Naše příběhy

Honza

Dne 11. srpna 1988 jsem se byl koupat v řece Orlici v Týništi n. O. Jel jsem tam se svým kamarádem Milanem ze školy, který u mě byl na prázdninách.

Tehdy mi bylo 17 let a studoval jsem střední strojní průmyslovku v Hradci Králové ...

... dále viz mé osobní stránky ...

Irena

"Hřích je minutí cíle."

Na tuhle definici hříchu jsem narazila teprve před pár lety a přesně vyjadřuje to, jak jsem žila, než jsem potkala Ježíše Krista.

Ale teď popořádku. Když jsem byla požádána, jestli bych o sobě neprozradila něco víc, něco, co by druhým pomohlo porozumět, proč věřím v Krista, přemýšlela jsem, jak seškrtat několik let mého hledání do deseti minut. To není tak jednoduché, protože cesta každého člověka k víře je originální a ne vždy přímočará. Aspoň ta moje byla plná zvratů, váhání, střídala se období zvědavosti, laxnosti a dychtivosti.

Narodila jsem se do "úplně normální", řekla bych typické české rodiny. Moje maminka byla zdravotní sestřička, táta politicky uvědomělý soustružník. V Boha a podobné blbosti, jak jsem to tehdy vnímala, jsme nevěřili. Když se však přehouplo mých zhruba 16 let, začala jsem si klást otázky po smyslu života: Proč jsem tady? Co mě čeká v budoucnu? Pro co chci v životě žít? Proč někteří lidé věří v Boha i přesto, že věda už dokázala, že jsme z opice? A není náhodou nějaký Bůh? - Možná, že některé z těchto otázek důvěrně znáte. Chvílemi jsem takto rozumovala a hledala odpovědi a chvílemi jsem "žila dnem".

V té době jsem žila celkem spokojený studentský život, chodila jsem na sportovní gymnázium v Plzni a plně se věnovala sportu - závodně jsem střílela z pušky. Ve škole i ve sportu se mi dařilo, gymnáziem jsem proplouvala převážně s vyznamenáním, ve střelbě jsem patřila k mladým talentům. Ve svých sedmnácti jsem poprvé vyhrála mistrovství republiky, dokonce v novém, tehdy ještě československém rekordu, o rok později jsem připojila titul i v druhé disciplíně. Přesto jsem nebyla šťastná. Prožívala jsem zvláštní prázdnotu a osamělost. Nejistotu do budoucna. Myslela jsem si, že sport naplní můj život, ale i když jsem dosáhla na vytyčené mety, můj život zůstával prázdný.

A tehdy nastala další etapa mého života. Začala jsem si pokládat důležité otázky, už ne jen ze zvídavosti a filozofického úhlu pohledu, ale z pocitu vlastní nouze. To je myslím přesně to, co Bible nazývá žízní. A Bůh na to odpovídá: "Kdo žízní, ať přistoupí, kdo touží, ať zadarmo nabere vody života." (Zj 22,17) Mezitím jsem odmaturovala a začala studovat na vysoké škole, na Fakultě životního prostředí UJEP v Ústí nad Labem. A co čert nechtěl (ale Bůh zajisté ano!!!), jedna ze studentek v mém kruhu byla křesťanka. Byla zvláštní, tichá a přesto výrazná, nikomu nevnucovala svoji víru, a přesto upoutávala moji pozornost. Třeba tím, že o svém klukovi s láskou mluvila jako o svém milém.... Neúčastnila se našich "kruhových akcí", jak jsme s oblibou říkali mejdanům, byla upřímná, dokázala odpovědět "nevím" a netvářila se, že spolkla všechnu moudrost světa. Také si někdy mezi přednáškami četla křesťanskou literaturu nebo Bibli. Jednou, když přednášející trochu rozvláčně hovořil na téma Historie ochrany přírody, si krátila čas kreslením. Netušila, že se jí dívám přes rameno. První obrázek, který si do poznámkového sešitu načrtla, byla cesta, která se klikatila mezi stromy a kopci a v dálce nad ní právě vycházelo slunce. Pod ten obrázek připsala verš z Bible. "Já jsem ta cesta, pravda i život." (Jan 14,6) Druhý obrázek si nevybavuji, asi proto, že o to víc mě zaujal verš pod ním: "Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (Jan 3,16) A mně v tom momentě došlo, že jestli existuje taková láska, jestli existuje Někdo, kdo mě natolik miluje i přes moje nedostatky, pak to, jak nakládám se svým životem, jak žiju jen pro svoje JÁ, je hrozně špatné.

