(1,1-8,30)
a) Jak autoritu dostal (1,1-13)
1. Královský posel (1,1-3)
1.1 Hlásá
radostnou zvěst (v. 1)Slovo “evangelium” znamená “radostná zpráva” a používalo se i o vládě králů a římských císařů. Když ho zde Marek spojuje s jménem Ježíše Krista, naznačuje tím, že pravou radost a spásu nelze čekat od nikoho jiného, pouze od něho. Evangelium je tedy zvěstí o záchraně díky Kristově smrti a vzkříšení (Ř 1,1n; Zj 5,5n atd.). Přitom Ježíš představuje jméno s významem “Bůh je spása” a Kristus je titul “Pomazaný, Král”.
1.2 Připravuje králi cestu (v. 2b-3)
Začátek radostné zvěsti vidí Marek v působení Jana Křtitele. Byl sice jen poslem, ale královským poslem. Jak se kdo postavil k němu, takový postoj zaujal i vůči králi. Už při jeho kázání padlo rozhodnutí ohledně Ježíše. Hříšníci a cizoložnice se jím nechali pokřtít a Bůh je přijal, kdežto
zbožní farizeové a zákoníci Jana i samého Boha odmítli (Mt 21,32; L 7,30).1.3 Má biblickou legitimaci (v. 2a)
Dříve než Marek začne mluvit o Ježíšově působení, cituje Izajáše 40,3 a Malachiáše 3,1 (jehož nejmenuje). Tito proroci předpověděli, že někdo přijde Pánu připravit cestu, a tak Marek považuje jejich proroctví za splněné. Staví tím Jana pod ochranu prorockého slova a vyhlašuje o něm, že není samozvanec, ale má pověření od Boha. Ba že pod ochranou Písma stojí i přicházející král, jemuž připravuje ce
stu.1.4 Otázky
Bůh poslal Jana coby královského posla, aby připravil cestu králi. Nejde však o něj, ale o samotného krále.
1. Co je evangelium?
2. V kom vidí záchranu celého světa?
3. Je pro tebe velkým člověkem, anebo králem tvého srdce?
4. Připravil j
si mu cestu, vyrovnal jsi hrboly a jámy?2.1 Zvěst pokání (v. 4)
Jan vystoupil a kázal pokání (změnu smýšlení a jednání podle Boží vůle: Iz 19,22; Oz 14,1; Ř 12,2). Kázání spojil s křtem - ponořením do vody. Židé křtili pohany, kteří přestoupili na židovskou víru. Když Jan křtil Židy, vyjádřil tím, že jsou stejně tak jako pohané vzdáleni od Hospodina a potřebují se k němu vrátit, protože porušili smlouvu, kterou s nimi uzavřel.
2.2 Pohyb pokání (v. 5)
Janovo kázání rozhýbalo svědomí lidí. Zasaženi byli prostí i vznešení. Měli chrám a obětovali, ale postrádali odpuštění hříchů. A tak doznávají svá provinění tím, že se dávají pokřtít. Nešlo jen o obřad, ale o vyznání hříchů. Pokřtít se je snadné, ale přiznat se ke svým hříchům je těžké.
2.3 Praxe pokání (v. 6)
Jan sám je velmi nenáročný: bydlí na poušti, nosí kožený plášť a živí se kobylkami a medem divokých včel. Obnovuje tak starou myšlenku, že polidštění člověka nenastává blahobytem, ale omezením sebe (Jr 35,1-11), což ho činí schopným osvobodit se od sobectví a vydat se do služby jiným lidem (L 3,10n).
2.4 Smysl pokání (v. 7n)
Jan má ohromné sebevědomí: nosí plášť z velbloudí srsti, který byl označením proroků (Za 13,4). Je to však zároveň pokorný člověk: za ním jde mocnější (tj. král), a i když se cítí prorokem, není hoden mu prokázat ani tu nejponíženější službu. Může sice křtít vodou, ale nedokáže dát Ducha, protože Duch je život a život má ve svých rukou jedině Bůh (Ez 37,5n; 2 K 3,
6).2.5 Otázky
Jan žádal změnu života i od věřících Židů a vyvolal pohyb pokání. Sám byl obrazem pokání - považoval se sice za proroka, ale ukazoval na Krále.
1. Vidíš potřebu změny u sebe, nebo jen u souseda?
2. Vykonáváš obřady, anebo měníš své smýšlení
a život?3. Kolik věnuješ na získávání blahobytu a kolik na zapření sebe?
4. Ukazuješ na Pána, nebo stavíš do středu sebe?
3. Královské pomAzání (1,9-11)
3.1 Boží služebník (v. 9)
Také Ježíš přichází k Janovi, aby se nechal pokřtít. Staví se do jedné řady s hříšníky, ačkoli nemá co vyznat, ale aby hříchy všech vzal na sebe. Lidé šli od křtu bez hříchů, kdežto Ježíš s hříchy. To Pán považoval za vyplnění “celé spravedlnosti”, nejen za obřad křtu! Stal se Božím beránkem, který na sebe vzal hříchy celého světa (J 1,29).
3.2 Boží Duch (v. 10)
Při křtu viděl Pán - ale i Jan - otvírat se nebe (obraz spojení s Bohem - Iz 64,1) a sestupovat na sebe Ducha Božího. K vykupitelské úloze dostal i potřebné vystrojení Duchem (1 S 16,13; Iz 42,1), což nevylučuje, že jím byl zplozen. Když Duch sestupuje v podobě holubice, představuje to jistě odkaz na Noemovu holubici (Gn 8,11): v Ježíši začíná věk spásy na obnovené zemi. V něm k nám přichází odpočinutí.
3.3 Boží Syn (v. 11)
Ježíš svému Otci dokázal, že je poslušným synem
, proto mu Bůh dává autoritu Syna: “Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.” Jsou to citáty z Ž 2,7 a 2 S 7,14; Iz 42,1. V okolním světě se za Boží syny považovaly mytologické postavy nebo různí hrdinové. Je-li však Ježíš “milovaný Syn”, prohlašuje se tím za Božího reprezentanta ve výlučném smyslu. Takových Synů Bůh více neměl. Jeho je třeba poslouchat (9,7).3.4 Otázky
Ježíš na sebe při křtu vzal hříchy celého světa. Jako Boží služebník k tomu dostal vystrojení mocí Ducha a autoritu Božího Syna. Projevilo se zde, kým byl od věčnosti.
5. Miluješ ho?
4. Reparát člověka (1,12-13)
4.1 Kalení oceli (v. 12)
“A hned ho Duch vyvedl na poušť.” Poušť byla pro starozákonní Izraelce místem, kde se zabydlely protibožské mocnosti, které člověka ohrožují (Lv 16,21; Iz 13,20-22). Do tohoto duchovního ohrožení vede Pána právě Duch, protože v Božím zájmu je, aby se prověřila Ježíšova poslušnost. Nejen výrobky v továrně musí procházet kontrolou, ale také každá bytost, tedy i Pán. V ní se člověk buď zlomí, anebo zakalí.
4.2 Hřích je svůdný
(v. 13a)Na poušti byl Pán pokoušen 40 dní, což označuje rozhodující dobu (Ex 24,18; 1 Kr 19,8). Co rozhodujícího se tam stalo? Ježíše pokouší satan! Ježíš dokázal, že je poslušným Synem, a satan mu radil, aby se stal dospělým a svévolným synem (Mt 4,1-11) jako kdysi naši prarodiče (Gn 3,5). Démonské na pokušeních je to, že satan při nich nevystupuje jako zloduch, ale jako přítel, který nám přeje.
4.3 Prolomená fronta (v. 13b)
Ježíš byl při pokušení “mezi dravou zvěří”. Výkladů existuje několik, ale v nejlepších se uvádí, že zvířata symbolizují protibožské mocnosti, které jsou podle Da 7 představiteli světských království. Pán zde žije “mezi nimi” a odmítá jejich koncepce jednu po druhé. Nestal se svévolným, ale zůstal poslušným Synem. Proto jej tam i andělé obsluhovali, jako by oslavovali vítězství. Byla to “první Večeře Páně”.
4.4 Otázky
Ježíš poslouchá Otce, ale jeho poslušnost musí být vyzkoušena. Satan ho svádí, aby využil svého synovství a osamostatnil se, ale Pán zůstává poslušným, a tak úspěšně sklád
á zkoušku, v níž Adam kdysi propadl.
b) Jak autoritu uplatnil (1,14-45)
5. “VLÁDNÍ PROGRAM” (1,14-15)
Prvním znakem Ježíšova vládního programu je, že se nejedná o učení a kázání, ale o zprávu o události. Marek ji nazývá “Boží” evangelium. Jde o Boží čin vykonaný ve prospěch lidí. Jan sice byl uvězněn (14a), ale Bůh se svých záměrů nevzdal. Ježíš to zvěstuje na opuštěném území Galileje, ale to Bohu nebrání, pokud se zde najdou lidé, kteří uvěří v Boží moudrost a lásku (1 J 4,6).
Aby lidé tomuto “vládnímu programu” věřili, Pán jim dává objektivní záruky: “Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží.” Tento okamžik předpověděli i proroci (Iz 18,7; Ez 33,11n) a v Ježíšově příchodu se tento čas stal skutečností (Ga 4,4; L 4,31). Boží království se přiblížilo (Iz 52,7; Sf 3,15) v osobě Ježíše Krista (L 17,21). V tomto Božím činu nacházíme pevnou půdu, v níž může zapustit kořeny naše víra.
Všechno je zde postaveno na Boží iniciativě, ale ta vyžaduje odezvu: “Čiňte pokání a věřte evangeliu.” Nikdo zde nemá žádnou protekci - každý se od Boha tak či onak odvrátil a musí se kát, tj. znovu přiznat Pánu královské postavení (Zj 3,31). A potom věřit radostné zvěsti, že Bůh zůstal věrný, i když my jsme byli nevěrní (2 Tm 2,13). V pokání se zříkáme sebe, ve víře skládáme naději v Boha (Žd 12,1).
Pán coby designovaný král vyhlašuje “vládní program”. Nechce jen poučit, ale také změnit člověka a svět. Záruky zde poskytuje Boží čin, nikoli lidský: Bůh přiblížil čas a království. Na tuto skutečnost je třeba reagovat kapitulací před Bohem a důvěrou v jeho věrnost a moc.
