Simeon a Anna jsou lidmi, kteří očekávají a vyhlížejí. Lidé, kteří se dočkali příchodu očekávaného Krále. Je možné, že i my se dočkáme jeho příchodu, proto je důležité přemýšlet o tom, jak by to očekávání mělo vypadat.
Lukáš 2,21 – 40: „21 Když se naplnilo osm dní, aby byl obřezán, dali mu jméno Ježíš; byl tak pojmenován od anděla před svým početím v lůně. 22 A když se naplnily dny jejich očišťování podle Mojžíšova zákona, přinesli jej do Jeruzaléma, aby ho postavili před Pána, 23 jak je napsáno v Pánově zákoně: ,Každý mužského pohlaví, který otevírá lůno, bude nazván svatý Pánu‘, 24 a aby dali oběť podle toho, co je řečeno v Pánově zákoně, ,párek hrdliček nebo dvě holoubata‘. 25 A hle, v Jeruzalémě byl člověk, který se jmenoval Simeon. Byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekávající potěšení Izraele, a Duch Svatý byl na něm. 26 Jemu bylo Duchem Svatým zjeveno, že nespatří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše.27 Ten přišel v Duchu do chrámu. Když rodiče přinesli chlapce Ježíše, aby s ním učinili podle obyčeje Zákona, 28 on si ho vzal do náručí, vzdal chválu, dobrořečil Bohu a řekl: 29 „Nyní, Panovníku, podle svého výroku propouštíš svého otroka v pokoji, 30 neboť mé oči spatřily tvou záchranu, 31 kterou jsi připravil před tváří všech lidí, 32 světlo ke zjevení národům a slávu tvého lidu Izraele.“33 Jeho otec a matka se podivovali nad tím, co bylo o něm mluveno. 34 Simeon jim požehnal a řekl Marii, jeho matce: „Hle, on je určen k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, jemuž bude odpíráno — 35 i tvou vlastní duší pronikne meč — aby bylo zjeveno myšlení mnohých srdcí.“ 36 A byla tam prorokyně Anna, dcera Fanuelova, z kmene Ašerova. Ta již byla velmi pokročilého věku; s mužem žila sedm let od svého panenství 37 a vdovou byla až do svých osmdesáti čtyř let. Neopouštěla chrám, posty a prosbami sloužila Bohu dnem i nocí. 38 A v té hodině přistoupila, děkovala Bohu a říkala o něm všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma. 39 A když vykonali všechno podle Pánova zákona, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. 40 Dítě pak rostlo a sílilo naplňováno moudrostí a Boží milost byla s ním.“
Boží zásah během obyčejných událostí
Lukáš jako jediný autor v NZ popsal tento příběh. Je zajímavé si všimnout, že stejně jako konec Lukášova evangelia navazuje na jeho další knihu – Skutky, tak jakoby se evangelium podle Lukáše pokoušelo plynule navázat na předchozí příběh Izraele a starozákonních proroků. A tak tu na začátku Lukáše máme příběh o narození Jana Křtitele, zaslíbení narození Mesiáše, dále chvalozpěvy Marie a Zachariáše a okolnosti Ježíšova narození. Pak čteme o dvou starých lidech v chrámu, kteří nám mohou připomínat Starozákonní proroky, kteří vyhlíželi příchod Mesiáše.
V našem oddílu nám Lukáš na začátku popisuje hned 3 požadavky židovské Tóry, které Josef s Marií splňují. Všechny jsou popsány ve 2. a 3. Knize Mojžíšově. Marie s Josefem naplňují tři požadavky, který jsou zapsány v Leviticus 12.
1. Ježíš byl jako osmidenní chlapeček slavnostně obřezán a dostal jméno, které Marii bylo zjeveno andělem. Jeho jméno znamená – Hospodin dává spasení.
2. Potom se Marie dalších 33 dni očišťuje, pak vykoná smírčí obřad. Není to kvůli hříchu, ale proto, že v Izraeli existovala určitá ceremoniální nečistota, která diskvalifikovala muže a ženy na nějaký čas od styku s ostatními lidmi.
3. požadavek zákona je zasvěcení prvorozeného Hospodinu. „Posvěť mi mezi syny Izraele všechno prvorozené otvírající každé lůno, z lidí i z dobytka; patří to mně. (Ex 13,2)“. Tento příkaz měl Izraeli připomínat, že je Hospodin zachránil z otroctví Egypta a museli zde zemřít prvorození. Byl to tedy skutek vděčnosti za spasení.