Tehdy jsem pochopila, že hříchem není jenom vražda, krádež, prodejný sex, ale jakékoli minutí cíle, tedy Božího záměru, plánu, který s námi v našem životě Bůh má.

Teď už možná chápete, proč jsem začala tím podivným citátem. Ve střelbě vítězil jen ten, kdo svými zásahy neopouštěl střed terče. Pro ilustraci - v disciplíně vzduchová puška 40 ran vestoje se střílí na terče, kde průměr desítky (tedy středu terče) je 0,5 mm. Po 40 ranách následuje finále 10 ran, kdy se zásahy hodnotí s přesností na desetiny, a absolutní střed, ta nejdesítkovatější desítka, má hodnotu 10,9 bodu. Nelze zvítězit na větších závodech, aniž by byl člověk schopen trefovat absolutní střed. Ušmudlaných 10,0 (lízaná desítka) prostě nestačí. To co v první části závodu ještě o fous vyšlo, je ve finále fiasko. A tak je to i s našimi činy před Bohem. Cokoliv jiného než 10,9 je minutím cíle. Konec přednášky o sportovní střelbě.

Skutečnost, že jsem si toto uvědomila, od základu zahýbala s mým životem. Už jsem si nepřipadala chytrá a úspěšná, a začala jsem k Bohu volat o pomoc. Neviděla jsem, jak se modlit, a tak jsem mu upřímně sdělovala, že sice nevím jistě, jestli existuje, ale pokud ano, tak že ho chci znát, že chci žít svůj život tak, abych ho nepromarnila. Moje modlitba byla možná dost neobratná, ale Bůh ji slyšel. Kolem mě se začaly dít věci... Na naši fakultu přišel jeden finský student a já dostala za úkol být mu po odpoledních k ruce a pomoci mu se zorientovat. Jakmile zjistil, že mám na poličce Bibli (měla jsem ji, ale nečetla), zajímal se, zda jsem věřící. Když jsem odpověděla, že sama nevím a Bibli moc nerozumím, druhý den dorazil se svojí finskou Biblí a odpovídal mi na moje nekonečné otázky. On četl ve své Bibli finsky, já ve své česky a komunikovali jsme mezi sebou v angličtině. Když po půl roce odjel do Namibie, uvěřila moje blízká kamarádka. Protože jsem ji znala už delší dobu, viděla jsem, jak obrovská změna v jejím životě nastala, a pochopila jsem, že k tomu nemohlo dojít jen silou její vůle nebo sugescí. Měla jsem před sebou rázem úplně jiného člověka. Začala jsem věřit, že Ježíš může proměnit i mě.

Trvalo ještě pár týdnů, než jsem se naplno vydala Kristu a připojila k církvi. Dnes věřím, že celý ten proces Bůh řídil a jemně mě vedl krůček po krůčku, přizpůsoboval se mému tempu chápání a netlačil na mě. Respektoval moji svobodu rozhodování, kterou nám všem dal. Celou tu dobu mě chránil a trpělivě čekal, až ve mně toto zásadní rozhodnutí dozraje. Stal se mi Otcem, Spasitelem a Přítelem. Můj život už není prázdný a bez cíle. Vím že směřuji do nebe.

Marcela

Na začátek jeden vtip:

Sherlock Holmes a Dr. Watson jedou kempovat. Po dobré večeři a lahvince vína se odeberou ke spaní a usnou. O několik hodin později se Holmes probudí a šťouchne do svého věrného přítele. "Watsone, podívejte se na oblohu a řekněte mi, co vidíte." "Vidím miliony a miliony hvězd, Holmesi," odpoví Watson. "A co z toho vyvozujete?" Watson se na chvíli zamyslí. "No, z astronomického pohledu mi to říká, že existují miliony galaxií a teoreticky miliardy planet. Z astrologického pohledu pozoruji, že Saturn se nachází ve Lvu. Z časového hlediska uvažuji, že je přibližně čtvrt na čtyři. Z meteorologického pohledu předpokládám, že zítra bude nádherný den. Teologicky vidím, že Bůh je všemocný a že my jsme malou a bezvýznamnou částí vesmíru. Co z toho vyvozujete vy, Holmesi?" Holmes se na chvíli odmlčí. "Watsone, vy idiote!", povídá. "Někdo nám ukradl stan!"

