Odpuštění

• 22. 5. 2013
• | Kázání

Žalm 103,8-13  Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný; nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně. Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí. Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.

Jaké to potěšení a ulehčení pro lidi kteří o tomto slově vědí a věří mu. Pán Bůh, bratři a sestry je milostiví, pomalý k hněvu a velkého milosrdenství k lidem, kteří se ho bojí. Po těch hodinách kázání, která velká většina z vás již slyšela, by to měla také velká většina z vás vědět. A ne jenom vědět, ale i podle toho žít. Ten Bůh, který je milostiví, pomalý k hněvu a velkého milosrdenství, nám totiž říká, abychom byli také takoví. Abychom i mi byli plni lásky a milosrdenství k našim bližním. Je to velká výzva, výzva tak veliká, že i učedníkům Pána Ježíše vrtalo hlavou, jak a jak daleko se touto výzvou mají řídit. Učedníci byli Pánem Ježíšem vyučováni a věděli, že k lásce a milosrdenství patří i to aby odpouštěli lidem, kteří se na nich proviní. Pán Ježíš jim přece vtloukal ne jenom do hlavy, ale především do srdce, aby odpouštěli, aby i jim bylo odpuštěno. Petr se jednoho dne Pána Ježíše zeptal, jak to s tím odpuštěním přesně vypadá.

Matouš 18,21-35  Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš mu na to odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát.“ „S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: `Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!´ Pán se ustrnul na oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: `Zaplať mi, co jsi dlužen!´ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: `Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!´ On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: `Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?´ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. – Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“

Hřích, který sami uděláme, nás může někdy zatěžovat méně, nežli hřích který na nás byl spáchán. Jsou šťastní lidé, kteří umí odpouštět, jsou však i takoví, kteří každou křivdu nesou hodně těžce. Někdy je to dáno povahou. Lidé s trochu pesimističtějším pohledem na svět, mají pravděpodobně větší problémy odpouštět, nežli lidé optimističtí. Člověk, který o všem do hloubky přemýšlí a dumá, má možná zapotřebí víc času na odpuštění, nežli někdo méně hloubaví. A však schopnost odpouštět se neodvíjí jen od povahy. V prvé řadě to má něco společného s velikostí, s těžkostí křivdy, či našeho vnímání, jak velké je to provinění které máme odpustit.

Některé věci během pěti minut zapomeneme a už nikdy si na ně nevzpomeneme. Někdy se ale snažíme zapomenout a ono to nejde. Když se zdá, že jsme už zapomněli, stane se něco, co nám tu událost zase připomene. Petr se, ale neptá, jak často má zapomínat, ale na to kolikrát má odpustit.

Zapomenout a odpustit je sice jedno a totéž, ale jen u Pána Boha. Pokud jsme přijali Pána Ježíše Krista jako našeho spasitele, Hospodin naše hříchy zapomene, i když jsou jako šarlat, či rudé jak purpur a nikdy na ně nevzpomene. Odpustí nám totálně!

My však některé věci zapomenout nemůžeme, i kdybychom jsme se snažili sebevíc. I když odpustíme, může se stát, že nám při vzpomínce na bolestnou událost zabolí v srdci.

Bratrovi mé babičky někdo znásilnil a zavraždil manželku. Během celého života se na takovou hrůzu nedá zapomenout a já nevím, zda můj strýc do své smrti mohl tomu vrahovi a panu prezidentovi Havlovi, který toho vraha začátkem devadesátých let omilostnil odpustit.

Jsou věci, které člověk nese hodně těžce. Jsou věci, které se strašně špatně odpouští a však i tak platí, že odpouštět máme.

K odpuštění nám může pomoci vědomí, že má každý s nás vůči pánu Bohu obrovský dluh.

Pán Bůh nám dal oči, abychom jsme se obdivovali, jeho kráse. A co naše oči opravdu spatřili, po čem všem dychtili, čím vším se poskvrnili?

