(8,31-16,20)

Synovskou poslušnost vyjádřil Pán nejvýstižněji slovíčkem “musí”. Ačkoli je králem, on neráčí - on musí. Ježíš dokonce zaměňuje titul Mesiáš za Syna člověka, který v této druhé polovině evangelia označuje obyčejného, ba trpícího člověka. Pán musí trpět, zemřít a potom vstát. Bůh má svůj plán záchrany, jenž vyžaduje oběť za druhé, a proto se mu Syn dobrovolně podřizuje. To souhlasí s údělem Hospodinova služebníka z Iz 53.

Tento program služby Petr nechápe. Vezme Ježíše stranou a chce “ochraňovat slabého a opravovat pomýleného”. Přímo ho kárá (podobný přísný postoj zaujímal Pán k démonům - 1,25; 3,12). Z titulu vyzvědače chce Ježíši rozkazovat, aby se nezříkal práv, která mu patří. I Jób se kdysi bouřil proti tomu, aby spravedlivý musel trpět, a v Ž 37 čteme, že bezbožní budou zničeni, kdežto spravedliví obdrží zemi. Nelze se divit, že takto smýšlí i Petr.

3. Co tím vyjádřil?

4. K čemu se dobrovolně rozhodl?

7. Na která místa v Písmu zapomněl?

10. Jak Petra označuje?

11. V čem se stal Petr pro Ježíše pokušením?

13. Co je vítězstvím?

Duši, svůj vlastní život, si člověk chce zachránit tím, že zdůrazňuje sebe. Jenže “kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde”. Strom je upevněný v půdě svými kořeny. Kdybychom ho odtamtud vytáhli, měl by svobodu, ale zanedlouho by uschl. Platí však i opak: “Kdo přijde o život, zachrání jej.” Pšeničné zrnko zemře, avšak přinese užitek (J 12,24). Tato biologická smrt přináší život.

Člověk pokládá život za největší hodnotu vůbec. Když mu hrozí smrt, všechno ztrácí na ceně (36). Zmařený život nelze ničím vyvážit (37). Jestliže se za Ježíše spolu s tímto zpronevěřilým a hříšným pokolením stydíme, pravý život nám uniká. Syn člověka, budoucí soudce, nás totiž na posledním soudu odsoudí (38).

2. Míváš občas půst, aby sis upevnil svou vůli?

5. Člověk touží po svobodě a autonomii. Už jsi zjistil, že tím ztrácíš svůj život?

6. Stydíš se i ty za oběť Pána Ježíše Krista?

7. Věříš, že mu patří budoucnost?

Ježíš se na vysoké hoře za přítomnosti svých tří nejbližších učedníků “proměnil” (Ex 34,29). V té chvíli se odhalilo jeho božství. Znázornila to zářivá bělost jeho roucha, což je znak všech nebeských bytostí, dokonce i Hospodina (Da 7,9; Zj 1,13-14). Objevuje se zde i Elijáš s Mojžíšem - jeden jako posel, druhý coby předobraz Mesiáše. Někteří je považují za “svědky povýšení”, poněvadž oba odešli ze světa zvláštním způsobem.

Učedníci se stali svědky zjevení Ježíšovy slávy, ale neměli zcela jasno v otázce vzkříšení (10). Nerozuměli zejména utrpení Mesiáše. Vždyť má přijít Elijáš a všechno napravit! K čemu nějaké utrpení? (11) Pán však ukazuje na jiných místech v Písmu, že Syn člověka musí trpět. Říká také, že Elijáš už přišel, přičemž má na mysli Jana Křtitele. Tohoto svědka pravdy již odstranili a tím naznačili i Kristovo utrpení.

2. Uvědomuješ si, že náš život vypadá podle toho, jak vidíme Krista?

4. Petr stavěl na jednu rovinu Elijáše, Mojžíše i Ježíše. Jaký názor má Otec?

5. Proč Bůh pokládá Ježíše za milovaného Syna?

6. V čem ho mají učedníci poslouchat a následovat?

Z vrcholu slávy sestupuje Pán do údolí, kde nachází mnoho bídy. Nejprve je zde chlapec posedlý zlým duchem. Učedníci se octli v nouzi: otec je požádal, aby mu syna uzdravili, ale oni toho nebyli schopni, přestože předtím od Ježíše dostali moc (6,7 a 13). Ubozí jsou i zákoníci, kteří měli z neúspěchu učedníků radost. Také zástup je vrtkavý a spíše překvapený než přesvědčený. Proto Pán o všech říká: “Pokolení nevěřící...” (19, sr. Dt 32,5; Iz 65,2).

Syn je nemocný, ale Pán se ujímá zdravého otce, neboť právě on má problém. Věří v Ježíšovo milosrdenství, ale ne v jeho moc (“... můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám.” - 22b), u malomocného v 1,40 je tomu právě naopak. Pán svou odpovědí (“Všechno je možné tomu, kdo věří.” - 23) ukazuje, že chyba není v jeho moci, ale v otcově nedůvěře. To otec uznal a volá: “Věřím, pomoz mé nedověře.” (24) Věří už v Ježíšovu moc, a tak jí uvolňuje ruce, aby mohlo dojít k uzdravení syna (26).

2. Jak označil všechny lidi?

3. Proč se Ježíš neujímá syna, ale otce?

4. Co otci scházelo a kde viděl chybu?

6. Říkáš Kristu “můžeš” nebo “můžeš-li”?

7. Věříš v Ježíšovu štědrost, nebo i v jeho bohatství?

8. Co učedníci po svém neúspěchu udělali?

10. “Víra ve víru” - V čem je síla: v elektrickém proudu nebo v pojistce, která ho pouze zprostředkuje?

Pán nyní prochází Galileou, ale utajeně, na zapřenou. Přitom prohlašuje, že Syn člověka bude zabit (31). Opakuje to už podruhé (8,31), aby bylo jasné, že od svého úmyslu neustoupil. Je králem, ale bere hříchy svých poddaných na sebe. Učedníci tomu ani tentokrát nerozumějí, ale bojí se ho zeptat (32). Kdo se moc ptá, moc se dozví, a oni nechtějí vědět o utrpení, neboť tuší, že se to vše bude nějak dotýkat také jich.

Jan přichází s problémem pravověrnosti. Učedníci bránili vyhánět démony jistému člověku, který nechodil s nimi (38). Pán ve své odpovědi ukazuje, že dotyčný sice nedospěl k cíli cesty, neboť se k nim nepřipojil, avšak jde správným směrem. Důvěřuje Ježíši a je na cestě k víře. Pán v dnešních bezbožnících vidí věřící. Kdo dnes není proti křesťanům, bude zítra s nimi (40). Zde již radikalizmus škodil.

2. Proč se ho učedníci bojí na to zeptat?

3. Učedníci se vyznali v otázce, kdo je větší - v čem jsi odborníkem ty?

4. Neurazil ses, když jsi nezískal vyšší úřad či nedosáhl lepšího postavení?

5. Vyžaduješ, aby tě druzí obskakovali, nebo sám rád obsloužíš svou ženu, děti a přátele?

6. Toužíš po velikosti nebo po věrnosti?

8. V čem byl na správné cestě?

Ohled na druhého je Boží měřítko, přičemž jde o ohled na bezvýznamné lidi, ať už máme na mysli učedníky (“Kristův lid”), děti (“tito nepatrní, kteří věří ve mne”) či okrajové následovníky (jako onen exorcista z 9,38). Bůh odměňuje i tu nejmenší službu (číši vody) nepatrným lidem, ale potrestá nás, jestliže je svedeme k hříchu. Musíme si dát pozor, aby malé děti nezakoply o to, co my překročíme. Jejich pád je naší velkou vinou (42).

Bezohlednost rozbíjí společenství, obětavost ho spojuje. “Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji” (50b). Naše chování má být příjemné, ochucené solí (Ko 4,6). A kde ji vzít? “Každý bude solen ohněm” (49). Sůl se používá při obětech a stejným způsobem ji také lze získat - tím, že se člověk obětuje. Tam, kde schází obětavost, ztratila sůl svou slanost (50a). Zde je třeba znovu položit svůj život na oltář. To je také cesta k bratrskému společenství.

2. Na jaké lidi nás Bůh učí brát ohled?

3. Co Bůh dělá, když někomu prokážeme nějakou službu, byť zcela nepatrnou?

4. Co Pán považuje za velký hřích?

6. Jak se máme vypořádat se svým vlastním hříchem?

7. Proč se uvedené příkazy nemají chápat doslovně? Jaký je jejich smysl?

8. Čemu se má touto újmou předejít?