4. Komu důvěřuješ?
6. ODDANÍ LIDÉ (1,16-20)
Když si Ježíš povolal rybáře, upřednostnil prosté a praktické lidi, kteří měli tvrdý život a byli nuceni spolupracovat. Zákoníci znali Písmo, ale chyběl jim zdravý selský rozum a schopnost rozlišit podstatné od nepodstatného. Rybáři nečetli knihy, ale věděli, že jestli mají nachytat ryby, musí opravit sítě a vyplout na moře, a ne vytvářet komise zabývající
se lovem ryb.
7. VELITEL V KOSTELE (1,21-28)
Pán se účastní židovských bohoslužeb a učí tam jako ten, “kdo má moc, a ne jako zákoníci” (v. 22). Zákoníci rozpracovali příkazy Písma do všech podrobností, ale tím zakryli jeho ústřední bod: lásku k Bohu a lidem (7,13). Ježíš naopak nebyl řečník, ale velitel. O hříchu nemluvil, ale odpouštěl jej (2,5), neteoretizoval o Božím království, nýbrž ho přinášel. To poznal římský setník (Mt 8,8).
Na bohoslužbách je přítomen člověk posedlý zlým duchem, který se nejen brání slovy, aby ho Pán nechal na pokoji, ale také na něj útočí. Pán ho však umlčel a z tohoto člověka vyhnal (v. 25n). Vždyť přišel mařit ďáblovy skutky (1 J 3,8), aby lidé mohli žít ve svobodě! Tak odhalil i podstatu bohoslužeb: osvobození člověka ze zlé moci, aby se směl poddat svému Stvořiteli. Obřady a rituál představují pouhé prostředky, nikoli cíl.
Posluchači v synagoze správně rozpoznali, že se jedná o nové, mocné učení (v. 27). Vidí rozdíl mezi zákoníky-řečníky a Ježíšem-velitelem. Žasnou nad dílem Pána Ježíše. A přece je výsledkem jen to, že se “pověst o něm rychle roznesla” (v. 28). Místo víry se z toho stala senzace (Sk 17,21). To je ovšem jen polovina cesty a nedorozumění (5,42; 6,2 a 51n). Správné je, když se ptáme, co máme dělat (Sk 2,37).
8. LÉKAŘ TĚLA A DUŠE (1,29-34)
8.1 Nemocná domácnost (v. 29-31)
Církev byla nemocná, ale ani rodina nebyla zdravá. Šimonova tchyně ležela v horečkách. Ještě že to Ježíšovi hned řekli! Pán ji uchopil za ruku a uzdravil (v. 31). Dokázal, že chce, aby i rodiny byly zdravé, a to po všech stránkách. Pánu smíme povědět, že je někdo nemocný, byť by se jednalo třeba o nedorozumění mezi manžely nebo mezi tchánem a zetěm. I při nich bývá “horko” a také takovou “horečku” Pán léčí.
8.2 Nemocné město (v. 32-34)
Po západu slunce, když skončil sváteční den, přinesli k Pánu všechny, kteří se měli špatně. “Celé město se shromáždilo u dveří” (v. 33). Takhle vypadá Boží lid, přestože Bůh prohlásil: “Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji.” (Ex 15,26) Církev - jedna velká nemocnice! Proti záplavě bídy (2 Tm 3,6; Jk 1,2) stojí přesila spásy (1 Pt 4,10; Ef 3,10). Šíří se zkáza, ale milost se rozhojňuje ještě více (Ř 5,15).
8.3 Více než
lékař (v. 34b)Je zvláštní, že celá událost končí slovy: “A nedovoloval (Ježíš) zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je.” (v. 34b) Pán byl prohlášen za krále Božího království, ale obával se, že by toho mohl někdo zneužít politicky nebo z toho udělat senzaci. Proto chce své mesiášské poslání zachovat v tajnosti. Z jeho uzdravení měli lidé vypozorovat, že je tu král, který odpouští naše hříchy a uzdravuje i naše nemoci (Mt 8,17), neboť má být zachráněn celý člověk.
8.4 Otázky
9. V PRÁCI MODLITEBNÍK (1,35-39)
9.1 Vyhnul se přepracovanosti (v. 35)
Uprostřed práce si Pán najde čas na modlitbu, neboť považoval společenství s Otcem za zdroj síly. Proto vstává ještě za tmy, neboť chvíle s Bohem nepokládal za ztracený čas. Čím více práce, tím více modliteb. Ráno se rozhodovalo o jeho vítězství během dne. Kdo zanedbá modlitbu, neobstojí ve zkoušce, tak jako učedníci v Getsemane (14,37n).9.2 Vyhnul se zotročení lidmi (v. 36n)
Petr se svými přáteli Pána “pronásledují”, poněvadž ho “všichni hledají”. Ježíš však věděl, že v tom je kromě skutečné touhy i touha po senzaci. Svou modlitbou jim vlastně dal najevo, že je závislý pouze na vůli nebeského Otce a nemíní se podřizovat přání lidí. Jednou se dokonce distancoval i od své matky (J 2,4).9.3 Vyhnul se rozptylování (v. 38)
Všichni lidé Ježíše hledali, ale on Petrovi říká: “Pojďte jinam do okolních městeček.” Obyvatelé Kafarnaum ho chtěli mít pro sebe (L 4,42), ale Pán v tom spatřoval spíše touhu po senzaci, ne hlubokou oddanost (sr. J 2,23-25). Odvedlo by jej to od jeho poslání sloužit Izraeli a rozptýlilo jeho úsilí.9. 4 Vyh
nul se pasivitě (v. 39)Pán se modlil a potom se mu práce dařila. Vždyť s nabroušenou sekerou se pracuje daleko lépe. Proto Pán chodil po celé Galileji. Obyvatele Kafarnaum odmítl, ale jenom proto, aby mohl svou práci rozšířit. Přitom pracoval tak, že navštěvoval synagogy - židovské chrámy. Nečekal, že “ryby” přijdou za ním, ale on šel za nimi. Tam jim přinášel záchranu slovem i činem.
9.5 Otázky
1. Kde vyhrával Pán své zápasy a kde je učedníci prohrávali?
10. PROSTŘEDNÍK STVOŘENÍ (1,40-45)
10.1
Má moc (v. 40) Malomocný byl pro Židy prakticky mrtvý člověk. A právě on se odvážil přijít k Ježíši a s velkou úctou a pokorou vyznat: “Můžeš mne očistit.” Starý zákon mluví 2x o uzdravení (Nu 12,13; 2 Kr 5,7). Připisuje ho Bohu, ne lidem. Malomocný však očekává uzdravení od Ježíše, čímž ho považuje za Stvořitele. Vírou jej chápe jako věrného a mocného.10.2 Má ochotu (v. 41-42)
Malomocný věděl, že Ježíš má moc, ale neměl jistotu, jestli je i ochotný. Pán se však nad ním slitoval (3,5; 6,34) a uzdravil ho (v. 42). V životě jsme svědky toho, že bohatí lidé nebývají moc štědří, ale Ježíš měl moc i ochotu, protože nás miluje. Dává život svým ovečkám, a to v hojnosti (J 10,10). V něm máme bohatý a nevysychající pramen radosti (Ž 16,11).10.3 Chce zůstat skrytý (v. 43-44)
Je nápadné, že Pán uzdravenému přísně nařizuje, aby nikomu nic neříkal, ale šel se ukázat knězi, jenž by v něm získal živý důkaz Ježíšovy božské moci. Z předchozího víme, že Pán nestál o lacinou popularitu. Jde mu o to, aby kněží úředně potvrdili uzdravení, a tak měli důkaz o jeho božském poslání. Proto se slitovává, ale zároveň je i přísný.
10.4 Stal se cizincem (v. 45)
Malomocný je nám vzorem víry, ale ne vzorem poslušnos
ti. Nemlčel totiž, ale začal vše rozhlašovat. Podlehl lidské slabosti, takže Ježíš nemohl vejít do města, ale musel se zdržovat vně na opuštěných místech. Malomocný přišel z opuštěného místa a svým nerozumným jednáním vlastně vhání Pána do izolace.10.5 Otázky
c) Jak autoritou pohoršil (2,1-3,6)
11. VELKÁ AMNESTIE (2,1-12)
11.1 Na základě víry (v
. 1-4)Čtyři lidé přinášejí k Pánu ochrnutého. Mají víru, která věří i za jejich nemocného přítele (v. 5), přemáhá překážky, když se kvůli zástupu nemohou dostat dovnitř (v. 4a), a je i vynalézavá, neboť odkrývají střechu a spouštějí pacienta před Ježíše (v. 4b). Možná se nezachovali přesně podle bontonu, ale Pán má takovéto neodbytné lidi rád (L 18,5).
11.2 Základ tělesného blaha (v. 5)
Pán má před sebou ochrnutého člověka, ale místo uzdravení mu říká: “Synu, odpouštějí se ti hříchy.” Neznamená to, že se jednalo o zvlášť velkého hříšníka, ale že duchovní a tělesná stránka naší bytosti spolu velmi úzce souvisejí. Chceme-li uzdravit tělo, musíme nejprve uzdravit duši. Pacient potřebuje nejen pilulky, nýbrž také odpuštění.
11.3 Zdánlivé rouhání (v. 6-8)
Zákoníkům se zdá, že Ježíšova slova urážejí Hospodina, protože jenom on má právo odpouštět hříchy (v. 7). Mají na to biblické doklady (např. Ex 34,6n), a přece se od Písma odklonili. Vždyť už v Ž 32 čteme o jistotě odpuštění, a oni viděli Boha někde v dálce. Kdo ví, jestli odpouští, a komu a kdy? Kvůli svým tradicím považovali Pána za rouhače.11.4 Postavení na nohy (v. 9-12)
Pán se se zákoníky nehádá, ale dotyčného uzdravuje, což představuje menší důkaz větší skutečnosti, že “Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy” (v. 10). Židé správně tuší, že odpouštět nemůže žádný z lidí. Avšak Ježíš je Boží beránek, jenž na sebe bere hřích světa, odpouští ho a chce, abychom o tom věděli (1 J 2,12; Ř 5,1).
11.5 Otázky
12. PŘÍTEL HŘÍŠNÍKů
(2,13-17)Cestou k moři vidí Pán na celnici Léviho. Celníci byli ve službách krále - vybírali různé poplatky. To jim umožnilo, aby druhé vydírali. Židé je stavěli na roveň vrahům a zlodějům. Pán viděl, že Lévi je bohatý, ale ne šťastný. Proto ho zavolal, aby jej následoval, což byla neslýchaná věc: učedníkem se nestal poctivý člověk, ale lhář (L 19,8).
