Modlitba starce

• 22. 11. 2013
• | Kázání

Žalmy 71,1-9  Utíkám se k tobě, Hospodine, kéž nikdy nejsem zahanben! Pro svou spravedlnost mě vysvoboď, pomoz mi vyváznout, skloň ke mně své ucho, buď mou spásou. Buď mi skalním příbytkem a budu se tam uchylovat stále. Rozhodls o mé záchraně, tys můj skalní štít, moje pevná tvrz! Bože můj, pomoz mi vyváznout z moci svévolníka, z rukou bídáka a násilníka. Ty jsi přece má naděje, Panovníku Hospodine, v tebe už od mládí doufám. Na tebe jsem odkázán už ze života matky, oddělil sis mě v matčině nitru, chvalozpěv můj o tobě bude znít stále. Za zázrak mě mnozí měli, tys byl moje mocné útočiště. Z mých úst plně zní tvá chvála, den co den tě oslavuji. Nezamítej mě v čas stáří, neopouštěj mě, když pozbývám sil.

Je to krásný žalm, modlitba člověka, který důvěřuje Pánu Bohu. Někteří vykládači jej považují za modlitbu starce. Ozývá se tam prosba: „Nezamítej mne v čas stáří, neopouštěj mě, když pozbývám sil.“ V. 9.

Důvěra v Pána Boha ovšem není něco, co starý a nemocný člověk získává nějak samozřejmě. Ta se buduje po celý život. A proto žalmista vyznává: „…v Tebe od mládí doufám. Na tebe jsem odkázán už ze života matky, oddělil sis mě v matčině nitru…“ V. 5,6 S mateřským mlékem sál žalmista svou důvěru v Boha. Možná, že i v jeho životě byly různá selhání, hříchy mládí, ale i pošetilosti člověka v plné síle života. Ale on vždy znovu nalézal u Boha odpuštění i pomoc a záchranu. Něco o tom snad naznačuje tou zmínkou, že jej mnozí měli za zázrak. Totiž to, že i on zůstal věrný Pánu Bohu.   

Ale co považuji za podstatné, abych mohl říci, že tento Žalm je modlitbou věřícího starce, je jeho důraz na vděčnost Pánu Bohu. On říká: … chvalozpěv můj o Tobě bude znít stále…  Z mých úst plně zní tvá chvála, den, co den tě oslavuji“. Víte, stárnoucí člověk nepřestává být vděčný Pánu Bohu, pokud mohl uvěřit již v mládí. Vždyť to, že uvěřil v Boha a v Pána Ježíše Krista, tak význačným způsobem ovlivnilo jeho život! Zachránilo jej před mnohým pokušením a dávalo mu naději ve dnech těžkých, kdy člověk nesnadno rozpoznával, co je správné a co je důležité pro život. Víra nás chránila před tím, abychom nenaletěli falešným nadějím a slepým cestám. Víra to byla, která nám zachránila manželství, když bylo v krizi. Víra nás vedla při budování naší rodiny a při stanovení priorit našeho života. Víra v Boha a v Pána Ježíše Krista nás chránila před hříchem, který by devastoval náš život. Víra nám dodával, odvahu žít ne podle vůle vládců, kteří si mysleli, že jsou všemohoucí, ale podle Boží vůle. A tak už každé ráno, když se probouzím, mám mnoho důvodu chválit a uctívat svého Boha. A věřím, že totéž prožíváte i vy sami.

A tím raději se vydáváme pod jeho ochranu, když vidíme, že stárneme, že nám ubývají síly. Proto s důvěrou v něho smíme prosit také o jeho ochranu a pomoc i v době nemoci a stáří. Tak jak se modlí Žalmista: „Utíkám se k Tobě, Hospodine, kéž nejsem zahanben…pomoz mi vyváznout, skloň ke mně své ucho. Buď mi skalním příbytkem…“v. 1-3 Pevnou ochranou, na níž můžeme spolehnout.

Stáří se vždycky blíží tak nějak plíživě, nepozorovaně. Když se delší dobu nevidíme, tak teprve poznáváme, jak chátráme. Byl jsem teď v minulých dnech na dvou setkáních spolužáků ze studia. Před týdnem jsem měl setkání z Gymnásia z Orlové. A ve čtvrtek setkání z vysoké školy v Brně. Sešlo se nás jenom 14 ze dvou tříd z Gymnásia. Poslední setkání bylo před dvěma léty. Mezi tím další tři spolužáci zemřeli. A když někteří přicházeli na setkání, tak šli o dvou holích, někteří měli jenom jednu hůl, o kterou se opírali. Když jsem se pozorněji díval do tváře některých, tak jsem si říkal:  „Je možné, že jsem i já už tak zestárl?“ Asi to je pravda.

Jenomže my se díváme na svou tvář do zrcadla každodenně, takže ty změny ani neregistrujeme. A proto si můžeme myslet, že se nás stárnutí netýká. Když se před svátky vyhlašovala ve sboru brigáda, tak jsem říkal manželce: „Napiš se tam také na brigádu.“ A ona mi řekla: „Myslíš, že se týká i těch, co mají po sedmdesátce?“ A já jsem ji na to řekl: „No jo, jenomže, ty stále vypadáš na padesát.“. A tak se tam manželka napsala, ale hned připsala i moje jméno. Když všichni, tak všichni…

Ale díky Pánu Bohu, že o tom, že stárneme, smíme nejen vědět, ale také že smíme znát adresu, kde můžeme své obavy, úzkosti i prosby adresovat. Adresu, která se po celý život nemění. Adresu, kterou známe zpaměti a kde vždycky dojdeme vyslyšení. Na které se můžeme přimlouvat za sebe, jako to činil Žalmista. Ale na které se smíme přimlouvat i za své rodiny, i za své sborové rodiny a zvláště za ty, kteří jsou na tom zdravotně i jinak hůře než my sami. Chceme tak činit i v této chvíli. A budeme se také přimlouvat za naše shromáždění i za všechny, kteří do něj přijdou, aby se otevírali Božímu slovu.

Tak to trojí by mělo vždycky znít z našich modliteb:
vděčnost Pánu Bohu za Pána Ježíše Krista a za jeho spaseni. Přímluvy za sebe i své rodiny. Ale i přímluvy za církev a za růst Božího království.
Amen.

kazatel Jaroslav Orawski
Úvod k modl. chvíli, Ostrava 19. 5. 2013