelé. Do rodiny Božích dětí se rodíme, jak se rodí děti do svých pokrevních rodin. Ne ovšem z vůle muže nebo ženy, ale z vůle našeho nebeského Otce. Ani Marie si nevybrala Jana za svého syna, ani Jan si nevybral Marii za svou matku. Pán Ježíš ukřižovaný je dal dohromady. Pán Ježíš se ve své velekněžské modlitbě/ J 17/ modlí za církev a děkuje za lidí, které mu nebeský otec dal. Ne za ty , které si sám vybral.
Ani my si nevybíráme ve sboru své bratry a sestry, ale Pán Bůh nám je daruje. A naším úkolem není na nich hledat nedostatky, ale vděčně je přijímat a být Pánu Bohu za ně vděční.
Protože k sobě patříme. Něco silného nás spojuje přes naše slabosti a nedostatky. Co to je? A spojuje nás to přes rozdílnost povah, přes rozdílnost našeho vzdělání a dokonce přes rozdílnost našeho postavení ve společnosti. Kdyby to měla být jenom příslušnost k jedné církví, nebo k jednomu sboru, pak by to bylo málo. Kraličtí překládají: „Láska Kristova nás víře.“ A v ek. překladu čteme: „Vždyť nás má ve své moci láska Kristova- nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všechny…A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. 2 Kor 5,14 Všechno to na sebe navazuje: Smrt Pána Ježíše Krista, společenství věřících a zvláštní vztah přijetí a nikoliv souzení a odsuzování mezi Božím lidem. Všimněte si toho.
V církvi Páně by měly jít stranou všechny osobní sympatie či antipatie. Můj bratr nebo sestra jsou dětmi Božími, jsou členy nové Boží rodiny a já je proto chci milovat a být vděčný za ně. On nás jednoho druhému svěřil, abychom si vzájemně pomáhali a také se jeden za druhého modlili. Pán Ježíš také pověděl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. J. 13,35
Tam, kde se začnou dělat rozdíly mezi bratřími a sestrami, tam trpí celá Boží rodina.
To je aktuální odkaz velikonočního evangelia dnes.
Hle, syn tvůj, hle, matka tvá a také hle, tvoje sestra v Kristu. Znáte se? Máš lásku k bratřím a sestrám? Modlíš se za ně? Toužíte se navzájem podpírat a pomáhat si. Pokud ano, pak díky Pánu Ježíši Kristu, že šel a obětoval svůj život za naše hříchy. Pokud tomu doposud tak není, pak se musíme ptát, zda pro nás Pán Ježíš neumíral na kříži na Golgotě nadarmo. Věřím, že nikoliv. Amen