• Osvobození z Egypta – aneb brána Božího království se nám neotevře, dokud nezavřeme svá zadní vrátka.

    Úvodní text: Žalm 113 Písně : 7, 3, 177,
    Texty kázání:II Mojžíšova 8, 21-24; 10,8-12; 10,24-26
    Lidské dějiny nám přinášejí celou řadu příkladů, jak vládnoucí garnitura v té či oné zemi zasahovala do života prostých lidí s jediným cílem. Zajistit si co nejdelší a nejpohodlnější přebývání na výsluní moci. V posledních stoletích se sice různé skupiny snažily lidem namluvit jak právě ony to s národem či národy myslí upřímně a vážně, ale důsledky vládnutí těchto pracantů pro lid ukazují, že jim šlo především o jejich blaho a prospěch. Koneckonců poslední měsíc se i v naší republice strhl boj o vládnutí a moc. Ze všech stran jsme slyšeli jak všem jde především o blaho a spokojenost občanů. Snad jen příliš naivní lidé si dnes myslí, že to myslí upřímně. Používají se různé metody od těch nejhrubších a násilných až po ty relativně jemné, kdy se pomocí intrik narážek a úplatků dosazují určití lidé k moci. A ti co u moci jsou používají různé způsoby jak se u ní udržet co nejdéle. A jsou to prostředky v celé šíři mocenské, od těch využívajících sílu až po ty využívající polopravdy a lži.
    Farao má moc, ale i nad tou vládne Bůh
    Četli jsme krátké úseky z politických jednání Mojžíše a Árona s faraónem. Faraón je typickým představitelem despotického vládce, který si je však vědom toho, že kromě tvrdosti musí být taky obratným politikem. Deset ran musel Bůh použít, aby si farao uvědomil, že před Boží tváří žádné politikaření neobstojí. A přesto i poté co nakonec svolí k odchodu, vědom si své moci, zkouší situaci násilím zvrátit. Určitě to nebyl slaboch a jeho vojsko představovalo pro Izrael skutečnou hrozbu. Celý příběh exodu Izraelců nás znovu a znovu učí poznávat Boží moc a plány s těmi, kdo se rozhodnou odejít z Egypta. Egypt je pro nás synonymem hříchu a místa ze kterého je třeba odejít abychom došli do zaslíbené země. Je symbolem ďáblova panství a jeho veliké moci. Je symbolem toho jak s námi ďábel často chce vyjednávat, aby nás odradil od odchodu. Máme před sebou tři setkání u faraóna. Tři politické rozhovory plné hrozeb, síly, ale také úskočných taktik.

    Jděte, ale služte Bohu v mé zemi nebo pokud možno co nejblíže
    Po čtvrté ráně se zdá, že farao nebude mít sílu vzpírat se Bohu (dle tehdejší situace vlastně svému partnerovi) a navrhuje, že Izraelcům dovolí sloužit Bohu. Má jen jednu podmínku: Zůstaňte v zemi a později: Nechoďte daleko Rafinovaná politická léčka. Vlastně to znamenalo, že Izraelci nadále zůstanou otroky s tím, že se budou smět modlit a sloužit Hospodinu. Mojžíš prohlédl tuto léčku a odmítl ji. Farao tedy navrhuje aby šli, ale aby nešli daleko. Aby zůstali na hranicích. Tak trochu to vypadá, že přes týden budou makat na faraóna a přes víkend ať si slouží svému Bohu. Jenže Božím cílem s Izraelci nebyla bohoslužba, ale vysvobození z otroctví. Cílem nebyla ani poušť, ale zaslíbená země. Proto i druhý návrh Mojžíš odmítá. Izrael se neměl vydat na cestu, které nemá pokračování nemá cíl. Žádná utrápená cesta bez naděje a navíc bez vysvobození z otroctví. Jestliže nám tento příběh má něco naznačit tak je to vtírající se otázka. Nepřistoupil jsem ve svém životě na tuto ďáblovu léčku? Ano chci sloužit Bohu, Ale z Egypta přece není nutné odcházet, a když už to musí být, tak zůstat někde nablízku, na hranicích, protože nakonec tam je přece zázemí, je tam k dosažení spousta věcí a rozptýlení. Nejsme i my někdy v pozici lidí, jejichž cesta z otroctví nemá pokračování? Člověk jehož cesta z otroctví skončila na hranicích Egypta, u některých možná už v samotném Egyptě, těžko pozná sílu nebeského pokrmu, neochutná osvěžující vodu ze skály, ani nezvítězí nad nepřáteli. Co je však nejhorší, těžko dojde do zaslíbené země. Egypt musí zůstat v dálce na horizontu tak aby nebyl vidět, tak aby se nám po něm nestýskalo. Nestojíme tak trochu na hranicích Egypta. Nemáte pocit, že s námi ďábel smlouvá tak aby si zajistil naše otroctví. Jsou to maličkosti někdy těžko rozeznatelné. Drobnosti, které nám brání dát celé srdce cestě následování Krista. Božím cílem pro nás stejně jako pro Izrael není bohoslužba nebo cesta pouští, ale vysvobození z otroctví a zaslíbená země. Musíme odmítnout jakékoli smlouvání s naším pohodlím a zázemím. Boží výzva k následování Krista pro nás nesmí skončit ještě dřív než začala. Nesmíme rezignovat na to víc a víc se blížit Kristově podstatě. Milovat bližního jako Kristus, Mýt smýšlení jako On :
    Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. flp.2,5-7
    Nezůstat na hranicích, znamená dát celé srdce, celou svojí existenci následování Krista