9. Co spojuje společenství?

Ježíš nepopírá to, co dovolil Mojžíš, upozorňuje však, že toto ustanovení napsal “pro tvrdost vašeho srdce,” tj. aby zabránil svévolnému jednání mužů. Je to správné, nicméně historicky podmíněné vyjádření faktu, že “Bůh učinil člověka jako muže a ženu” (6b), bytosti se stejnými právy, avšak rozdílnými úlohami. Žena se má podřizovat svému manželovi, ale muž si nesmí ze své manželky udělat věc - má ji milovat golgotskou láskou (Ef 5,25).

Pán Ježíš pak v soukromí učedníkům říká, že kdo propustí svou manželku a ožení se s jinou ženou, cizoloží. Svou nevykoupenou povahu můžeme zakrývat tím, že se budeme odvolávat na Mojžíše. Stejná zásada ovšem platí i pro ženu (12). Herodias poslala rozlukový lístek Filipovi a vdala se za Heroda. Jan to však označuje za protizákonné. Zejména žena se nesmí dopustit smilstva s jiným mužem (Mt 5,32; 19,9), neboť to je důvodem k rozvodu.

1. O kterou část ustanovení z Dt 24,1-4 se farizeové opírali a co vynechali?

4. Jak se dívá Pán na to, co Mojžíš dovolil? Čemu chtěl Mojžíš zamezit?

5. Jaký byl původní Boží záměr?

7. Na co se před svatbou musíme ptát?

8. Čeho se po sňatku nesmíme dopustit?

10. Co uznává jako důvod k rozvodu?

Rodiče přinášeli své děti k Pánu. Cítili, že zvládnout tak komplikovanou záležitost, jakou je výchova, se jim podaří jedině díky Ježíšovu požehnání. Učedníci se však staví proti jejich počínání. Možná z toho důvodu, že děti “tomu ještě nerozumějí” nebo že jim na společenském žebříčku přisuzovali jednu z posledních příček, vedle chudáků a ztroskotanců.

Ježíš zjistil, že ho učedníci nepochopili, a nesl jejich jednání nemile. Říká jim: “Nechte děti přicházet ke mně.” (14b) Neviděl v dětech pouze nevyhnutelné zlo, ale lidské bytosti, které si zaslouží pozornost - tím větší, čím jsou menší. Nesmíme jim bránit v tom, aby jim Pán žehnal. Neznamená to přinést je ke křtu, ale uvědomit si, že kromě jídla a ošacení potřebují také Ježíše Krista, jemuž záhy dobře rozumějí.

Pán měl pozitivní vztah k dětem i proto, že u nich spatřoval něco jedinečného, bez čeho se do Božího království nedostaneme. Děti přišly na svět tak, že byly zplozeny a narozeny bez vlastního přičinění, a i potom zůstávají zcela odkázány na své rodiče. Totéž platí o Božím království. Nevstupujeme do něho za svoji dobrotu, ale díky Boží milosti, které se držíme a s níž počítáme.

Ježíš bral děti na ruce a tak je pozdvihl z jejich bezvýznamnosti na úroveň dospělých lidí. Dokonce je objímal, čímž udělal víc, než oč jej rodiče žádali. Potom na ně vkládal ruce a žehnal jim. Vzkládáním rukou jim zprostředkoval požehnání, které v Písmu obvykle souvisí s růstem a rozmnožením (Gn 22,17; Dt 7,13), ale i se začleněním do Božího lidu (Gn 12,2; Ga 3,14).

1. Proč rodiče přinášeli své děti k Pánu?

2. Proč jim v tom učedníci bránili?

3. V čem učedníci nechápali Ježíše?

4. Proč neměli dětem bránit, aby přicházely ke Kristu?

5. Dá se z uvedeného textu odvodit křest dětí?

6. Lze říci, že děti nemohou chápat duchovní věci?

7. Co to znamená stát se dětmi?

8. Proč nás Bůh přijímá do svého království?

9. Jaký přínos plynul z Ježíšova požehnání dětem v jejich tělesné a duchovní oblasti?

Bohatý mládenec je zaníceným idealistou. Vidíme to z toho, že a) přiběhl ke Kristu, neboť přistupoval k životu aktivně a o něco mu šlo, b) padl Ježíšovi k nohám, protože měl před ním téměř posvátnou úctu, c) oslovuje ho “Mistře dobrý”, jelikož si o něm myslel, že je nejmoudřejším a nejlepším člověkem vůbec, d) touží po věčném životě, poněvadž mu časný nestačí, e) chce jej zdědit, neboť tuší, že si ho nemůže koupit a f) touží také něco dělat, protože zná i svoji povinnost.

Zbožný mladík potřebuje nejdříve lekci v tom směru, že “nikdo není dobrý, jedině Bůh”. Ježíš nedovolil, aby ho nazýval “dobrý”. Tím by si tento člověk zastínil Hospodina, k němuž ho Pán chtěl vést. Tento Bůh vydal naprosto konkrétní přikázání, přičemž Ježíš cituje druhou desku Desatera a nakonec povinnost ctít rodiče (19). “Mistře, to všecko jsem dodržoval od svého mládí,” říká mladý muž a před Pánem jistě nelže.

Ježíš na něho pohleděl s láskou, poněvadž toho byl hoden. Nezamlčel mu však jeho nedostatky: “Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým...” Pán je dobrý lékař, jenž ránu nehladí, ale klade na ni svůj prst. Pozemské poklady se získávají hromaděním, poklady v nebi dáváním. Toho mládenec nebyl schopen, neboť měl mnoho majetku a lpěl na něm. Proto odešel smutný. Byl zbožný, ale nechtěl se vzdát svého Já.

2. Čím se liší od jiných mladých lidí?

3. Čím se liší od “světáků”?

4. Proč se Pán ohradil proti označení “dobrý”?

5. Na která přikázání tohoto mladíka odkazuje?

6. Co k nim přidává a proč?

7. Lze plnit tolik přikázání?

8. Proč si Ježíš mladého muže zamiloval?

9. V čem spatřoval jeho modlářství?

10. Co s tím měl mladík udělat?

11. Proč odchází od Pána smutný?

12. Jsou peníze hříšné?

Bohatí byli tehdy považováni za šťastné lidi, ale Ježíš upozorňuje, že právě oni nesnadno vcházejí do Božího království (23). Učedníky jeho slova zarazila (24a), neboť v bohatství spatřovali odměnu za zbožnost (Jb 1,10; 42,10; Ž 37,25). Přehlédli, že u proroků znamená “bohatý” totéž co “bezbožný” (Am 8,4-8; Iz 5,8). K znázornění této obtížnosti používá Pán příkladu velblouda coby největšího zvířete a ucha jehly jakožto nejmenšího otvoru. Bohatý člověk má přístup do Božího království prakticky uzavřený. Příliš ztloustl, takže se “uchem jehly” neprotáhne. U lidí je to nemožné, poněvadž ti pokládají bohatého za zbožného. Bůh však spasí chudé, kteří nemají nic, a majetné, jež osvobodí od mamonu.

V kontrastu s bohatým mládencem Petr vyznává: “Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou.” (28) Chce vědět, co je čeká, poněvadž nedostatek naděje oslabuje víru. Ježíš odpovídá v tom smyslu, že učedník se vzdává rodinných svazků i hmotných hodnot (29). Člověk může být fascinován bohatstvím, ale i učednictvím. Za odměnu dostane již zde na zemi stokrát více (30a). To dokazují sbory rané církve, kde měli řadu bratrů a sester (Ř 16,13; Fm 10) i hmotné zabezpečení (Sk 4,34n). Kromě toho čeká Kristovy učedníky v budoucnosti věčný život (30c) jako nezasloužená milost. Je pravda, že v tomto věku musí počítat s pronásledováním a utrpením.

1. Proč učedníky zarazila Ježíšova slova o tom, že bohatý člověk nesnadno vejde do Božího království?

3. Jakého obrazu používá Pán k znázornění této obtížnosti?

4. Co jím o bohatém člověku vypovídá?

6. Co chce Petr vědět, když poukazuje na skutečnost, že on i ostatní učedníci všechno opustili?

7. Co Ježíš slibuje svým učedníkům zde na zemi?

9. Co je čeká v budoucím věku?

Ježíš odchází do Jeruzaléma a kráčí iniciativně vpředu. Ostatní se bojí a on jim jejich obavy nijak nevymlouvá ani je neutěšuje. Již potřetí jim Pán otevřeně předpovídá svou smrt. Nezapomene ovšem jako jindy dodat, že třetího dne vstane z mrtvých. Jeho svědectví je vyvážené, zatímco učedníci by si nejraději vybrali pouze tu lepší polovinu - jako při Ježíšově proměnění (9,5).

