Ve společnosti, která stále víc propadá kultu mládí, není jednoduché hledět vyrovnaně vstříc stáří. Všude je zájem o ty, kteří jsou mladí, atraktivní a působí dynamicky. Kdo tomuto ideálu už neodpovídá, dostává se na okraj. Pro lidi nad pětačtyřicet let je těžké najít nové zaměstnání.

Odvětví, které se zabývá prostředky proti stárnutí, vzkvétá. Ženy si nechávají stříkat pod kůži nervové jedy, aby se jim narovnaly vrásky. Muži i ženy polykají vitamínové koktejly a hormony. Někteří si dokonce nechávají odsávat tukové polštáře na břichu, hýždích a stehnech.
Stárnutí se stalo postrachem celé generace. Proto se zkouší všechno, jen abychom mohli zůstat co nejdéle mladí. Štěstí a mládí se v naší společnosti jeví jako neoddělitelné veličiny. Je to však pravda? Je šťastné stárnutí závislé na hladké kůži a tabletkách s vitamíny? Nestává se naše úsilí odsunout stárnutí něčím, co z života činí křeč?
V naší společnosti zaměřené na výkon skutečně není jednoduché stárnout. Mnoho lidí se v pětašedesáti cítí ještě tělesně i duševně fit, ale nikdo jako by pro jejich zkušenosti a schopnosti neměl použití. Kdo by se divil, že se cítí odstrčení a že se stále více soustřeďují na problémy a omezení, které souvisí s jejich věkem? Stárnoucí, už ne tak odolné tělo se stává určujícím faktorem. Každou změnu úzkostlivě sledujeme, přeceňujeme. Často právě muži těžce snášejí úbytek svých sil a ztrátu schopnosti pracovat a vykonávat zaměstnání.
„Třetí věk" přináší pro většinu lidí mnoho fyzických omezení, které ztěžují zvládání všedního dne. Kvůli zhoršujícímu se zraku už nemůžeme tak dobře číst, pro nedoslýchavost se ocitáme v izolaci, arthróza v kloubech působí bolesti a chůze se stává utrpením. Prostor pro pohyb se tak automaticky zužuje a tím i svět, ve kterém žijeme. Osamělost bývá ve stáří největším problémem. A jsou to především muži, zvlášť vdovci, kteří tím hodně trpí. Starší ženy zpravidla navazují kontakty snadněji a mají silnější sociální síť.
Asi třetinu sebevražd ve Švýcarsku spáchají lidé nad šedesát let. Podle slov primáře psychiatrické kliniky v Múnsterlingenu, Petra Báurle, je třeba hledat důvody asi hlavně v osamělosti. V osmdesáti procentech případů, kdy staří lidé ukončili svůj život, byla příčinou deprese. Dotyční byli nemocní, izolovaní od společnosti, která se vyznačuje negativní představou o stáří. Cítili se nemilovaní a sami milého člověka ztratili. Ubývající zdraví, společenská nepotřebnost po odchodu do důchodu a strach ze ztráty samostatnosti činí jejich život nesmyslným. Avšak lidé, kteří měli v životě pevné vazby nebo určitou oporu v náboženské víře, nejsou tolik ohroženi. Tolik Peter Báurle.

Radost ze života a spokojenost ve stáří

Jedno je jisté: Nesmírný vliv na duševní rozpoložení ve stáří má to, jak jsme trávili léta v období rozkvětu, jak jsme žili, mysleli a jaké měli cíle. Náš životní příběh má vliv na náš životní styl. Kdo svůj život svěří Bohu, kdo díky Ježíši Kristu prožil odpuštění a s ním prošel bouřemi života, ten i ve stáří ví, že ho někdo miluje a že je v bezpečí.
Vidíme, jak jednotliví starší lidé zpracovávají rány osudu různě. Někteří reagují hořkostí, stáhnou se, nedá se s nimi vydžet, jiní se snaží vznikající problémy řešit s Boží pomocí.
„Člověk se ve stáří stává buď kamenným nebo průzračným," píše jeden básník. Každý lidský rys, dobrý i špatný, se ve stáří stává výraznějším. Kdo se ve třiceti naučil nad životem naříkat, všechno jen nevrle kritizovat, tomu to můžeme dát písemně, že v pětašedesáti z něho bude kva-šák, se kterým nedokáže nikdo vydržet. Kdo se ve středním věku nechá strhnout k sebelítosti, nespokojenosti a nevděčnosti, toho bude ve stáří okolí vnímat jako obtížného člověka, kterému se každý raději vyhne. Kdo se ale už zamlada naučil žasnout, milovat a děkovat, ten na sobě i ve vyšším věku ponese něco přitažlivého, hodného lásky. Proto musí příprava začít v době, když je stáří ještě daleko. Čím více necháme svůj strom života stříhat a upravovat Božím Duchem, zvlášť neplodné výhony, tím lépe se nám bude dařit na sklonku života.

