V čem mě obohatila zbožnost evangelikálního hnutí?  

184-99pc

1.    Úvod

Dovolte mi nejdříve charakterizovat zbožnost - spiritualitu jako takovou a potom se zaměřit na zbožnost evangelikální a její přínos. Slovo spiritualita vychází z řeckého pneumatikos a později z latinského spiritualis - to vše znamená duchovní. Spiritualitou se označuje způsob duchovního života, který označuje především pojmové objasnění prožívání životní závislosti na Bohu. Karel Rahner definuje spiritualitu jako "vědomé a metodické rozvíjení víry, naděje a lásky." Tak, jako se snažíme rozvíjet své duševní schopnosti, svůj intelekt, paměť, tak se snažíme jako křesťané rozvíjet duchovní oblast svého života. Jak žít nový život v Duchu svatém? Křesťanská spiritualita má být christocentrická - to znamená, má být věrná evangeliu. V 1K 3,11 je řečeno: "Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který je už položen, a to je Ježíš Kristus".

Různé typy spirituality:

1.     Kontemplativní tradice - podtrhuje prožívání lásky k Bohu. Skrze prožívání Boží lásky k nám a naší lásky k Bohu přichází do našich životů pokoj, který přemáhá naše odcizení.

2.     Posvěcenecká tradice - obsahuje důraz na život, který podle Písma funguje. Tato tradice pomáhala lidem následovat Krista a uschopňovala žít celistvý a duchovně fungující život v hříšném světě.

3.     Charismatická tradice - důraz na život, který je ponořen, zmocněn a veden Duchem svatým. V naplnění Duchem můžeme sloužit a přinášet svědectví života s Bohem na této zemi.

4.     Tradice sociální spravedlnosti - život naplněný soucitem a touhou po sociální spravedlnosti pro všechny lidi. V této tradici se odráží touha milovat bližní a sloužit světu tak, aby zde přebývala spravedlnost.

5.     Inkarnační tradice - podtrhuje život, který zpřítomňuje a zviditelňuje říši neviditelného ducha. V této tradici prožíváme Boha a jeho aktivitu v každodenním životě.

6.     Evangelikální tradice - život založený na živém Božím slovu, které k nám mluví skrze psané a zvěstované Boží slovo. V této tradici je zakoušena Boží moudrost, která tvoří základ života a uschopňuje nás k vydání počtu z naděje.

Evangelikální zbožnost, nebo jak se někdy říká spiritualita, je širokým proudem uvnitř křesťanství. Je typická samozřejmě pro církve probuzeneckého - evangelikálního typu, ale žije také v církvích lidových (Církev anglikánská, luterská, reformovaná a římskokatolická). V lidových církvích je tato zbožnost zpravidla nesena lidmi, kteří prožili osobní probuzení, přijali autoritu Bible, jako Božího slova a začali praktikovat každodenní učednictví a následování ve vztahu ke Kristu.

Ve své vlastní podstatě je evangelikální tradice charakterizována evangeliem. V jejím jádru stojí osobní setkání s evangeliem a jeho mocí a následná touha toto evangelium žít a sdílet s druhými.

Tradice evangelikální zbožnosti není novým vynálezem. Mnozí se shodují, že její stopy můžeme nalézt u apoštolů Petra a Pavla, v životě a díle lidí, jako byli Athanásius, Ambrož Milánský, Jan Zlatoústý, Augustin z Hyppo, Konstantin a Metoděj, Tomáš Akvinský, Jan Wiklef, Jan Hus, Martin Luther, George Whitfield, William Carey, Charles Finey, Charles Haddon Spurgeon, Dwight L. Moody, C.S.Lewis, Billy Graham…..