Marie s Josefem v našem příběhu nedělali nic zvláštního. Řídili se tím, co jim ukládal zákon, což by v té době měla být snaha každého věrného Izraelce. Bůh jím ale do těch obyčejných, očekávaných věcí posílá neobyčejné lidi a události.
Poslal Simeona – jeho jméno znamená slyšící. Jména měla v té době větší význam, než jen pro rozeznání, o koho jde. Charakterizovala člověka a nějakým způsobem definovala, jaký ten člověk ve skutečnosti je. Proto byl starozákonní Jákob, což znamená úskočný, přejmenován po náročném boji s Božím poslem na Izraele, tedy Bojuje Bůh. Simeon byl muž, který slyšel Boží hlas, uměl mu naslouchat a díky tomu věděl, že spatří Mesiáše. Ani Simeon v chrámu pravděpodobně nedělal nic neobvyklého, na co nebyl zvyklý, co už mnohokrát předtím prožil. Najednou, v té každodennosti ale přichází to, na co tak dlouho čekal. „Je to On, Mesiáš. Haleluja, Pane, ty jsi splnil to, co jsi mi zaslíbil! Dal jsi mi výsadu spatřit Tvoji záchranu. To, na co očekávali všichni proroci je tady a všichni to můžou vidět. Posíláš světlo, aby všechny národy mohly vidět Tvoji slávu“.
Simeonův chvalozpěv zněl chrámem, zatímco se Josef s Marií divili, co se to děje. Sice něco podobného už před devíti měsíci, pří Ježíšově narození slyšeli, ale tady byli překvapeni bezprostřední situací, která se stala. Navíc už to teď není jenom o nich, o matce a otci, ale Bůh to zjevuje i dalším lidem. Je čím dál jasnější, že to není jenom jejich výmysl ale i ostatní lidé pomalu zjišťují, s kým mají tu čest. Ti, kdo byli v chrámu a slyšeli Simeona, pravděpodobně nedokázali plně pochopit, co se děje, i když Simeona znali a věděli, že je to člověk plný Ducha svatého. Zajímavé je, že ani Ježíšovi nejbližší učedníci se za tři roky, kdy s ním trávili každý den a mohli ho poznat jako nikdo jiný, ve své víře nedostali tak daleko jako Simeon, který viděl Ježíše pravděpodobně jedinkrát v životě.
Simeon pak žehná šťastným rodičům a Marie se dozvídá proroctví, že skrze Ježíše mnozí padnou a jiní povstanou. Stane se kamenem, o který mnozí zakopnou a upadnou, pro další se Ježíš stane kamenem uhelným (Sk 4,2; Ef 2,20). Dále se dozvídá, že její duší pronikne meč, aby vyšlo najevo, co je v mnohých srdcích. Vzpomeňme na slova Alžběty, když uslyší o těhotenství své příbuzné Marie, říká: „Požehnaná buď nad všechny ženy“. A Marie sama v chvalozpěvu prorocky vyznává, že ji od této chvíle budou blahoslavit všechna pokolení. Obě měly pravdu, ale tady ji Simeon ukazuje druhou stránku poslání – být matkou mesiáše znamená, že bude také trpět a bude se dívat na týrání vlastního syna. Její duší projde meč.
Další postavou našeho příběhu je Anna, která v 84 letech sloužila Bohu dnem i nocí modlitbami a posty. Anna je stejně jako před ní Simeon naplněna radostí a chválí Boha. Důležitá věc je, že si tuto radost prostě nedokázala nechat pro sebe. Ve svých 84 letech začne chodit po Jeruzalémě a šířit o tom dítěti, že je Mesiáš, který přišel vykoupit Izrael. Oslovuje všechny, kdo ještě stále žijí v naději, že On přijde.
Anna je nejstarší misionářkou v Bibli a ukazuje nám, že svědčit o Ježíši mohou lidé v každém věku. Její nadšení vycházelo z víry a spojení s Bohem na modlitbách. Tohle je způsob, jak je potřeba svědčit lidem kolem nás. Začít na kolenou, očekávat na jeho příchod, a pak vyjít.