Kromě toho Pán Ježíš stoloval v domě Léviho s celníky a hříšníky. Stolování bylo tehdy možné pouze mezi nejlepšími přáteli. A zde vidíme svatého Božího Syna ve společnosti mravní spodiny! Mezi těmito lidmi však bylo mnoho takových, “co ho následovali” (v. 15b). Právě ve svém hříchu si uvědomili, že bez Ježíše nemohou žít. Kvůli takovým Pán Ježíš přišel.
K Ježíšovu chování mají námitky farizeové. Ti byli představiteli duchovního hnutí, které hlásalo jasné oddělení Izraele od pohanů a hříšníků za účelem zachování čistoty. To bylo zčásti správné (Ezd 9,2; Neh 9,2), ale zapomnělo se na to, že Boží lid by se měl oddělit od pohanů proto, aby jim pomohl. Vždyť v něm měly získat požehnání všechny čeledi země (Gn 12,3).
Pán Ježíš vidí své poslání jinak než farizeové: “Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.” Jistě, lékař se musí dezinfikovat, ale jeho úkolem je léčit pacienty, ne se od nich oddělovat. Co farizeje pohoršovalo, je pro nás radostí: Ježíš se stal přítelem hříšníků (Mt 1,19).
13. ZBOŽNÝ ČLOVĚK NEBO NOVÝ ČLOVĚK? (2,18-22)
Půst byl původně vnějším projevem pokání (Jon 3,5), ale později se stal zástěrkou hněvu (Iz 58,6n). Farizeové se postili 2x týdně (L 18,12) a považovali to za umocnění modlitby a za záslužný skutek. Proto se pohoršeně ptají, jak je možné, že se Ježíšovi učedníci nepostí. Oni ve skutečnosti dělali znamení pokání, ale pokání neprožívali, protože k Ježíšovi nepřišli ani učedníci Janovi, ani farizeů.
Vedle farize
ů zde vidíme druhou skupinu lidí, kteří se účastní mesiášské hostiny, a tak vystihli, co je to pokání. Orientují se na ženicha. Když je s nimi, radují se, až jim ho vezmou, budou smutní. Pánu nešlo o to, aby byl židovský půst nahrazen křesťanským, ale aby se lidé v pokání orientovali na něho, tak jako se magnetická střelka kompasu nasměrovává k severnímu pólu. To je pravý půst.Tyto pravdy znázorňuje Pán Ježíš dvojitým podobenstvím o plášti a nádobách z kůže. Jeho smyslem je, že nové se nesnese se starým. Na starý plášť je zbytečné přišívat záplatu z nové látky, protože tím díru jenom zvětšíme. Do starých kožených měchů by se nemělo nalévat nové víny, protože je kvasící tekutina roztrhne. Poučení: Nenapravujme starého člověka, je zapotřebí nového, který jde za Ježíšem.
14. JÁ VÁM DÁM ODPOČINUTÍ (2,23-28)
14.1 Tradované slovo (v. 23-24)
Spor se týká svěcení soboty. Učedníci v sobotu trhají klasy - jistě proto, aby se najedli. Farizejská tradice pokládala trhání klasů za druh sklizně a tuto práci zakazovala. Ve své horlivosti zašli farizeové tak daleko, že byli až směšní. Stali se přísnějšími než sama Bible a to je též chyba. My lidé už jsme takoví: jednou děláme méně, než chce Bůh, jindy více - a odsuzujeme druhé.
Oproti farizejské
tradici se Pán odvolává na Písmo a připomíná, jak David jedl z předkladných chlebů, které mohou požívat pouze kněží (Lv 24,5-9). To, že Bůh neodsoudil Davida za jeho čin, ukazuje na úzkoprsost farizejského výkladu Bible: Bůh dal kněžím chleby, ale neřekl, že jimi nesmí pomoci člověku v nouzi, protože chce milosrdenství a ne oběti. Kromě toho je tu Ježíš, “větší než chrám”, pravý velekněz (Mt 12,6-7).Pán říká, že “sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu”. Bůh spojil příkaz o sobotě vždy s pracovním klidem (Dt 5,14). Kdo tu potom rozhoduje, co se smí a co ne? “Syn člověka je pánem nad sobotou.” Ježíš je autentický vykladač příkazu o sobotě, jenž nás osvobozuje od práce, ale ne od lásky k bližnímu. Církev právem začala tohoto “Pána nad sobotou” uctívat v neděli (Sk 20,7; 1 K 16,2).
15. ODPOČINEK OD LÁSKY? (3,1-6)
V druhém sporu o sobotu Marek představuje farizeje, jak vytvořili kult proti člověku. Stojí zde nemocný s neduživou rukou a hledá pomoc. Měli by si jej všimnout, ale oni ho pro Boží slávu nevidí (L 13,14). Zato bedlivě pozorují Ježíše, aby ho obžalovali, protože ten vidí oslavu Boha v lásce k člověku.
“Pojď doprostřed,” vyzval Pán nemocného a naznačil, že pro Boha je člověk středem zájmu i v sobotu. Bůh si odpočinul od práce, ale ne od lásky. Farizeové v sobotu nic nedělali, jenže Pánu jde o to, jestli v sobotu “život zachráníme či utratíme”. Nejen hněv se rovná vraždě, ale i odmítnutí pomoci člověku v nouzi (Mt 5,22).
Farizeové mlčí, neboť nechtějí uznat pravdu. Proto se Pán na ně dívá zároveň hněvivě i zarmouceně. Potom se ujímá pacienta. Neuzdravuje mu ruku, jenom mu přikazuje ji zvednout. Nemocný proti vší logice uposlechne - a to je víra (J 4,50; L 5,5). Uzdravení jeho ruky je obrazem nápravy celého světa (9,12; Sk 1,6).
15.4 Likvidace Člověka (v. 6)
Závěrem sporu je rozhodnutí zničit Ježíše. Farizeové se pomocí své teologie chtěli zmocnit Boha, a když jim v tom Ježíš brání, likvidují ho. Spojence si našli v herodiánech, přívržencích prořímského krále Heroda, s nimiž měli vnitřně velmi málo společného. Spojilo je nepřátelství vůči Pánu, jenž je ohrožoval svou čistotou.
B. JEHO PANSTVÍ (3,7-5,43)
16. NOVÝ IZRAEL (3,7-12)
Vytváří se nový Izrael, ale pod tlakem. Ježíš je nucen ustoupit k moři. Není to však beznadějné, neboť moře je místem, kam se člověk může uchýlit do ústraní, místem, kde se dějí velké věci. Vůdci národa jsou proti němu, ale “šlo za ním množství lidí”. Podobá se to chemickému procesu, kdy k určité reakci dochází až pod tlakem několika atmosfér. Pán ustupuje, ale získ
ává lidi.Lidé, kteří jdou za Pánem, představují “svatý zůstatek”, jenž je navzdory malému počtu kompletní a obdařený životodárnou silou semene. Dohromady dávají číslo 7, což bylo symbolické označení celku a úplnosti,
ba dokonce svatosti (1 Kr 19,18). Jejich svatost tkví pouze v tom, že jdou za Ježíšem, a tak se stali semenem schopným rozmnožování (Iz 6,13).Lidé, co šli za Pánem, sice byli “svatým zůstatkem”, nicméně představovali i různorodé společenství, k němuž se Pán skláněl, ale zároveň vůči němu zachovával určitý odstup. Skláněl se k nim tak, že mnohé uzdravil. Když se však na něho začali příliš tlačit, stáhl se do loďky. Tam, kde k němu lidé ztratili respekt, si ho Ježíš vynutil, neboť jim nepomáhal podle jejich představ, nýbrž podle své svaté vůle.
Mezi přítomnými byli i “nečistí duchové”. Pán se vůči nim postavil se vší rozhodností. Jednalo se vlastně o lidi ovládané protibožskou mocností. Padali před Ježíšem a křičeli: “Ty jsi Syn Boží!” Jenže nešlo o vyznání oddanosti, pouze o úsilí zmocnit se Ježíše poznáním jeho jména. Avšak jeho jméno je Syn a toho je třeba poslouchat.
17. ZÁKLAD APOŠTOL
ů (3,13-19)Lidé tu Pána následovali, ale bylo zapotřebí i vůdců. Ty si Ježíš povolal na hoře, na místě zjevení (Ex 19,20). Zavolal k sobě ty, “které si vyvolil”. Jejich působení nezačíná na základě toho, že by se Kristu nabídli k službám, ale díky jeho vyvolení. A tak Pán “učinil” Dvanáct (1 S 12,6) a ustanovil je za praotce novéh
o Božího lidu (Ef 2,20; Zj 21,14).Šlo o dvě věci: 1. “aby byli s ním”. Učedníci se neměli pouze něčemu naučit, ale také se v blízkosti Ježíše Krista stát jemu podobnými. 2. “aby je poslal”. Co získají, mají předat dál. Křesťanství je především misijní pohyb. Větev roste na stromě proto, aby rodila. Učedníci měli vyučovat (teorie) i osvobozovat od zlých mocností (praxe). Běda, když se v církvi jenom káže a démoni spí!
V seznamu apoštolů se první tři (5,37; 9,2; 14,33) liší od ostatních tím, že dostali přízviska. Šimonovi dal Pán jméno Petr, tj. Skála. Byl skálou v tom smyslu, že jako první rozpoznal v Ježíši Kristu úhelný kámen, na němž byla založena církev. Synové Zebedeovi dostali jméno Boanerg
es, Synové hromu (jako nositelé Božího hromového hlasu - J 12,29?).Vedle vůdců stojí “nosiči”. Podrobnější informace máme jen o několika z nich. Lévi byl jako celník politicky orientovaný prořímsky, Šimon Zelóta silně proti Římu. Smutně proslul poslední z nich - Jidáš, zrádce. Vcelku o nich víme málo (jistě také proto jinde vystupují i pod jinými jmény). Je tomu s nimi jako s domem: jeho základy nevidíme, ale ony jej nesou.
18. Hanba teologie (3,22-30)
Za Pánem přicházejí zákoníci z Jeruzaléma. Byli to profesionální vykladači Zákona. Doslova z Jeruzaléma “sestoupili”, což lze chápat technicky, ale i symbolicky: Na Ježíše se dívali svrchu. Nemohli popřít jeho ohromnou moc, a proto ho prohlásili za spojence Belzebula - satana. Jenže tam, kde teologie zasazuje takovouto ránu pod pás, nevyřazuje protivníka, nýbrž sama sebe. Teologie je kapitulace před pravdou.
