Marek Šrámek - kazatel sboru
Pocházím z „malé“ Velké Lhoty ze Vsetínska. Sice už nepamatuji autora „Broučků“, Jana Karafiáta, který v naší vsi prožil jako reformovaný farář mnoho let života, ale kam až moje paměť sahá, mé vzpomínky se nějak pojí s životem církve. Rodiče nás s bratrem odmalička pravidelně vodili do místního sboru CB (tehdy ještě stanice Vsetína), který se pro nás díky kamarádům z besídky, dorostu a mládeže stal doslova druhým domovem. Snad proto mě tehdy tolik zasáhlo svědectví některých mých starších kamarádů o tom, jak při jednom evangelizačním shromáždění vydali svůj život Pánu Ježíši Kristu. Do týdne jsem sám klečel před Bohem, vyznával mu své hříchy a prosil Ježíše Krista, aby se stal Pánem celého mého života. Aniž jsem přesně rozuměl tomu, co se vlastně stalo, ihned jsem skrze Ducha svatého přijal ujištění o tom, že jsem se právě stal Božím dítětem a mé hříchy byly navždy odpouštěny.
Jana a Marek Šrámkovi Zlomovým okamžikem pro můj další duchovní růst bylo rozhodnutí jít po průmyslovce studovat Evangelikální teologický seminář do Prahy. Pán Bůh mě k tomu delší dobu směřoval skrze zvláštní zastavení nad Biblí, nadpřirozenou souhru okolností a v neposlední řadě také skrze rozhovory s různými lidmi. Když jsem po semináři nastoupil na civilní službu, měl jsem tu čest podílet se rok a půl jako vedoucí mládeže na zakládání nového sboru v Praze – Opatově (dnes Šeberově). Poté jsem uposlechl výzvu Rady CB a nastoupil ve svých čtyřiadvaceti letech jako vikář do sboru v Kladně. Když jsem se o dva roky později ženil a také mě ordinovali za kazatele CB, netušil jsem, že se pro mě další čtyři roky služby v Kladně stanou velice tvrdou Boží školou, kdy si sáhnu doslova až na dno svých lidských sil. Kdybych v té době necítil upřímnou lásku a podporu ze strany kladenského sboru, snad bych dnes už ani nebyl ve službě. Měl jsem tehdy pocit, že všecko, na co s dobrým úmyslem sáhnu, se nakonec pokazí a přinese lidem víc zklamání než užitku. Ačkoliv to takhle bratři a sestry v Kladně vůbec nevnímali a byli za naši službu velice vděční, na mně to leželo jako těžká pokořující deka. Bůh si ale tohle období použil k tomu, aby mě naučil jednu velice důležitou lekci: „Být vizionářem a učitelem je sice užitečné, ale já tě volám především k tomu, aby ses druhým stal pastýřem.“ Také jsem si tehdy uvědomil, jak snadno může člověk při svém duchovním nasazení opomíjet duši a tělo. Proto se vedle služby snažím pravidelně relaxovat skrze hudbu (aktivní účast v kapele Prorock), fotografii (to mě naučila moje manželka Jana) a různé sporty (především squash).
Vysvobozením se pak pro mě staly tři měsíce studijního volna od června do srpna 2004. Měl jsem najednou spoustu času na Pána Boha, na manželku i sám na sebe, a přitom jsem už nenesl zodpovědnost za kladenský sbor, odkud jsme se právě odstěhovali, a ještě jsem nenastoupil na místo druhého kazatele v Dejvicích. Ačkoliv jsem v dejvickém sboru nakonec zůstal jenom jeden rok, bylo to pro mě nesmírně cenné období, kdy mě Pán Bůh znova stavěl na nohy a dával mi zakoušet radost z toho, že se můžu podílet na zakládání nového sboru na Praze 13. Pocity zklamání a marnosti postupně vystřídala naděje a nová chuť k práci.
Šrámkovi na sborové dovolené 2005 Teď jsme s manželkou tady na Praze 13 a radujeme se z toho, že nám Bůh přidal do začátku sboru tolik skvělých a zralých spolupracovníků. Sice jsme vykročili ze zavedeného sboru do nejistoty, ale věříme, že ten, který nás povolal, se o nás do budoucnosti postará.