Zodpovědnost dětí

Pro dospělé děti není snadné sledovat nebo prožívat, jak se kdysi zdatní rodiče stávají křehkými, jak potřebují pomoc. Často to nahání strach, protože mladí jsou tak poprvé donuceni přemýšlet o vlastním stáří. Jak to bude se mnou? Budu taky tolik zapomínat? Budu tak pomalý? Přetěžuje nás, kolik času a duševních sil od nás rodiče vyžadují. Pak si můžeme vděčně připomenout, kolik toho pro nás v mládí udělali, kolik starostí jsme jim působili, kolika věcí se kvůli nám museli zříct. Max Kónig k tomu píše: „Když děti dospějí a rodiče chřadnou a churaví, když ostré hrany charakteru u starých lidí bolestně vystupují do popředí a když je tak těžké vycházet s těmito tvrdohlavými a nevrlými lidmi - pak nezapomínejme, že to jsou stále ti obdivovaní rodiče, které jsme kdysi považovali za dokonalé, že jim stále patří stejná úcta, že jim patří podíl na životě, ne abychom je odsunuli do ghetta - to je asi nejtěžší úkol, před který nás staví čtvrté přikázání: „Cti otce svého i matku..."
O úctě vůči starým rodičům možná platí zvláštním způsobem zaslíbení, které se váže k tomuto přikázání:
„abys byl dlouho živ na zemi."
Něco z toho vyjadřuje i blahoslavenství pro zacházení se starými lidmi:
„Blaze těm, kteří mají pochopení pro moji klopýtavou chůzi a moji zchromlou ruku.
Blaze těm, kteří chápou, že musím hodně napínat uši, abych vnímala, co mi kdo říká.
Blaze těm, kdo nikdy neřeknou: „Už jsi mi to dnes říkala dvakrát.
Blaze těm, kteří mi dávají pocítit, že mě mají rádi, že si mě váží a že mě nenechají samotnou.
Blaze těm, kteří mi dobrotivě usnadňují prožít dny, které mi ještě zbývají."

Není pochyb, že rodinné vztahy jsou pro kvalitu života starých lidí krajně důležité. Pokud sociální síť nefunguje, pak riziko obav a depresí roste. Starší lidé potřebují uznání, ujištění, něhu, ale také pomoc v domácnosti, v nemoci a v nouzových případech. Potřebují vědět, že mají někoho, na koho se mohou obrátit. Často to není zlá vůle dospělých dětí, pokud zapomenou zatelefonovat nebo nemohou přijít na dlouho očekávanou návštěvu. Na obou stranách je potřeba porozumění. Mladí mají zpravidla vlastní rodinu a spoustu povinností. Jejich den je nabitý. Je přitom třeba mít na vědomí, že stará maminka nebo tatínek čekají na zavolání nebo návštěvu. Jejich svět se jim nemocí a stářím zmenšil. Mají málo změn a radují se z každé chvilky, kterou jim věnujeme.
I my budeme jednou staří a budeme rádi, když na nás děti pro samou práci nezapomenou. Příklad, který jim dáváme přístupem k vlastním rodičům, se odrazí i na jejich chování.

Shovívavost k sobě

Jednoho dne člověk s údivem zjistí, že mu tělo v té či oné oblasti začíná vypovídat službu. Dřív šlo všechno automaticky, aniž by o tom musel přemýšlet. V mysli i v srdci se cítí ještě mladý, ale síly ubývají. Musíme to prostě nějak strávit. A potom někdy dojde k tomu, že se nám pohled rozšíří a my najednou vidíme svět jinýma očima, třeba tak, jak to vyjadřuje M. L. Kaschnitzová:
„Stáří pro mě už není vězením, ale balonem, ze kterého je vidět dál a mám přesnější perspektivu."
To odpovídá zkušenostem mnoha dalších. Starší člověk, pokud je zdravý, vidí dále, jeho pohledy jsou zralejší a přistupuje ke světu realističtěji.
Dojemně na mě působí také modlitba neznámé ženy: „Pane, ty víš, že stárnu. Chraň mě před tím, abych byla moc upovídaná a zvlášť před mým zlozvykem u každé příležitosti chtít mluvit o všem. Vysvoboď mě od klamné představy, že musím dávat do pořádku věci druhých lidí. Když mám takovou pokladnici zkušeností, je těžké nedělit se s každým. Ale ty víš, Pane, že na konci budu potřebovat pár dobrých přátel. Neodvažuji se prosit tě o schopnost vyslechnout nářky lidí kolem s neúnavnou účastí. Pomoz mi prosím, abych je uměla trpělivě snášet a zapečeť mi ústa, když se má jednat o moje vlastní starosti a slabosti. S lety jich přibývá a s nimi roste i můj sklon je vyjmenovávat. Nechci tě prosit ani o lepší paměť, jen o trochu víc pokory a méně sebejistoty, když se moje vzpomínky nekryjí úplně s tím, co si pamatují druzí. Dej mi potřebné pochopení, že se mohu občas mýlit. Pomoz mi zůstat mírnou.
Nemám takovou ctižádost, že ze mě bude světice (s mnoha z nich je těžké vyjít), ale stará ženská, která je hodně ostrá, může být ďábelským nástrojem. Chci umět mít soucit, ale ne být sentimentální, chci být připravena pomoci, ale ne vlezlá. Dopřej mi, abych nacházela dobré i tam, kde jsem to netušila, abych nacházela talenty u lidí, u kterých bych to nečekala, a dej mi, Pane, laskavost, abych jim to řekla..."

