Svědectví bývalého vězně

• 5. 3. 2018
• | Kázání

Byli jsme čtyři  bratři a jedna sestra. Rodiče nás vychovali jako katolíky. Jedenkrát za rok jsme šli do kostela. To bylo ale všechno. Měl jsem krásné dětství, s tátou jsem chodil na fotbal. Hrál jsem závodně i na vojně, do devatenácti let to bylo pro mě úžasné. Potom to začínalo –– disko, ženské, jedno s druhým. Víceméně jsme se opíjeli – drogy ještě nebyly. Mezi lidmi jsem byl oblíbený člověk, přesto můj život vůbec nebyl dobrý.  Rok 1994 začínal v Českém Těšíně  komoditami – cigarety, líh. Do Těšína  to přinesl  Radovan Krejčíř – první mafián. Jak to šlo, čím více peněz, tím si člověk myslel, že je větší hrdina. My jsme to prodávali na stáncích nebo rovnou z aut, Poláci to brali jako máslo. Z toho žili všichni, celý Těšín, Třinec,  Karviná.  Kde byly rodinné baráky, tam se „točilo“. Pak  nejen líh, ale sem tam droga, skupovala se drahá auta, já jsem skupoval byty. S jídlem roste chuť. Máš milion, chceš dva, kluci se předbíhali, kdo bude mít víc peněz. Pak se jezdilo na Ukrajinu – cigarety, na tom se dobře vydělávalo. Jednu chvíli to nešlo, kluci se začali podrážet, donášet na policajty.  Nalepila se na nás kriminálka, měla řešit organizované zločiny. Když mi policajti vlezli do baráku, bylo jich deset. Nevěděl jsem, že už tři měsíce jsme sledováni. Dávali nám do aut štěnice, odposlechy. Vykopli dveře, pistole u hlavy, už to nechci zažít. Ve Vazební věznici v Ostravě to bylo pak také strašné, neseděl jsem už deset let, naposledy patnáct měsíců, chtěl jsem skončit se životem. Třiadvacet hodin  denně pod klíčem, půl hodiny na vycházce. Trvalo to dva roky. Kdo to nezažil, neví, o čem mluví. Můj známý,  který seděl v Ostravě-Heřmanicích, mi začal psát dopisy o Bohu. On se zbláznil:  tak jsem na to reagoval. Poslal za mnou jejich vězeňského kaplana Jana Kočnara, dnes vím, že v pravý čas, který za mnou dojížděl a vysvětloval  mi Bibli. Dal mi Nový Zákon, táhlo mě to chodit za ním. Když jsme šli k soudu, přemýšlel jsem o tom všem. Věděl jsem, že půjdu sedět na dlouho. Když verdikt zněl čtyři roky a sedm měsíců, odcházel jsem „vysmátý“. Chvála Bohu, řekl jsem si, ještě neobrácený. Přesto jsem se proti rozsudku  odvolal.  Když jsme na to odvolání přijeli do Ostravy, soud trval dvacet minut.  Soudce nás setřel: „Škoda, kdyby se byl pan státní zástupce také odvolal, tak já vám řeknu, že to byste všichni dostali dvanáct let!“ Bylo to pro mě další požehnání.

Dostal jsem se do výkonu trestu do Ostravy- Heřmanic, kde  seděl ten můj známý, seděl tam i můj mladší bratr a věnoval se nám tam Jan, kaplan. Tam jsem cele uvěřil v Pána Ježíše Krista. Kaplan Jan mě také podržel, když venku v tu dobu zemřel jeden z mých bratrů.  Kvůli  možnosti podmínečného propuštění jsem po nějaké době zažádal o přeřazení z „ostrahy“ (C) do lehčího typu výkonu trestu,  „dozoru“ (B). Soud mi vyhověl.  Modlil jsem se: je Boží vůle zůstat nebo jet pryč? Z Heřmanic pouštěli  soudci „na půlku“ málo. Měl jsem na vybranou. Zažádal jsem o přemístění. Bože – já ti důvěřuji, kdekoliv půjdu, tam mi požehnáš. Měli nás rozvést po různých kriminálech. Všichni dostali Brno a podobné dobré věznice. Když jsem šel já, „spadla mi čelist“ –  Nové Sedlo! Když jsem se to dozvěděl,  nemohl jsem spát. Tam prý snad třicet let neexistovaly „půlky“! Srdce jsem měl v hrdle, nemohl jsem polykat, vnímat, nic. Dělilo mě tam šest set kilometrů od družky, od dětí. Měl jsem pochybnosti: nerozhodl jsem se špatně? V Heřmanicích v ostraze může člověk spát kdykoliv, zatímco v N. Sedle i v dozoru každých čtyřicet minut chodí dozorce. „Z chodby! Co tady děláte? Nesmíte tu být, hodíme vás do basy (na samotku)!“  Nevěděl jsem to. „Chlapi“, ptal jsem se, „jak je to tady