Synové Zebedeovi takticky žádají, aby jim Pán slíbil něco, o čem ani neví. Jde o jejich spoluvládu s Ježíšem. Pán se od nich neodvrací, jenom poznamenává, že nevědí, o co vlastně žádají (38). Pro něho totiž královský post neznamená slávu, ale utrpení a smrt (kalich a křest - Iz 51,17; L 12,50). Také učedníci budou trpět, ale slávu jim dá pouze Otec jako zaslouženou odměnu (40).

Zbývajících deset učedníků se na Jakuba a Jana rozhněvalo (41), protože i oni chtějí zaujmout čestná místa. Ježíš jim vysvětluje, že touha po slávě je opodstatněná pouze u světských panovníků (42). V církvi platí zákon služby. Prvním je ten, kdo druhým slouží, ba je jejich otrokem - bez nároku a práva. Všechno velké žije z oběti. Jestliže sloužíme, vítězíme, pokud vládneme, prohráváme.

Syn člověka měl jakožto představitel Božího království právo vládnout, ale on se ho zřekl a přišel sloužit (45a). Žádá po druhých, aby sloužili, poněvadž i on sloužil. Sám šel tak daleko, že “dal svůj život jako výkupné za mnohé” (45b). Výkupné představovalo sumu za zadluženého otroka, zajatce či rukojmí. Jelikož jsme jimi i my, platil za nás Ježíš životem, aby nás osvobodil.

1. Proč jde Pán do Jeruzaléma před ostatními?

2. Proč se učedníci bojí?

3. Proč je Pán neutěšuje, ale potřetí jim říká o svém utrpení?

4. Jak s tím kontrastuje žádost dvou učedníků? Co chtějí?

5. Jak to, že podle Ježíšových slov nevědí, oč žádají?

6. Proč jejich prosbě může vyhovět pouze Otec?

7. Za čím se ženou světští vládcové?

9. Kdo je nám zde příkladem a v čem?

10. Pokusil ses Pána napodobovat, nebo spíše toužíš po stejných věcech jako Jakub s Janem?

1. Čím Bartimaios vyvážil svou slepotu?

2. Co si uvědomil, když zaslechl, že se kolem ubírá Ježíš?

3. Jak Ježíše nazývá a koho v něm vidí?

4. Co potom slepec dělá?

5. Jak to, že ho teď zástup povzbuzuje?

6. Proč se Pán Bartimaia ptá, co chce?

8. Pán mu místo otevření očí dává příkaz. Jaký? Co tím vyjadřuje?

9. Co Ježíš prohlašuje za prostředek jeho záchrany?

10. Co uzdravený slepec dělá potom a jak se Pánu odvděčuje? Proč?

Pán se rozhodl vjet do Jeruzaléma na zvířeti zvěstujícím pokoj. Má to být oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl (2). Taková zvířata byla určena pro panovníky i pro budoucího izraelského krále: “Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a spásu nesoucí, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.” (Za 9,9b) Ježíšovým příjezdem na Olivovou horu se plní dávné zaslíbení v Za 14,4.

Ježíš je chudý král, ale přece jen král. Vyslaní učedníci mají majiteli oslátka sdělit: “Pán je potřebuje”, tj. má právo rekvizice. Drží se však i zákona: “... a hned je sem zas vrátí” (3b), neboť jde o Boží zákon. Jak Ježíš řekl, tak se i stalo. Když byl ochotný poslouchat Otce a vzít na sebe hříchy světa, Boží prozřetelnost bděla nad jeho cestou do všech detailů.

Učedníci přehodili přes oslátko pláště podobně, jako je kdysi lidé rozprostírali pod nohy krále Jehúa (2 Kr 9,13). Jenže Jehú byl spravedlivý mstitel. Učedníci jistě mysleli na tuto pomstu. Také zástup vystlal ratolestmi cestu pro triumfátora. Podle předpovědí rabínů měl Mesiáš přijet na oslu, pokud Izrael bude neposlušný. Ježíš tedy chtěl tímto způsobem vyzvat svůj lid k pokání, zatímco národ touží po pomstě. To bylo “ukřižování před ukřižováním”.

Pán vstoupil do Jeruzaléma a do chrámu, ale toto město mu zůstalo cizí. Stalo se vlastně baštou těch, kdo jej chtěli zlikvidovat. Po všem se rozhlédl jako majitel, nicméně nocovat jde do Betanie. V Betlémě, ale ani v Jeruzalémě pro něho nebylo místo. Odchází tam, kde našel spřízněné duše a kde jedna žena vytušila, že je králem, jenž musí zemřít.

5. Co udělal Bůh, když ho Ježíš poslouchal?

6. Jak připravil jeho cestu?

8. K čemu chtěl Pán vyzvat lidi tím, že přijížděl na oslátku?

9. Na jakého krále však mysleli učedníci a ostatní lidé?

10. Proč Ježíš nezůstal ve městě, ale odešel do Betanie?

Penězoměnci byli v Jeruzalémě potřební, protože do chrámové pokladnice se nesměly vhazovat pohanské peníze. Rovněž prodavači zvířat byli nepostradatelní, neboť Židé žijící v cizině (např. v Egyptě) nemohli s sebou brát obětní kusy z takové dálky. Směnárny a obchody se zvířaty se nacházely i na Olivové hoře a do chrámu je z konkurenčních důvodů umístil velekněz Kaifáš. Ježíš se postavil proti tomuto “kšeftaření”, a proto vyhnal ven to, co se z okraje dostalo do středu zájmu.

Velekněží a zákoníci hledali způsob, jak Ježíše zahubit. Pochopili totiž dobře, že se tímto činem představil jako Pán chrámu, což znamenalo jejich sesazení. Proto se Ježíše báli (18b) - šlo přece o jejich existenci. Měli z něho strach i proto, že získal podporu zástupu, který “byl nadšen jeho učením”. Když nastal večer, Pán město opustil. Tím, že má zemřít, se zjevuje jako Boží Beránek, a když odchází pryč, čeká na Boží hodinu.

1. Proč byli směnárníci a prodavači zvířat v Jeruzalémě potřební?

2. Jakou chybu dělali?

3. Co tím znemožňovali? Komu?

5. Čím měl být chrám podle Iz 56,7?

6. Co z něho udělali obchodníci podle Jr 7,11?

7. Proč je Pán nazývá zloději a lupiči?

8. Proč chtěli velekněží a zákoníci Ježíše zahubit?

9. V čem je ohrožoval?

10. Jak se k Ježíšovu učení stavěl lid?

Pán vidí fíkovník s listím, což opravňovalo domnívat se, že na něm budou i fíky. Jednalo se zde o tzv. zimní fíky, které na stromě zůstávaly od podzimu a dozrávaly až na jaře. Proto Marek podotýká, že ještě nebyl čas fíků, tj. jarních fíků. Takový neplodný fíkovník Ježíš proklíná (14), takže skutečně od kořenů uschne (20). Neplodné stromy neplní své určení, a proto nejsou hodny života. Pán je nejen zachráncem slabých, ale i soudcem neužitečných.

Ježíš chce, aby se tato jeho pravomoc stala i majetkem učedníků: “Mějte víru v Boha.” (22) Jde o víru Boží jakosti, kterou dává Bůh a která s ním také počítá. Na tuto víru se vztahuje slavné zaslíbení, že bude i hory přenášet (23). Setkáváme se zde s hyperbolickým obratem, jejž bychom neměli brát doslovně - vyjadřuje “obrovskou překážku” (Za 4,7). Předpokladem je, že nebudeme pochybovat a snižovat tak Boha na slabocha (23b).

Modlitby se týká mnoho slavných zaslíbení, která si však mohou přivlastnit pouze ti, kdo jsou ochotni stát se prosebníky či žebráky, což se tehdy vyjadřovalo polohou těla: vestoje (25) nebo vkleče (1,40). Modlitba není nástroj k přemlouvání Boha, ale prostředek naší kapitulace. Potom nám Bůh dá všechno, co bude odpovídat jeho plánům, a ne našim nerozumným přáním. Podmínkou vyslyšení je také odpuštění druhým lidem, jinak ani Bůh neodpustí nám (25-26).