Příklad Aurelia Augustina - hřích, rozmařilý život s nevěstkou… nemanželský syn Adeodatus. Následuje hledání u Cicera a pohanských filosofů. Další zápas je typický odmítáním autority Bible a holdováním manichejismu - dualismu dobra a zla. Otvírá se směsici módního intelektualismu, kde střídavě vítězí dobro a zlo. Po poznání slabosti manichejismu je Augustin tažen akademickým agnosticismem. Začal považovat agnostiky za moudré lidi, protože všechno považují za pochybné a nejisté. Jak by Bůh mohl dopustit, aby stvořený svět byl plný zla? Odkud je všechna bolest? Kde se vzalo všechno zlo? Potom v Augustinově myšlení přijdou na řadu neoplatonisté, se svým důrazem na pochopení zla, jak nedostatku dobra. Ale ani to ho neuspokojilo a v Augustinově nitru probíhal další zápas hledání pravdy.

Jednou se setkává s výrazným kazatelem, milánským biskupem Ambrožem. Augustin byl uchvácen možná nejdříve řečnickým projevem Ambrože, ale později začíná prožívat moc, která doprovázela zvěstované slovo. Augustin postupně začíná chápat duchovní význam Božího slova. Zápas ale pokračuje. Augustin ví, že není možné se obrátit ke Kristu, aniž by se člověk stal Kristovým učedníkem. Začíná chápat "drahou milost" Ježíše Krista. Malá zahradě v Miláně se v roce 386 stává jeho údolím rozhodnutí. Čte tam Bibli, modlí se a potom přichází obrovská bouře, která převrátí jeho dosavadní myšlení i život. Výsledkem je světlo důvěry v Krista, které odválo stíny pochybností. Aureliova duše byla uzdravena a naplněna láskou a pokojem. Ale to nebyl konec - v té době byl Aurelius 32 let stár. Po svém obrácení s dalšími přáteli 6 měsíců medituje a reflektuje Boží slovo při pobytu v Alpských horách. Pak se vrací do rodné Thagasty v Severní Africe. Duchovní proměna přetavila Aureliovu vrozenou aroganci a vymítila sexuální promiskuitu. Aurelius pokračuje ve studiu Písma a zakládá laické studijní a kontemplativní společenství. Myslel si, že možná prožije zbytek života ve studiu Písma a modlitbě, ale Pán Bůh po popostrčil ke kázání Božího slova. Aurelius pokračoval v teologii i rétorice a později ho lidé provolají biskupem v Hippo. Augustin se stává především kazatelem evangelia. Vyučuje, potěšuje, přesvědčuje… ale nejen to, Aurelius Augustinus také Kristovo evangelium žije. Formuje komunitu víry, kterou nazývá "Servi Dei" Služebníci Boží a až do své smrti žije jednoduchým životem, který je zaměřen na službu zvěstování, vyučování i evangelizace.

Připomínáme si tento příklad proto, že tradice evangelikální, tradice živého evangelia by nemohla být zkušenosti, kterou Bible nazývá obrácení, znovuzrození, křest Duchem svatým, oblečení Krista… Jsem přesvědčen, že tato slova jsou v Písmu synonyma - to znamená, že zachycují stejnou věc, která sice u každého člověka může probíhat naprosto odlišně, ale přece má stejné charakteristické rysy. Nesmí chybět zlomení, potření srdce, pokání, revoluční transformace nitra, vykročení novým směrem…..   To je evangelikální tradice v křesťanských dějinách. Místo v Kristově církvi se nedědí, není to odměna za zásluhy člověka. Do Božího lidu je člověk zapojen v Kristu, skrze Ducha svatého.

Tato evangelijní tradice je i dnes živá. T se dnes nazývá evangelikální hnutí je nejrychleji rostoucí proud křesťanství. Můžeme tuto tradici nazývat probuzenecká, reformní, evangelikální…. jisté je, že ji dnes najdete uvnitř všech denominací, včetně Římskokatolické církve. Nejvýraznější spojnicí je obrácení a přijímání autority Písma svatého.