Zákoníci se nedopustili omylu pouze v dogmatice, ale také v logice. Proto jim Pán na obraze královs
tví a domu znázorňuje, že kdyby satan vyháněl své vlastní služebníky, ničil by sám sebe. Naopak, je-li tu někdo, kdo chce silákovi vzít jeho věci, musí ho nejprve porazit. A to Pán učinil, když zvítězil nad pokušením. Ježíš tedy vede zákoníky ke změně smýšlení a odhaluje nesmyslnost jejich logiky, která utíká před pravdou (Mt 2,7).Největší chyba zákoníků tkvěla v oblasti mravnosti, v jejich etice. Proto je Pán důrazně varuje, že Bůh nikdy neodpustí hřích proti Duchu svatému, jímž zde rozumí odmítnutí “blízkého Boha, Boha v akci”. Ten k nám přichází, aby nad námi převzal vládu (Jk 4,5). Uzavřít se před ním znamená urazit ho a ztratit milost pokání. Člověk, kterého jeho provinění bolí, se tímto způsobem neprohřešil, ten, kdo se dopustil hříchu proti Duchu svatému, se nad ním netrápí.
19. “KREV JE VODA” (3,20-21 a 31-35)
Pána nechápou ani jeho příbuzní. Jak může milovat lidi tak, že se sám ani nestačí najíst? Tím zcela vybočil z dráhy, na niž byli obyvatelé galilejských vesnic zvyklí. “Svým zápalem potlačoval rozum”, tudíž se nelze divit, že se jeho nejbližší domnívali, že se pomátl. Chtěli ho chytit a udělat tomu rázný konec. V této chvíli není od Ježíše nikdo tak daleko jako lidé, s nimiž strávil roky pod jednou střechou (Mt 10,36).
Rodinnou výpravu tvoří Ježíšova matka a jeho bratři. Zůstali venku a volali na něho. Tím ukázali, že nepatří k jeho učedníkům (sr. 4,11n), ale že ho chtějí z cesty, kterou nastoupil, odvolat - jako později Petr. Všimněme si, že Marek mezi rozhodnutí a příchod Ježíšových příbuzných vsunul výstrahu ohledně hříchu proti Duchu svatému, a tak je staví do blízkosti farizeů. Jedni jsou proti Pánu z nenávisti, druzí z lásky.
Z otázky: “Kdo je má matka a moji bratři?” vysvítá, že pokrevní příbuznost ztratila rozhodující význam. Ježíš tím nechtěl naznačit, že pohrdá svou matkou, ale že upřednostňuje Otce a jeho vůli. Tu činí ti, kteří “seděli v kruhu kolem něho” (34). Toto společenství je skutečností duchovní příbuznosti. Již nerozhoduje tělesný původ, ale láska k Ježíši Kristu. To má obrovský význam pro ženu a pronásledované křesťany všech dob.
b) Skrytost panství (4,1-34)
20. D
ůVĚŘIVÝ ROZSÉVAČ (4,1-9)20.1 Nenechat se svést k optimizmu (v. 3-7)
Palestinský rolník musel počítat s tím, že tři ze čtyř zrn vyjdou nazmar. Jedno sezobou ptáci, druhé vyschne ve skalnaté půdě a třetí zadusí trní. Pouze čtvrté přinese užitek. Také Pán Ježíš zakalkuloval ve své práci ztráty, a proto ho nepřekvapily neúspěchy ani mezi nepřáteli, ale ani mezi nejbližšími. Žádný člověk, který se dal do jeho služeb, nesmí upadnout do přílišného optimizmu.Pán kolem sebe vidí obrovský zástup (1), ale used
ne na loďku, aby měl od něho určitý odstup. To ovšem neznamená, že ho opouští. Naopak: Učil své posluchače mnohému v podobenstvích (2). Vyzývá je však, aby naslouchali, když mají uši (9), protože věděl, že mnoho lidí je má pouze na to, aby jim nespadl klobouk. Pán viděl vrtkavost davu i jeho bídu. Proto od něho odstupuje a zároveň se k němu sklání. Kdo to takto dělá, dobře dělá.
21. K POVSTÁNÍ A K PÁDU (4,10-12)
22. TRIUMFUJÍCÍ SLOVO (4,13-20)
23. ZJEVENÍ TAJEMSTVÍ (4,21-25)
24. SAMOČINNÁ MOC DUCHA (4,26-29)
Jestliže platí, že se nemusíme starat o osud zasetého slova, je tomu tak proto, že můžeme počítat s mocí Ducha, jenž působí i bez nás. “Země sama od sebe plodí” (doslova automaticky). Může nás to pokořovat, neboť zde působí Bůh sám, bez nás (Jk 1,18; 1 K 3,6). Na druhé straně je povzbuzením, že nás Bůh používá jako své nástroje, nicméně není na nás závislý.
25. SKROMNÉ ZAČÁTKY (4,30-34)
25.1 Pokušení malosti (v. 31)
Malost znázorňuje podobenství o hořčičném zrnku, které je “menší než všechna semena na zemi”. Také Boží království začíná v malém. To zmátlo nejen Jana Křtitele (Mt 11,3), ale i některé učedníky (J 6,60). Ani my nesejeme keř, pouze malé semínko, jímž nesmíme pohrdat (Oz 2,3; Za 4,10).25.2 Pohled z opačné strany (v. 32a)
Nad pokušením malosti lze zvítězit tak, že se díváme až na konečný výsledek a vše posuzujeme z tohoto zorného úhlu. Hořčice sice má nejmenší semínko, ale jako rostlina patří k největším, dokonce “přerůstá všechny byliny”. Všechna evangelia vlastně byla psána “od konce”, tj. z pohledu vzkříšení. I my žijeme v jistotě, že nám Otec dal království (L 12,32). Církev žije s pohledem upřeným vpřed.25.3 Důstojnost služby (v. 32b)
Boží království bylo teprve v začátcích a také dnes se nachází v ponížení. Jednou však v jeho stínu budou hnízdit nebeští ptáci. Myslí se zde na národy světa, které se podle předpovědí mají připojit k Božímu lidu (Da 4,18; Iz 2,2n) a najít u něho ochranu a pomoc. Pán i církev zvítězí pouze touto službou, která zachraňuje svět.25.4 Tajemné zjevení (v. 30,33n)
Ježíš volil formu podobenství, aby znázorňoval velké pravdy o Božím království, “tak jak mohli rozumět” (v. 33). Svou názorností a jednoduchostí svědčí tato podobenství o genialitě svého tvůrce. A přece pro mnohé zůstala čirou záhadou, takže v soukromí vysvětloval všechno svým učedníkům (v. 34). Pochopili je ti, kdo se Pánu v lásce oddali.25.5 Otázky
c) Úsvit panství (4,35-5,43)
26. ZKROCENÉ ŽIVLY (4,35-41)
26.1 Převaha zlých sil (v. 37-38a)
Nad Galilejským mořem se strhla vichřice. Vlny se valily na loď, až byla skoro plná (37). Máme před sebou obraz základního ohrožení člověka (Ž 69,2n). Člověk je ohrožená bytost a naneštěstí tyto bouře často přicházejí nečekaně. Kromě toho se nám zdá, že se Pán o nás nestará: “On však na zádi lodi na podušce spal.” (38a) Mnozí lidé cítili, že si s nimi příroda a dějiny pohrávají jako s loutkou (Iz 40,27; 49,14; Ž 22,2).26.2 Pán přírody (v. 38b-39)
Proti zuřícím živlům se Ježíš postavil jako Pán. Učedníci ho budí s výčitkou: “Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?” (38c) Probuzený Ježíš pohrozil větru a utišil moře (39). Přikazuje přírodě jako pán dorážejícímu psu (“dal mu náhubek”). Je pozoruhodné, že Ježíš zde jedná jako sám Otec, jenž vymezil živlům určité hranice (Ž 104,9; Jb 38,11). Představuje se zde jako ten, kdo vládne spolu s Otcem (Mk 16,19).26
.3 Vůdce víry (v. 40-41)Bouře zuřila a učedníci se báli. Proto je Pán přírody také Vůdcem k víře. “Proč jste tak ustrašení?”, ptá se učedníků (40). Ti totiž nevěřili, že se jim, když je s nimi Ježíš, nemůže nic stát. Zbabělost se řadí mezi hříchy nejhrubšího ražení (Zj 21,8). Proto nás Pán nabádá, abychom se nebáli (J 14,27), neboť nemáme ducha bázlivosti, ale Ducha synovství (Ř 8,15; 2 Tm 1,7).
26.4 Otázky
27. ODDÉMONIZOVÁNÍ SVĚTA (5,1-20)
27.1 Lidská troska (v. 1-5)
Příběh nám popisuje člověka v moci zlého ducha, duševně rozvráceného, kterého čeká pouze smrt. Předjímá ji tím, že bydlí v hrobkách. Tělesná stránka jeho osobnosti zde vyniká zbytečně, neboť i tu používá proti sobě - bez spravedlivé lásky vůči sobě samému (5). Kdo vidí naši bídu dnes, uvědomuje si tu “beznadějnou konstantu ve světě duchů”.27.2 Satanova úskočnost (v. 6-13)
Mezi Pánem a démonem došlo k velké
mu zápasu. Posedlý se před Ježíšem klaní, ale zároveň na něho začíná útočit a chce se ho zmocnit tím, že zná jeho jméno (7). Nakonec prozrazuje své a žádá, aby ho Ježíš poslal do stáda vepřů, které vzápětí utone v moři (v. 12n). Zdá se, že démon zvítězil, ale Ježíš je Boží Syn a před ním se skloní každé koleno.27.3 Mírná posedlost (v. 14-17)
Obyvatelé gerasenské krajiny trpí narozdíl od zmíněného člověka mírnou posedlostí. Projevuje se tak, že když přijdou k Ježíši a vidí uzdraveného, začnou se Pána bát a prosí ho, aby z těch končin odešel (17). Možná je pojala hrůza z Ježíšova božského zjevu. Někteří je podezřívají, že měli strach o svůj majetek. Ať tak či tak, Krista odmítají.27.4 Spasený člověk (v. 18-20)
Po prosbě Gerasanů Pán skutečně odchází (18). Neznamená to však, že kapituloval. Prohrává bitvu, ale vyhrává válku, neboť jim tam nechává zachráněného člověka. Ten sice Ježíše žádá, aby jej vzal s sebou (18), ale Ježíš ho posílá domů. Právě tam potřebovali jeho svědectví nejvíc (19). Příběh se odehrává na pohanském území, které má jednou patřit Pánu!27.5 Otázky
28. “ZLÉ JE UMÍRÁNÍ” (5,24b-34)
28.1 Tma bez výhledu (v. 14-26)
Nejhorší tma je tma bez naděje. V takové tmě žila tato žena. 12 let měla krvotok, a tak se její naděje na uzdravení rovnala nule. Kromě choroby jí způsobovali utrpení i lékaři, kteří ji obrali o veškerý majetek a přitom jí nepomohli, spíše ublížili. “Nejlepší z lékařů je určený pro peklo.” (Talmud)28.2 Chopení se záchranného lana (v. 27-29)
Ve své bezradnosti se žena odhodlala k velké víře. Nejprve slyšela dobrou zvěst o Ježíši. Potom uvěřila, že stačí se ho dotknout. Nakonec přišla zezadu, v čemž vidíme kombinaci pokory, hanby, lsti i magie. Ale nechyběla tam ani pravá víra, která byla odměněna uzdravením. Díky této odvaze a důvěře žena pochopila, co je to víra podle Boží vůle.