Ne, určitě se nepovažuji za Holmese. Já jsem typický Watson. Tak to se mnou bylo odmalička. Od puberty jsem byla málomluvná, nevýrazná šedá myš, která ale přemýšlela do detailu o věcech, které by ostatní hodili za hlavu. Začalo to už asi v deseti letech. Tak moc jsem se zamyslela, co bude po smrti, až jsem přišla na to, že po smrti nebude nic - tak jako před narozením, prostě tma. Dostavil se pocit naprosté beznaděje a pomíjivosti, který přerůstal do stavu paniky. Postupem času jsem se do těchto stavů nořila hloub a hloub, nemohla jsem sledovat pořady, kde se objevila smrt nějakého člověka, protože jsem si hned představovala, jaké to bude, až budu umírat já, a zachvacovala mě znovu stará známá panika.

Ve svým osmnácti letech (po 8 letech!) jsem to napětí už nevydržela a svěřila se své mamce. Ona mě okamžitě poslala k dětské doktorce a ta mě hned objednala k psychologovi (do Svitav). Pan psycholog byl moc milý a po tři čtvrtě roku návštěv jsem se fobie ze smrti zbavila. Přibrala jsem a začala jsem "normálně" žít. Pan psycholog mě přivedl k jedné myšlence, která mě "uzdravila" - smrt nemusí být konec, třeba je to impulz, aby začalo něco jiného. A tak jsem začala hledat. Dostala jsem se na filozofickou fakultu do Brna - obor Filozofie - angličtina. Po roce jsem však přestoupila do Pardubic, protože jsem to v Brně nezvládala. Myslela jsem, že nás naučí filozoficky myslet a hledat vlastní smysl života, ale v prváku nás zatím nutili naučit se jen spoustu informací nazpaměť. A tak šup do Pardubic na učitelství angličtiny. Byl tam i jeden bývalý spolužák, který mě poprvé dovedl na místní křesťanskou skupinku. V té době už jsem tušila, že existuje nějaký Bůh, ale že je nutné ho najít. A že všichni okolo jsou hloupí, protože se věnují jenom běžným věcem života, ale smysl života nehledá skoro nikdo. Hlavně jsem ho hledala já. Ale jaký zmatek jsem v tom všem měla, jsem netušila. Všechno jsem měla tak dokonale promyšlené "ze všech úhlů pohledu" (jako Watson v příběhu), že jsem nakonec směřovala úplně mimo a neviděla jsem to hlavní. Věřila jsem, že Bůh existuje, vydala jsem mu při modlitbě i svůj život, ale pořád jsem čekala na nějaké znamení nebo řešení.

Ale Bůh mě zastavil dřív, než jsem mohla udělat největší blbost svého života. Odjela jsem na rok do Anglie dělat au-pair. Do prostředí, kde jsem si mohla pročistit hlavu, kde jsem nemohla tolik přemýšlet, protože jsem musela pracovat - hlídat děti a starat se o domácnost. V neděli jsem začala chodit do jednoho baptistického sboru, kde byli moc příjemní lidé. A hlavně pastor se svojí paní. Mohli by být mým dědou a babičkou. A tam při kázáních mi Bůh začal ukazovat, jak to vlastně je. Že on Bůh Otec poslal Ježíše, abychom mohli k němu zpátky. Že Kristus je prostředníkem mezi Bohem a námi, který nám svou smrtí umožnil vrátit se k tomu, kdo nás stvořil a kdo nás miluje. Pomalu jsem začínala chápat to důležité (to, co viděl Sherlock Holmes dávno před Watsonem). Po návratu z Anglie se můj život začal rovnat do těch správných kolejí. Začala jsem poslouchat Boha, kam mě vede - vdala jsem se, přestěhovali jsme se do Svitav, začala jsem pracovat, dodělala jsem školu a porodila našeho syna. Můj život se teď může zdát z určitého pohledu obyčejný, ale já vím, že můj život je výjimečný - je schovaný v Kristu, který dává mému životu a všemu, co v něm je, smysl. Pro fobii ze smrti již není důvod.