Kdy je člověk starý?

Na to se nedá odpovědět obecně. Říká se, že člověk je tak starý, jak se cítí. Radost ze života -stejně jako v ostatních oblastech a fázích života - je na životních okolnostech spíš nezávislá. To píše i Pavel: „Naučil jsem se být spokojen s tím, co mám" (Filipským 4,11). Stárnout není totéž jako být starý. Stárnutí je pomalý biologický proces, kdy samoregulující sytém těla začíná postupně selhávat. Je to životní fáze jako dětství a mládí. Každé životní období má své výhody a nevýhody. Stárnutí neznamená nutně Alzheimera nebo senilitu. Jsou i devadesátiletí lidé, kteří poslední roky svého života prožívají s obdivuhodnou duševní svěžestí. .
Mnoho starších lidí se dopouští chyby, že stále jen žijí svou minulostí. Je to sice pochopitelné, ale připravuje je to o radost z přítomnosti. Je důležité se vědomě vymanit ze zklamání minulosti a neoddávat se starostem o budoucnost. S trochou humoru lze překonat řadu svízelných situací, které s sebou stáří přináší.
Stáří není nemoc ani „trapná porucha", ale zlatá možnost zrát a být šťastný V knize Přísloví čteme, že „šediny jsou ozdobnou korunou, lze je nalézt na cestě spravedlnosti" (Přísloví 16,31).
Thomas Guthrie, známý odborník na Nový zákon, jednou prohlásil: „Říká se, že stárnu, protože mám stříbrné vlasy a vrásky pod očima a protože moje kroky už nejsou tak pevné a tak pružné jako dřív. Kdo to říká, ten se mýlí. To nejsem já. Kolena jsou slabá, ale to nejsem já. Čelo vrásčité, ale to nejsem já. To je dům, ve kterém bydlím, ale já sám jsem mladý, mladší než kdykoli dřív."
Metodistický kazatel Lax, který působil v Londýně mezi sociálně postiženými, píše ve svém životopise něco podobného:
„Stáří těla závisí na orgánech, na srdci, plících a tak dál. Ty mají svou životnost, opotřebovávají se, ať už ohleduplným nebo spíš méně ohleduplným užíváním. Na tom nic nezměníš. Ale můžeš ovlivnit stáří svého ducha. Jestliže přistupuješ k životu ve správném duchu, můžeš si svého ducha udržet mladého skoro neomezeně dlouho. A nezapomeň, že duch ovládá zbytek těla. Duch je ten nejvyšší orgán. Jestliže necháš svého ducha zestárnout, stárne i tvé tělo.
Jak si udržet mladého ducha? Nejdůležitější je zůstat radostný. Udržuj svého ducha v aktivitě, otevřenosti. Jakmile člověk ztratí schopnost žasnout... stárne."

Staří lidé se mohou stát duchovně strnulými, nepohyblivými. Ale to nemusí souviset s lety. Kdo se vzdá, lituje sám sebe a stáhne se, ten se připravuje o radost, růst a zralost. Oswald Sanders ve svých skoro osmdesáti letech nepřikrašluje: „Stáří vůbec není důvodem, proč bych dělal méně věcí, je to však vynikající výmluva, když to někdo potřebuje."

Hodnota dobrého přátelství

Ve zkouškách stáří mají opravdoví přátelé nesmírnou hodnotu. S nimi je možné sdílet společné zkušenosti. Musí bojovat se stejnými těžkostmi a mají větší pochopení než mladí lidé, kteří často reagují netrpělivě, když se jim něco zdá příliš pomalé nebo složité. Přátelství je však třeba budovat už dřív. Pro starší lidi je těžké navázat a udržovat nový vztah. Když však staří přátelé odejdou (umřou), je třeba učit se usilovat o další a hledat o nové oblasti zájmu. Věřící člověk má ve stáří víc času číst Boží slovo, navštěvovat další osamělé lidi a modlit se za ně. Něco takového je velká služba pro Boží království. Když nám síla v rukou už nestačí, abychom zvládali práci, můžeme se modlit. Mnoho starších věřících lidí tíží, že si už nedokážou pamatovat to, co četli v Bibli, a cítí se neužiteční. Je možné si do sešitu dělat poznámky o tom, co jsme při čtení považovali za důležité, a opakovaně se k tomu vracet. I kdybychom zapomněli na všechny Boží sliby, On na nás nezapomene. A tím se můžeme utěšovat!