28.3 Dotek víry (v. 30-31)
Pán poznal, že z něho vyšla uzdravující moc, a hledá, kdo se ho dotkl. Učedníkům to připadalo absurdní, protože se na něho lidé tlačili a dotýkali se ho ze všech stran. Ježíš však zná rozdíl mezi tlakem masy a dotekem víry. “Mnozí tlačí Krista svátostmi a obřady, ale nedotknou se ho vírou.”28.4 Uzdravení a setkání (v. 32-34)
Žena byla uzdravena, ale Pán po ní chce veřejné vyznání, jež poslouží jako svědectví pro jiné a přinese radost tomu, kdo svědčí. Přitom jí říká, že ji uzdravila její víra, která v něm uviděla záchrance (34). Žena chtěla být jenom uzdravena, ale Ježíš s ní hovoří a dává jí pokoj, aby naznačil, že plné uzdravení člověk zakouší jen ve společenství s ním (34).28.5 Otázky
29. Smrt jako spánek (5,21-24a; 35-43)
29.1 o
bklíčení smrtí (v. 21-24a) Jairus je jedním z představených synagogy, ale jeho dvanáctiletá dcerka umírá. Proto přichází za Ježíšem a padá mu k nohám, čímž mu prokazuje téměř božskou čest. Prosí ho, aby s ním šel a položil na jeho dceru ruku. “Uprostřed života jsme obklíčeni smrtí.” Je to tak dobře. Žene nás to k Pánu života, jenž má věčný život.29.2 Zápor záporu (v. 35-36)
Vzápětí se odehrál příběh s ženou, v němž Jairus dostal dobrou lekci o víře, neboť mezitím jeho dcerka zemřela. Bůh nám často vezme všechny naděje, aby mu z toho vzešla sláva. Když o tom Ježíš uslyšel, říká Jairovi: “Neboj se, jen věř!” (36). Vyzývá ho, aby se vzbouřil proti smrti při pohledu na jeho moc, kterou Jairova víra pouze zprostředkovává.29.3 Lidská zkušenost (v. 37-40)
V domu smutku nevědí nic o Boží moci. Proto se Ježíšovu oznámení, že děvčátko nezemřelo, ale spí, vysmáli. Dá se to koneckonců pochopit. Obecně totiž platí, že smrt představuje tečku za životem. Pán z ní však udělal jenom čárku. A tak všechny vyhnal ven a vzal s sebou dovnitř pouze rodiče a nejbližší učedníky.29.4 Nalomení smrti (v. 41-43)
Pán uchopil dívku za ruku a pověděl: “Talitha kum.” (“Děvče, pravím ti, vstaň.”) Tato slova se uskutečnila. Holčička vstala a chodila. Ježíš se zde projevil jako Stvořitel, jenž “povolává v bytí to, co není” (Ř 4,17). Není to ještě úplné přemožení smrti, ale spatřujeme zde náznak toho, že jednou v Božím království bude definitivně poražena (1 K 15,26; Zj 21,4).29.5 Otázky
C. JEHO “LIDSTVÍ” (6,1 - 8,30)
a) Pastýř Izraele (6,1-56)
30.
Cizincem ve svém domově (6,1-6a)30.1 Domovská obec (v. 1-2a)
Pán přichází do Nazareta, své domovské obce. Nejedná se o soukromou návštěvu, jde tam se svými učedníky. Mohla v tom být němá výzva krajanům, aby se k nim přidali (“Já půjdu také” - Za 8,21). V sobotu začal vyučovat v synagoze. Nebyl profesionálním zákoníkem, ale svým učením vlastně posluchače vyzval, aby uznali jeho božské pověření.30.2 Maloměšťáčtí vševědové (v. 2b-3)
Ježíšovi rodáci nejp
rve žasnou, ale potom jim začne vadit, že je vlastně tesař, tedy pouhý řemeslník, který se neučil zákonu (J 7,15). Rovněž jeho čtyři bratři dokazují, že rodina nepatří k nejvznešenějším. A když jej označují jako “syna Mariina”, nikoliv “syna Josefova”, podezírají ho dokonce z nelegitimního původu. “Úzké ulice, úzká srdce.”30.3 Bariéra spočívá v blízkosti (v. 4)
Pán připomíná svým rodákům známé pořekadlo, že prorok není beze cti, leda ve svém domě. Chceme-li nějaký objekt dobře poznat, zpravidla se k němu snažíme co nejvíce přiblížit. Při posuzování obrazu nám však blízkost vadí. I Nazaretským se stalo překážkou to, že se s Ježíšem důvěrně znali. Nejprve ho nechápala jeho rodina, teď mu nerozumějí jeho rodáci. Tak tomu bývalo i v minulosti (Sk 7,25-28).
30.4 Svázané ruce (v. 5-6)
Za těchto okolností se Pán podivil jejich nevěře a neudělal žádný mocný čin. Neznamená to, že k tomu neměl dostatečně velkou moc, ale že mu něco bránilo. Zázraky, jež činil, měly povzbuzovat víru, ne však na úkor pokání. Proto při pokušení odmítl skočit z chrámu. Nicméně i v Nazaretě udělal výjimku: uzdravil několik nemocných, kteří byli utrpením zbaveni pýchy a přesvědčení o své vševědoucnosti.
30.5 Otázky
1. Proč jde Pán do Nazareta s učedníky?
2. Čeho chtěl svým učením dosáhnou
t?3. Co obyvatelé Nazareta vyvozovali ze skutečností, že je Ježíš tesařem, že jeho bratři žijí stále s nimi a že je Mariiným synem?
4. Co znamená pořekadlo, že prorok není beze cti, leda ve svém domě?
5. Co se Nazaretským stalo překážkou?
6. Proč se Pán divil jejich nevěře?
7. Proč některé přece jen uzdravil?
31. KRÁLOVŠTÍ VYSLANCI (6,6b-13)
31.1 Jejich plná moc (v. 7)
Řekli jsme si, že s Ježíšem chodili jeho učedníci. Nyní Pán naplňuje druhou část jejich povolání: posílá je. Nazaret ho odmítl, ale on si nadále činí nárok na celý Izrael, a proto vysílá svých Dvanáct do terénu. Rozesílá je po dvojicích, neboť Izraelci považovali za hodnověrné svědectví potvrzené alespoň dvěma svědky. Nevybavuje je vědomostmi, ale plnou mocí nad nečistými duchy.
31.2
Jejich nezajištěnost (v. 8-10)Poslání učedníků je velké, ale jejich postavení ubohé a nezajištěné. Nemají si s sebou brát ani ty nejpotřebnější věci, mají pouze důvěřovat, že se Bůh o ně postará. Nemají být nároční a stěhovat se do lepších obydlí (10) - má jim jít o Boží království, ne o pohodlí. Jedinou výjimku tvoří hůl a sandály, což souvisí s Ex 12,11.
31.3 Jejich naléhavost (v. 11)
Ježíšovi učedníci nemají zajištěn ani úspěch. Na některých místech je nepřijmou. V tom případě jim Pán přikazuje, aby setřásli prach ze svých nohou, tj. přerušili s nimi styky. Toto gesto má sloužit “na svědectví proti nim”, což lze chápat jako výzvu k pokání nebo jako svědectví na posledním soudu (sr. Sk 18,6; Mt 10,15). “V každém zplnomocněném zvěstování je obsažen i soud.”31.4 Jejich výsledky (v. 12-13)
Učedníci vyšli a volali k pokání. Podobně jako proroci, Jan Křtitel a Ježíš se nespokojili jen s nějakými citovými projevy svých posluchačů, ale vybízeli je, aby svou mysl a vůli cele podřídili Bohu. Kromě kázání vymítali zlé duchy, čímž nahrazovali satanovo panství Boží vládou. Mimo to potírali olejem nemocné a uzdravovali je (Jk 5,14). Nebyli řečníky, ale veliteli.
31.5 Otázky
1. Co vyplývá z faktu, že Ježíš vysílá svých Dvanáct, přestože v Nazaretu neuspěl?
2. Čím Pán vystrojil své učedníky?
3. Proč si s sebou neměli brát ani ty nejnutnější věci (Mt 10,10)?
4. Jakou výjimku jim Ježíš povolil a proč?
5. O čem by svědčilo to, kdyby přecházeli z jednoho domu do druhého?
6. Co měli dělat tam, kde by je nepřijali? Co to mělo znamenat?
7. O čem učedníci kázali a co dělali? O čem to vypovídalo?
32. TAKZVANÝ “KRÁL” (6,14-29) - I.
32.1 Ani ryba, ani rak (v. 17-20)
Herodes - lidově zvaný král - si vzal za ženu manželku svého bratra Filipa. Když se proti tomu ozval Jan Křtitel, Herodes ho dal uvěznit. Tím ho také částečně chránil před hněvem své ženy. Herodes pokládal Jana za spravedlivého a svatého muže, a proto se jeho výslechy změnily v duchovní rozhovory, které krále uváděly do rozpaků. Herodes nebyl vyloženě zlý, ale ani dobrý. Cesta do pekla je vydlážděna dobrými předsevzetími.
