• Setkání na cestě do Emaus

    Čtení: Lukáš 24,1 ; 36
    Znovu stojíme na prahu velikonoční neděle, neděle všech nedělí. Je to výroční slavnost Kristova vzkříšení. Tak má být i každá neděle týdenní slavnostní připomínkou zmrtvýchvstání Páně. Kristus vstal z mrtvých jistě vstal z mrtvých.Je přirozené, že všichni čtyři evangelisté zaznamenávají triumfální skutečnost, že třetího dne Ježíš, náš Pán, vstal z mrtvých. Protože letos sledujeme velikonoční události především z Lukášova podání, zastavíme se nad zvláštností tohoto evangelia, kterou je příběh o cestě do Emaus (L 24,13-33). Příběh je v centru Lukášova vyprávění o zmrtvýchvstání a hraje v odvíjení jeho myšlenek klíčovou roli. Je zařazen mezi zmatenost, nevěru a rozpačité překvapení apoštolů (L 24,4 a 11-12) a konečné rozplynutí veškeré nevěry, když se Pán Ježíš apoštolům zjevil (v.34 a 41) Příběh začíná popisem dvou učedníků v hlubokém rozčarování. Lze se domnívat, že nikdo z nich ve vzkříšení nevěřil. Vidíme to z toho, jak Pán Ježíš rozebírá důvody jejich nevěry, zahání ji a nahrazuje radostnou a neotřesitelnou vírou. A dále jsme četli, že právě ve chvíli, kdy svou zkušenost líčili skupině apoštolů a jejich přátel v Jeruzalémě, zjevil se jim Pán, ukázal jim jakou má podstatu jeho vzkříšené tělo a řekl jim, že všechno co se stalo je naplněním toho, co je o něm psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech. Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu; (v.44b-45)
    Není náhodou, že se ta událost odehrála na cestě. Nešlo totiž jen o cestu do Emaus, ale byla to i cesta zpět do Jeruzaléma. Ač to bylo zhruba 12 km a byl už skoro večer, když Pána Ježíše poznali, vydali se oba učedníci se svým poznáním k dalším, zpět do Jeruzaléma. Jeruzalém byl pro Pána Ježíše – Krále rozhodujícím městem. Proto vjel do Jeruzaléma jako Král Siónu, proto tam přijal královské pocty a jásot. V Jeruzalémě byl popraven, tam také byl vzkříšen, tam se zjevil učedníkům, které z Jeruzaléma poslal do celého světa.
    Na událostech velikonoční neděle je zvláštní, že se ukázalo, jak špatně učedníci a lidé kolem Pána Ježíše poslouchali, co jim po tři roky říkal a připomínal z Písem. Dejme si na to pozor, abychom ani my špatně neposlouchali, nebo špatně nečetli Písmo! Oni se nechali ovlivnit národně náboženskými představami, že Mesiáš musí být mocný vojevůdce, který smete nadvládu Římanů. Vzkříšení Pána Ježíše nebrali vůbec v úvahu. Byli jen vyděšeni z jeho ukřižování a pak zmateni z prázdného hrobu.

    Ženy nevěřily ve vzkříšení šly balzámovat tělo Pána Ježíše
    Učedníci nevěřili ve vzkříšení, když jim to ženy vyprávěly podle svědectví andělů u hrobu – jejich slova jim připadala jako blouznění (11.v.)
    Učedníci jdoucí do Emaus, Kleofáš a jeho společník nevěřili ve vzkříšení
    Učedníci a jejich přátelé v Jeruzalémě, do jejichž shromáždění Pán Ježíš přišel, také nemohli uvěřit. Zděsili se, že je to Ježíšův duch (37.v.)
    Pán Ježíš jim musel připomínat Písma a svoje způsoby jednání, nabídnout aby si na něj sáhli a spolu s ním pojedli. Učedníci pak radostně a se zahanbením uvěřili a nesli radostnou zvěst o Golgotském vítězi postupně do celého světa.
    Jak je to s naši vírou? My už toho víme zase daleko víc než učedníci. Řada z nás už chodí léta s Ježíšem. Jak se osvědčí naše víra v mimořádných situacích, nemoci a beznaději? Poznáme v tom Pána Ježíše a jeho milující ruku?