Rysy nově vznikající církve
Simeon a Anna jsou jedni z prvních, jestli ne úplně první lidé, kteří Krista přijali jako svého Pána a spasitele. Udělali to mnohem dříve, než učedníci. Mohou být předobrazem církve, která přijme Ježíše Krista jako svého spasitele.
O tom, jaký Simeon byl, se toho dozvídáme jen velmi málo, pouze ve verších 25 a 26. Byl spravedlivý, zbožný, očekávající a Duch svatý byl na něm (25). Duch svatý mu dával poznávat, co přijde. Simeon proto věděl, na co čeká, měl zjevení a dlouhá léta očekával, až se naplní to, v co spoléhal (26). Dále o Simeonovi víme, že se nechal vést Duchem, chodil Duchem.
Pokud jsou Simeon a Anna předobrazem nově vznikající církve, pak můžeme převést Simeonovi vlastnosti a ctnosti, jak se o nich dozvídáme i na nás.
Spravedlnost – tato vlastnost mluví o mnoha věcech, ale když se zaměříme na vztah k Bohu, tak spravedlivý člověk, určitě nemůže znamenat nevinný nebo bez-hříšný. Když se pisatelé Starého Zákona dovolávali své spravedlnosti, tak dobře věděli, že před Bohem není nikdo nevinný. Proto spravedlnost označovala stav člověka, který byl Bohu věrný a měl s ním vyřešený vztah. Projevuje se poslušností zákona, který ukazuje člověku, jak se dělají věci správně a co je pro něho samotného dobré. Dnes víme, že jsme díky Ježíšově oběti na kříži ospravedlnění Jeho krví a zákon už naplňovat nemusíme. Církev je spravedlivá, ne díky tomu, co všechno dodržuje, co dokáže nebo díky zásluh, ale jedině díky Ježíšově krvi, která ji očistila.
Dále tu máme zbožnost – V jiných překladech se užívá slova bohabojný. Zbožnost na rozdíl od ospravedlnění, tak jak jsme ho přijali my, není zadarmo. Na zbožnosti je třeba pracovat, cvičit se ve zbožnosti (1Tm4,7), něco pro ni obětovat. Pavel o ni říká, že je dobrá ke všemu, neboť má zaslíbení nynějšího i budoucího života (1Tm 4,8). Znamená to, že bychom na zbožnosti měli stavět další věci? Že zbožnost je pomyslný základní kámen? Člověk, který chce být zbožný, potřebuje denně pracovat na vztahu s živým Bohem a řešit každodenní záležitosti s ním. Zbožná Církev je to, co v dnešní době potřebují vidět lidé, kteří Pána Boha ještě neznají.
Když jsem byl dobrovolným hasičem ve Vratimově, nedaleko od Ostravy a jednou, jsem měl službu, se mě velitel zeptal, zda v pátek přijdu na oslavu ukončení sezóny. Řekl jsem mu, že nebudu moct, protože jsem vedoucí mládeže a že budu v církvi. Následovala otázka, co je mládež a proč se scházíme a já, i když jsem věděl, že to nemůže pochopit, jsem mu řekl, že hlavní je modlitba, studium Bible a duchovní růst. Na modlitbu reagoval ještě docela dobře. Asi si představoval odříkání modliteb, jak to zná z kostela, ve kterém nechal pokřtít svoje děti. Když jsem řekl slovo Bible, tak jsem viděl, jak v něm něco zabublalo, nevěřícně zakroutil hlavou a jeden z hasičů se zvedl a opustil místnost. Zůstali jsme tam tři. K tomu, co znamená duchovní růst, jsem se ani nedostal, protože jsme další půl hodinu debatovali nad významem křesťanství pro mě osobně a pro lidi, kteří chodí do mládeže. A hlavně nad otázkou, proč studujeme tu Bibli. Pro něj byl svědectvím o křesťanech jeho tchán, který byl velmi „zbožný“. Jako mladý byl ministrantem, do kostela chodí 2x týdně a v církvi je velice uznávaný. Jen co vyjde z kostela, jde do hospody a prý je schopný pít od rána do večera, jeho život během týdne zkrátka vypadá jinak než ten, který žije v církvi. V neděli se slušně obleče, je mu všechno odpuštěno a je svatý. To je obraz církve, který zná a který vidí mnoho lidí kolem nás. Myslím, že tento můj velitel není sám, kdo si tohle představuje pod pojmem zbožnost, a proto nechce mít s církví nic společného. Žádná slova ho nepřesvědčí, co potřebuje je osobní příklad. Potřebuje se potkat s křesťany, kteří to s Pánem Bohem myslí vážně a kteří s Kristem žijí každý den. Lidé kolem nás často potřebují především vidět, co to znamená a jak to vypadá, když je člověk Ježíšův učedník.