32.2 Zmije (v. 21-22a)
Herodes je váhavý v dobrém, Herodias zase rozhodná ve zlém. Kromě toho umí čekat na příhodný okamžik a využívat slabosti mužů. Při příležitosti Herodových narozenin posílá svou dceru tančit, aby v divácích probudila primitivní pudy. Dovedla i přinášet oběti. Už tenkrát tancovaly ženy nahé, obvykle prostitutky. A ona kvůli uskutečnění svých záměrů obětuje čest své dcery. Jistě na ni musela mít vliv a dokázala si získat její náklonnost.32.3 Důsledky (v. 22b-26)
Herodes slibuje dceři Herodiady všechno, “až do polovice království”. Po poradě s matkou dívka žádá o hlavu Jana Křtitele, a to hned. Král se zarmoutil, avšak nedokázal se vzepřít. Nemáme-li dost odvahy postavit se na správnou stranu, život nás vrhne tam, kde sami nechceme být. To je zákonitost. Herodes se z této prekérní situace mohl dostat, ale musel by říci, že Jan pro něho představuje víc než polovina království. A to by znamenalo rozvod.
32.4 Otázky
1. Co je na vztahu Heroda k Janu Křtiteli správné?2. V co se proměnily jeho výslechy Jana Křtitele?
3. K čemu neměl dost odvahy a proč?
4. Jaká byla ve srovnání s ním jeho žena?
5. Čím Heroda ovládala?
6. Jakou oběť byla ochotná přinést?
7. Čím se vyznačovaly vztahy mezi Herodiadou a její dcerou?
8. Co Herodes dívce slíbil?
9. Co jí musel dát?
10. V čem tkví tragédie těch, kdo váhají v dobrém?
11. Jak se mohl král dostat ven z pasti? Za jakou cenu?
33. TAKZVANÝ “KRÁL” (6,14-29) - II.
33.1 Historické záhady (v. 27-29)
Jan Křtitel byl popraven a jeho učedníkům nezbylo než přijít a uložit jeho tělo do hrobu. Nebylo mu dopřáno odejít z tohoto světa tak triumfálně jako Elijášovi. Bůh dovolil, aby slabošský král, úskočná zmije a prodejná holka utvářeli dějiny! Kam se poděla Boží spravedlnost? Není divu, že i Jan během svého pobytu ve vězení začal pochybovat, neboť si zaslíbeného krále představoval jako mstitele bezpráví, zatímco Ježíš uzdravoval nemocné a žádal Jana, aby se nad ním neurážel (Mt 11,1-6). Ne každá výhra je totiž výhrou. Někdy vítězství spočívá v tom, že zemřeme poslušně jako Karafiátův Brouček. Když Herodes soudil Ježíše, Pán mu na žádnou jeho otázku neodpověděl, a tak ho pro jeho váhavost odsoudil (L 23,9).33.2 Soud dějin (v. 14-16)
Po Janově smrti viděl lid v Ježíšovi Janovo ospravedlnění a jeho zmrtvýchvstalého dvojníka. Obecně panoval jiný názor než oficiální propaganda. Ježíše nepovažovali pouze za vzkříšeného Jana Křtitele, ale také za Elijáše nebo jiného proroka. Na základě toho i Herodes řekl: “To vstal Jan, kterého jsem dal stít.” Ježíš mu připadá jako “zavilý nepřítel, jenž ho zničí za jeho přečin, anebo kterého on musí zničit, bude-li to možné”. To není pokání, ale snaha umlčet zločin dalším zločinem. Nakonec Herodes Božím mlýnům stejně neunikl: Když se v Římě ucházel o královskou korunu, nejenže ji nezískal, ale místo toho jej i s jeho ženou poslali do vyhnanství, kde také zemřel.
33.3 Otázky
1. Bůh dovolil, aby Jana popravili - kde byla Boží spravedlnost?2. Jaká
je zde souvislost mezi Janem Křtitelem a Ježíšem Kristem?3. Proč Jana v žaláři přepadly pochybnosti?
4. Jak mu Pán na ně odpovídá?
5. Jak se Bůh dívá na naše utrpení?
6. Jak se zachoval Ježíš k Herodovi na soudu a proč?
7. Co myslel Herodes tím, že
Ježíše považoval za vzkříšeného Jana?8. Jak nakonec Herodes a jeho žena skončili?
9. Čemu se z tohoto textu můžeme naučit vzhledem ke svému vlastnímu utrpení?
34. PASTÝŘ IZRAELE (6,30-44)
34.1 Odpočinek na poušti (v. 30-32)
Darem pravého pastýře Izraele učedníkům je nejprve odpočinek na poušti. Vrátili se z misijního působení, udělali mnoho dobrého, nicméně tato práce je mohla pohltit. Proto Pán střídá práci a odpočinek podobně jako kdysi Hospodin (Gn 2,2). Zde v ústraní mají učedníci práce zanechat, aby se jim nestala bohem a aby první místo zaujímal velký Bůh.
34.2 Slitování na poušti (v. 33-34)
Odpočinek jim překazili lidé. Ježíš viděl jejich bídu a slitoval se nad nimi. Nerozzlobil se na ně, chápal jejich nouzi, uvědomil si, že jsou “jako ovce bez pastýře” (34). Měli krále i velekněze, ale chyběl jim pastýř, což vždycky znamenalo bídu (Nu 27,17; Ez 34,5). Jejich pastýřem se stal až Ježíš (J 10,1-16), jenž je začal učit “mnohým věcem”, tj. zjevovat jim pravdu.
34.3 Nástroje na poušti (v. 35-38)
Li
dé však potřebovali nejen učení, ale i chléb. Řešení učedníků je logické: “Propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu.” (36) Pán jim však říká: “Dejte vy jim jíst!” Stádo se o sebe neumí postarat, to je povinností pastýřů. Učedníci jsou však bezradní, neboť počítají pouze s vlastními možnostmi a bojí se věřit v Ježíšovu moc (37b).34.4 Nasycení v poušti (v. 39-44)
Pán nasycuje zástup na poušti tak, že rozmnožuje chleby a ryby, které mu učedníci dali. To nesmíme hned zduchovňovat. Šlo o fyzické nasycení, za něž se máme modlit (Mt 6,11, sr. Nu 11,6). Chléb patří do evangelia. Touto hostinou Ježíš umožňuje zástupu, aby měl podíl na jeho stolu i na Božím království. Nejsme sami, máme Pastýře!
34.5 Otázky
1. Co Bůh vyjádřil tím, že odpočinul od práce?
2. Nestala se ti práce bohem?
3. Proč se Ježíš nad těmito lidmi slitoval?
4. V čem se projevil jako jejich pastýř?
5. Jak chtěli učedníci splnit svou povinnost?
6. Co jim Pán říká o jejich zodpovědnosti?
7. S čím učedníci nepočít
ali?8. Děkoval jsi Pánu, že se stará i o náš žaludek?
9. On nás zve ke svému stolu - zasedl jsi za něj už i ty?
35. POMOCNÍK UBOŽÁK
ů (6,45-56)35.1 Návrat k Otci (v. 45-46)
Po nasycení zástupu Pán potřebuje načerpat novou sílu, kterou dostává na modlitbě. Má za sebou úspěch, ale ten je nebezpečný, poněvadž v nás vzbuzuje pocit vlastní důležitosti. Díky modlitbě se pro něho stal důležitý Otec. Ze srovnání údajů vyplývá, že na modlitbě strávil téměř celou noc. Když mu lidé znemožnili ztišení během dne, pěstoval společenství s Bohem v noci. V tom spočíval zdroj jeho moci.35.2 Božské defilé (v. 47-48)
Zatímco se Ježíš modlil, učedníci namáhavě veslovali, neboť vítr vál proti nim. “Spatřil je zmožené veslováním”, tak jako viděl Natanaelovu touhu (J 1,49) či Petrův neúspěch (L 5,5). Proto jim pomáhá tak, že kráčí po moři. Chce “jít dál kolem nich” (48b), tj. zjevit jim svou božskou slávu, která nás touží zachránit a s níž máme počítat, snažíme-li se uniknout záhubě.
35.3 Nechápavá církev (v. 49-52)
Pán chtěl učedníky potěšit, ale oni se polekali a mysleli si, že se k nim blíží přízrak. A tak je uklidňuje: “Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!” (50c) Církev klesá pod normál a Boží moc jí připadá nenormální. Učedníci totiž nepochopili Ježíšovu moc, když sytil zástup, neboť “jejich mysl nebyla vnímavá” (52), a tak mu neporozuměli ani nyní. Kdo se nenaučí sčítat, nebude umět dělit.
35.4 Omilostnění chudáci (v. 53-56)
Na druhém břehu Pán pomáhá nemocným, které tam lidé nanosili ze všech stran, když se o něm dozvěděli. Nic lidského nebylo Ježíšovi cizí, a tak se zajímá nejen o chorobu, ale i o hřích a neúspěch. Nečeká, až lidé přijdou za ním, sám obchází městečka a vesnice (56). Tam uzdravil všechny, kdo se ho dotkli. V tomto doteku se zračí jejich víra.35.5 Otázky
1. Dáš si záležet na modlitbě?
2. Jde ti v ní o velkého Boha, nebo o tvé osobní problémy?
3. Uvědomuješ si, že tě Pán ve tvé bídě svým milostivým okem sleduje?
4. Defiluje před tebou tvoje bída, anebo Ježíšova mo
c?5. Nezdá se ti, že je Boží moc nemožná a nenormální?
6. Spoléháš na ujištění o Ježíšově přítomnosti?
7. Pán navštěvuje i tebe - dotýkáš se ho vírou?
b) Vykladač Zákona (7,1-23)
36. KULTICKÁ INFEKCE (7,1-5)
36.1 Důraz na čistotu (v. 1-2)
V izraels
ké tradici hrála významnou úlohu otázka čistoty, která spočívala v tom, že se Izrael oddělil od pohanských národů. V období králů do Izraele pronikly různé pohanské praktiky, a proto se po babylónském zajetí od nich důsledně distancoval. To pokračovalo i za Makabejců, kdy Židé byli vystaveni pohanské helenizaci a kdy je před splynutím s pohany zachránila pouze přísná separace.36.2 Důraz na kult (v. 3-4)
Druhou složkou židovské tradice byl kultický důraz. Již sám Zákon vyjadřoval čistotu nejen ideologicky, ale i kulticky a farizeové se rozhodli, že tyto příkazy rozpracují do nejmenších podrobností. Lidu dokonce předepsali i ta nařízení, jež platila pro kněze. Proto se potom vyžadovalo časté umývání a oplachování rukou, nářadí atd., což nebyla záležitost hygieny, ale kultu. Kdo příkazy důsledně plnil, počítal si to za své zásluhy.
