PhDr Mojmír Horyna, profesor Ústavu pro dějiny umění FF UK je mj. jedním z našich největších znalců barokního umění. Zároveň je však také aktivním katolíkem. Také proto se domnívám, že rozhovor s tímto mužem může být pro čtenáře Bratrské rodiny velice zajímavým.
Má smysl zabývat se ještě po čtyřech stoletích reformací, protireformací, tridentským koncilem?
Já se domnívám, že to má stejný smysl jako zabývat se historií. Zabýváme-li se historií, tak také zjišťujeme velmi mnoho o sobě. Zjišťujeme genezi svých postojů a genezi situace, v níž se nacházíme. My jsme totiž velice podstatně historičtí. Není žádný člověk, který by existoval v nějakém mimočasovém vakuu. Všechno, i to nejvěčnější do lidského života přichází zprostředkováno časovostí. V určitý okamžik tam vstupuje, s určitými věcmi se střetá, umocňuje je či popírá. I k Bohu vždycky směřujeme z určité konkrétní situace a my křesťané také vždycky ze situace, v níž se ocitá zprostředkované, tradované Kristovo poselství, protože církev je jako záležitost pozemská nutně také dějinná.
Bez porozumění historické dimenzi by naše poznání bylo vždycky bolestně neúplné, křehké a zpochybnitelné. Bez svého historického růstu by to byl vlastně názor. Ale křesťanství není pouze názor, je skutečností, která svět prorůstá.
Důležitá je dimenze té tradice. Nejde jen o nějaké nedotknutelné předpisy, ale především o takovou zvláštní solidaritu s těmi minulými. Nás nese solidarita těch dřív zesnulých, protože oni ten základ drželi a nesli dál. Také pro nás. My bychom měli vytvářet cosi jako základ solidarity pro budoucí generace.
Ale obávám se, a teď mluvím čistě o katolické církvi, protože poměry jiných církví neznám, že odcházíme do jakéhosi ghetta farních společenství. Lidí, kterým je spolu dobře, kteří se spolu mají rádi, kteří spolu uctívají Pána. To je ale málo,
církev má povinnost být církví i pro ty, kteří jsou mimo ni. Když na toto rezignujeme, tak se třeba nic podstatného nestane těm lidem uvnitř, ale zásadní změna se dotkne těch, pro které byla na svět poslaná. Církev přestane vypovídat.
Ven se ale nevypovídá tím, že jsme stejní jako ten svět, vypovídá se růzností. Ta různost nesmí být nepřátelstvím, musí být zdůvodněná a musí lidi vést k tomu podstatnému.
V tom vidím i smysl sakrálního umění. Konfrontujete-li perfektně provedený chorál nebo barokní oratorium s tou dnešní hudbou, tak je opravdu velmi jiné. Pro citlivé lidi ta jinakost začne být přitažlivá i přes to, že není primárně náboženskou. Může do světa založit jakousi orientační šipku.
Je povinností křesťana neponechat svět jemu samému, protože nebude-li do něj znít to božské poselství, tak skutečným vládcem světa bude chronos, a to je hrůza. To je v celé té moderní spotřebě, na kterou jsme se orientovali. To, co je dneska aktuální a nejvíc žádoucí, už je zítra pasé.
Zmínil jste reformaci a protireformaci. Mám takové přesvědčení, že různost křesťanských církví může být velmi dobrá. Třeba jenom proto, aby v rámci jedné církve nezavládla doktrinální diktatura. Ale věřím, že v reformaci nešlo o to ''udělat se pro sebe.'' Někdy mám ale pocit, jako by nekatolické církve mlčky očekávaly, že katolíci mají ''patent na nepravdu''. Že s nimi bude ekumena možná, až nebudou katoličtí. Myslím, že tudy cesta nevede. Katolíci se určitého nároku prostě vzdát nemohou, což ale pochopitelně zdaleka neznamená, že ta pravda musí pocházet pouze od katolíků. To už si dnes doufám nikdo nemyslí.
Mě ale fascinuje to, že i v době, kdy to bylo oficiálně deklarováno, byly první dekrety tridentského koncilu koncipovány tak, aby k nim mohli přistoupit luteráni. Byla snaha brát to druhé hledisko v potaz. Po augsburgském míru tohle hledisko zesláblo. Naopak byla snaha po jednoznačnosti, ale vlastně přes deset let konání koncilu byla snaha sejít se s těmi druhými v jednotě velice silná. Třeba i proto má smysl studovat dějiny koncilu. Jako ztroskotaný, ale vážně míněný pokus o mezikonfesijní komunikaci.