    Co Pán Ježíš řekl, to se vždy naplnilo. I v posledních dnech před ukřižováním. Když poslal dva učedníky vypůjčit oslátko, nalezli vše, jak jim řekl.. (L 19,32) Když poslal dva učedníky vypůjčit horní místnost k poslední večeři, nalezli všechno, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka.“ (L 22,13) Tam také jedl s učedníky skutečného velikonočního beránka, který vypovídal o jeho smrti (L,22,15-16). Slíbil, že s ním budeme jíst a pít v jeho království. To je víc než obraz duchovního obecenství!
    Kdyby apoštolové a učedníci v Galileji poslouchali, co Pán říká, nemuseli být překvapeni, že byl Pán Ježíš vzkříšen. Kdybychom my vždy jednali podle Božího slova, mohli bychom si také ušetřit lecjaké trápení a nejistotu. Pro evangelium bylo zásadně důležité, aby Pán Ježíš šel do Jeruzaléma, byl ukřižován a vstal z mrtvých. Tak se naplnila starozákonní proroctví o Mesiáši. Evangelium, ta radostná zpráva o záchraně člověka a o věčném životě začíná Pánem Ježíšem Kristem.
    Dnes si slavnostně připomínáme, že Pán Ježíš byl vzkříšen a o vzkříšení se právem mluví jako o vítězství nad zlem. Vítězství má zvláštní příchuť. Je to vojenský termín. Člověk si představí nepřátele a svoje vlastní vítězství. Ale Ježíšovo vítězství je tak trochu jiné. Nepřátelé byli zmateni. Nebyli to lidé, ale pýcha, neodpuštění, zoufalství, lekaví duchové. Ježíšovo vítězství nebylo vítězstvím nad těmi, kdo ho bili, plivali po něm a přibili ho na kříž. Jeho vítězství nebylo ani nad učedníky, kteří ho opustili, ani nad zrádcem Jidášem. Pán Ježíš v hlubokém zármutku dosvědčil: „Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí.“ (Mt 26,21)
    Pochopíme, proč to takhle bylo? Někdy si lidé myslí, že žít v době Pána Ježíše by bylo pro víru snazší. Ale to není pravda. Vzkříšený Pán Ježíš neměl velkou scénu. Nešel do chrámu, aby ohlásil své vítězství, nemedializoval své vzkříšení. Udělal to prostě. Dva z jeho učedníků, Kleofáš ještě s jedním po ukřižování svého Mistra docela jednoduše utíkali z Jeruzaléma. Nevěřili ani svědectví žen z Ježíšova okruhu o prázdném hrobu. Byli to lidé zklamaní, plní hořkosti, zmařených nadějí.
    To je velmi blízká situace, která se opakuje v našem životě. Někteří lidé při svém obrácení prožijí úžasné změny, ale pak přijde rozčarování. Člověk vidí, že není tak osvobozen. Někdo s nadějemi vstoupí do manželství a pak se jim ztrácí vztah. Lidé pak i ve víře mluví o ztrátě naděje, mluví o starých dobrých časech svého duchovního života, atd.
    Hlavní otázkou je, co tomu říká sám Pán Ježíš. Pokud jste prožili v životě zklamání, je to hořké. A učedníci prožili opravdu veliké zklamání. Jak to v řeči cestou probírali, připojil se k nim sám Pán Ježíš. Slyšel je, ale ne nějak duchovně, jak to říkáme dětem: Pán Bůh tě slyší. Slyšel je na vlastní uši když šel za nimi. Jestli Pán Ježíš nazval člověka přítelem, pak je to úžasná pravda, která se potvrdila i tady. Šel s nimi. I my můžeme poznat a udržovat přátelství s Pánem Ježíšem. On zná nejenom to, co jsme způsobili špatného v životě, ale zná také i polehčující okolnosti.