2. Jaké fíky strom neměl?

3. Proč ho Pán proklel?

4. Co tím zjevil o své osobě?

6. Komu chce udělit tuto svou pravomoc?

9. Jak máme chápat “přenášení hor”?

12. Co to vlastně modlitba je?

13. Co to znamená, že nám Bůh dá “všecko”?

14. Co je podmínkou Božího odpuštění?

Pán se prochází v chrámu a židovští náboženští představitelé se ho ptají, jakým právem koná to, čeho jsou svědky (28). Už jednou po něm chtěli legitimaci - “znamení z nebe” (8,11). Nyní ji žádají znovu, poněvadž nemohli popřít jeho moc, ale byli přesvědčeni, že pochází ze spolku se satanem (3,22). Podobají se příslušníkům policie, kteří kontrolují prezidentovo auto, místo aby salutovali. Ubohá církev, v jejímž čele stojí lidé, jež neposlal Bůh!

Ježíš jim předkládá svou legitimaci, ale ověřuje si, zda umějí číst. Chtějí-li kontrolovat hlavu státu, musí rozpoznat její standartu. Zjišťuje to pomocí Janova křtu. Jan tvrdil, že se Židé stanou Božím lidem na základě pokání, ne díky svému původu z praotce Abrahama. Klíčová otázka zněla: “Měl Jan pověření od Boha, nebo od lidí?” (30) Tím se rozhodovalo i o autoritě Ježíše Krista, který byl právě při svém křtu označen jako Boží Syn a přicházející král (1,7 a 11).

Vedoucí představitelé přemýšlejí, co je dobré, ale zvažují i to, co znamená únik před pravdou. Řeší dilema: Kdyby uznali, že Jana poslal Bůh, museli by přiznat svou nehodnost a uznat Ježíšovu autoritu. Pokud by se přiklonili k druhé alternativě, dostali by se do sporu s lidem, jenž Jana považoval za Bohem pověřeného proroka. Odpovídají tedy, že nevědí, a Pán jim také odpírá odpověď (33). Bůh nám přece nedal rozum proto, abychom před ním unikli, ale abychom se mu poddali.

2. Proč po něm opět chtějí legitimaci, když nemohli popřít jeho moc?

4. Co si u nich Pán ověřuje?

5. Jakým způsobem to zjišťuje?

8. Do jakého rozporu se Židé při tomto testu dostali?

9. Jak zněla jejich odpověď?

10. Jak jim odpověděl Pán?

11. Proč byla odpověď o původu jeho moci zbytečná?

12. K čemu má podle jeho názoru sloužit člověku rozum?

Postavení židovských náboženských představitelů Ježíš znázorňuje v podobenství o zlých vinařích. Nejdříve v něm mluví o tom, že majitelem vinice je Bůh: on ji vysadil i pronajal (sr. Iz 5,1-7). Jakožto majitel posílá ve stanovený čas své služebníky, aby vybrali podíl z výnosu. Nájemníci jej však odepřou vydat a služebníky zneváží. Nechtějí vinici pouze obhospodařovat, ale také vlastnit. Tak to dělal Izrael odpradávna (2 Pa 36,15-16; Jr 7,25-26). Chtěl se zmocnit Boha!

Majitel nakonec posílá svého syna, v naději, že před ním budou mít vinaři respekt (6). Ti si však při pohledu na něj pomysleli, že otec zemřel a syn přichází, aby převzal dědictví. Rozhodnou se, že ho zabijí a vinici si přivlastní (8). Majitel však přišel, zahubil vinaře a vinici pronajal jiným (9). Bůh odstraňuje ty, kdo ničí jeho dílo. Není na nikom závislý a najde si jiné služebníky.

Pán cituje Ž 118: “Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným.” Je dobré mít odborníky, ale i ti někdy udělají velké chyby. Ježíš vybočoval z rámce zvyklostí, a tak ho zavrhli. Bůh však rozhodl, že právě on se stane kamenem, jenž bude držet celou stavbu pohromadě (10). Je to zvláštní, ale Bůh podniká neobyčejné kroky (11). Židé poznali, že Pán mluvil o nich, ale přesto neodstraňují sebe, ale Ježíše - přesně jako zmínění vinaři.

2. K čemu se hlásí jako majitel a jakým způsobem?

3. Čeho chtějí dosáhnout nájemníci? Jak jednají s posly, které k nim vysílá majitel vinice?

4. Jak se ty stavíš k Božím poslům?

5. S jakou nadějí posílá majitel vinice k nájemníkům svého syna?

6. Co si však myslí vinaři? Co udělali?

8. Co udělá se svou vinicí?

9. Jakého omylu se dopustili stavitelé v případě Ježíše Krista?

10. Co z podobenství správně rozpoznali?

Někteří farizeové a herodiáni, protiřímsky i prořímsky orientovaní představitelé národa, přicházejí, aby Ježíše chytili za slovo jako lovci, když chytají zvířata do pastí. Do jedné přece musí padnout. Nejprve jej lichotivě oslovují jako učitele, který je nestranný a učí Boží cestě podle pravdy (14b). Jednalo se však o pohlazení před úderem.

Jde o daň císaři. Herodiáni v ní vidí loajálnost vůči panovníkovi, farizeové modloslužbu a odpadnutí od Hospodina. “Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?” Takto se ptali na základě Písma, jež považovali ve věcech víry a života za rozhodující. “Máme dávat, nebo nemáme?” - to je pro ně “stav vyznání”. Dojde-li mezi dvěma lidmi ke sporu, nemusí mít pravdu žádný z nich, přestože je pravda jenom jedna.

Ježíš však měl dobrý zrak a poznal, že jsou to pokrytci a herci. Na vyžádaném denáru, jímž se daň platila, byl císařův obraz. Pán jedinečným způsobem mění sloveso: Nemají peníz “dávat”, ale “vracet”. Peníz císaři patří z Božího rozhodnutí a tím, že mu jej odevzdají, nedojde k porušení Božích práv, ale k jejich naplnění. Když denár používají při obchodování, mají ho vrátit, když platí daň.

Druhá polovina Ježíšova výroku - “... co je Boží, (odevzdejte) Bohu” - útočí. Farizeové a herodiáni se ptají na císaře, ale problémem je Bůh. Peníz s císařovým obrazem patří císaři, člověk jako Boží obraz patří Bohu. Není to šalomounské rozdělení - osobní život Bohu a veřejný císaři. Učedník nesmí omlouvat zločiny, jichž se dopustí stát. Celý náš život patří Božímu království a pouze v jeho rámci má stát své místo (Ř 13,1-7). Žádá-li po nás něco protibožského, musíme se vzepřít (Zj 13).

2. Proč přišli za Ježíšem v tomto složení?

3. V čem tkvěla jejich rafinovanost?

4. Proč Pána opěvovali jako nejlepší rabíny?

5. Jak pohlíželi na daň herodiáni a jak farizeové?

6. Čemu se lze naučit ze sporu dvou stran, když je jen jedna pravda?

7. Jak Ježíš chápal fakt, že je na denáru vyobrazen císař?

8. Jak změnil sloveso u podstatného jména “daň”?

9. Na jaké odevzdání položil důraz?

Jestliže farizeové představovali tehdejší židovské fundamentalisty, saduceové byli židovskými racionalisty. Uznávali pouze pět Mojžíšových knih, ostatní spisy Písma zavrhovali. Co nenašli v Mojžíšových knihách, o tom si utvářeli svůj vlastní názor. Tvrdili, že “vzkříšení není”. Podle vymyšlené historky o sedmi bratrech, kteří měli tutéž ženu, usuzovali, že je vzkříšení absurdní, neboť potom by při vzkříšení musela patřit všem.

Pán jim rovnou říká, že bloudí, poněvadž a) neznají Písma. Tím naráží za to, že nedovoleným způsobem zúžili Bibli na jednu její část. Zatímco farizeové k ní přidali své vlastní výklady, saduceové ji naopak okleštili o historické a prorocké knihy. b) Neznají ani Boží moc, která zde na zemi nezávisí na množství, ale přesahuje je. Kdo to neuznává, popírá Hospodinovo božství. Budoucí svět nebude potřebovat rozmnožování - bude novým stvořením, které pochopí pouze “fantazie” víry.

2. Co tvrdili o vzkříšení?

3. Na jakém příkladu znázorňovali absurdnost vzkříšení?

4. Co o nich řekl Pán?

5. V čem mylně chápali Písmo?

6. Jakou nesprávnou představu o Bohu si vytvořili?

9. Co v představách saduceů chybělo?

10. Hospodin se nazývá Bohem patriarchů. Čemu v jejich případě zůstane věrný?

12. Jakou roli hraje vzkříšení ve tvém myšlení a ve tvé naději?

Pán hledá pravdu v Písmu a cituje židovské vyznání o tom, že Bůh je jen jeden (Dt 6,4). V něm je obsažena naše záchrana, ale i závazek: “Miluj Hospodina, Boha svého...” (30) To je první a vlastně jediné přikázání. Když ho plníme, pak plníme všechno, neboť celý Zákon je prakticky jeho rozvedením. Přitom jde o lásku z celého srdce, duše, mysli a síly. Kdo nemiluje tímto způsobem, nemiluje vůbec. “Bůh žádá celé srdce, protože on celé nabízí.”