Kdybychom chtěli definovat, pak můžeme říci, že evangelikální tradice, zbožnost, spiritualita, je typická třemi velkými tématy:

·        věrné kázání evangelia

·        centrálnost Písma jako spolehlivé studnice evangelia

·        vyznavačské svědectví křesťanské komunity, jako věrná interpretace evangelia

Kázání evangelia není laciným nabízením letenky do nebe. Kázání evangelia je pozváním k odevzdání života Kristu a k celoživotnímu následování. Centrálnost Písma spočívá v rozpoznání jeho nadčasového a neomylného zdroje Božího slova. Zde je třeba odvrhnout pochybnosti o omezenosti platnosti Písma. Písmo je Božím slovem, i když má i svou lidskou stránku. Je to soubor dokumentů inspirovaný Božím Duchem. Platné jsou i texty, které se nám nelíbí, nebo kterým nerozumíme. Naším úkolem je věrná interpretace textů z této studnice. Zde hraje svou roli svědectví celého společenství věřících, kteří svým životem tvoří kontext a dávají větší možnost porozumět evangeliu. Společenství věřících je důležitým prvkem při interpretaci Bible. Je hermeneutickou komunitou.

Silnou stránkou evangelikální zbožnosti je důraz na obrácení. Dnes je třeba slyšet pozvání ke znovuzrození z Ducha svatého. Je třeba slyšet i svědectví těch, kteří prožili proměňující milost. Evangelikální zbožnost dává důraz i na teologii spasení. Jde zvláště o učení o sola gratia, pouhou milostí, sola fide, pouhou vírou, a solus Christus, pouze Kristus. S tím vším souvisí odevzdání se misii. Mám rád citát Emila Brunnera: "Církev existuje misií, tak jako oheň existuje hořením". Evangelikální zbožnost dává důraz na evangelizaci a také na biblické učení.

2.    Nebezpečí evangelikální zbožnosti

Člověk je tak rozporuplnou a záludnou bytostí, že ze silných a kladných důrazů se mohou stát pokušení a modly.

1.      Soustředění na okrajové a nepodstatné věci

Prvním velkým nebezpečím evangelikální zbožnosti je tendence zaměřit se na věci druhotné důležitosti. Samozřejmě, že celé biblické učení je důležité. Ale přece jen některé věroučné výpovědi jsou centrální a některé druhotné. K centrálním nepochybně patří Ježíšovo narození, Ježíšův život, ukřižování a smrt, vzkříšení. Druhotné je, jestli někdo z nás považuje Jobovu knihu za historický příběh, nebo za literární dílo, které vyučuje biblickou pravdu. Jestliže vyučujeme, že Ježíš Kristus je Boží Syn a vstal z mrtvých, pak vyučujeme základ, nebo páteř evangelia. Jestliže vyučujeme dvojí predestinaci, (předurčení nejen ke spáse, ale i k zavržení), pak vyučujeme věc druhotné důležitosti. (I nejlepší teologové stejně totiž predestinaci rozumí asi jako porodní bába turbině). Jestliže vyučujeme o 2. příchodu Ježíše Krista, pak vyučujeme o základech. Jestliže ale vyučujeme, že Ježíš přijde před tisíciletým královstvím, nebo po něm, anebo bereme tisícileté království jako určitý symbol, pak vyučujeme o věci druhotné záležitosti. Jsem přesvědčen, že testem ortodoxie se nesmí stát např. naše hodnocení glosolalie, nebo naše chápání a vysvětlení inspirace Bible. To, co Bible neučí jasně a zřetelně, nesmí se stát mírou posuzování pravověrnosti. V této věci se děje mnoho zbytečného dělení, obviňování a tvrdého odsuzování. Už zmíněný Augustin vyslovil moudrou a osvobodivou pravdu: "In necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas."