    Jděte, vy si služte Bohu, ale děti nechte zde
    Faraónovo vyjednávání a úskočná taktika nám odhaluje po osmé ráně další nebezpečnou léčku. Už je ochoten pustit Izraelce a dokonce hodně daleko.
    „Nuže, služte Hospodinu, svému Bohu. Kdo všechno má jít?“ Mojžíš odvětil: „Půjdeme se svou mládeží i se starci, půjdeme se svými syny i dcerami, se svým bravem i skotem, neboť máme slavnost Hospodinovu.“ Farao jim však řekl: „To tak! Myslíte si, že Hospodin bude s vámi, když vás propustím s dětmi? To jste si zamanuli špatnou věc. Kdepak! Vy muži si jděte a služte Hospodinu, když o to tak stojíte.“ A vyhnali je od faraóna.
    Exodus 10:8 12

    Pokud v první snaze jde o to aby cesta neměla pokračování, tak tady jde o to aby pokračování neměla víra. Tato nepatrná zmínka je jedna z prvních v dějinách lidstva, kdy vládce pochopil, že budoucnost každého hnutí a směrování bude pouze tehdy, když budou následovníci. Mladí, kteří převezmou štafetu. Zvláště v době kdy se náš děj odehrává, byla tradice ústně předávaná z generace na generaci a bez dětí by Izrael brzy pozbyl své identity. Farao je ochoten připustit aby se modlili dospělí a staří , ale jejich víra nemá najít pokračování v potomcích, kteří mají zůstat v Egyptě. To Mojžíš jednoznačně odmítá. Odmítáme to tak jednoznačně i my ?Není to dnes tak, že mnozí rodiče v naší době přistoupí na to, že přijdou do nebe bez svých dětí? My dnes víme, že do zaslíbené země došli právě ty děti, které farao nechtěl pustit, protože jejich otcové pro svůj hřích zemřeli na cestě. A tak se zdá, že otázka, která se ptá po významu společné cesty všech generací má velký význam pro budoucnost. Mojžíš to znovu potvrzuje, když čteme o tom s jakým zápalem si má Izraelita počínat při předávání Božích přikázání :
    Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány. V.Moj.6,6-9
    V citovaných verších je cítit veliké napětí a naléhavost. Je tohle napětí a naléhavost také v našem zápase o to aby děti šly z Egypta s námi. Mojžíš je příkladem rodičů, kteří nesmlouvají s ďáblem o to komu budou jejich děti patřit. Chtěl bych říct, že teď nemluvím jen k rodičům a jejich vlastním dětem. Mojžíš byl vůdcem, který oroduje za celé společenství. A my tady sedíme jako sbor jako místní církev. Máme besídku, dorost, mládež, zdá se být všechno pořádku. Ale jsme opravdu lidmi kteří zápasí s velkou naléhavostí o budoucnost. Víte když mezi námi nebudou ti kteří budou mít odvahu dát svůj život jako obraz Krista našim dětem ; ? Tak naše děti s námi třeba nebudou chtít jít. Když mezi námi nebudou mužové a ženy s odvahou jít z Egypta a nezůstat na hranicích ; ? Nebudou mít naše děti motivaci odejít z Egypta. Pro nás rodiče je pak velikým varováním, že našim dětem dopřejeme spoustu aktivit, protože jim chceme dát mnoho z toho co jsme sami nemohli mít. Pokud však chceme, aby naše děti šly s námi a došly do zaslíbené země, pak máme jen jednu povinnost. Doprovázet je na stezku spravedlnosti a to vlastním příkladem a pokorou před Boží tváří. Vlastním následováním a zápasem o Kristovskou podobu v nás. Držme se opravdu naléhavě a s plným nasazením této milosti a uvědomujme si, že ji nesmíme zamlžovat naším dětem tím, že budeme vlažní, nemastní a neslaní právě tím, že budeme neustále přešlapovat na hranicích s hříchem.