půlkama?“ „Pouštějí jen prvotresty.  Za co sedíš?“  „Organizovaný zločin.“  „Che – tak to se

nechytáš.“ Jednou za měsíc tam přijel na hodinu duchovní, měl jsem hlad po Bohu. V dopisech mě povzbuzoval kaplan Jan Kočnar. Kluci říkali: zkus si vzít advokáta! Stálo to pět tisíc. Zbytečně jsem je vyhodil. Dvakrát se na mě přišel podívat, že chce dalších dvacet tisíc. Řekl jsem mu: Ne. Já věřím Bohu. Nevěřím, že by mě Bůh nechal jen tak!

Každý vězeň si žil, jak chtěl, brali slabším jídlo. Mohl jsem hrát karty o peníze, cigarety. Kdybych četl Bibli a dělal bych to, šel bych sám proti sobě. Chodil jsem s Biblí, kluky to zajímalo. Dělal jsem úklidy, pracoval jsem. Neměl jsem s nikým žádný konflikt. Všichni mi říkali: Ty když jsi věřící, ty se nesmíš ani otočit špatně! Seděl jsem s vrahem, dostal dvacet pět let. Říkal mi: „Já tu Bibli četl, mně to nic neříká.“ Já: „Mně to říká.“ Dělal jsem korespondenční biblické kursy, zkoušel mě z nich. Pak se rozrostla skupinka, chodili za mnou, ať se za ně modlím. Podal jsem si žádost o podmínečné propuštění. Dva měsíce před tím tam přišla mladá soudkyně. Aspoň něco pustila, z deseti tři.. Přišel největší den „D“. Dostal jsem do srdce takový pokoj. Vězňům jsem rozdával osobní věci, že už je nebudu potřebovat.  Když jsme jeli antonem, vězni říkali: Pomodli se za mě, Robert, ať mě pustí. Měli samé nízké tresty, lehké paragrafy. Šel první – zbývaly mu dva měsíce do konce. Z lidského hlediska by měl jít domů. Nepustili ho. Šel druhý – nic. Soudkyně viděla ten můj spis: „Hm, hm.  Tak, pane Balažovič, můžete mi říct, co jste to tam prováděli? Vy jste malé děti?“ Stáhlo se mi hrdlo. Byl jsem úplně dezorientovaný. „To tak nejde! Tak mi řekněte, co jste to vlastně dělal?“ Byl jsem v pokušení: nemám tu žádost radši stáhnout? Pokořil jsem se. Ne, Bože, budu ti důvěřovat:

„Já vlastně nevím, proč jsem to dělal. Asi abych měl ještě více peněz“. Ona:  „Když vás odposlouchávali, vy jste v tom ještě pokračovali! To může jen blb udělat. Víte co? Já vás tedy pustím, ale dám vám probační dohled. Ale, ještě tu je státní zástupce.“ Obrátil jsem se na něho prosebně. Usmál se: „Já vás také pouštím“. Takže už jsem odsud neodcházel v „kajdankách“ (poutech). Vězni zůstali překvapeni: „To není možné!“  Po návratu jsme šli do skladu přes vězeňský dvůr, čtyři sta muklů v oknech. Ukazoval jsem prstem k nebi: s Bohem je všechno možné.

Bude to čtvrtý rok, co jsem doma. Před tím do svých čtyřiceti let jsem byl mrtvý. Od té doby jsem nový člověk. Neměl jsem nic, jen dluhy. Dnes je mám zaplacené. Můžu vyznat, že bez Pána Ježíše se nedá žít. Když jsem přišel z basy, tak mi to nevěřili.  Můj bratranec mi nabízel: Já ti dám nějaké cigarety, rozjedeš nějaký byznys..   My máme strašně velkou rodinu – hodně jich sedí. Mám touhu v srdci, aby celá moje rodina uvěřila. Pán Ježíš to chce udělat. I Aneta ho vyznala. Nějakou dobu to trvalo. Dnes chodí se mnou a s našimi dvěma dětmi do sboru v Českém Těšíně. Vzali jsme se. Práci jsem si sehnal. Máme se dobře, jezdím na biblické semináře, máme modlitební chvilky, skupinky. Věnuji se dětem na sídlišti. Sportujeme. Chodíme na výlety, zpíváme křesťanské písničky.  I Aneta se zapojuje. Vím, kde skončí člověk, který nevyzná Krista. Uvěřila moje sestra, tchyně, bratranec. Předkládám Bohu nejen svou nejbližší rodinu. On zemřel za všechny, ne za pár lidí. To je pro mě úžasná věc.                                                                                      

Robert Balážovič