36.3 Důraz na radikalitu (v. 5)
Farizeové se jednak sami kulticky očišťovali, jednak se s radikální horlivostí starali o to, aby to dělali i ostatní. Proto Ježíšovi vytýkají, že si jeho učedníci obřadně neumývají před jídlem ruce. Tváří v tvář jejich zásadovosti vypadá Pán opravdu jako nějaký liberál. Ve skutečnosti však farizeové šli až za požadavky Zákona - ztotožnili své podání se samotným Písmem a kdo měl jiný názor, toho považovali za bludaře.
36.4 Otázky
1. Jak byl Izrael ohrožen pohanstvím v době králů (1 Kr 18,21)?
2. V čem viděl záchranu náboženského života (Neh 13,3)?
3. Co bylo nebezpečím v kultickém vyjádření čistoty?
4. V čem šli farizeové nad Písmo?
5. S čím ztotož
nili svou tradici?6. Proč jim Pán připadal jako volnomyšlenkář?
7. V čem musíme být zásadoví a v čem snášenliví?
8. V čem spočívá krize mnoha církevních konfesí? Kde hledat řešení?
37. BIBLICKÁ MRAVNOST (7,6-13)
37.1 Horlivá povrchnost (v. 6-7)
Pá
n se farizeům brání útokem. Označuje je za pokrytce, tj. herce, což vystihuje Izajášovo slovo: “Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne.” (29,13) Na Boží ctitele si jenom hrají, ve skutečnosti uctívají sebe. Jejich zbožnost je marná. Hospodin ji anuluje, neboť jej samého ignoruje. Farizeové učí naukám, jež neodpovídají Boží vůli - obsahují pouze lidské příkazy (7). Pán nechce, abychom ho imitovali, ale abychom jej následovali.37.2 Zrušení Písma (v. 8-9)
Židé chtěli svou tradicí vytvořit kolem Písma jakýsi “plot”, ale fakticky díky ní Písmo opustili, ba přímo zrušili: Plotem zamezili platnosti Zákona. “Jak dovedně rušíte Boží přikázání,” řekl jim Pán (9). Existuje jak hrubé porušení Zákona, tak také jeho elegantní zrušení právě pomocí toho, co mělo napomoci jeho platnosti. To si farizeové nepřáli, ale i proti jejich vůli k tomu došlo, když nedělali víc, než co od nich Hospodin žádal.
37.3 Urážka člověka (v. 10-13)
Ježíš ilustruje herectví farizeů na jednom z přikázání: “Cti svého otce i matku.” (Ex 20,12; Př 20,20) Tohoto závazku se mohl syn zprostit tím, že prohlásil zděděný majetek za dar Bohu. Tento majetek však patřil Bohu jen teoreticky, fakticky šlo vlastně o to, že rodiče neměli právo ho používat a žádat od syna podporu. Vypadalo to zbožně, ve skutečnosti však šlo o do nebe volající sobectví.
37.4 Otázky
1. Co znamená slovo “pokrytec”? Na co jím chtěl Pán ukázat?2. Proč je předstíraná zbožnost marná?
3. Jaký je rozdíl mezi napodobováním a následováním? Co děláš ty?
4. Čeho chtěli židé pomocí “plotu kolem Písma” dosáhnout? Co se jim ve skutečnosti podařilo?
5. Nedržíš se i ty nějakého učení, které ti brání proniknout k Boží vůli?
6. Zbožnost se měří podle postoje k lidem. Je tvůj vztah k partnerovi, dětem a přátelům předstíraný nebo upřímný?
38. PRAVDIVÝ ELEKTROKARDIOGRAM (7,14-23)
38.1 Vnější nečistota neznesvěcuje (v. 14-15)
Pán prohlašuje: “Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit.” Už mu nejde o umývání, ale o čistotu vůbec. Vnější nečistota existuje, ale netýká se našeho poměru k Bohu. Je pouze na povrchu a nezasahuje nitro člověka. Kultická čistota musí vést k očistě nitra, jinak nemá žádnou cenu. Nečistota nelpí na hmotě, ale na srdci.
38.2 Hmotu stvořil Hospodin (v. 18b-19)
Ježíš vysvětluje svůj výrok tak, že potrava a srdce nemají nic společného. Hospodin nám svěřil celý pozemský svět. Ten nám má sloužit a smíme jej v plné svobodě využívat. Tělo se od nečistoty pokrmů očišťuje v procesu trávení, a to tak, že zbytky potravy vylučuje ven. Pokládáme-li některá jídla za nečistá, neporozuměli jsme Kristu (1 Tm 4,3-5).
38.3 Soustředěnost na sebe je hřích (v. 20-23)
Ke skutečnému znečištění člověka dochází v jeho srdci, z něhož vycházejí zlé myšlenky a skutky. Pán přitom uvádí 6 hříchů - hříšných činů (smilstvo, loupež, vraždu, cizoložství, chamtivost a zlovolnost) a 6 hříchů - hříšných myšlenek (lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost). Sobecký člověk se musí změnit po stránce mravní, nikoli kultické.
38.4 Ani učedníci nechápou (v. 17-1
8b)Učedníci se ptají Ježíše na jeho záhadný výrok. Je dobře, že se ptají, ale Pán se přece jen diví, že mu neporozuměli: “Tak i vy jste nechápaví?” A podobná situace se zopakovala vícekrát (6,52; 7,18; 8,17n). Jejich slepota je příkladem té naší, která lpí na vnějších věcech a neproniká do srdce, kde je toho zapotřebí mnoho napravit.
38.5 Otázky
1. Zrušil Ježíš všechny obřady? Jakou jim připisuje cenu?2. Na co položil důraz?
3. Za co pokládal hmotu, tedy i jídlo?
4. Jaký máme názor na starozákonní předpisy o nečistých pokrmech?
5. V čem spočívá skutečné znečištění člověka?
6. Která z dvanácti uvedených neřestí se týká i tebe? S kterou z nich zápasíš?
7. Jsme-li také tak nechápaví jako učedníci, na co nám to poukazuje?
c) Světlo světa (7,24 - 8,30)
39. SPASITEL POHAN
ů (7,24-30)39.1 Pán má moc (v. 24-26)
Když Ježíše odmítli v Galileji, odchází do Týru a Sidonu, na pohanské území částečně obývané Židy (3,8). Zde potkává ženu, která díky svému původu, jazyku a náboženskému vyznání nepatří k izraelskému lidu. Je to pohanka, ale kupodivu tuší, že v tomto člověku, o němž slyšela, přichází pomoc pro její posedlou dceru. Bez Bible, bez církve a kultu vyřešila záhadu, která znalcům Písma zůstala utajená.39.2 Pán je pro každého (v. 27-28)
Ježíš na její prosbu odpovídá, že není správné vzít chléb dětem (Izraelcům) a hodit ho psům (tak Židé říkali pohanům). Tím nechtěl kenaanskou ženu ponížit, jen ji upozornil na skutečnost, že “spása je ze Židů” (J 4,22). Žena dává Pánu za pravdu (28, sr. Sk 10,13), ale vidí v něm toho, v němž se i psi stanou členy domácnosti Božího lidu.39.3 Pánu můžeme věřit (v. 29-30)
Tímto svým pohledem na věc žena Ježíše přemohla. Pán jí na její slova odpovídá: “Žes toto řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery.” (29) Jednalo se vlastně o zkoušku její víry. Ježíš s ní nešel, aby její dceru uzdravil, jen ji poslal domů. A žena ve víře jde a nachází své dítě zdravé. Takto věřil i Abraham (Žd 11,8), Naamán (2 Kr 5,10 a 14) a setník (L 7,6).
39.4 Otázky
1. Jaké náboženství vyznávala tato žena? Co jí tedy chybělo?2. Co u ní kupodivu nacházíme?
3. Z čeho je to vidět?
4. K jaké zásadě se Pán přiznal ohledně Židů?
5. Jak se máme dívat na jeho dělení lidí na děti a psy?
6. Jak zmíněná žena využila tohoto rozdělení? Koho v Ježíši Kristu uviděla?
7. Jak Pán odpovídá na její víru?
8. Jak zkouší její víru?
9. Dokážeš i ty jít ve víře, přestože nic nevidíš, anebo nejprve požaduješ zázraky a záruky?
40. NOVÉ STVOŘENÍ (7,31-37)
40.1 Člověk bez komunikace (v. 32-33)
Na pohanském území přivádějí k Pánu hluchoněmého člověka. Je obrazem pohanství, jež nezná Boží lásku a není za ni vděčný. Nicméně i zde se najdou lidé, kteří svého přítele s důvěrou přivádějí ke Kristu. Prosí jej, aby na něho položil ruku. Pán jejich prosbě vyhoví. Promlouvá k nemocnému řečí, jíž rozumí: vložil prsty do jeho uší a dotkl se slinou jeho jazyka.40.2 Pán hledá společenství (v. 34-35)
Ježíš potom vzhlédl k nebi, odkud mu přichází pomoc, a “povzdechl” (Ř 8,22n; 2 K 5,2), neboť trpí spolu s námi a své skutky si musel vybojovat v modlitebním zápase. Jeho slovo “Effatha” (“otevři se”) je rozkazem celé bytosti člověka, jemuž se nejen otevřel sluch a uvolnilo “pouto jazyka”, ale který se celý otevřel a stal se člověkem, jenž může slyšet Boží slovo a odpovídat na ně.40.3 Pán chce mít následovníky (v. 36-37)
Po uzdravení Ježíš přikazuje zúčastněným, aby o tom nikomu neříkali. S tím se setkáváme téměř při všech divech: Pán netoužil po obdivovatelích, ale po následovnících. Lidé ho ovšem vždycky neposlechli, protože čím víc jim to kladl na srdce, tím více o jeho zázracích mluvili (sr. 1,45). Nakonec správně vyznávali: “Dobře všecko učinil” (37). Připomíná nám to akt stvoření, kdy také “Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré” (Gn 1,31).40.4 Otázky