“Správně, Mistře,” přitakává zákoník a tak se dostává nad židovskou tradici. Uchvácený Ježíšovým pohledem staví lásku k Bohu a člověku nad všechny kultické oběti (sr. 1 S 15,22; Oz 6,6). Proto mu Pán říká, že není daleko od Božího království. Chybí mu pouze to, aby v Ježíši poznal ztělesnění Boží lásky a stal se jeho následovníkem.

2. V čem se od nich lišili židé žijící v cizině?

3. Zákoník dělal rozdíl mezi přikázáními. Co však nevěděl?

4. Které přikázání klade Pán na první místo?

5. Jaká to musí být láska? Čím se vyznačuje?

6. Které je druhé hlavní přikázání?

8. K čemu zákoník zatím nedospěl, přestože je na správné cestě?

9. Dospěl jsi k tomu ty? Stojí v centru tvého života Bůh a tvůj bližní, nebo tvoje Já?

Lidé považovali zákoníky za příklad zbožnosti, ale Pán upozorňuje: “Varujte se zákoníků.” (38) Ježíš byl laskavý k hříšníkům, ale kritický vůči pokrytcům (Mt 23,1-12). Vypadají sice zbožně, ale fakt, že se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, o přední sedadla v synagógách a čestná místa na hostinách (38-39), nad nimi dělá otazník.

Navenek to vypadalo krásně, ale jaká byla skutečnost? “Vyjídají domy vdov”! Ovdovělé ženy se na ně obracely po smrti manžela, neboť neměly právo vystupovat před soudem - musel je zastupovat nějaký muž. A zákoníci je v roli “ochránců” připravili o majetek. Nevíme jak, možná tím, že za své služby požadovali velké odměny. Navíc je navštěvovali pod záminkou dlouhých modliteb. Proto je postihne přísnější trest.

2. Jakou úlohu tím Mesiášovi určili?

5. Jakým způsobem se má dostat na svůj trůn?

6. Proč Pán varuje před zákoníky?

7. Co rádi dělali a proč?

8. O čem to svědčilo?

9. Jak se to projevilo v případě vdov?

10. Proč má zákoníky stihnout přísnější trest?

Do chrámových pokladnic házeli bohatí mnoho peněz. Jak to lidé mohli vědět? O to se už postarali ti, kdo obětovali. Uměli na sebe upozornit (Mt 6,2) jak při udělování almužen, tak při finančních obětech v chrámu. Je pravděpodobné, že u pokladnice oznámili sumu dohlížejícímu knězi, jenž ji přede všemi zveřejnil.

Kromě bohatých přichází i chudá vdova, která do pokladnice vhazuje dvě drobné mince téměř zanedbatelné hodnoty. Pozoruhodné je, že vůbec něco dává. Spíš by mohla žádat nějakou podporu. Všimněme si, že obětuje dvě mince - každý by chápal, kdyby si jednu ponechala pro svou potřebu. Dokázala, že vidí Boží lásku i ve své chudobě, a proto si zaslouží více než almužnu.

2. Jak to mohli ostatní lidé vědět?

3. Jak si Židé pomáhali při zveřejňování darů?

5. Proč dává a nežádá podporu?

6. Proč si jednu ze dvou mincí nenechala pro sebe?

7. Majetní dali hodně, kolik jim však zůstalo?

8. Oběť bolí. Jaký pocit měli oni?

9. Vdova měla nedostatek, ale kolik dala?

11. Na koho spoléhala, že ji zaopatří?

12. Proč Marek zakončuje spory s Ježíšem příběhem o oběti chudé vdovy?

V Americe dokážou mrtvého člověka upravit tak, že vypadá lépe než kdykoli dříve. Tím ho ovšem nepřivedou k životu. Ani mohutné budovy nemohou chrám obživit. Již proroci oznamovali, že Sijón bude zorán jako pole a hora Hospodinova domu zaroste křovím (Mi 3,9-12; Jr 7,14). Ježíšovo proroctví, že z chrámu nezůstane ležet kámen na kameni, se splnilo r. 70, když římský vojevůdce Titus zničil město i chrám a srovnal ho se zemí. Církev žije v chrámech, nikoli však z chrámů.

2. Co se stalo při posvěcení chrámu?

4. Čemu se podobá chrám bez Hospodinovy přítomnosti?

5. Co si mysleli učedníci, když Ježíšovi ukazovali chrámové budovy?

6. Jak hodnotili Židé svůj chrám?

8. Co o něm prohlásil Pán?

Pán opravuje představy učedníků o konci časů varováním před falešnými proroky. Získávají si pozornost posluchačů řečmi o tajemné budoucnosti. Svádějí lidi tím, že tuto budoucnost vážou na svou osobu: Přijdou v Ježíšově jménu (6a), jako jeho vyslanci, ba dokonce coby jeho náhrada (“Já jsem to”, tj. Mesiáš). Mnozí jim uvěří, neboť ve vypjatých situacích lidé důvěřují kdekomu. Jdou jako hloupé ovce za každým, kdo jim slíbí lepší život.

Výrok “ale to ještě nebude konec” je namířen proti židovskému očekávání, že po revoluci proti Římanům přijde Mesiáš. To se jenom místní vojenský konflikt změní na boj všech proti všem (8a). Technický rozvoj nezpůsobil vzestup po stránce mravní. Svět jde “od deseti k pěti”, neboť zákonem života se stalo právo silnějšího. Tak to viděl Izajáš (19,2) i Lámech (Gn 4,24). Rozdíl spočívá v tom, že se místo mečů používají rakety. To budou porodní bolesti, nicméně nový život se nenarodí z lidské krve, ale z krve Kristovy.

2. Proč svádějí druhé? Za koho se pokládají?

4. Proč musí nastat období válek?

6. Proč se nemusíme bát ani nepokojů?

7. Jaké naděje si dělali Židé ohledně revoluce proti Římanům?

8. Co znamená věta: “... ale to ještě nebude konec”?

10. Jaký zákon zde působí?

11. Jaký je rozdíl mezi dřívějšími a dnešními válkami?

12. Z čeho se v porodních bolestech zrodí nový život?

Teoreticky byla na soudech zabezpečena spravedlnost jak ze židovské strany (Dt 16,18n), tak i z římské. Ve skutečnosti tam byli učedníci bezbranní. Pán jim však říká: “Nemějte předem starost, co budete mluvit.” (11b) Mají spoléhat na to, že jim Bůh v pravý čas vloží do úst ta správná slova (11c). Když Bůh člověku svěřuje nějaký úkol, neustoupí do pozadí, ale brání své dílo pomocí Ducha (11d; sr. L 21,15).

2. Proč je čeká vězení?

3. Jakou tam budou mít příležitost?

4. Jaký morální rys učedníků se ve vězení může projevit?

5. Co ve skutečnosti čeká učedníky na soudu?

6. Oč se nemají starat?

8. Co způsobí osobnost Ježíše Krista mezi nejbližšími?

9. Copak Pán nepřinesl pokoj?

10. Jestliže Ježíšovi učedníci prokazují svému okolí lásku, proč je lidé nenávidí?

Tato doba bude zvláště těžká pro těhotné a kojící ženy. Proto se učedníci mají modlit, aby k tomuto útěku nedošlo v zimě, kdy je chladno a deštivo (18). Půjde o období “velkého soužení”, nikoli však o to, které nastane před druhým Kristovým příchodem (Zj 7,14), neboť se týká pouze skupiny uprchlíků, ne všech lidí. Kvůli vyvoleným Pán tyto dny zkrátí (20). Zachrání nový Boží lid, aby mohl uskutečnit své misijní plány.

Židovští horlivci tvrdili, že Mesiášův příchod uspíší odvážné povstalecké akce. Pán je označuje jako lžiproroky (21) a varuje své učedníky, aby jim nevěřili, přestože budou předvádět znamení a zázraky (22). Zázrak totiž není vždy důkazem pravosti (Dt 13,2-6) a ti, kdo je konají, se namnoze dopouštějí nepravosti (Mt 7,22-23). Pán se identifikuje křížem.