Co vedlo k tridentskému koncilu? Je správné stavět ho do protikladu k reformaci?
Není. Svolání koncilu původně nevycházelo ani od papeže, ale od Karla V. Karel V., císař Svaté říše římské a španělský král, viděl tu situaci jako velice složitou. Ač to byl velice moderní politik a diplomat, tak roli ochránce jednoho lidu vnímal velice středověkým způsobem. Proto ten ''dvojí'' lid považoval za jakési neštěstí. Čili už ve třicátých letech se Karel V. snaží o svolání koncilu, což úspěšně blokuje francouzská diplomacie. Tím se do toho dostává politický aspekt. Proto bylo pro Francii důležité podporovat říšské protestanty. Nakonec je však koncil svolán, ale odmítají se dostavit francouzští biskupové.
Koncil začíná jako velmi problematická akce. Na koncilu je také očekáváno, že se dostaví protestanti a na základě disputací a argumentů se podaří znovu nastolit jednotu. Tohle čekání vlastně blokovalo celou práci koncilu, protože se věci stále ponechávaly v rozpracovanosti, aby se k nim mohla vyjádřit i druhá strana. Proto koncilu vlastně hrozil kolaps.
Reformní proudy katolicismu běžely již od konce patnáctého století. To Lutherovo přitlučení papíru na vrata nebyl začátek. To už něco vrcholilo. Ale zrovna tak jsou reformní kroky a pokusy i v samotné Itálii. Dokonce do těchto pokusů patří i upálený Girolamo Savonarola. Na počátku 16. století na lateránském koncilu z řad německých, ale i italských a španělských dominikánů a františkánů zazněla tak tvrdá kritika církve, že bylo nutné s tím něco dělat. Proto vznikla snaha vytvořit kompaktní, propracované a zdůvodněné učení. To zůstalo na tridentském koncilu.
Tam se opravdu ty dvě tradice velmi silně rozešly, ale to je myslím překonatelné.
Pochopíme-li historickou genezi toho rozchodu, tak máme zase o důvod víc chápat jej jako rozchod historický čili v čase dějinném konečný a překonatelný.
Nakonec to plné zření pravdy bude opravdu dopřáno až těm v nebesích. Naše pozemská situace je vždycky neúplná, a dokonce to k ní bytostně patří.
O pobělohorských chybách bylo napsáno a řečeno mnoho, ale čím může být česká barokní tradice protestantům inspirací?
Já nemám tu protestanskou zkušenost čili asi řeknu i věci, které by se mohly někoho dotknout, ale řeknu to tak, jak to cítím. První věc, která mě vždycky fascinovala, je to, že v době hrozného rozvratu třicetileté války vytvořil okruh lidí kolem pražského arcibiskupa Haracha jakousi pozitivní perspektivu. Čechy mariánské, Čechy svých svatých patronů jsou zemí plně hodnotnou. Když se svátky svatého Václava a Vojtěcha stávají svátky pro celou církev, tak to znamená, že Čechy do katolického světa nevstupují jako nějaká bludařská země, ale jako země, která ten svět obohacuje. S tím souvisela i veliká výstavba a budování Čech jako takových.
V rámci toho obnovování vzniká nesmírné množství hodnot, které dneska všem vytváří obraz jejich domova. Vracím-li se domů, tak kulisa chrámu nebo sochy rozběhlé do krajiny znamenají domov, byť jejich poselství třeba vnímám nějak jinak.
Myslím, že přiznání se k té historické situaci a k její problematičnosti v celých dějinách církve by možná mohlo být oním základem dialogu. Z hlediska světa je málo tak neúspěšných životních kariér, jako je kariéra Kristova. Vždyť ten člověk prošvihl všechno, nakonec byl opovržen vlastními, jeho národ vyžádal si jeho smrt. Proto se opravdu zodpovědně žitý křesťanský život nemůže odehrávat v dimenzích: úspěch nebo neúspěch, vítězství nebo porážka.
Budeme-li chtít vítězit, tak nemáme nejen sebemenší šanci na jakoukoliv ekumenu, ale ani na kvalifikovanou diskusi s ateisty. Jde v podstatě o prosté nesení svědectví. Ten efekt nechat na Boží vůli. A nebát se porážek. Já mám někdy pocit, že snaha o zcivilnění křesťanství je projevem strachu. O to víc mě to překvapuje v době pontifikátu Jana Pav-la II, který jej začal slovy:
''Nebojte se.''