2.      Sektářská mentalita

Toto druhé nebezpečí je spojeno s prvním. Kdo povýší druhotné věci na podstavec základů víry, ten má obvykle blízko k sektářskému odsuzování druhých. Sektářská mentalita má živou půdu v prostředí, kde se zápasí o čistotu učení a čistotu života. Sektářská mentalita může kvést v probuzeneckých hnutích, kde se usiluje o posvěcení a čistotu. Tam je prostředí, kde velmi snadno může vybujet plevel zákonictví, pýchy a separace. Kolikrát jsem toto se zármutkem viděl u nejvěrnějších, nejpoctivějších a nejupřímnějších křesťanů, když si nedali sloužit od druhých.

Prostředí upřímného duchovního zápasu má blízko k mentalitě oddělování se od druhých a odsuzovaní druhých. Někdy se tato mentalita objevuje i tam, kde se zamění biblické normy, za kulturní formy.

Jako příklad uveďme posuzování díla druhých křesťanů. Evangelista Billy Graham byl velmi těžce obviňován, napadán a odsuzován, když jeho evangelizace začaly mít podporu širšího spektra křesťanských církví. Třeba proto, že spolupracoval s lidovými církvemi a dokonce s římskými katolíky.

3.      Příliš jednostranný pohled na spasení v Kristu

To je obrovský problém v některých zemích. Někteří křesťané uznávají jen evangelizaci a opovrhují sociální prací (diakonií). Nestarají se o problémy vezdejšího života. Jiní zase naopak preferují diakonii a opovrhují evangelizací. Tito křesťané nechápou šíři biblického hloubku učení o spáse a důsledky přijetí spásy nejen pro věčnost, ale také pro vezdejší život.

4.      Bibliolatrie

Jde o problém až nenáležitého zbožšťování Bible. Touha ochránit pravdivost a nemylnost Bible se může zvrhnout v tvrdý fundamentalismus. Inspirace je chápána jako přímý diktát. Nebo jako Bible, která přímo spadla s nebe na zem. Snad by se to dalo znázornit tím, že jedna křesťanská instituce si na zeď nechala namalovat více než 10 m velkou postavu Krista, jak na ruce nese světu Bibli. Při vší úctě k Bibli, by bylo lepší, kdyby malíř namaloval raději 10 metrů velkou Bibli, jak nese světu Krista. I když rozdáváme a kolportujeme Bible a křesťanskou literaturu, přece nedáváme v prvé řadě lidem literu, ale chceme jim prostřednictvím Písma svatého přinést Krista. Uctíváme Krista, ne Bibli. Proto reformace odvrhla adorování a líbání Bible. Proto bratři ze staré jednoty zařadili Bibli mezi věci služebné. Spása je v živém Kristu. Bible nám přináší autentickou a spolehlivou informaci, je promluveným a napsaným Božím slovem. Klasická formulace křesťanské teologie zněla: Christus Rex et Dominus Scripturae.

3.    Mé čerpání z evangelikální tradice

Evangelikální zbožnost mě obohatila úžasným způsobem. Pán Bůh mi dal možnost poznat asi jeden z nejkrásnějších květů evangelikální zbožnosti a teologie v díle Johna Stotta. Je to už téměř 20 let, co poznávám život a dílo tohoto člověka, skrze kterého mi Pán Bůh pomohl nepředstavitelným způsobem. Byly to osobní setkání, modlitby, rozhovory, dopisy, knihy, články.

Mnohokrát před tím jsem setkal s brilantními teology, u kterých třeba trochu kulhal jejich charakter. Jindy jsem se zase setkával s upřímnými a vroucími křesťany, kteří byli v mnoha věcech více, či méně naivní. Moje studium teologie probíhalo v kontextu liberální teologické fakulty. Doma v Církvi bratrské, kromě světlých výjimek, bylo tehdy zvykem spíše než diskutovat, mít hlavy bohoslovcům a pilně střihat křídla jejich rozletu. Nad povzbuzováním silně převládalo varování. Jistě to vše bylo dáno také kontextem našeho omezeného a tvrdou totalitou sevřeného pohledu.