3. Co mají dělat učedníci, až se objeví?

5. Kam se tehdy lidé uchylovali před nebezpečím? Kam mají utéci učedníci? Proč?

6. Pro koho bude útěk nejtěžší? Zač se mají učedníci modlit?

7. Kvůli komu Pán tyto dny zkrátí? Proč?

9. Co hlásali a čím se projevovali?

Výraz “ale v těch dnech po onom soužení” nesmíme chápat tak, že by měl Kristův druhý příchod nastat hned po zkáze Jeruzaléma. Spojka “ale” naznačuje, že je zde časová mezera a že verše 5-23 hovoří o zkáze Jeruzaléma, zatímco verše 24-27 o Ježíšově druhém příchodu. Podobně se také “ono soužení” týká Jeruzaléma, kdežto “ty dny” celého lidstva.

Kristův příchod bude provázet kosmická katastrofa, kdy dojde k zatmění slunce i měsíce a k pádu hvězd (24b). Tato tělesa měří čas a s jejich zánikem skončí historie. I nebeské mocnosti, které doposud byly zárukou světové stability, se zachvějí (25). Jejich otřes ohlásí Pánův příchod na soud. Pisatel zde neklade důraz na přírodní úkazy, ale na teologickou skutečnost: Nastal konec, přichází soudce.

“A tehdy uzří Syna člověka přicházet” - jedná se o citát z Danielova proroctví (7,13). Tam po sérii království reprezentovaných šelmami přichází Boží království reprezentované Synem člověka. Po bestiálních systémech nastupuje systém s lidskou tváří. Výraz “v oblacích” vyjadřuje Boží přítomnost a viditelné zjevení Ježíše Krista. Kdo ho nechtěl slyšet, spatří ho na vlastní oči.

3. Co se odehraje při Kristově druhém příchodu?

4. Co představuje slunce, měsíc, hvězdy a nebeské mocnosti? Co znamenají jejich otřesy a pád?

5. Jak tomu máme rozumět?

7. Co mají udělat andělé s rozptýlenou církví?

Jedním ze zaměstnanců je i vrátný, který má povzbuzovat ostatní služebníky k práci. Jeho speciálním úkolem je neustále připomínat návrat domácího Pána. Když vědomí druhého příchodu slábne, církev se zabydlí v tomto světě a přijme jeho ideály. Proto Ježíš končí výzvou: “Bděte!” (37). Mravnost bez očekávání Kristova příchodu odumírá.

1. Co lze vidět na rašícím stromu po zimě?

3. Co měli zažít Ježíšovi současníci?

4. Nač se nevztahuje “to všecko” v 30. verši?

5. O čem neví ani sám Syn?

6. O čem to svědčí?

Jako Ježíšovi protivníci zde vystupují velekněží a zákoníci. Jednalo se o nesourodé spojení, protože velekněží představovali tehdejší teologické volnomyšlenkáře, kdežto zákoníci pravověrné fundamentalisty. Sjednotil je odpor vůči Kristu. Jedni Písmo znevažovali, druzí šli za jeho požadavky a nechtěli se podřídit. Proto musel Ježíš zmizet. O jeho likvidaci se rozhodlo již ve 3. kapitole, 6. verši. Šlo pouze o to, jakým způsobem zemře a kdy k tomu má dojít.

Kristovi nepřátelé pracují záludně - “jak by se Ježíše lstí zmocnili”. V přímém boji ho nedokázali přemoci. Silní používají přímou cestu, slabí volí podraz. Jde však o velmi ošemetnou věc. Chvíli sice lze dosahovat úspěchu i nečestným způsobem boje, ale úder pod pás ubližuje vždy především útočníkovi. Přestože se kněží a zákoníci domluvili, že Ježíše neodklidí z cesty při slavnostním shromáždění, Bůh řídil věci tak, že k tomu došlo právě o svátcích. To aby se uskutečnily velkolepé Boží plány: Ukřižovali Božího Syna, a tak se stali nástroji, díky nimž získal slávu.

4. Kteří lidé vystupují jako Pánovi protivníci?

5. Co je rozdělovalo a co spojilo?

6. Proč museli Ježíše zlikvidovat?

7. Jakým způsobem pracují Kristovi nepřátelé?

8. Co chtěli Pánu vzít a k čemu nakonec nechtě přispěli?

Někteří učedníci se rozhněvali: “Nač ta ztráta oleje?” Když si všechno spočetli, došli k vysoké sumě, která se mohla dát chudým. Měli pravdu v tom, že právě o Velikonocích se hodně myslelo na obdarování těch, kdo trpěli nouzi. Navíc se takovéto lásce učili u Ježíše. Chyběl jim však ženin vhled a cit, že před sebou mají Pána, jenž jde vstříc smrti a přitom je nejchudobnější.

Pán brání ženinu lásku. Učedníci ji mají nechat a netrápit ji (6). Její čin není žádným plýtváním, ale dobrým skutkem, který prokázala tomu, kdo to nejvíc potřeboval. Chudí budou existovat vždycky (7a). Dívat se na věc z hlediska vnějšího zisku je nyní nemístné, neboť učedníci nebudou mít Pána fyzicky stále ve své blízkosti (7b). Blíží se hodina rozhodnutí a jeho odchodu, a proto je třeba udělat to, co je správné, a ne to, co je dobré.

2. Jakou cenu měl olej v nádobce?

5. V čem měli učedníci pravdu?

8. Jak se stavěl vůči chudým?

10. Co myslel Ježíš tím, když řekl, že ho žena už napřed pomazala k pohřbu?

11. Koho v něm žena vytušila?

Jidášova postava je temná a příčiny jeho zrady nelze vypátrat. Jedni se domnívají, že ho zlákaly peníze. Domnívám se, že zde sice hrály určitou roli, nikoli však primární. Jiní si myslí, že chtěl Pána pouze vyprovokovat, aby konečně zahájil revoluci. Další jsou přesvědčeni, že nepochopil Kristovu oběť. On se nechce vzdát sebe, což nás děsí, protože to nechceme ani my. Člověk bude vážně brát Boha, jen aby si své Já zachoval.

Na prvním místě jsou zde velekněží, kteří “se zaradovali, když to slyšeli, a slíbili mu peníze”. 30 stříbrných byla náhrada škody za zabitého otroka (Ex 21,32). Jejich radost je řadí mezi nešlechetníky (Ž 22,8-9). Triumfoval snad Jidáš? Musel se přetvařovat a hrál to skvěle, dokud nespáchal sebevraždu. Nakonec vítězí ten, kdo dobrovolně vydal Ježíše za nás za všechny (Ř 8,32; 4,24) - Bůh.

2. Jak se dá přeložit jeho jméno?

3. Jaký význam má, že se stejně jmenoval i praotec Izraele?

7. Jak si lidé vysvětlují pohnutky jeho zrady?

8. Co je nejpravděpodobnější?

9. Co nás musí děsit? Co nechceme ani my a v čem se Jidášovi podobáme?

Učedníci odcházejí do města, najdou nosiče, majitele domu i potřebnou místnost a připraví velikonočního beránka. Bůh pečuje o svého Syna, který půjde na kříž. Ježíš žil odvážně, někdo by možná řekl, že až přepjatě a hazardně. To nebyl lidský, ale božský způsob logiky, který přesahoval vše pozemské. Úžasné bylo to, že Pán neutrpěl fiasko, ale zvítězil, neboť po ukřižování následovalo vzkříšení.

2. Kde se měl zabíjet velikonoční beránek? Jaké to mělo důsledky?

3. Čeho jsou učedníci plní?

5. Jak se Pán v těchto nejasných okolnostech chová?

6. Odkud asi Ježíš má výpověď zapsanou v Mt 6,33?

7. Co učedníci našli ve městě?

9. Jakým způsobem žil Ježíš?

Slovním spojením “tělo a krev” se v hebrejštině označoval člověk na rozdíl od jiných bytostí (Mt 16,17; Ga 1,16). Když Pán hovoří o krvi, “která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé” (24), říká, že se díky jejímu vylití uzavře nová smlouva. Je tedy zřejmé, že nejde o krev jako o látku, ale o její obětní kvalitu. Podobně je tomu s tělem, “které se za vás vydává” (1 K 11,24). Nezáleží na tom, co tělo a krev je, ale čeho se jimi dosáhne.

Tento jednoduchý smysl Večeře Páně, kdy Ježíš podává učedníkům výsledky toho, čeho zanedlouho vylitím své krve a obětí svého těla docílí, se zkomplikoval vlivem řecké filozofie. Hebrejům šlo o totožnost dějů: to, co se podává chlebem a vínem, se shoduje s tím, co se odehrává na kříži. Filozofové určovali, zda se podstata vína a chleba shoduje s Kristovým tělem a krví, je-li mezi nimi nějaký vztah, nebo spolu nemají nic společného. Podstatou však je (za předpokladu víry), že s chlebem a vínem přijímáme to, co nám Pán získal na kříži: odpuštění hříchů a věčný život.