    Pán Ježíš se přiblížil poutníkům tím, že jim vykládá svatá Písma. Oni snadno přeskočili místa v Písmu o Ježíšově utrpení a četli jen o slávě. Když pak od nich odešel: Řekli si spolu: Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma. (L 24,32) Srdce není jen cit. Pokud v Bibli s něčím srdcem souhlasím, pak se za to mohu zaručit. Rozumět Božímu slovu není jen pouhá znalost Bible. Není to ani znát návod na všechno jednání. Někteří lidé už to zkusili přes různé příručky v židovství i v křesťanství.
    Co se vlastně stalo, když místo korunovace byl Pán Ježíš popraven? To ty učedníky nejvíc trápilo. Proto se od něj dověděli pravdu o velké Boží milosti a že jejich očekávání nebylo falešné. Dozvěděli se jak na tom doopravdy jsou. Náš vztah k Písmu musí být vymezen stejně.
    Slyšel jsem svědectví o člověku, osvobozeném od drogové závislosti. Přátelé mu vždycky pomáhali, načas to pomohlo. Pak mu jeden věřící člověk řekl: Nejde o slabou vůli, ale jde o tvoji špatnost před Bohem. Přemýšlel o tom a byl osvobozen.
    V druhém kroku se Pán Ježíš ukazuje jako ten, který přináší pravdu. Ti dva učedníci jsou lidmi, kteří nad vším lámou hůl. Nevědí kudy kam. I my zpíváme: „Ó ujmi ruku moji … Já nevím sobě rady, ó Pane můj. (KK 401) Ale někdy jednáme jako ti, kteří si stále se vším vědí rady jako brouk Pytlík! Hospodin je přímý a opravdový a proto ukazuje hříšným cestu. Na ty dva to platilo.
    Během rozhovoru však stejně Pána Ježíše nepoznali, ale rozhovor je zaujal natolik, že ho přemluvili, aby s nimi zůstal na noc. Mohl jim jednoduše říci: Já jsem Ježíš. Ale to by mohl povědět i nějaký podvodník. On se dal poznat svým typickým způsobem, jak je tomu dodnes. Zapůsobil na jejich nitro. Když seděl u stolu, vzal chléb, vzdal díky, rozlomil jej a dal jim. To jistě upoutalo jejich pozornost na ruce a možná přitom viděli jizvy po hřebech na zápěstích.
    Pán Ježíš lámal chléb a rozdával jej učedníkům i při dalších velmi důležitých událostech. Například při nasycení pěti tisíců (L 9,16). Učedníci nikdy nezapomněli ten ohromující pohled, jak se chléb rozmnožoval v jeho rukou. Další událostí bylo slavení hodu beránka v horní místnosti a ustanovení Svaté Večeře Páně. I tady v Emauzích: Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. (v.30)
    Přitom člověk nezůstane stejný. Tu se jim otevřeli oči a poznali ho; (v.31a) Učedníci mohli prožít, že Ježíšova láska se neztratila ze světa a je vždy s nimi. Tak také Pána Ježíše poznali a měli takovou radost, že zapomněli na spánek a běželi 12 km potmě v noci do Jeruzaléma, aby to pověděli ostatním. Pán Ježíš má dost síly i na to, aby je vymanil z otrávenosti a zklamání.
    Jednou přijde v moci a slávě. Teď je stále doba, kdy můžeme vyhlížet, že opravdová láska nezemřela na kříži. Možná jsme vhodnými adepta na ty zklamané lidi. Možná je to vhodná doba, kdy se chce s námi setkat Pán Ježíš. Kdo čím víc očekává, tím víc trpí. Vyrazili za Pánem Ježíšem a pak přišlo zklamání a nenaplněnost jejich očekávání. Kdo nejvíc očekává, bude mít trápení. Pán Ježíš se nesnažil navodit představu, že učedníci nebudou trpět.
    Ale to nejdůležitější je, že Pán Ježíš vstal z mrtvých a že je Vítěz! Bez toho by byl život hrozná věc. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. (1K 15,17 23 výběr)
    Ve Zjevení je napsáno, že následovali Beránka, kamkoli jde. (Zj 14,4) Na nás je, abychom též následovali Beránka, kamkoli jde. Kdo následuje Beránka kamkoli, ten s ním také zvítězí.
    Amen.

Comments are closed.