V díle Johna Stotta jsem okamžitě vycítil spojení mezi učením a každodenním životem. Bylo tam místo pro službu církvi i světu. Bylo tam místo pro solidní a důkladnou exegezi i pro radikální a odvážnou aplikaci. Nad to nade vše tam byl pokorný a zbožný charakter člověka. Osobnost, která mě přitahovala svým vystupováním, laskavostí, rozhodností, odvahou, nekompromisností, velkorysostí a šlechetností. Říká se, že člověka nejlépe poznáte, když mluví o druhých. Vyptával jsem se Johna na jeho přátele i nepřátele, na teology, učitele, evangelisty. I tam, kde s někým velmi nesouhlasil, bylo to ušlechtilé a velkorysé. Nebyly tam podrazy a pomluvy.

Uchvátila mě jeho reakce na Boží slovo. Uvádím několik příkladů:

1.      Důsledné učednictví

V této oblasti to bylo důsledné podřízení se autoritě Písma. Jeho důraz spočívá v podtržení autority a panství Ježíše Krista, vykonávané prostřednictvím Písma. Učednictví bratr Stott vždy chápal jako mnohovrstevný a pestrý útvar. Vlivem svých cest a znalosti světového křesťanství nikdy úzkoprse neomezoval učednictví určitými kulturními zvyky a tradicemi. Šlo mu o kontextualizaci evangelia do našich prostředí. To znamená radikální aplikaci evangelia na naše zvyky, tradice, myšlenkové kontexty, etické modely.

V jeho chápaní učednictví hraje důležitou roli uctívání - adorace. Bohoslužbu chápe jako odpověď na Slovo. Víru chápe jako hlubokou důvěru v Boha. Život křesťana je životem víry a víra rosta, když meditujeme nad Božím charakterem a nad jeho smlouvou. Naše víra roste tím, jak se nám Bůh zjevuje prostřednictvím Písma. Víra nemůže být bez poslušnosti. A jak bychom mohli poslouchat, když bychom neznali Boží vůli. K učednictví patří také naděje. John Stott je přesvědčen, že křesťan nemůže být cynik, nebo pesimista. Lidé nedokáží vybudovat na světě slavnou utopii, ale Bůh má dost moci, aby prosadil své cíle a poslední slovo patřilo jemu.

2.      Intelektuální integrita (celistvost)

Stott nesouhlasí s křesťany, kteří si myslí, že na konci 20. století je úchylné věřit v biblickou inspiraci a autoritu. Ti, kteří si myslí, že biblické křesťanství musí být schizofrenní, že musí být intelektuální sebevraždou, nemají pravdu. Křesťan i na přelomu tisíciletí smí vyznávat Krista jako Pána. Ježíšovo  vyučování je sladkým jhem. I přes napětí pokušení a našeho rozporu mezi vírou a životem, smíme mít v srdci pokoj. Chceme vzít do zajetí všechny myšlenky, aby byly poslušné Kristu (2K 10,5). Ježíš musí být Pánem naší víry, našich vztahů, názorů, ambicí, hodnot i našeho životního stylu. To je základem intelektuální integrity. Pán Ježíš sám jako vzor byl podřízen Starému zákonu v etice, i v porozumění svému poslání. Jeho poslední autoritou a argumentem bývala otázka: "Co říká Písmo?" Přesto očekával, že učedníci budou následovat jeho příklad. Vybral si a vychoval apoštoly, aby jednou svým učením položili základy pro sepsání Nového zákona. Intelektuální integrita vyžaduje vzít vážně celou Bibli. Je nesmyslem např. přijímat Ježíšovo učení o Bohu a nepřijímat Ježíšův pohled na Písmo, jako na slovo Boží.

3.      Ekumenický pokrok

Stott je přesvědčen, že podřízení se autoritě Písma znamená cestu ekumenické spolupráce. I když mnozí jsou nazlobeni na SRC, na její pluralismus a třeba reinterpretaci misie v sociálně - politických termínech, přesto všechno není možné se z ekumeny vytratit. Jednota je v Kristu a proto je třeba zápasit o jednotu v Kristově pravdě. Odkaz Pána Ježíše ve velekněžské modlitbě "aby všichni jedno byli" je pro nás závazný. Nakonec i oficiální dokument SRC definuje jednotu jako jednomu cíli plně odevzdané společenství, které drží apoštolskou víru, káže evangelium, láme chléb a raduje ze společného života modlitby, svědectví a služby. Proto je třeba zůstat v dialogu se všemi křesťany a poctivě o jednotu usilovat.