Potom Ježíš učedníkům sděluje, že už nikdy neokusí z plodu vinné révy, čímž naznačuje, že je to jeho poslední pozemská večeře. Končí však radostným výhledem: “... až do toho dne, kdy budu pít nový kalich v Božím království.” V závěru dějin bude Beránkova svatba (Mt 8,11; Zj 19,7). Nyní ještě Pána čeká trpký kalich (10,38; 14,36), ale on již vyhlíží “mesiášskou hostinu”. Každá naše Večeře Páně je vlastně jakýmsi jejím “předkrmem”.

3. O jaké kvalitě chleba a vína se zde hovoří?

6. Jak na to v souvislosti s chlebem a vínem reagovali různí teologové?

7. Jaký je smysl Večeře Páně? Co v ní přijímáme?

8. Co Ježíš vyhlížel při své poslední pozemské večeři?

9. Co předjímá každá Večeře Páně dnes?

Večeře končí podle předepsaného rituálu zpěvem patřičných žalmů a všichni odcházejí na oblíbené místo na Olivovou horu. Do slavnostní nálady však opět zaznívá poplašný tón: “Všichni ode mne odpadnete.” (27) Učedníci netušili, jak jsme náchylní k odpadlictví, když se octneme na vrcholu slávy. Písmo říká, že když bijí pastýře, ovce se rozprchnou (Za 13,7). Pastýř drží ovce pohromadě po stránce fyzické, nikoli psychické.

Petr se ze všech učedníků nejvíc chlubí: “I kdyby všichni odpadli, já ne.” (29) Vzhledem k jeho sebevědomé povaze to bylo pochopitelné. Stál v první linii a odpadnutí se k němu vůbec nehodilo. Ježíš mu však říká, že ještě před svítáním (než začnou kokrhat kohouti) ho třikrát zapře (30). Petr Pána horlivě ujišťuje, že raději zemře, než by něco takového udělal. Přidávají se k němu i ostatní, ale tím pouze projevují svou slabost. Prázdný sud nejvíc duní.

3. Jaké nebezpečí s sebou často nese úspěch a sláva? V blízkosti čeho se ocitáme?

4. Co o tom říká Písmo? Na čem je závislé stádo?

5. Čím se Petr povyšuje nad ostatní?

6. O čem to svědčilo?

8. Jakým způsobem se proti jeho výroku brání?

9. Co dělají ostatní učedníci?

10. Co o nich prozrazuje jejich horlivé ujišťování?

12. Co budou hledat v Galileji učedníci a co Ježíš?

Ježíš není nadčlověkem, jehož se utrpení nedotýká, ale člověkem v pravém slova smyslu, který pociťuje takovou hrůzu, že by raději nezemřel (34). Nebyla to nedůvěra? Ne, pouze projev skutečného lidství (Ž 42,6 a 12; 43,5; 1 Kr 19,4; Žd 5,7). Nemáme před sebou nebojácného hrdinu, ale nám blízkého člověka, který může pomáhat zemdleným (Žd 2,17-18; 4,15).

Pán si vybral tři nejlepší učedníky, aby ho podporovali, ale oni spí. Je to přece jen ten “starý člověk” Šimon, a ne Petr-Skála (L 22,31; J 21,15). Kdo spí, upadá do moci pokušení a prohrává boj dříve, než začne (Ef 6,18; 1 Pt 5,8). Vítězí ten, kdo nespoléhá na sebe (= tělo Ř 8,5-6), ale podřizuje se Božímu Duchu, který nám může pomoci (Ž 51,14).

I Ježíš obtížně hledal Boží vůli (Žd 5,7). Jeho trojnásobná modlitba zůstala bez odpovědi, ale právě z toho pochopil: Není jiné cesty! “Přišla hodina, hle, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků.” (41) Hodina H nadešla (J 13,1; Zj 14,7) a Ježíše se zmocní ti, kdo stojí proti Bohu. Tím však také Pán navždy zlikviduje hřích (J 12,23 a 31).

2. Byla to nedůvěra?

3. V čem se Pán liší od antických a dnešních hrdinů?

4. Proč je nám to blízké a prospěšné?

5. V čem Ježíš hledá jasno?

7. Po čem toužil?

8. Komu svou vůli podřídil?

9. Proč zde Pán oslovuje Petra jeho dřívějším jménem Šimon?

10. V čem je spánek ve chvíli, kdy se máme modlit, nebezpečný?

11. Kdo v boji vítězí?

12. Co Ježíš pochopil z toho, že Bůh na jeho modlitbu třikrát odpověděl mlčením?

13. Nechceš, aby ti Bůh okamžitě zjevoval svou vůli? Jak ji hledal Ježíš?

14. Jak ji máš zjišťovat ty?

Jidáš se dohodl se zřízenci rady, že zajmou toho, koho on políbí. Polibkem se zpravidla projevovala oddanost (Ž 2,12; 1 S 10,1) vzhledem k výše postaveným osobám, ale i těm nejbližším, zejména pak žáka vůči učiteli. Jidášova zrada byla sama o sobě podlá, avšak v důsledku polibku se stala hanebnou a odpornou záležitostí (2 S 20,9-10). Políbením se Jidáš s Ježíšem vítal, nyní se s ním tímto způsobem loučil.

Způsob Ježíšova zatčení je ponižující. Vždyť ho zatýkají jako povstalce! Proti tomu se Pán brání. On přece neosnoval žádné tajné spiknutí, své myšlenky prezentoval veřejně v chrámu, na tom nejvhodnějším místě! Tam ho nezajali, dělají to v noci a tajně. Svět mu nechce dopřát ani to vědomí, že trpí jako mučedník! Zde se však plní proroctví Písma (Iz 53,12).

Při zatýkání se jeden z učedníků (podle J 18,10 to byl Petr) pokouší Ježíše bránit, aby splnil svá silácká slova, která pronesl před chvílí. Tasí meč, ale neumí s ním dobře zacházet, takže místo toho, aby připravil veleknězova sluhu o hlavu, mu utne pouze ucho (47). Vzápětí však všichni učedníci zapomenou na své sliby a rozprchnou se. Mají-li volit mezi ctí a životem, rozhodují se pro život. Nemá však čest větší cenu?

2. Jak Jidášův polibek poznamenal jeho zradu?

4. Jak Ježíš hodnotí způsob svého zatčení?

5. Co mu svět nechce v této chvíli dopřát?

7. O co se při zatýkání pokouší Petr?

8. Co měl v úmyslu? Proč se mu to nepodařilo?

9. Co zvolili učedníci: život, nebo čest?

10. Kdo asi byl onen mladík? O čem svědčí jeho útěk?

Ježíš se proti křivým svědectvím brání mlčením. Tím nedokazuje svou slabost (Iz 53,7), ale svou důstojnost, která takovéto svědky nepovažuje za hodny slova. Kdyby jim byl Ježíš odpovídal nebo se dokonce bránil, byl by se snížil na jejich úroveň. Neodpovídal ani vysoce postaveným osobám (Mt 26,63; 27,12-14). Byl svrchovaný v mlčení (Ž 28,1; Iz 64,11).

Veleknězi se ulevilo: Vina se našla! Na znamení smutku a zděšení si trhá roucho (Gn 37,29; Sk 14,14). Rouhání spočívá v tom, že si Ježíš nárokuje Boží synovství, ačkoli na něm na první pohled nelze nějakou slávu spatřit. Trpící Bůh - to znamenalo degradaci Hospodina a ta se trestala smrtí. To, že potom někteří začali Ježíše bít (Sk 23,3), dokazuje jejich úsilí Zákonem posvětit lidskou svévoli a zlobu (65).

3. Proč?

4. Proč se Pán brání mlčením?

5. Co vyplývá z porovnání mnohomluvného Petra a mlčícího Ježíše?

6. Proč Pán odpovídá na veleknězovu otázku ohledně mesiášství?

7. Jak se k němu přiznává?

9. Proč si velekněz trhá roucho?

11. O čem svědčí to, že někteří Ježíše bili?

Všimněme si nyní, k čemu vlastně Petr řekl své “ne”. Když ho služka podezírá, že byl s Nazaretským Ježíšem, odpovídá, že o tom nic neví (68). Jakmile o něm říká: “Ten člověk je z nich!”, Petr tvrdí, že nepatří k učedníkům (70). Když druzí odhalí jeho galilejský původ, zapřísahá se: “Neznám toho člověka.” (71) Nepřiznává se tedy k Ježíši a jeho učedníkům. To je zapření. Chce žít jako tajný učedník. Kdo není s Ježíšem, je proti němu (Mt 12,30).