Hospodin nám dal ústa, a dar mluvení, abychom ho chválili a abychom se domluvili se svými bližními. Co všechno, ale již z našich úst vyšlo. Lži, pomluvy, nadávky vycházejí s našich úst často v těsné blízkosti s našimi modlitbami. Jak často, naše ústa ranila, ničila, ba dokonce vraždila.

Byli nám dané také ruce, aby Hospodinu sloužili, aby pomáhali druhým a aby se k Boží slávě skládali při modlitbě k sobě. Co všechno už jsme ale našimi rukami učinili, nebo neučinili, nechceme možná ani pomyslet.

Náš dluh, jenž vůči Pánu Bohu máme je mnohokrát vyšší, nežli dlužil nemilosrdný služebník svému králi a vězte, že mu dlužil mnoho. Mnoho tisíc hřiven, v řečtině je napsáno deset tisíc talentů. Jeden talent odpovídá 36kg stříbra. Při dnešní ceně stříbra 19500 Kč za kilogram, je hodnota dluhu, který služebník vůči králi měl 7miliard 200milionů korun českých. Králův služebník byl teda jen o něco málo horší tunelář než Victor Kožený, jehož dluh vůči akcionářům harvardských fondů, je odhadem okolo 10miliard korun českých.

Dluh, který vůči Pánu Bohu máme, nejde ale zaplatit, žádným zlatem ani stříbrem. Dlužíme Pánu Bohu totiž náš život. Zákon, který nám Pán Bůh dal, požaduje, aby to byl život čistý. Jenže nikdo z nás, ten život čistý neměl a sám od sebe také nemá. Jen díky Pánu Ježíši, jenž za nás vydal svůj čistý život, nám byly naše nejčernější hříchy odpuštěny. Spojeni s Pánem Ježíšem jsme od hříchu očištěni.

Jako lidé, kteří odpuštění přijímají, máme také odpuštění rozdávat. A to ne jenom našim blízkým, ne jenom lidem, které máme automaticky rádi, ale i našim nepřátelům.

Petr jakoby se od Pána Ježíše chtěl dozvědět, kde je hranice tohoto odpuštění. Kdy je povinnost křesťanské lásky k bližnímu naplněna. Kdy mám jako člověk právo říct svému bližnímu: Kamaráde, tak teď už tě fakt nemůžu odpustit. Pro mne si jako člověk skončil. Pán Ježíš Petrovi, více méně říká, že taková hranice neexistuje. Pokud nás někdo prosí o odpuštění, máme vždy odpouštět, jelikož i nám je pořád odpuštěno.

Je sice  pravda, že se jistým lidem, kteří se nechtějí chovat podle  božích přikázáních, máme stranit. Zvláště pak s těmi, kteří se nazývají křesťany a podle života jimi nejsou a svůj život nechtějí změnit, nemáme mít co společného. A však není na nás, abychom je odsuzovali., Když někdo dělá něco nesprávného, napomenout můžeme a dokonce máme. A však nesmíme při tom napomínání a kritizování zapomenout, že si máme nejdříve vyndat trám s vlastního oka, nežli se pustíme do vyndávání třísky v oku svého bližního. Lidé, kteří dovedou v lásce poukázat na chyby, jsou vzácní. Šťourů, kteří poukazují na každou chybičku, je na světě dost, bohužel i v církvi. Musíme všichni dávat pozor, aby se s nás nestali šťourové, kteří na všechno a všechny nadávají.

Ale vraťme se k odpuštění. Každému s nás se během života stane nějaká křivda či nepráví. Některé děti trpí, protože se jim rozvedou rodiče. Nebo mají rodiče, kteří si na ně neudělají čas. Jsou takoví, kteří mají materiální bohatství, a však nikoho, kdo by si s nimi popovídal. Nikoho kdo by jim naslouchal.  Někteří mají tvrdou a někdy hodně nespravedlivou výchovu. Pak jsou lidi, kteří si vezmou za partnera člověka, který dává přednost práci či kamarádům před rodinou. Těžko se takové věci nesou a těžko se odpouští. Těžko se odpouští podvod, zrada, lež, pomluva a zatajovaní. Těžko se odpouští, když člověk desetkrát slíbí, že se změní a zůstane pořád stejný. Ne vždy se odpouští lehce, někdy se to může zdát až nemožné a však vždy je to možné. Ano, vždy! I ty nejhorší věci se dají odpustit. Ne vždy hned, ale vždy časem.