Zbyněk

zbynek bartos

Narodil jsem se jako zdravý kluk, ale ve 12 letech jsem měl těžký úraz hlavy. Následkem tohoto úrazu jsem byl měsíc v bezvědomí. První známka Boží přítomnosti byla, když jsem měl v bezvědomí vidění nebo vizi. Když jsem se probudil z bezvědomí tak ta vize byla pravda. Další roky byly špatné. Myslel jsem na sebevraždu, jednou jsem si i podřezal žíly, ale to se mně naštěstí nepovedlo. Doktoři mě chtěli dát do blázince, ale nešel jsem tam, chtěli mě dát do školy pro postižené (protože neumím rychle psát), ani to nevyšlo, měl jsem dělat zvláštní školu, ale nakonec jsem dodělal základní.

Ještě za totality jsem nastoupil do SOU Elektrotechnické (prý se pro mě práce najde), už v té době se mně klepala ruka. Přišel rok 89 a s ním i revoluce. Vyměnil se u nás ředitel a už pro mě neměli místo. Tak mi řekli, že se budu učit na prodavače (obchodní akademie), abych prodával v kantýně, tak jsem s nimi rozvázal pracovní poměr. Ale v září mamce pověděli, že tam nejsem zapsaný. Tak v září jsem neměl kam chodit do učiliště. Proto jsem myslel, že budu na podpoře, avšak koncem září jsme našeli volné učiliště. Bylo to SOU Vodohospodářské. Všechno proběhlo hladce a tak jsem tam asi za 4 dny nastoupil. Na začátku byli ke mně kluci dobrý, ale potom se mi smáli a začali mě nenávidět, bili mě, dělali naschvály ap. Proti mně byli všichni mimo asi čtyř kluků, kterým to bylo jedno. A tak jsem od nikoho necítil Lásku a začal jsem se uzavírat do sebe To šlo až tak daleko, že jsem v tom učilišti už nemohl déle být. Klesl jsem do hloubky, až na dno! Prostě jsem nevěděl, co mám dál dělat !!!

Někdy začátkem února jsem jel jako obvykle na internát, ale ve vlaku jsem zjistil, že nemám dost peněz a tam jsem uviděl jednoho spolužáka z třetího ročníku a požádal jsem ho, aby mi půjčil nějaké peníze, že mu je na internátu vrátím. A tím jsem se s ním dal do řeči. On mi řekl, jestli znám Boha a já odpověděl, že ho znám, ale nechci o něm mluvit. Večer na intru se mi to připomnělo a já jsem začal přemýšlet „co když Bůh je jiný než já si myslím". Druhý den jsem za ním přišel a ptal jsem se ho, jak to s Bohem skutečně je. On mě seznámil s dalšími věřícími.
Asi tři měsíce trvalo, než jsem se rozhodl dát život Ježíši Kristu. V pátek 22. 3. 1991 jsem to řekl Pavlovi, že bych s ním šel do sboru (církve), a tak jsme se domluvili, že si dáme sraz u divadla v 4,30 hod., ale já jsem tam přišel pozdě. A tak jsem si řekl: „JESTLI BOŽE JSI, TAK MI TEN SBOR DEJ NAJÍT”. A šel jsem, na konec mě upoutaly písně, a ty vycházeli z toho kostela. Tak jsem tam vstoupil a uvěřil. V neděli jsem jel nazpět do učiliště. A v Chocni jsem přesedal na motorák. Spolužáci se na mě nevěřícně podívali a zeptali se "CO JE VE MĚ NOVÉHO?" Řekl jsem, že jsem uvěřil v JEŽÍŠE KRISTA. A za měsíc jsem byl pokřtěn v řece Loučná.

Zajímavé však bylo, že se všichni spolužáci ve vztahu ke mě změnili, a viděli ve mně i něco nového, co ze mě vyzařovalo (nejenom spolužáci, ale i ostatní). A tak skrze změnu, jakou Bůh udělal se mnou, uvěřilo a přijalo Ježíše Krista pět dalších spolužáků. Potom jsem se chtěl vyrovnat klukům a začal jsem se opíjet a kouřit, takže jsem byl jednou nohou ještě pořád ve světě. (Teď vím, že jsem byl „JÓ-JÓ křesťan“.) Na konci 2. ročníku jsem poznal, že je to špatné (udělal pokání a přijal odpuštění), a skončil jsem s tím a Bůh mně řekl, že mě uzdraví. Pak mně to ukázal skrze hodně lidí. A od té doby žiji pro Boha naplno.

Teď teprve vidím, jak Bůh žehná. Přál bych si, aby každý mohl prožít to požehnání z odpuštění. Tu radosta LÁSKU v Ježíši Kristu, jakou jsem prožil já.