1. Koho představuje tento hluchoněmý člověk? Nepodobáš se mu?2. Co pěkného našel Pán v pohanském prostředí?
3. Jak se přizpůsobil nemocnému?
4. Proč Ježíš vzdychá?
5. Nejsi i ty nějakým způsobem uzavřený? Nemělo by i nad tebou zaznít “Effatha”?
6. Slyšíš Boha a chválíš ho?
7. Proč Pán zakazoval lidem mluvit o divech, které činil?
8. Co asi znamená to, že rozhlašují zprávu o uzdravení?
9. Za koho lidé pokládají Ježíše, když vyznávají: “Dobře všecko učinil”?
41. DÁRCE CHLEBA (8,1-10)
41.1 I chlebem (v. 1-3)
Zástup
lidí je nasycen slovem, ale nemá co jíst - podobně jako v 6,30-44. Pán to vidí a ví, že potřebují nejen slovo, ale i chléb. Zželelo se mu jich nejen proto že nemají pastýře, ale také kvůli jejich hladu. Ježíš hlásal Boží království, ale starý věk ještě neskončil. Člověk zůstal člověkem v celé své tělesnosti a potřebuje také jídlo. Aby pochopil evangelium, musí mít “nohy v teple a plné břicho”.41.2 Otazník nad mocí (v. 4-5)
S Ježíšovou iniciativou kontrastuje pochybnost učedníků. Má 4 znaky: a) Klade otazník nad Kristovou mocí, čímž Pána ponižuje (“Odkud by kdo mohl...?”). b) Přeceňuje a zveličuje okolnosti (vidí jenom poušť a tisíce lidí). c) Počítá se svými skromnými zdroji (učedníci mají 7 chlebů a několik rybiček). d) Opakuje se. Přestože se učedníci zcela nedávno octli v podobné situaci, vůbec tuto lekci víry nepochopili (6,52).
41.3 Každá moc (v. 6-9)
Pán se k nedůvěře staví tak, že ji mlčky přehlíží, a děkuje Bohu, vzdává díky za chléb i za ryby. V tomto aktu byla moc, která rozmnožila skromnou zásobu jídla. Ježíš se představuje jako Pán světa, jenž vládne zemským zákonitostem. On je neruší, ale řídí je. Jeho moc spatřujeme v tom, že se všichni nasytili a ještě zbylo. Svědčí o ní i fakt, že ani tak velký počet strávníků (4 000) mu nevadil.41.4 Otázky
1. Proč bylo Ježíši líto zástupu v 6,34 a proč v 8,2?2. Jak můžeme doplnit výrok: “Ne jenom chlebem bude člověk živ,...”?
3. Jak nevěra učedníků ponižuje Pána?
4. Jak zveličuje okolnosti?
5. S jakými možnostmi počítá?
6. Čemu se nenaučila z nedávn
é zkušenosti?7. Jakým jsi žákem ve škole víry?
8. Jak se Ježíš staví k nedůvěře učedníků?
9. S kým hovoří?
10. Co znamenalo jeho díkůvzdání?
11. Jak se Pán projevil vzhledem k přírodním zákonům?
42. TOTO POKOLENÍ (8,11-21)
42.1 Znamení z nebe (v. 11-13)
Farizeové od Ježíše žádají znamení z nebe, tj. aby se zázrakem legitimoval jako Bohem zplnomocněný posel (Mt 12,38; L 11,16-29; J 6,30). Pán to slavnostním způsobem odmítá (Amen). Ne proto, že by onu “legitimaci” neměl, nýbrž proto, že toto pokolení (tj. nevěrní synové 8,38; Dt 32,5 a 20) na to nemá orgán. Nepotřebují důkaz, ale pokání. Jinak by totiž požadované znamení viděli v samotném Ježíši.42.2 Kvas farizeů (v. 14-15)
Na loďce Pán varuje učedníky před kvasem farizeů a kvasem Herodovým. Kvas v tomto případě označuje smýšlení a praxi některé skupiny skupin lidí (učení Mt 16,12). Jsou tu farizeové, kteří dělají více než požaduje Zákon, a Herodes, jenž dělá méně. Jedni mají náboženství, druzí politiku. Různým způsobem, a přece svorně Ježíše odmítají, neboť je ohrožuje svou odevzdaností Hospodinu.
42.3 Chléb života (v. 16-21)
Pán mluví o kvasu či učení farizeů, kdežto učedníci debatují o tom, že nemají chléb. Jsou tak zaujati vlastními starostmi, že nedávají pozor na to, co jim Ježíš říká. Ze zázraku nasycení 5 000 a 4 000 lidí se vůbec nepoučili, že když mají Krista, mají chléb života. Jejich jedinou starostí by teď mělo být, aby se nenechali nakazit předstíranou zbožností farizeů ani Herodovou zlomyslností.
42.4 Otázky
1. Čím byli Židé známí (Ř 1,22)?2. Proč od Ježíše žádají znamení?
3. Proč jim ho Pán nedal?
4. Na co Ježíš myslel, když mluvil o kvasu?
5. V čem se farizeové a Herodes shodovali a v čem se lišili?
6. Čím se učedníci trápí, když Pán mluví o falešném učení?
7. Proč jsou tak u
staraní? Co nepochopili?8. Co mají, když jsou s Ježíšem?
9. Co má být jejich jedinou starostí?
10. V čem se podobají farizeům (v. 18, sr. 4,12)?
43. SVĚTLO OTVÍRÁ OČI (8,22-26)
43.1 Slepý na cestě (v. 22-23)
Slepého člověka vedou k Pánu. Tento ubožák sice může chodit, ale nezná směr. I hluchoněmý byl v nouzi, ale zde je člověk, jenž slyší i mluví, ale nevidí. Štěstí, že také tento slepec měl přátele, kteří ho přivedli k Ježíši Kristu. Dokonce sám Pán ho uchopil za ruku, vyvedl ven z městečka a oslovil ho způsobem, jemuž dotyčný rozuměl: Potřel mu slinou oči a položil na ně ruce, aby mu neviditelné věci zprostředkoval hmatatelným způsobem.
43.2 Uzdravování s utrpením (v. 24)
Pán slepého uzdravuje, ale ten nejprve vidí lidi pouze jako stromy, tedy ne
jasně. Jedná se snad z Ježíšovy strany o blamáž? Ne, projevuje se zde jeho pokora. Tato skutečnost ukazuje, že ani on nemohl sypat zázraky z rukávu. “Nedělá divy jako nějaký kouzelník. Již v tom se zrcadlí jeho utrpení.” Dále to svědčí o existenci tak zanedbaných a obtížných případů, u nichž se uzdravení muselo opakovat (sr. 5,8).43.3 A přece vítěz (v. 25-26)
Pán slepci “znovu položil ruce na oči” (25). Věrný lékař nenechal dílo nedokončené. On naši víru nejen vzbuzuje, ale také vede do vítězného konce (Žd 12,1n). Nic nenechá nedokončené, neboť je alfa i omega (Zj 21,6; 22,13). A tak slepý nejprve jen “pozvedl oči” (24), později však prohlédl a “viděl všecko zcela zřetelně” (25). Ani on neměl o tomto zázraku nikomu vyprávět, aby nevznikalo nedorozumění.
43.4 Otázky
1. Proč byl slepec na tom zle?2. Jak se k němu zachovali jeho přátelé?
3. Jakou službu mu prokázal Ježíš?
4. Proč mu nic neříkal?
5. Co místo toho dělal a proč?
6. Co se stalo po prvním pokusu o uzdravení?
7. Co z toho vyplývá?
8. Co Pán
udělal potom?9. Co znamená, že Ježíš je alfa a omega?
10. Jaký byl výsledek opakovaného uzdravení?
11. Proč se tu nic neříká o slepcově víře?
44. JEŽÍŠ KRÁL (8,27-30)
44.1 Cesarea Filipova (v. 27a)
Pán odchází do nejsevernější části Galileje. Zde v okolí Cesareje Filipovy hledá klid, potřebný pro výchovu svých učedníků. Město se původně jmenovalo Paneas, ale Filip je zasvětil císaři Tiberiovi a přejmenoval na Cesareu. V této oblasti, která se rozkládala na hranicích zaslíbené země, se razilo heslo “Císař je pán!” Jistě hlavně proto zde mělo zaznít vyznání “Ježíš je Mesiáš”.
44.2 Mínění lidí (v. 27b-28)
Pán se učedníků ptá, za koho jej lidé pokládají. Slyší, že o něm mají vysoké mínění a označují ho nejvýznačnějšími jmény izraelské historie. Větší pocty snad ani neexistují, nicméně ani jeden z uvedených titulů není přiměřený. Všechny totiž připisují Kristu pouze přípravnou úlohu a upírají mu jeho definitivní poslání. Definují Ježíše pomocí jiných osobností, takže zaujímá nižší posta
vení než ony.44.3 Petrovo vyznání (v. 29)
I náboženský génius zůstává jen na lidské rovině, ale učedníci se díky Petrovi dostávají na božskou rovinu: “Ty jsi Mesiáš.” Řecký výraz Christos znamená Pomazaný, neboli Král. Petrova víra má ještě nedostatky, ale poprvé se odvažuje vidět v tomto poníženém člověku zaslíbeného vládce Božího království. Pod chudým šatem spatřil Petr Božího Syna, Pána nebe i země. Nedal se v tomto přesvědčení zviklat jeho nízkým původem.
44.4 Zákaz mluvit (v. 30)
Podobně jako na jiných místech, i zde Ježíš učedníkům přikazuje, aby o jeho mesiášství nikomu neříkali. Nešlo o odmítnutí Petrova vyznání, pouze o ochranu před jeho zneužitím. Vždyť císař se pokládal za boha a žárlivě sledoval všechno, co by mohlo tento “fakt” zpochybnit. Kdyby učedníci propagovali myšlenku Ježíšova božství, došlo by k jeho ukřižování pravděpodobně o něco dříve. Učedníkům se tato skutečnost měla stát záležitostí víry, ne nějaké formulky.44.5 Otázky
1. Co chtěl Pán dělat v okolí Cesareje Filip
ovy?2. Jaká ideologie vládla v této oblasti?
3. Na co se zde Ježíš svých učedníků ptá?
4. Za koho jej pokládají lidé?
5. Na jaké úrovni zůstávají?
6. Na jakou úroveň vystupuje Petr?
7. Co vyznává a co to znamená?
8. Koho v Ježíši Kristu poznal a na
d jakým pokušením zvítězil?9. Proč měli učedníci před politickými představiteli o Ježíšově mesiášství mlčet?