Čas sám o sobě ale ještě nic neřeší. Co je zapotřebí aby mohl člověk odpustit? V prvé řadě srdce, které je ochotné odpouštět. Když člověk nechce odpustit, tak také neodpustí.

Někdy je zapotřebí, abychom si promluvili a prodiskutovali danou křivdu s člověkem, který ji na nás spáchal. Tím, že člověk o věcech mluví, spoustu věcí vyřeší.  Když člověk druhého chápe, když vidí jeho motivy, které jsou často čistější, nežli ta špatná věc kterou ten dotyčný spáchal, dokáže spíše odpustit. Někdy se vysvětlí věci dokonce tak, že si člověk musí přiznat, že se vlastně žádná křivda či provinění nestalo, že věc prostě a jednoduše špatně pochopil.

Někdy k odpuštění pomůže, když si vylijeme své srdce. Někdy stačí omluva či uznání chyby od člověka, který ji spáchal. Někdy to ale není možné. Někteří lidé se zlobí na někoho, s kým si nemají možnost popovídat. Někdy dokonce nemůžou odpustit někomu kdo je dávno mrtví. V tom případě, je často dobré zasvětit někoho, koho se to netýká. Mít zpověď, nebo něco takového. Někdy je dobré nekoukat jen na prohřešení druhého, ale i na to co se potom stalo. Mě je v tomto velkým příkladem Josef. On svým bratrům, kteří ho hodili do studny, dokázal odpustit, protože viděl dobro, které Hospodin skrz jejich hřích způsobil. Možná, že někomu k odpuštění pomůže, když si uvědomí, že by se bez dané situace, kterou zažil, jako hroznou křivdu, nestali jiné dobré věci.

Takoví pohled, ale nesmí sloužit jako ospravedlněni za vlastní hříchy. Ani to nemá být levná útěcha.  Hřích zůstává hříchem, ale radost a schopnost odpouštět nám může dodat vědomí, že Pán Bůh dokáže i ty nejhorší křivdy obrátit v dobro. Jsou hříchy, kdy člověk, ale žádné dobro nevidí, a jeho srdce prahne po pomstě. Chce, aby ten druhý za svoje hříchy pykal. Chce ospravedlnění za bolest, kterou musel prožít.

Bratři a sestry snažme se nechat pomstu v rukou Božích. Věřme, že on je spravedliví a vidí vše dobré i špatné a lidem podle toho odplácí. Neuzavírejme milost, kterou nám Pán Ježíš prokázal v našem srdci jako v tresoru. Nepodobejme se nemilosrdnému služebníku, který nechtěl svému spoluslužebníku odpustit to málo, co mu dlužil. Snažme se, aby milost Pána Ježíše protékala i skrze nás. Když nedokážeme odpouštět, modleme se zato, aby nás Pán Bůh změnil a dal nám tu sílu. Upřímná modlitba je cesta k odpuštění.

Bratři a sestry, dám vám chvilku nato, abyste se v tichosti zamysleli nad tím, jestli ve vašem životě, jsou lidé, proti kterým si nesete hořkost v srdci. Lidé, kterým jste křivdy a provinění, které spáchali, ještě neodpustili. Jestli si na někoho takového vzpomenete, přemýšlejte o tom, co vám brání, aby jste mu odpustili. Jestliže žádnou zábranu nenajdete, odpusťte! Jestli vás něco napadne, přemýšlejte jak tu zábranu zbořit. Ti s vás, kteří všem odpustili, mohou během této chvilky, kterou zakončím přečtením krátkého textu s Bible, prosit Pána Ježíše zato, aby ti, kteří ještě neodpustili, měli sílu odpustit.

Matouš 6,14-15  Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.

vikář Jiří Valeš
biblická hodina 6.2.2013