Ještě vás někdo potřebuje

Pro staré lidi je důležité, aby pociťovali, že je někdo potřebuje, i když jim ubývá sil, že mají možnost dělat něco smysluplného a mohou být užiteční. Televize nenahradí osobní zájem a přátelství. Každý potřebuje
kontakty s lidmi, mladí i staří. Nejlepší terapií osamělosti je navazovat těsné vztahy, kterými prozařuje láska. Pro manžele je ztráta partnera nesmírnou bolestí, kterou mohou navenek projevit. Mohou vložit své utrpení do ruky Ježíše, který jim rozumí a má je rád. I když bolest zůstává, Bůh je Bohem útěchy:
„Pochválen buď ... Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha" (2. Korintským 1,3-4).

Boží sliby

Náš život tady na zemi je krátký.
„Hle, jen na dlaň odměřils mi dnů a jako nic je před tebou můj věk," čteme v Žalmu 39. Dlaň - co je to? V Božích očích jako nic:
„Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul" (Žalm 90,4). A přesto si mladý člověk sotva pomyslí, že jeho čas je omezený. Sedmdesát, osmdesát let, možná nějaký ten rok navíc nebo také méně.
„Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce," prosí Boží muž Mojžíš (Žalm 90,12). Mám za to, že jde o to, abychom si včas stanovili priority, abychom stavěli na tom, co obstojí.
„A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista," říká Pán Ježíš v Janovi 17,3 před svým ukřižováním. Jestliže to srdcem přijmeme, vede nás to k důvěře v jeho dílo spasení. Kristus na kříži za naše hříchy zaplatil, a nás tím osvobodil.
„Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši," nechal Bůh napsat v Římanům 8,1. To je útěcha pro ty, kdo tento Boží dar vírou přijmou. Smrt nás už nemůže zastrašit, protože nezůstaneme ve smrti, ale stejně jako Otec vzkřísil Krista, vstaneme a budeme mít účast na Božím království i my.
Stárnutí znamená také loučení. Loučení s lidmi, kteří umírají, loučení se zdravím, s dobrou pamětí, s pohyblivostí a možná i se samostatností. Bolí to a není snadné se s takovou situací u sebe vyrovnávat. Jako křesťané nejsme ušetřeni utrpení a bolestí. Přesto se můžeme spolehnout na Boží slib v Izajáši 46,4:
„Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním."
Nikdy nezůstaneme sami. Pán svůj lid nikdy neopustí a přivede jej k cíli.

To nejkrásnější teprve přijde


Do nebe se těším také proto, že tam už nebudou slzy, křik, bolest ani smrt (Zjevení 21,4). Bude s námi sám Bůh a všechny slzy nám otře. Na to se můžeme těšit! Právě pro lidi, kteří trpí nemocí a bolestmi, je to velká útěcha. Všichni, kdo mu patří, uvidí jeho slávu:
„To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek" (Zjevení 21,23).
Setkáme se s těmi, kteří odešli před námi a po kterých toužíme. Proč tomu věřím? I když naše tělo bude po vzkříšení jiné, poznáme se navzájem. Marie v zahradě poznala vzkříšeného Pána stejně jako učedníci na cestě do Emaus. Podobně i Petr, Jakub a Jan poznali na hoře proměnění Mojžíše a Eliáše.
Manželské vztahy sice už nebudou takové, jak je prožíváme tady na zemi. Smrt už nebude existovat, náš život bude trvat věčně, nebudeme ani plodit děti. Ale naše vzájemné společenství bude dokonalé, v plné lásce a harmonii. Budeme se dívat Bohu do tváře, žasnout a obdivovat ho s neustálou radostí.
„Vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho." (Žalm 16,11)
Máme všechny důvody k tomu, abychom se na to těšili. U Pána bude všechno lepší než si dokážeme představit. Jediné, co nás děsí, je cesta, umírání. Ale můžeme si být jisti, že nás dobrý Pastýř povede. Žalmista k tomu říká:
„I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují... Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů" (Žalm 23,4.6).

Yvonne Schwengelerová (Ethos 2004/1)



převzato s laskavým svolením časopisu Ethos


Stáří Pro mě není vězením, ale balonem, ze kterého je vidět dál a mám přesnější perspektivu.