2. Co se po něm žádalo?

3. Kde a v čem se ukazuje naše věrnost, či naopak nevěrnost Pánu?

4. Co Petr říká o Ježíši?

6. Co to je “zapření”?

9. Nechceme žít jako tajní učedníci?

12. Plakal jsi někdy i sám nad sebou, nebo jen když ti ukřivdili druzí lidé?

2. Proč museli Židé vydat Ježíše Pilátovi?

4. Proč tváří v tvář svým žalobcům mlčí?

6. Jak chce docílit toho, aby byl Ježíš propuštěn?

7. V čem se přepočítal?

8. Co se ukázalo jako silnější než jeho diplomacie?

9. Co dělá Pilát místo toho, aby Ježíše osvobodil?

10. Jakou zbraň používá rozvášněný dav?

11. Co udělal Pilát, aby si udržel moc?

12. Co to vypovídá o státě?

Popis ukřižování je velmi věcný, až neosobní. Nacházíme zde poznámku, že kříž nese Šimon z Kyrény (asi kvůli Ježíšově vyčerpanosti). Golgotu pojmenovali Lebka patrně kvůli jejímu tvaru. Víno okořeněné myrhou se podávalo za účelem otupení smyslů. Ježíš ho odmítá, neboť chce trpět při plném vědomí. Šaty po odsouzencích patřily vojákům, kteří se o ně dělili losem (Ž 22,19). Tato protokolární věcnost svědčí o tom, že Ježíš zemřel jako “Král Židů”. Jedná se o historický fakt, ne o nějakou pohádku.

Pán umírá mezi dvěma zločinci, čímž se plní proroctví Iz 53,12. Židé ho uráželi, protože pro ně život znamenal sebezáchovu a spočíval v hmatatelném důkazu slávy: “Zachraň sám sebe a sestup s kříže!” (31) Tím by se ovšem stala víra nemožná (L 16,31). Nakonec Ježíše tupili i lotři, kteří byli ukřižováni spolu s ním (32). Posmívající se však svědčí: “Sám sebe zachránit nemůže.” (31b) Pán je naprosto nesobecký, ztělesněná láska. Jeho pohana se tak stala jeho slávou.

2. Komu se dával věnec?

3. Koho zdravili vojáci v Římě?

4. Čeho se stali tito drsní vojáci nepřímými svědky?

5. Jak je popsáno ukřižování?

7. Proč je pro nás jeho věcnost cenná?

8. Co kdyby tato věcnost scházela?

9. O čem přímo hmatatelně svědčí?

10. Kdo byl ukřižován spolu s Kristem?

12. Jaké svědectví o něm nakonec vydali?

13. Čím se stala Ježíšova pohana?

V poledne nastala tma po celé zemi, neboť tato místní událost měla kosmický dosah. Ježíš volá: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?” (34) Pána neopustili pouze učedníci, ale i sám Otec. Není to však výkřik ztroskotaného člověka, ale modlitebníka, jenž osobu, která ho uvedla do strašného utrpení, nazývá Bohem a čeká, že jej vysvobodí podobně jako autora Ž 22, z něhož cituje (Ž 22,23n; Jb 13,15).

Prvním člověkem, který využívá možnosti svobodně vejít, je setník. Vyznává, že ukřižovaný Ježíš byl skutečně Božím Synem. Kříž je pro něho zjevením Kristovy slávy (14,8). To, co se doposud tajilo, je odhaleno: Ježíš je nevinen a neumíral za své viny, ale za hřích celého světa. Tuto pravdu tušila žena (viz 14,8) a setník ji potvrzuje svým svědectvím. Pohanský voják a přihlížející ženy zachraňují čest lidského pokolení a přicházejí k Otci všech lidí. Tím se změnilo postavení pohanů a žen.

3. Proč Ježíš nazývá Boha “Bože můj”?

4. Na jaký zázrak čeká zástup?

6. Co nadpřirozeného se přihodilo?

7. Čím se stal Ježíš tímto svým činem?

8. V čem je pohanský setník hoden obdivu?

9. Proč pod křížem zůstaly ženy?

10. Co změnila Ježíšova smrt v souvislosti s pohany a ženami?

Pilát se sice na Josefa z Arimatie nerozzlobil, ale nedůvěřuje mu. Diví se, že Ježíš zemřel tak rychle. Zpravidla se totiž odsouzenci trápili několik dní - proto bylo ukřižování tak krutým trestem. Pilát si tedy zavolal setníka a zeptal se, je-li už Ježíš dlouho mrtev. Teprve když mu to setník úředně potvrdil, daroval mrtvé tělo Josefovi. Zde máme věrohodné svědectví, že Ježíšova smrt není bajka, ale historická skutečnost (1 K 15,3; Mt 28,13).

3. K jaké skupině patřil?

4. Co žádal po Pilátovi? Proč v tom vidíme odvážný čin?

5. Proč Pilát Josefovi z Arimatie nedůvěřuje?

9. Jaké musel mít o něm mínění?

11. Kdo se setkal u kříže?

Ženy zůstaly věrné až do konce, a proto přicházejí v neděli brzy ráno s vonnými mastmi, aby pomazaly Ježíšovo tělo. Touto praktickou činností se brání rezignaci, která je ovládla. Už v nic nedoufají, touží pouze prokázat svému Pánu poslední službu a úctu. Mají však jednu velkou starost: Kdo jim od hrobu odvalí ten velký kámen? V takové beznaději se všichni ocitáme tváří v tvář evangeliu. Vzkříšení znamená konec zoufalství (Žd 2,15).

Nenacházíme žádný podrobný popis událostí, jen nepřímo zjišťujeme, že se muselo něco stát, protože kámen je odvalen. Mladý muž v bílém rouchu, tedy anděl (Sk 1,10), ženám tento jev tlumočí slovy: “Byl vzkříšen, není zde.” (6) Lidé Ježíše odsoudili, ale Bůh jej prohlásil za spravedlivého (1 Tm 3,16) a za vítěze nad mocnostmi, které ho odsoudily (Ko 2,15; 1 K 2,8). Vzkříšení je kontumací jejich vítězství.

2. Co za touto praktickou činností skrývají?

3. S čím nepočítají?

5. Co nám sděluje odvalený kámen? Jakou řečí k nám mluví?

6. Kdo tlumočí zvěst vzkříšení? Jakými slovy?

8. Co udělal Bůh, když lidé odsoudili Ježíše?

10. Jak se živý Pán zachová vůči učedníkům?

11. Čeho chce ženy zbavit?

12. Čeho chce zbavit tebe?

Učedníci nevěří v Ježíšovo vítězství. Neberou vážně svědectví Marie z Magdaly, protože je to jenom žena, a ty mívají různé pocity, ale ani vyprávění dvou učedníků, s nimiž se živý Pán setkal cestou do Emaus (L 24). Musí se jim zjevit Kristus sám a kárat je pro jejich nevěru a tvrdost srdce (14). Člověk někdy jaksi zdomácní v bolesti, zvykne si na ni a nechce se znovu vzrušovat novými nadějemi.

To, co zaktivizovalo učedníky, má pomoci každému stvoření. Znamená to ovšem, že se o jejich zkušenosti musí dozvědět ostatní lidé. Učedníci nesou odpovědnost za celý svět, neboť tato místní událost má všeobecnou platnost. Spasení a záchrana spočívá v tom, že člověk vnitřně přijme zvěst evangelia vírou a navenek to projeví ve křtu. Nevěra znamená odsouzení.

K této důležité službě učedníci dostanou všechny potřebné prostředky, aby Boží dílo nekonali vlastními silami. Tyto dary se budou týkat uzdravování, vyhánění démonů, mluvení jazyky a ochrany před nebezpečím. Bůh jim dá ty, které budou potřebovat, podle svého vlastního uvážení.

Pán nejen zvítězil nad smrtí, ale byl také vzat vzhůru do nebe a usedl po Otcově pravici. V tehdejší řeči to znamenalo, že získal postavení spoluvládce (Ž 110,1). Ježíš již je de jure Pánem světa, jednou jím bude i de facto. Zatím se Kristovo panství projevuje tak, že jeho svědkové jdou a hlásají radostnou zvěst o záchraně a Pán jim pomáhá a potvrzuje slovo zázraky.

2. Proč nevěří ani učedníkům, kteří šli do Emaus?

3. Co udělal Pán, když se zjevil svým nejbližším učedníkům?

4. Co mají učedníci dělat? Kam je Pán posílá?

5. V čem spočívá záchrana?

7. Co mají učedníci ke službě dostat?

8. Proč nestačí jejich vlastní síly?

12. Jak chce pomáhat tobě?