    Jděte tedy všichni, nechte tu jenom majetek
    Po deváté ráně už se blýská na dobré časy. Propustku dostali všichni. Je tu sice jedna podmínka, ale kdo by nenechal majetek na místě, když může být svobodný ? Přiznám, že ve mně lpění na majetku v tomto případě připadá skoro až nemístné. Přesto Mojžíš moc dobře ví proč nepřipustí ani tento ústupek. On totiž nerozděloval věci a život na sféru náboženskou a světskou. Všechny věci a to i majetek může sloužit k bohoslužbě. Mojžíš říká, že neví co si Bůh bude přát k obětem. Ukazuje nám tady na často opakovanou a přitom nejčastěji porušovanou skutečnost cesty víry. Kolikrát se nám hodí oddělit tzv. neděli od všedních dní. Jako bychom žili dvojí život a v duchovních věcech se řídili Biblí a osobních majetkových věcech principy trhu a touhy mít. Jak účinná je na nás křesťany tato poslední léčka. Vyšli jsme z Egypta, máme sílu opustit hranice a jít, dokonce naléhavě pečujeme o pokračování víry v našich dětech, ale náš majetek necháváme pod vládou Egypta. Potom se divíme, že nás právě potřeba majetku tak často vrací zpět do Egypta. Nikdy nevíme, čím bude potřeba Bohu sloužit a tak je i náš majetek-věci všední, třeba podřídit Boží vládě. Paradoxně podřízení majetku a věcí, které rozdělujeme do oblasti všedních, Bohu, znamená dodržovat zákony společnosti a být poctivý i tam, kde se to nedá dokázat.

    Odešli jsme ?
    Závěrem tu pro nás zůstává otázka pro každého z nás, ale i pro nás jako sbor, společenství, místní církev. Opravdu jsem odešli z Egypta. Pro nás to byl Pán Ježíš Kristus, který nepřipustil žádné smlouvání a zemřel abychom se mohli stát svobodnými, abychom mohli odejít z otroctví hříchu. Má naše cesta pokračování? Nezůstali jsme na hranicích na dosah lákadlům Egypta a jeho plných hrnců. Má naše víra pokračování pro budoucnost v našich dětech. Je v nás ta naléhavost aby děti šly s námi. Nerezignovali jsme ve své výchově na skutečnost, že život je tak těžký, že některé biblické principy se mohou porušit. Jdeme i se svým majetkem nebo rozdělujeme život na neděli a všední dny. Nesnažíme se dát Bohu jen naši modlitbu, čtení Bible a chození do církve. Čím je pro nás Kristus ? Historická postava, učitel morálky, kazatel s ohnivým slovem nebo je pro nás vysvoboditelem z Egypta hříchu, příkladem jehož následování znamená opravdové opuštění všeho pohodlí a uvědomění si, že nás stvořil proto, aby jeho láska skrze NÁS!!!! dala světlo a sůl světu. Je opravdu tragické zůstat na hranicích nebo jít bez dětí či dělit věci na všední a nedělní.
    Tři postupně měněné podmínky vládce otroků. Tři ústupky jejichž cílem bylo zabezpečit to, že Izrael byť odejde tak vlastně zůstane v otroctví. Božím plánem s Izraelci bylo vysvobození z otroctví a zaslíbená země. A ani s námi Bůh nemá menší cíl. Chce abychom byli opravdově svobodní a došli do zaslíbené země. Jenom nás upozorňuje na to že vládce Egypta není bezmocný, ale silný a schopný politik, který se občas vydá pronásledovat ty které byl nucen propustit. Naší velikou nadějí a jistotou je, že Kristus nám otevřel cestu milosti skrz Rudé moře ve kterém se vládce Egypta nakonec utopí. Držme se opravdu naléhavě této milosti a uvědomujme si, že ji nesmíme zamlžovat naším dětem tím, že budeme vlažní, nemastní a neslaní.
    AMEN

Comments are closed.