Ale zpátky k Simeonovi – byl očekávající – Církev, která chce přežít a nepotácet se ze strany na stranu, podle toho, jak vítr zafouká, musí očekávat a vyhlížet Kristův příchod. Díky neustálému očekávání můžeme být připraveni na Kristův příchod a mít v lampě dostatek oleje (Mt 25,1-13), protože neznáme den ani hodinu, stejně jako Simeon. A Kristus nakonec přišel do jeho života ve všední den. Nebyl to žádný významný židovský svátek ani se nekonala žádná teologické konferenci nebo semináři o posledních časech. Simeon dokonce ani neprožívá nic neobvyklého, není svědkem ničeho zvláštního, co by nezažil už mnohokrát předtím. Vidí chudé rodiče, jak přicházejí se svým dítětem a přinášejí ho před Hospodina, jako spoustu dalších dětí před ním. Neviděl žádný velkolepý příchod Krále, jak by si to možná sám představoval, jak by se dalo očekávat. Mesiáš přišel úplně obyčejně, jako spousta jiných před ním. Ježíš přišel a zastihl Simeona připraveného v každodenním životě v okolnostech, které nijak nevybočovali ze všednosti, protože byl plný očekávání, že Mesiáš přijde.
Poslední věc, kterou můžeme o Simeonovi s určitostí říct je, že byl plný Ducha svatého – Úkolem Ducha svatého je oslavit Krista tady na zemi. Má mnoho úkolů a dělá mnoho věcí proto, aby ukázal na toho, kdo ho poslal. Naší zodpovědností je nechat se jím plnit a dávat mu prostor, aby mohl jednat. Vyprazdňovat nádobu od toho, čím jsme si ji sami naplnili a nechat ji naplnit nově. Duchem Kristovým. Tady se taky jedná o celoživotní proces, stejně jako u zbožnosti. Je Boží milost, že nás plní Duchem a je to něco, co my z našich sil vypůsobit nemůžeme. Náš úkol je, dát mu prostor v životě, aby mohl jednat. Simeon byl plný Ducha svatého, a díky tomu se jím mohl nechat vést a chodit Duchem (Ř8,1-17).
Zatímco u Simeona vidíme rady do praktického života církve, u Anny je zdůrazněn vertikální rozměr. Denně sloužila Hospodinu modlitbami a posty. Tohle je prvořadý úkol každého křesťana. Je zajímavé, že Lukáš mluví o modlitbě jako o službě Bohu. Kdo se bude modlit a postit, volat k Hospodinu, když ne Kristova Církev? Někdy je to boj, protože máme mnoho starostí a jiných úkolů, ale Duchovní boj je jeden ze způsobů, jak se dá Bohu sloužit modlitbou a půstem. Anna stejně jako Simeon chválí a děkuje Bohu za záchranu. To jsou další věci, které za nás nikdo jiný neudělá.
Pokud pro nás Simeon s Annou jsou příkladem toho, jaká má církev být a jak má vypadat její očekávání na Kristův příchod, tak na závěr shrnu těch několik bodů.
Spravedlivá – ospravedlněna krví beránka.
Zbožná – každý Ježíšův učedník je vyzýván, aby pracoval na zbožnosti a žil v Boží blízkosti.
Očekávající – měla by očekávat nejen druhý Kristův příchod, ale jeho příchod do každodenního všedního života a podle toho tvořit své plány.
Naplněná Duchem svatým – je to sice milost, ale to jestli má Duch svatý dostatek prostoru v nás, už není milost, to je naše zodpovědnost mu ho udělat
Má sloužit Bohu modlitbami a půstem
Má chválit Hospodina slovy a skutky, všude kde je a za všech okolností.
(naše nedělní kázání zvukem i obrazem).
"Pokud s námi fyzicky být nemůžete, buďte s námi alespoň On-line 
. "
Více na www.cb.cz/ostrava/zive .
Novinky Církve bratrské Novinky z Trojky17. 12. 2023 – Dětská vánoční slavnost