4.      Evangelizace

Podřízení se autoritě Písma znamená cestu věrné evangelizace. Jako tragédii Stott vidí, že když svět, který je skutečně zasažen temnotou a zlem, chce naslouchat, církev nemá, co by řekla. Často sama církev je zmatena. Je nejistá ve věci své identity, misie a poselství. Mizení vlivu církve v západní společnosti je způsobeno mizením víry. Není možné obnovit evangelizaci bez obnovy evangeliem, radostnou zprávou. Evangelizace musí být vymezena evangeliem. Autentický Kristus je Kristus apoštolského svědectví. Apoštolé jsou původními svědky, očitými svědky, proto naše svědectví je vždy ve vztahu k jejich druhotné. Nemáme autoritu upravovat a přizpůsobovat jejich evangelium. Naše povolání má být zaměřeno spíše na uchování apoštolského evangelia. Stott říká, že naším úkolem dnes je evangelium střežit jako správci, zvěstovat jako hlasatelé a argumentovat jako advokáti evangelia. Obnova evangelizace není v církvi možná, pokud neobnovíme důvěru v jeho pravdu, důvěru v jeho aktuálnost a moc a pokud se z evangelia nezačneme skutečně radovat. To vše přepokládá návrat k Bibli, kde je nám evangelium zjevováno.

5.      Osobní pokora

Podřízenost autoritě Písma je cestou křesťanské pokory. Nic není více pohoršlivé, než když ten, kdo říká, že následuje Krista, je arogantní. A naopak, nic není tak vhodné a atraktivní, než pokora Kristova následovníka. Základním elementem této pokory je ochota slyšet a přijímat Boží slovo. Možná, že naší největší potřebou je znovu se pokorně a očekávajícím způsobem ztišit u nohou Ježíšových, abychom mohli slyšet jeho Slovo, věřit mu a poslouchat ho. Otázkou zůstává,  by řekl bratr Stott, zda Kristus je Pánem Církve bratrské, aby ji vyučoval a vedl, nebo zda je církev (v uvozovkách) "pánem Krista" aby ho vylepšovala a aby s ním všelijak manipulovala. V současné krizi autority ve světě i v církvi, není jiné řešení, než se pokorně vracet k Písmu, jako k Božímu slovu a tak se i pokorně podřídit Ježíši Kristu jako Pánu. On sám také podřídil Písmu svoji víru, svůj život, své poslání a učení.

5.      Závěr

Jsem přesvědčen, že ani pro Církev bratrskou není jiná cesta kupředu, než pokorné studium Písma, otevírání se moci evangelia a radikální aplikace na život nás všech. Důležitým prvkem zůstanou naše ekumenické vztahy, které nás mohou obohatit a které dávají příležitost, abychom také my sloužili jiným křesťanům. Je třeba, abychom byli tvořivější a vynalézavější ve věci sdílení evangelia. Je třeba nespojovat bohatství a mnohovrstevnost evangelia jen s určitým modelem zbožnosti, byť by vypadal velmi ortodoxně. Nesmíme se bát vstupovat na nové cesty služby, pokud nás tak Pán povede. A to vše ve velké pokoře, poslušnosti a vzájemné úctě. Jednota učení neznamená uniformitu darů Ducha svatého. Učit se musíme od katolíků, od pravoslavných, od letničních, od reformovaných i od charismatiků. Bát se nemusíme, protože je zde dostatečně ostrý meč Ducha, aby bylo možné oddělit slupky a smetí od samotného jádra Kristova evangelia.

Pavel Černý, září 1999