Řeknete si možná, že je to zvláštní titulek. Rekonstruovat lze starý dům. Ale církev?Jen si to představte. Veliký nápis uprostřed modlitebny při nedělním shromáždění: ''Po dobu rekonstrukce, prosíme, omluvte sníženou kvalitu programu...''
     Co vlastně znamená to slovo rekonstrukce. Nějaké opětovné stavění. Návrat do původní podoby a nebo alespoň pokus postavit něco, co bylo a už není.
     Proč to píši do křesťanského časopisu? Protože si myslím, že i církev je hodna takové rekonstrukce. Koneckonců, není to nic nového. Už velice dávno jeden katolický kněz přitloukl na dveře chrámu ve Wittenberku 95 tezí proti odpustkům. To byla taky taková rekonstrukce. Semper reformanda - stále se obnovující, nazvali to tehdy. To je taková pojistná záklopka proti případnému obalení mechem. Proti pohodlnému, nevzrušivému proplouvání navyklými pořádky, proti zajetým kolejím, proti ztrátě vědomí o stále nové duchovní zkušenosti.
     Jak tedy vypadá taková permanentní rekonstrukce?
     Třeba se nám může stát, že místo v lavici, na kterém jsme už pětadvacet let zvyklí v neděli při shromáždění sedat, obsadí někdo jiný. Neznámý, cizí, ze světa... A třeba bude mít copánky ve vlasech a nebo kovové kroužky v nose. Možná zelené vlasy a nebo cvočky v bundě...Co uděláme?
     Vyženeme bořitele zažitých pořádků a nebo se budeme radovat z jeho přítomnosti? Podáme mu pomocnou ruku a nebo ho budeme v tichosti obcházet?
     A nebo jinak. Někdo nebude chtít zpívat z kancionálu naše krásné a tradiční písně. Že on radši bicí a do kytary elelektrický proud...
     A nebo někdo jiný si při zpěvu stoupne a zvedne ruce k nebesům...
     Rekonstrukce mnohdy znamená taky stěhování nábytku, přenášení škatulí, bourání stěn a stavění mostů. To je někdy pořádný zmatek. A průvan. A nový vítr do zplihlých plachet.
     Povím vám příběh o Martinu Lutherovi: Ač člověk školený a studovaný, muzikant každým coulem a milovník starých, skvostných chorálů, začal skládat duchovní texty na melodie těch nejprofláklejších odrhovaček. Že prý: ''Musíme ďáblovi ty krásné písně vytrhávat z jeho panství.'' A hlavně to chce srozumitelný a aktuální text.
     A když už písně z kancionálu, pak dodat pořádný rytmus. Staromilci byli zděšeni, mládežníci jásali.
     Kdekoliv to jen bylo možné, nechal v kostele bouřit bubny a hrát varhany fortissimo. Zřetelně a nahlas.
     Po čtyřech stech letech jsou tyto písně ozdobou kancionálů, ale Martin Luther by dnes třeba upravoval pop music a nebo alespoň po nocích přepisoval kancionál pro bicí a elektrickou kytaru.
 
Proč? Ne, že by naše tradice byly špatné. Mnohdy jsou mnohem výživnější, než by mnohý mládežník dokázal připustit. Háček je pouze v tom, že život nesený pouze tradicí přestává být živým. Můžeme se ukrýt v tom, co jsme žili včera, ale On nás potřebuje teď. Právě teď nás volá, právě teď nám chce požehnat, právě teď pro nás má svůj plán, právě teď nás chce naplnit svým Duchem, právě teď nás chce potěšit. Nejde o včera, jde o dnes a taky o zítra. Jde o to, abychom vskutku šli s Ním. Na tom přece především záleží.
     I tenhle důraz přináší odkaz reformace...

Diskusní fórum k článku Církev v rekonstrukci: