1. PŘEDSTAVITEL KRÁLOVSTVÍ

(1,1-8,30)

  1. jeho autorita (1,1-3,6)

a) Jak autoritu dostal (1,1-13)

1. Královský posel (1,1-3)

1.1 Hlásá radostnou zvěst (v. 1)

Slovo “evangelium” znamená “radostná zpráva” a používalo se i o vládě králů a římských císařů. Když ho zde Marek spojuje s jménem Ježíše Krista, naznačuje tím, že pravou radost a spásu nelze čekat od nikoho jiného, pouze od něho. Evangelium je tedy zvěstí o záchraně díky Kristově smrti a vzkříšení (Ř 1,1n; Zj 5,5n atd.). Přitom Ježíš představuje jméno s významem “Bůh je spása” a Kristus je titul “Pomazaný, Král”.

1.2 Připravuje králi cestu (v. 2b-3)

Začátek radostné zvěsti vidí Marek v působení Jana Křtitele. Byl sice jen poslem, ale královským poslem. Jak se kdo postavil k němu, takový postoj zaujal i vůči králi. Už při jeho kázání padlo rozhodnutí ohledně Ježíše. Hříšníci a cizoložnice se jím nechali pokřtít a Bůh je přijal, kdežto zbožní farizeové a zákoníci Jana i samého Boha odmítli (Mt 21,32; L 7,30).

1.3 Má biblickou legitimaci (v. 2a)

Dříve než Marek začne mluvit o Ježíšově působení, cituje Izajáše 40,3 a Malachiáše 3,1 (jehož nejmenuje). Tito proroci předpověděli, že někdo přijde Pánu připravit cestu, a tak Marek považuje jejich proroctví za splněné. Staví tím Jana pod ochranu prorockého slova a vyhlašuje o něm, že není samozvanec, ale má pověření od Boha. Ba že pod ochranou Písma stojí i přicházející král, jemuž připravuje cestu.

1.4 Otázky

Bůh poslal Jana coby královského posla, aby připravil cestu králi. Nejde však o něj, ale o samotného krále.

1. Co je evangelium?

2. V kom vidí záchranu celého světa?

3. Je pro tebe velkým člověkem, anebo králem tvého srdce?

4. Připravil jsi mu cestu, vyrovnal jsi hrboly a jámy?

  1. Nepohrdls jím jako zbožní farizeové?
  2. 2. Jan a pokání (1,4-8)

2.1 Zvěst pokání (v. 4)

Jan vystoupil a kázal pokání (změnu smýšlení a jednání podle Boží vůle: Iz 19,22; Oz 14,1; Ř 12,2). Kázání spojil s křtem - ponořením do vody. Židé křtili pohany, kteří přestoupili na židovskou víru. Když Jan křtil Židy, vyjádřil tím, že jsou stejně tak jako pohané vzdáleni od Hospodina a potřebují se k němu vrátit, protože porušili smlouvu, kterou s nimi uzavřel.

2.2 Pohyb pokání (v. 5)

Janovo kázání rozhýbalo svědomí lidí. Zasaženi byli prostí i vznešení. Měli chrám a obětovali, ale postrádali odpuštění hříchů. A tak doznávají svá provinění tím, že se dávají pokřtít. Nešlo jen o obřad, ale o vyznání hříchů. Pokřtít se je snadné, ale přiznat se ke svým hříchům je těžké.

2.3 Praxe pokání (v. 6)

Jan sám je velmi nenáročný: bydlí na poušti, nosí kožený plášť a živí se kobylkami a medem divokých včel. Obnovuje tak starou myšlenku, že polidštění člověka nenastává blahobytem, ale omezením sebe (Jr 35,1-11), což ho činí schopným osvobodit se od sobectví a vydat se do služby jiným lidem (L 3,10n).

2.4 Smysl pokání (v. 7n)

Jan má ohromné sebevědomí: nosí plášť z velbloudí srsti, který byl označením proroků (Za 13,4). Je to však zároveň pokorný člověk: za ním jde mocnější (tj. král), a i když se cítí prorokem, není hoden mu prokázat ani tu nejponíženější službu. Může sice křtít vodou, ale nedokáže dát Ducha, protože Duch je život a život má ve svých rukou jedině Bůh (Ez 37,5n; 2 K 3,6).

2.5 Otázky

Jan žádal změnu života i od věřících Židů a vyvolal pohyb pokání. Sám byl obrazem pokání - považoval se sice za proroka, ale ukazoval na Krále.

1. Vidíš potřebu změny u sebe, nebo jen u souseda?

2. Vykonáváš obřady, anebo měníš své smýšlení a život?

3. Kolik věnuješ na získávání blahobytu a kolik na zapření sebe?

4. Ukazuješ na Pána, nebo stavíš do středu sebe?

3. Královské pomAzání (1,9-11)

3.1 Boží služebník (v. 9)

Také Ježíš přichází k Janovi, aby se nechal pokřtít. Staví se do jedné řady s hříšníky, ačkoli nemá co vyznat, ale aby hříchy všech vzal na sebe. Lidé šli od křtu bez hříchů, kdežto Ježíš s hříchy. To Pán považoval za vyplnění “celé spravedlnosti”, nejen za obřad křtu! Stal se Božím beránkem, který na sebe vzal hříchy celého světa (J 1,29).

3.2 Boží Duch (v. 10)

Při křtu viděl Pán - ale i Jan - otvírat se nebe (obraz spojení s Bohem - Iz 64,1) a sestupovat na sebe Ducha Božího. K vykupitelské úloze dostal i potřebné vystrojení Duchem (1 S 16,13; Iz 42,1), což nevylučuje, že jím byl zplozen. Když Duch sestupuje v podobě holubice, představuje to jistě odkaz na Noemovu holubici (Gn 8,11): v Ježíši začíná věk spásy na obnovené zemi. V něm k nám přichází odpočinutí.

3.3 Boží Syn (v. 11)

Ježíš svému Otci dokázal, že je poslušným synem, proto mu Bůh dává autoritu Syna: “Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.” Jsou to citáty z Ž 2,7 a 2 S 7,14; Iz 42,1. V okolním světě se za Boží syny považovaly mytologické postavy nebo různí hrdinové. Je-li však Ježíš “milovaný Syn”, prohlašuje se tím za Božího reprezentanta ve výlučném smyslu. Takových Synů Bůh více neměl. Jeho je třeba poslouchat (9,7).

3.4 Otázky

Ježíš na sebe při křtu vzal hříchy celého světa. Jako Boží služebník k tomu dostal vystrojení mocí Ducha a autoritu Božího Syna. Projevilo se zde, kým byl od věčnosti.

  1. Co znamená, že Pán naplnil veškerou spravedlnost?
  2. Dal jsi už Pánu své hříchy, anebo je vlečeš sám?
  3. Když v Pánu přišel nový věk, začal nový život i v tobě?
  4. Když Bůh dal Ježíši autoritu, dal jsi mu ji také ty?

5. Miluješ ho?

4. Reparát člověka (1,12-13)

4.1 Kalení oceli (v. 12)

“A hned ho Duch vyvedl na poušť.” Poušť byla pro starozákonní Izraelce místem, kde se zabydlely protibožské mocnosti, které člověka ohrožují (Lv 16,21; Iz 13,20-22). Do tohoto duchovního ohrožení vede Pána právě Duch, protože v Božím zájmu je, aby se prověřila Ježíšova poslušnost. Nejen výrobky v továrně musí procházet kontrolou, ale také každá bytost, tedy i Pán. V ní se člověk buď zlomí, anebo zakalí.

4.2 Hřích je svůdný (v. 13a)

Na poušti byl Pán pokoušen 40 dní, což označuje rozhodující dobu (Ex 24,18; 1 Kr 19,8). Co rozhodujícího se tam stalo? Ježíše pokouší satan! Ježíš dokázal, že je poslušným Synem, a satan mu radil, aby se stal dospělým a svévolným synem (Mt 4,1-11) jako kdysi naši prarodiče (Gn 3,5). Démonské na pokušeních je to, že satan při nich nevystupuje jako zloduch, ale jako přítel, který nám přeje.

4.3 Prolomená fronta (v. 13b)

Ježíš byl při pokušení “mezi dravou zvěří”. Výkladů existuje několik, ale v nejlepších se uvádí, že zvířata symbolizují protibožské mocnosti, které jsou podle Da 7 představiteli světských království. Pán zde žije “mezi nimi” a odmítá jejich koncepce jednu po druhé. Nestal se svévolným, ale zůstal poslušným Synem. Proto jej tam i andělé obsluhovali, jako by oslavovali vítězství. Byla to “první Večeře Páně”.

4.4 Otázky

Ježíš poslouchá Otce, ale jeho poslušnost musí být vyzkoušena. Satan ho svádí, aby využil svého synovství a osamostatnil se, ale Pán zůstává poslušným, a tak úspěšně skládá zkoušku, v níž Adam kdysi propadl.

  1. I tebe život staví do zkoušky, jak jsi v ní obstál?
  2. Zůstal jsi poslušný, nebo se z tebe stal svévolník?
  3. Musíš vyznat, žes selhal jako Adam?
  4. Věříš, že Ježíšovo vítězství patří i tobě? (Ř 5,17-19)

 

b) Jak autoritu uplatnil (1,14-45)

5. “VLÁDNÍ PROGRAM” (1,14-15)

  1. Jeho “událostní” povaha (v. 14)

Prvním znakem Ježíšova vládního programu je, že se nejedná o učení a kázání, ale o zprávu o události. Marek ji nazývá “Boží” evangelium. Jde o Boží čin vykonaný ve prospěch lidí. Jan sice byl uvězněn (14a), ale Bůh se svých záměrů nevzdal. Ježíš to zvěstuje na opuštěném území Galileje, ale to Bohu nebrání, pokud se zde najdou lidé, kteří uvěří v Boží moudrost a lásku (1 J 4,6).

  1. Záruky (v. 15a)

Aby lidé tomuto “vládnímu programu” věřili, Pán jim dává objektivní záruky: “Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží.” Tento okamžik předpověděli i proroci (Iz 18,7; Ez 33,11n) a v Ježíšově příchodu se tento čas stal skutečností (Ga 4,4; L 4,31). Boží království se přiblížilo (Iz 52,7; Sf 3,15) v osobě Ježíše Krista (L 17,21). V tomto Božím činu nacházíme pevnou půdu, v níž může zapustit kořeny naše víra.

  1. Lidská odpověď (v. 15b)

Všechno je zde postaveno na Boží iniciativě, ale ta vyžaduje odezvu: “Čiňte pokání a věřte evangeliu.” Nikdo zde nemá žádnou protekci - každý se od Boha tak či onak odvrátil a musí se kát, tj. znovu přiznat Pánu královské postavení (Zj 3,31). A potom věřit radostné zvěsti, že Bůh zůstal věrný, i když my jsme byli nevěrní (2 Tm 2,13). V pokání se zříkáme sebe, ve víře skládáme naději v Boha (Žd 12,1).

  1. Otázky

Pán coby designovaný král vyhlašuje “vládní program”. Nechce jen poučit, ale také změnit člověka a svět. Záruky zde poskytuje Boží čin, nikoli lidský: Bůh přiblížil čas a království. Na tuto skutečnost je třeba reagovat kapitulací před Bohem a důvěrou v jeho věrnost a moc.

  1. Nemáš o Bohu pouze vědomosti? Změnily tvůj život?
  2. Nesnažil ses zasloužit si Boží milost slušným životem (Ř 10,2-3) a nejsi z toho znavený (Mt 11,28)?
  3. Kdo se nachází v centru tvého života?

4. Komu důvěřuješ?

6. ODDANÍ LIDÉ (1,16-20)

  1. Jací byli (v. 16 a 19)

Když si Ježíš povolal rybáře, upřednostnil prosté a praktické lidi, kteří měli tvrdý život a byli nuceni spolupracovat. Zákoníci znali Písmo, ale chyběl jim zdravý selský rozum a schopnost rozlišit podstatné od nepodstatného. Rybáři nečetli knihy, ale věděli, že jestli mají nachytat ryby, musí opravit sítě a vyplout na moře, a ne vytvářet komise zabývající se lovem ryb.

  1. Kým se měli stát (v. 17)

Pán učedníky vyzval, aby ho následovali. Nejednalo se pouze o to, aby za ním šli, ale aby si osvojili jeho myšlení a způsob života. Ježíš učil tím, že pracoval. Měl v úmyslu z nich udělat “rybáře lidí”, přičemž nešlo o to lidi přelstít či potrestat (Ez 47,10), ale shromáždit je do Božího království. To tito rybáři ještě neuměli, ale Pán se rozhodl je tomu naučit.

  1. Jaká byla jejich odezva (v. 18 a 20)

Učedníci opustili sítě, ba i své nejbližší. Nejednalo se o zlé věci. Úcta k rodičům se zdůrazňuje již v Desateru (Ex 20,11), a přece Kristus řekl, že musíme mít všechno kromě něho “v nenávisti” (L 14,26). Své rodiče a příbuzné smíme milovat jen do té míry, aby tím nebyla omezena láska k Pánu. Radikálnost následování vyjadřuje slůvko “ihned”. Kdo rozhodnutí odkládá, ztěžuje si své postavení.

  1. Otázky
  1. Proč si Pán nevyvolil za učedníky znalce Zákona?
  2. Jaké měli rybáři oproti nim přednosti?
  3. Co to znamenalo následovat Ježíše?
  4. Co měli dělat “rybáři lidí”?
  5. Proč se tomu měli učit?
  6. Jak učedníci zareagovali na Ježíšovu výzvu?
  7. Jaké slůvko ji charakterizuje?
  8. Neprohřešili se tím proti rodičům?
  9. Odpověděl jsi už na Ježíšovo volání?
  10. Neodkládáš na zítřek, co máš udělat dnes? Zítra to bude těžší!

 

7. VELITEL V  KOSTELE (1,21-28)

  1. Ubozí znalci Zákona (v. 21-22)

Pán se účastní židovských bohoslužeb a učí tam jako ten, “kdo má moc, a ne jako zákoníci” (v. 22). Zákoníci rozpracovali příkazy Písma do všech podrobností, ale tím zakryli jeho ústřední bod: lásku k Bohu a lidem (7,13). Ježíš naopak nebyl řečník, ale velitel. O hříchu nemluvil, ale odpouštěl jej (2,5), neteoretizoval o Božím království, nýbrž ho přinášel. To poznal římský setník (Mt 8,8).

  1. Ubohý posedlý (v. 23-26)

Na bohoslužbách je přítomen člověk posedlý zlým duchem, který se nejen brání slovy, aby ho Pán nechal na pokoji, ale také na něj útočí. Pán ho však umlčel a z tohoto člověka vyhnal (v. 25n). Vždyť přišel mařit ďáblovy skutky (1 J 3,8), aby lidé mohli žít ve svobodě! Tak odhalil i podstatu bohoslužeb: osvobození člověka ze zlé moci, aby se směl poddat svému Stvořiteli. Obřady a rituál představují pouhé prostředky, nikoli cíl.

  1. Ubozí posluchači (v. 27-28)

Posluchači v synagoze správně rozpoznali, že se jedná o nové, mocné učení (v. 27). Vidí rozdíl mezi zákoníky-řečníky a Ježíšem-velitelem. Žasnou nad dílem Pána Ježíše. A přece je výsledkem jen to, že se “pověst o něm rychle roznesla” (v. 28). Místo víry se z toho stala senzace (Sk 17,21). To je ovšem jen polovina cesty a nedorozumění (5,42; 6,2 a 51n). Správné je, když se ptáme, co máme dělat (Sk 2,37).

  1. Otázky
  1. V čem lze vidět ubohost znalců Zákona při Ježíšovu narození v porovnání s mudrci (Mt 2,4-6 a 2,11)?
  2. Znáš Ježíše jako řečníka, nebo jako zachránce?
  3. Navštěvuješ bohoslužby a nacházíš tam to, co potřebuješ?
  4. Účastníš se obřadů, nebo prožíváš vysvobození od zlých mocností?
  5. Co bylo na posluchačích v synagoze dobré a co ne?
  6. Nezůstal jsi i ty pouze u obdivu, místo aby ses dostal k víře, která zachraňuje?

 

8. LÉKAŘ TĚLA A DUŠE (1,29-34)

8.1 Nemocná domácnost (v. 29-31)

Církev byla nemocná, ale ani rodina nebyla zdravá. Šimonova tchyně ležela v horečkách. Ještě že to Ježíšovi hned řekli! Pán ji uchopil za ruku a uzdravil (v. 31). Dokázal, že chce, aby i rodiny byly zdravé, a to po všech stránkách. Pánu smíme povědět, že je někdo nemocný, byť by se jednalo třeba o nedorozumění mezi manžely nebo mezi tchánem a zetěm. I při nich bývá “horko” a také takovou “horečku” Pán léčí.

8.2 Nemocné město (v. 32-34)

Po západu slunce, když skončil sváteční den, přinesli k Pánu všechny, kteří se měli špatně. “Celé město se shromáždilo u dveří” (v. 33). Takhle vypadá Boží lid, přestože Bůh prohlásil: “Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji.” (Ex 15,26) Církev - jedna velká nemocnice! Proti záplavě bídy (2 Tm 3,6; Jk 1,2) stojí přesila spásy (1 Pt 4,10; Ef 3,10). Šíří se zkáza, ale milost se rozhojňuje ještě více (Ř 5,15).

8.3 Více než lékař (v. 34b)

Je zvláštní, že celá událost končí slovy: “A nedovoloval (Ježíš) zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je.” (v. 34b) Pán byl prohlášen za krále Božího království, ale obával se, že by toho mohl někdo zneužít politicky nebo z toho udělat senzaci. Proto chce své mesiášské poslání zachovat v tajnosti. Z jeho uzdravení měli lidé vypozorovat, že je tu král, který odpouští naše hříchy a uzdravuje i naše nemoci (Mt 8,17), neboť má být zachráněn celý člověk.

8.4 Otázky

  1. Když někdo v rodině onemocní, jdeme s tím hned za Pánem, nebo začneme běhat po doktorech?
  2. Neměli bychom Ježíše poprosit, aby přišel do naší rodiny a vyléčil naše nemocné vztahy?
  3. Neskřípe to mezi manžely, dětmi a prarodiči?
  4. Když máme tak slavná zaslíbení o uzdravení duše i těla, proč jich tak málo využíváme?
  5. Neměli bychom více dbát na Jakubovu radu, aby si nemocný člověk k sobě zavolal bratry starší (5,14n)?

 

 

9. V  PRÁCI MODLITEBNÍK (1,35-39)

9.1 Vyhnul se přepracovanosti (v. 35)

Uprostřed práce si Pán najde čas na modlitbu, neboť považoval společenství s Otcem za zdroj síly. Proto vstává ještě za tmy, neboť chvíle s Bohem nepokládal za ztracený čas. Čím více práce, tím více modliteb. Ráno se rozhodovalo o jeho vítězství během dne. Kdo zanedbá modlitbu, neobstojí ve zkoušce, tak jako učedníci v Getsemane (14,37n).

9.2 Vyhnul se zotročení lidmi (v. 36n)

Petr se svými přáteli Pána “pronásledují”, poněvadž ho “všichni hledají”. Ježíš však věděl, že v tom je kromě skutečné touhy i touha po senzaci. Svou modlitbou jim vlastně dal najevo, že je závislý pouze na vůli nebeského Otce a nemíní se podřizovat přání lidí. Jednou se dokonce distancoval i od své matky (J 2,4).

9.3 Vyhnul se rozptylování (v. 38)

Všichni lidé Ježíše hledali, ale on Petrovi říká: “Pojďte jinam do okolních městeček.” Obyvatelé Kafarnaum ho chtěli mít pro sebe (L 4,42), ale Pán v tom spatřoval spíše touhu po senzaci, ne hlubokou oddanost (sr. J 2,23-25). Odvedlo by jej to od jeho poslání sloužit Izraeli a rozptýlilo jeho úsilí.

9. 4 Vyhnul se pasivitě (v. 39)

Pán se modlil a potom se mu práce dařila. Vždyť s nabroušenou sekerou se pracuje daleko lépe. Proto Pán chodil po celé Galileji. Obyvatele Kafarnaum odmítl, ale jenom proto, aby mohl svou práci rozšířit. Přitom pracoval tak, že navštěvoval synagogy - židovské chrámy. Nečekal, že “ryby” přijdou za ním, ale on šel za nimi. Tam jim přinášel záchranu slovem i činem.

9.5 Otázky

1. Kde vyhrával Pán své zápasy a kde je učedníci prohrávali?

  1. Říkáš: “Dnes mám moc práce, nemám čas se modlit!”? Divíš se, že sekáš nenabroušenou sekerou?
  2. Řídíš se podle Boží, anebo podle lidské vůle?
  3. Jsi soustředěný na své životní poslání, nebo se necháš rozptylovat, třeba dobrými věcmi?
  4. Umíš po modlitbě pracovat?
  5. Vesluješ oběma vesly - modlitbou a prací?

 

 

10. PROSTŘEDNÍK STVOŘENÍ (1,40-45)

10.1 Má moc (v. 40)

Malomocný byl pro Židy prakticky mrtvý člověk. A právě on se odvážil přijít k Ježíši a s velkou úctou a pokorou vyznat: “Můžeš mne očistit.” Starý zákon mluví 2x o uzdravení (Nu 12,13; 2 Kr 5,7). Připisuje ho Bohu, ne lidem. Malomocný však očekává uzdravení od Ježíše, čímž ho považuje za Stvořitele. Vírou jej chápe jako věrného a mocného.

10.2 Má ochotu (v. 41-42)

Malomocný věděl, že Ježíš má moc, ale neměl jistotu, jestli je i ochotný. Pán se však nad ním slitoval (3,5; 6,34) a uzdravil ho (v. 42). V životě jsme svědky toho, že bohatí lidé nebývají moc štědří, ale Ježíš měl moc i ochotu, protože nás miluje. Dává život svým ovečkám, a to v hojnosti (J 10,10). V něm máme bohatý a nevysychající pramen radosti (Ž 16,11).

10.3 Chce zůstat skrytý (v. 43-44)

Je nápadné, že Pán uzdravenému přísně nařizuje, aby nikomu nic neříkal, ale šel se ukázat knězi, jenž by v něm získal živý důkaz Ježíšovy božské moci. Z předchozího víme, že Pán nestál o lacinou popularitu. Jde mu o to, aby kněží úředně potvrdili uzdravení, a tak měli důkaz o jeho božském poslání. Proto se slitovává, ale zároveň je i přísný.

10.4 Stal se cizincem (v. 45)

Malomocný je nám vzorem víry, ale ne vzorem poslušnosti. Nemlčel totiž, ale začal vše rozhlašovat. Podlehl lidské slabosti, takže Ježíš nemohl vejít do města, ale musel se zdržovat vně na opuštěných místech. Malomocný přišel z opuštěného místa a svým nerozumným jednáním vlastně vhání Pána do izolace.

10.5 Otázky

  1. Mnozí lidé považují Pána Ježíše za štědrého, ale slabého. A co ty?
  2. Jaký je rozdíl mezi 1,40 a 9,22?
  3. Někteří lidé věří, že Bůh je bohatý, ale nevědí, že bohatě obdarovává i je. Jak je tomu s tebou?
  4. Máme rádi Pána, když je k nám laskavý, ale sneseme i jeho přísnost?
  5. Proč začal malomocný rozšiřovat zvěst o svém uzdravení?
  6. Čím jsme Pánu někdy na překážku a co tedy musíme dělat?

 

 

c) Jak autoritou pohoršil (2,1-3,6)

11. VELKÁ AMNESTIE (2,1-12)

11.1 Na základě víry (v. 1-4)

Čtyři lidé přinášejí k Pánu ochrnutého. Mají víru, která věří i za jejich nemocného přítele (v. 5), přemáhá překážky, když se kvůli zástupu nemohou dostat dovnitř (v. 4a), a je i vynalézavá, neboť odkrývají střechu a spouštějí pacienta před Ježíše (v. 4b). Možná se nezachovali přesně podle bontonu, ale Pán má takovéto neodbytné lidi rád (L 18,5).

11.2 Základ tělesného blaha (v. 5)

Pán má před sebou ochrnutého člověka, ale místo uzdravení mu říká: “Synu, odpouštějí se ti hříchy.” Neznamená to, že se jednalo o zvlášť velkého hříšníka, ale že duchovní a tělesná stránka naší bytosti spolu velmi úzce souvisejí. Chceme-li uzdravit tělo, musíme nejprve uzdravit duši. Pacient potřebuje nejen pilulky, nýbrž také odpuštění.

11.3 Zdánlivé rouhání (v. 6-8)

koníkům se zdá, že Ježíšova slova urážejí Hospodina, protože jenom on má právo odpouštět hříchy (v. 7). Mají na to biblické doklady (např. Ex 34,6n), a přece se od Písma odklonili. Vždyť už v Ž 32 čteme o jistotě odpuštění, a oni viděli Boha někde v dálce. Kdo ví, jestli odpouští, a komu a kdy? Kvůli svým tradicím považovali Pána za rouhače.

11.4 Postavení na nohy (v. 9-12)

Pán se se zákoníky nehádá, ale dotyčného uzdravuje, což představuje menší důkaz větší skutečnosti, že “Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy” (v. 10). Židé správně tuší, že odpouštět nemůže žádný z lidí. Avšak Ježíš je Boží beránek, jenž na sebe bere hřích světa, odpouští ho a chce, abychom o tom věděli (1 J 2,12; Ř 5,1).

11.5 Otázky

  1. Neodradí tě od víry těžkosti?
  2. Věříš jen sám za sebe nebo i za druhé, kteří to nedokážou?
  3. Nepotřebuješ při své nemoci i nějaké vnitřní uzdravení s odpuštěním?
  4. Myslíš si i ty, že o odpuštění se nemůžeme nic dovědět zde na zemi, ale až při posledním soudu?
  5. Víš, že Pán chce, abychom věděli, že máme odpuštěné hříchy (1 J 1,9; 5,13)?

 

 

12. PŘÍTEL HŘÍŠNÍKů (2,13-17)

  1. Lhář učedníkem (v. 13-14)

Cestou k moři vidí Pán na celnici Léviho. Celníci byli ve službách krále - vybírali různé poplatky. To jim umožnilo, aby druhé vydírali. Židé je stavěli na roveň vrahům a zlodějům. Pán viděl, že Lévi je bohatý, ale ne šťastný. Proto ho zavolal, aby jej následoval, což byla neslýchaná věc: učedníkem se nestal poctivý člověk, ale lhář (L 19,8).

  1. Sklonění se k hříšníkům (v. 15)

Kromě toho Pán Ježíš stoloval v domě Léviho s celníky a hříšníky. Stolování bylo tehdy možné pouze mezi nejlepšími přáteli. A zde vidíme svatého Božího Syna ve společnosti mravní spodiny! Mezi těmito lidmi však bylo mnoho takových, “co ho následovali” (v. 15b). Právě ve svém hříchu si uvědomili, že bez Ježíše nemohou žít. Kvůli takovým Pán Ježíš přišel.

  1. Odloučení od světa (v. 16)

K Ježíšovu chování mají námitky farizeové. Ti byli představiteli duchovního hnutí, které hlásalo jasné oddělení Izraele od pohanů a hříšníků za účelem zachování čistoty. To bylo zčásti správné (Ezd 9,2; Neh 9,2), ale zapomnělo se na to, že Boží lid by se měl oddělit od pohanů proto, aby jim pomohl. Vždyť v něm měly získat požehnání všechny čeledi země (Gn 12,3).

  1. Lékař mezi nemocnými (v. 17)

Pán Ježíš vidí své poslání jinak než farizeové: “Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.” Jistě, lékař se musí dezinfikovat, ale jeho úkolem je léčit pacienty, ne se od nich oddělovat. Co farizeje pohoršovalo, je pro nás radostí: Ježíš se stal přítelem hříšníků (Mt 1,19).

  1. Otázky
  1. Na jakou úroveň stavěli židé celníky?
  2. Co vykonal Pán tím, když povolal celníka za učedníka?
  3. Proč se odvážil stolovat s celníky v Léviho domě?
  4. Co farizeové správně postřehli?
  5. Na co zapomněli?
  6. Jak viděl Pán své poslání na rozdíl od farizeů?
  7. Když se stal přítelem hříšníků, souhlasil s jejich hříchem?
  8. Co s ním tedy dělal?

 

 

13. ZBOŽNÝ ČLOVĚK NEBO NOVÝ ČLOVĚK? (2,18-22)

  1. Zbožný zvyk (v. 18)

Půst byl původně vnějším projevem pokání (Jon 3,5), ale později se stal zástěrkou hněvu (Iz 58,6n). Farizeové se postili 2x týdně (L 18,12) a považovali to za umocnění modlitby a za záslužný skutek. Proto se pohoršeně ptají, jak je možné, že se Ježíšovi učedníci nepostí. Oni ve skutečnosti dělali znamení pokání, ale pokání neprožívali, protože k Ježíšovi nepřišli ani učedníci Janovi, ani farizeů.

  1. Orientace na ženicha (v. 19-20)

Vedle farizeů zde vidíme druhou skupinu lidí, kteří se účastní mesiášské hostiny, a tak vystihli, co je to pokání. Orientují se na ženicha. Když je s nimi, radují se, až jim ho vezmou, budou smutní. Pánu nešlo o to, aby byl židovský půst nahrazen křesťanským, ale aby se lidé v pokání orientovali na něho, tak jako se magnetická střelka kompasu nasměrovává k severnímu pólu. To je pravý půst.

  1. Nový člověk (v. 21-22)

Tyto pravdy znázorňuje Pán Ježíš dvojitým podobenstvím o plášti a nádobách z kůže. Jeho smyslem je, že nové se nesnese se starým. Na starý plášť je zbytečné přišívat záplatu z nové látky, protože tím díru jenom zvětšíme. Do starých kožených měchů by se nemělo nalévat nové víny, protože je kvasící tekutina roztrhne. Poučení: Nenapravujme starého člověka, je zapotřebí nového, který jde za Ježíšem.

  1. Otázky
  1. Čím byl původně půst?
  2. Jak jej židé znehodnotili?
  3. Proč Ježíš nenutil učedníky, aby se postili?
  4. Jak viděl pravý půst?
  5. Znamená to, že se křesťané už nemají postit? (Sk 14,23; 1 K 7,5)
  6. Na co však musí klást důraz a jak to znázorňuje dvojité podobenství o plášti a kožených nádobách?
  7. Co je podle toho pravé pokání? (J 3,3-5; 2 K 5,17)
  8. Jaký je rozdíl mezi zbožným člověkem a novým člověkem?

 

 

 

14. JÁ VÁM DÁM ODPOČINUTÍ (2,23-28)

14.1 Tradované slovo (v. 23-24)

Spor se týká svěcení soboty. Učedníci v sobotu trhají klasy - jistě proto, aby se najedli. Farizejská tradice pokládala trhání klasů za druh sklizně a tuto práci zakazovala. Ve své horlivosti zašli farizeové tak daleko, že byli až směšní. Stali se přísnějšími než sama Bible a to je též chyba. My lidé už jsme takoví: jednou děláme méně, než chce Bůh, jindy více - a odsuzujeme druhé.

  1. Psané slovo (v. 25-26)

Oproti farizejské tradici se Pán odvolává na Písmo a připomíná, jak David jedl z předkladných chlebů, které mohou požívat pouze kněží (Lv 24,5-9). To, že Bůh neodsoudil Davida za jeho čin, ukazuje na úzkoprsost farizejského výkladu Bible: Bůh dal kněžím chleby, ale neřekl, že jimi nesmí pomoci člověku v nouzi, protože chce milosrdenství a ne oběti. Kromě toho je tu Ježíš, “větší než chrám”, pravý velekněz (Mt 12,6-7).

  1. Vtělené slovo (v. 27-28)

Pán říká, že “sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu”. Bůh spojil příkaz o sobotě vždy s pracovním klidem (Dt 5,14). Kdo tu potom rozhoduje, co se smí a co ne? “Syn člověka je pánem nad sobotou.” Ježíš je autentický vykladač příkazu o sobotě, jenž nás osvobozuje od práce, ale ne od lásky k bližnímu. Církev právem začala tohoto “Pána nad sobotou” uctívat v neděli (Sk 20,7; 1 K 16,2).

  1. Otázky
  1. V čem byl úmysl farizeů při rozpracování příkazu o sobotě dobrý?
  2. V čem se farizeové dopustili omylu?
  3. Jak ukazuje Pán na úzkoprsost farizejského učení?
  4. Na co se přitom odvolává?
  5. Proč byl Davidův čin farizeům nepříjemný?
  6. Kdo rozhoduje o tom, jak máme chápat příkaz o odpočinku?
  7. V čem se lisí náš pohled na Písmo od farizejského?

 

 

15. ODPOČINEK OD LÁSKY? (3,1-6)

  1. Proti člověku (v. 1-2)

V druhém sporu o sobotu Marek představuje farizeje, jak vytvořili kult proti člověku. Stojí zde nemocný s neduživou rukou a hledá pomoc. Měli by si jej všimnout, ale oni ho pro Boží slávu nevidí (L 13,14). Zato bedlivě pozorují Ježíše, aby ho obžalovali, protože ten vidí oslavu Boha v lásce k člověku.

  1. Člověk v centru (v. 3-4)

“Pojď doprostřed,” vyzval Pán nemocného a naznačil, že pro Boha je člověk středem zájmu i v sobotu. Bůh si odpočinul od práce, ale ne od lásky. Farizeové v sobotu nic nedělali, jenže Pánu jde o to, jestli v sobotu “život zachráníme či utratíme”. Nejen hněv se rovná vraždě, ale i odmítnutí pomoci člověku v nouzi (Mt 5,22).

  1. Náprava člověka (v. 5)

Farizeové mlčí, neboť nechtějí uznat pravdu. Proto se Pán na ně dívá zároveň hněvivě i zarmouceně. Potom se ujímá pacienta. Neuzdravuje mu ruku, jenom mu přikazuje ji zvednout. Nemocný proti vší logice uposlechne - a to je víra (J 4,50; L 5,5). Uzdravení jeho ruky je obrazem nápravy celého světa (9,12; Sk 1,6).

15.4 Likvidace Člověka (v. 6)

Závěrem sporu je rozhodnutí zničit Ježíše. Farizeové se pomocí své teologie chtěli zmocnit Boha, a když jim v tom Ježíš brání, likvidují ho. Spojence si našli v herodiánech, přívržencích prořímského krále Heroda, s nimiž měli vnitřně velmi málo společného. Spojilo je nepřátelství vůči Pánu, jenž je ohrožoval svou čistotou.

  1. Otázky
  1. Všímáš si nepohodlných nebo nuzných lidí? Máš tendenci jim pomoci, nebo se o nich většinou jenom nepěkně vyjadřuješ?
  2. Co je podle Jk 1,27 čisté náboženství?
  3. Neznamená to umenšení Boží slávy?
  4. Co naznačuje Pán tím, že staví nemocného doprostřed?
  5. Jak ho uzdravil?
  6. Na co uzdravená ruka poukazuje?
  7. Proč se farizeové rozhodli Ježíše zahubit a co v něm likvidovali?

 

 

B. JEHO PANSTVÍ (3,7-5,43)

  1. Vznik panství (3,7-35)

16. NOVÝ IZRAEL (3,7-12)

  1. Pod tlakem (v. 7a)

Vytváří se nový Izrael, ale pod tlakem. Ježíš je nucen ustoupit k moři. Není to však beznadějné, neboť moře je místem, kam se člověk může uchýlit do ústraní, místem, kde se dějí velké věci. Vůdci národa jsou proti němu, ale “šlo za ním množství lidí”. Podobá se to chemickému procesu, kdy k určité reakci dochází až pod tlakem několika atmosfér. Pán ustupuje, ale získává lidi.

  1. “Svatý zůstatek” (v. 7b-8)

Lidé, kteří jdou za Pánem, představují “svatý zůstatek”, jenž je navzdory malému počtu kompletní a obdařený životodárnou silou semene. Dohromady dávají číslo 7, což bylo symbolické označení celku a úplnosti, ba dokonce svatosti (1 Kr 19,18). Jejich svatost tkví pouze v tom, že jdou za Ježíšem, a tak se stali semenem schopným rozmnožování (Iz 6,13).

  1. Různorodá společnost (v. 9-10)

Lidé, co šli za Pánem, sice byli “svatým zůstatkem”, nicméně představovali i různorodé společenství, k němuž se Pán skláněl, ale zároveň vůči němu zachovával určitý odstup. Skláněl se k nim tak, že mnohé uzdravil. Když se však na něho začali příliš tlačit, stáhl se do loďky. Tam, kde k němu lidé ztratili respekt, si ho Ježíš vynutil, neboť jim nepomáhal podle jejich představ, nýbrž podle své svaté vůle.

  1. Ateizmus v církvi (v. 11-12)

Mezi přítomnými byli i “nečistí duchové”. Pán se vůči nim postavil se vší rozhodností. Jednalo se vlastně o lidi ovládané protibožskou mocností. Padali před Ježíšem a křičeli: “Ty jsi Syn Boží!” Jenže nešlo o vyznání oddanosti, pouze o úsilí zmocnit se Ježíše poznáním jeho jména. Avšak jeho jméno je Syn a toho je třeba poslouchat.

  1. Otázky
  1. Nebyl Pán zbabělec, když se před lidmi uchýlil na moře?
  2. Čemu nás tím učí?
  3. Co tímto ústupem získal?
  4. Co naznačuje o lidech číslo 7?
  5. V čem tkvěla jejich svatost a příslib pro budoucnost?
  6. Jak se k nim Pán sklání?
  7. Proč se od nich na loďce odděluje?
  8. Kdo byli nečistí duchové a co chtěli?
  9. Co je přemohlo a umlčelo?
  10. Čemu věří démoni (Jk 2,10)?

 

 

 

17. ZÁKLAD APOŠTOLů (3,13-19)

  1. položení základu (v. 13-14a)

Lidé tu Pána následovali, ale bylo zapotřebí i vůdců. Ty si Ježíš povolal na hoře, na místě zjevení (Ex 19,20). Zavolal k sobě ty, “které si vyvolil”. Jejich působení nezačíná na základě toho, že by se Kristu nabídli k službám, ale díky jeho vyvolení. A tak Pán “učinil” Dvanáct (1 S 12,6) a ustanovil je za praotce nového Božího lidu (Ef 2,20; Zj 21,14).

  1. Účel základu (v. 14b-15)

Šlo o dvě věci: 1. “aby byli s ním”. Učedníci se neměli pouze něčemu naučit, ale také se v blízkosti Ježíše Krista stát jemu podobnými. 2. “aby je poslal”. Co získají, mají předat dál. Křesťanství je především misijní pohyb. Větev roste na stromě proto, aby rodila. Učedníci měli vyučovat (teorie) i osvobozovat od zlých mocností (praxe). Běda, když se v církvi jenom káže a démoni spí!

  1. Vůdci (v. 16-17)

V seznamu apoštolů se první tři (5,37; 9,2; 14,33) liší od ostatních tím, že dostali přízviska. Šimonovi dal Pán jméno Petr, tj. Skála. Byl skálou v tom smyslu, že jako první rozpoznal v Ježíši Kristu úhelný kámen, na němž byla založena církev. Synové Zebedeovi dostali jméno Boanerges, Synové hromu (jako nositelé Božího hromového hlasu - J 12,29?).

  1. Nosiči (v. 18-19)

Vedle vůdců stojí “nosiči”. Podrobnější informace máme jen o několika z nich. Lévi byl jako celník politicky orientovaný prořímsky, Šimon Zelóta silně proti Římu. Smutně proslul poslední z nich - Jidáš, zrádce. Vcelku o nich víme málo (jistě také proto jinde vystupují i pod jinými jmény). Je tomu s nimi jako s domem: jeho základy nevidíme, ale ony jej nesou.

  1. Otázky
  1. Na základě čeho se učedníci stali apoštoly?
  2. Proč jich Pán vyvolil právě 12?
  3. Co si měli v Ježíšově blízkosti osvojit?
  4. Jaké bylo jejich poslání?
  5. Co znamená jméno Petr a proč se jeho nositel stal základem církve?
  6. Může ho v tom následovat někdo další?
  7. Které další dva učedníky si Pán často brával s sebou?
  8. Proč jsou důležití i zbývající učedníci?
  9. Jaké protipóly se v kruhu apoštolů spojily?

 

 

 

18. Hanba teologie (3,22-30)

  1. Chyba v dogmatice (v. 22)

Za Pánem přicházejí zákoníci z Jeruzaléma. Byli to profesionální vykladači Zákona. Doslova z Jeruzaléma “sestoupili”, což lze chápat technicky, ale i symbolicky: Na Ježíše se dívali svrchu. Nemohli popřít jeho ohromnou moc, a proto ho prohlásili za spojence Belzebula - satana. Jenže tam, kde teologie zasazuje takovouto ránu pod pás, nevyřazuje protivníka, nýbrž sama sebe. Teologie je kapitulace před pravdou.

  1. Chyba v logice (v. 23-27)

Zákoníci se nedopustili omylu pouze v dogmatice, ale také v logice. Proto jim Pán na obraze království a domu znázorňuje, že kdyby satan vyháněl své vlastní služebníky, ničil by sám sebe. Naopak, je-li tu někdo, kdo chce silákovi vzít jeho věci, musí ho nejprve porazit. A to Pán učinil, když zvítězil nad pokušením. Ježíš tedy vede zákoníky ke změně smýšlení a odhaluje nesmyslnost jejich logiky, která utíká před pravdou (Mt 2,7).

  1. Chyba v etice (v. 28-30)

Největší chyba zákoníků tkvěla v oblasti mravnosti, v jejich etice. Proto je Pán důrazně varuje, že Bůh nikdy neodpustí hřích proti Duchu svatému, jímž zde rozumí odmítnutí “blízkého Boha, Boha v akci”. Ten k nám přichází, aby nad námi převzal vládu (Jk 4,5). Uzavřít se před ním znamená urazit ho a ztratit milost pokání. Člověk, kterého jeho provinění bolí, se tímto způsobem neprohřešil, ten, kdo se dopustil hříchu proti Duchu svatému, se nad ním netrápí.

  1. Otázky
  1. Moc učení je obrovská - nepoužíváš je proti nároku Pána Ježíše?
  2. Nemáš strach kapitulovat před pravdou?
  3. Nedopouštíš se ve svém myšlení takového omylu, že tím Pánu odpíráš nároky, které na tebe má?
  4. Nesnažíš se jako had uniknout před pravdou?
  5. Jsi otevřený vůči Bohu, když se k tobě blíží v moci svého Ducha?
  6. Neodmítáš ho?
  7. Trápíš se tím, zda jsi nespáchal hřích proti Duchu svatému? Pokud ano, ještě je pro tebe milost!

 

 

 

19. “KREV JE VODA” (3,20-21 a 31-35)

  1. Pod svícnem bývá největší tma (v. 20-21)

Pána nechápou ani jeho příbuzní. Jak může milovat lidi tak, že se sám ani nestačí najíst? Tím zcela vybočil z dráhy, na niž byli obyvatelé galilejských vesnic zvyklí. “Svým zápalem potlačoval rozum”, tudíž se nelze divit, že se jeho nejbližší domnívali, že se pomátl. Chtěli ho chytit a udělat tomu rázný konec. V této chvíli není od Ježíše nikdo tak daleko jako lidé, s nimiž strávil roky pod jednou střechou (Mt 10,36).

  1. Nesvatá láska (v. 31-32)

Rodinnou výpravu tvoří Ježíšova matka a jeho bratři. Zůstali venku a volali na něho. Tím ukázali, že nepatří k jeho učedníkům (sr. 4,11n), ale že ho chtějí z cesty, kterou nastoupil, odvolat - jako později Petr. Všimněme si, že Marek mezi rozhodnutí a příchod Ježíšových příbuzných vsunul výstrahu ohledně hříchu proti Duchu svatému, a tak je staví do blízkosti farizeů. Jedni jsou proti Pánu z nenávisti, druzí z lásky.

  1. Nenávidět všechny věci (v. 33-35)

Z otázky: “Kdo je má matka a moji bratři?” vysvítá, že pokrevní příbuznost ztratila rozhodující význam. Ježíš tím nechtěl naznačit, že pohrdá svou matkou, ale že upřednostňuje Otce a jeho vůli. Tu činí ti, kteří “seděli v kruhu kolem něho” (34). Toto společenství je skutečností duchovní příbuznosti. Již nerozhoduje tělesný původ, ale láska k Ježíši Kristu. To má obrovský význam pro ženu a pronásledované křesťany všech dob.

  1. Otázky
  1. Čím Pán vybočil z běžných zvyklostí galilejské vesnice?
  2. Co si o něm mysleli jeho příbuzní? Co chtěli?
  3. Proč s nimi šla také Marie?
  4. Jaký hlubší význam má skutečnost, že stáli venku a že ho volali?
  5. Co znamená spojení jejich návštěvy s inspekcí zákoníků?
  6. Pán vlastně prohlašuje, že nemá příbuzné. Nevyjadřuje tím, že pohrdá matkou?
  7. Kdo je Ježíšovou rodinou?
  8. Co konkrétně znamená “činit vůli Boží”?
  9. Sedíš u Ježíšových nohou, nebo stojíš venku?

 

 

b) Skrytost panství (4,1-34)

20. DůVĚŘIVÝ ROZSÉVAČ (4,1-9)

20.1 Nenechat se svést k optimizmu (v. 3-7)

Palestinský rolník musel počítat s tím, že tři ze čtyř zrn vyjdou nazmar. Jedno sezobou ptáci, druhé vyschne ve skalnaté půdě a třetí zadusí trní. Pouze čtvrté přinese užitek. Také Pán Ježíš zakalkuloval ve své práci ztráty, a proto ho nepřekvapily neúspěchy ani mezi nepřáteli, ale ani mezi nejbližšími. Žádný člověk, který se dal do jeho služeb, nesmí upadnout do přílišného optimizmu.

  1. Nepodlehnout pesimizmu (v. 8)

Rolník při setbě ztratí tři zrna, ale čtvrté přinese úrodu: třiceti, šedesáti, ba některé až stonásobnou. Ztráty jsou velké, ale i ta nejmenší úroda je daleko převyšuje. Pánu Ježíši zůstalo z početného zástupu těch, kdo ho chtěli následovat, pouze 12 učedníků, a to ho ještě jeden z nich zradil. Z učedníků však vznikla církev, která se začala šířit a čeká na své finále. I my máme velkou naději. Ano, jsou zde ztráty, ale nastane sklizeň a bude bohatá!

  1. Počítat s realitou (v. 1n a 9)

Pán kolem sebe vidí obrovský zástup (1), ale usedne na loďku, aby měl od něho určitý odstup. To ovšem neznamená, že ho opouští. Naopak: Učil své posluchače mnohému v podobenstvích (2). Vyzývá je však, aby naslouchali, když mají uši (9), protože věděl, že mnoho lidí je má pouze na to, aby jim nespadl klobouk. Pán viděl vrtkavost davu i jeho bídu. Proto od něho odstupuje a zároveň se k němu sklání. Kdo to takto dělá, dobře dělá.

  1. Otázky
  1. S jakou ztrátou musel počítat palestinský rolník?
  2. S čím počítal Pán?
  3. Proč nás neúspěch mrzí?
  4. Proč rolník přece jenom sel?
  5. Čím se Pán potěšoval, když prožíval zklamání?
  6. Jaká je i naše naděje a proč si nesmíme zoufat?
  7. Co to znamená být realistou?
  8. Jak se Pán choval k lidem?
  9. Někdo lidem důvěřuje až příliš, jiný jim nevěří vůbec - jaký je tvůj problém?

 

 

21. K  POVSTÁNÍ A K PÁDU (4,10-12)

  1. Božská zákonitost (v. 10)

Učedníci se ptají Pána, jak je to s jeho podobenstvími (10), a on je odkazuje na božskou zákonitost: radostná zvěst rozděluje lidi. Přináší radost těm, co ji přijmou, a provinění těm, kdo ji odmítnou. Tak je tomu podle Boží vůle. Jedno Slunce má různé účinky - rozpouští vosk, ale také vysušuje hlínu. Podobně evangelium: jedni díky němu povstanou, jiní padnou – podle toho, jak se k němu kdo postaví.

  1. Odhalené tajemství (v. 11a)

Učedníkům “je dáno znát tajemství Božího království”. Nejedná se o nějaké vesmírné záhady, nýbrž o to, že Boží království přišlo v tomto poníženém člověku - Ježíši z Nazaretu. Když je jim to zjeveno či dáno, svědčí to o Boží činnosti. Bůh jim otevřel oči. Oni sami na tom nemají žádnou zásluhu, pouze šli za Pánem a spojili s ním svůj život.

  1. Hádanka (v. 11b a 12a)

Řecký výraz “parabolé” se dá přeložit jako “záhada” nebo “podobenství”. Tatáž Ježíšova zvěst učedníkům odhalila tajemství, zatímco jiným ho zakryla, poněvadž jedni byli uvnitř v Ježíšově přítomnosti, druzí venku bez něho. Tak tomu bylo u Izajáše, jehož Marek cituje (6,9n), a tak je tomu až dodnes (L 2,34).

  1. Život z trosek (v. 12b)

Z poslední věty “aby se snad neobrátili a nebylo jim odpuštěno” přece jen druhotně září světlo do tmy. Strašný paradox: prostředek spásy se stává prostředkem zkázy. Uplatňuje se v Božích plánech, ale není jejich cílem. “Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.” (Ř 11,32) V závěru se objevuje výhled na Boží milost.

  1. Otázky
  1. Proč radostná zvěst nepřináší každému radost?
  2. Pokus se to nějak znázornit.
  3. Jaké tajemství bylo zjeveno učedníkům?
  4. Kdo to udělal a co udělali oni?
  5. Už jsi i ty spatřil v Ježíši krále?
  6. Proč je některým lidem evangelium zakryté?
  7. Co je příčinou toho, že se zachránce stává soudcem?
  8. Jaký je konečný výhled (Ř 5,20n)?

 

 

22. TRIUMFUJÍCÍ SLOVO (4,13-20)

  1. Slovo u odmítavých lidí (v. 14-15)

Za první příčinu, proč se tolik zrní ztrácí, považuje Pán Ježíš tvrdou půdu, jež vznikla v důsledku toho, že lidé chodili přes pole. Božímu slovu přicházejí naslouchat lidé s tvrdým srdcem (Ž 64,6; Ez 11,19), kteří ho nepřijmou, a tak jim ho satan ukradne. Je proto zapotřebí zorat půdu (Jr 4,3), jinak sejeme marně.

  1. Slovo u povrchních lidí (v. 16-17)

Druhá část slova přijde nazmar u lidí, kteří ho sice přijímají, ale nezapadne v nich dostatečně hluboko. Když jsou ve shromáždění, je to dobré, jakmile však “přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadají” (17). Jedná se o lidi chvilkové. Rychle přijímají, rychle odpadají. Čím vyšší má být strom, tím hlouběji musí mít zapuštěny kořeny. A jim kořeny chybí.

  1. Slovo u rozpolcených lidí (v. 18-19)

Nebezpečná není jen vnější nepřízeň, ale i vnitřní ohrožení. Tím prvním jsou starosti, když se více soustřeďujeme na své problémy než na Boží moc (Mt 6,25; 1 Pt 5,7). Druhým bývá bohatství, které nám dává falešnou jistotu, že je obejdeme bez Boha (1 Tm 6,10). Nakonec je to žádost, která nemá nikdy dost (Ef 4,19).

  1. Slovo u poslušných lidí (v. 20)

Jedna půda je tvrdá, druhá plytká, třetí nečistá a čtvrtá? Rozrytá pluhem, schopná přijmout slovo natrvalo! Tito lidé uznávají Boží slovo za normu, podle níž žijí. Není to jejich zásluha, oni pouze slovo přijali a dovolili, aby řídilo jejich život. Možná, že jim srdce rozbrázdil žal či zklamání. Tak či onak: otevřeli dveře a vydali se Pánu.

  1. Otázky
  1. Tvrdá půda vzniká tak, že po ní lidé chodí. Co všechno prochází tvým srdcem?
  2. Nezmítají i tebou city - jednou nadšení pro Pána a vzápětí odklon?
  3. Počítáš s tím, že pro Pána budeš muset někdy i trpět?
  4. Je třeba se starat, ale nejsi příliš ustaraný?
  5. Bez peněz nelze žít, nejsi však skoupý?
  6. Víš, kdy přestat?
  7. Přijal jsi Ježíše jako Pána, nebo jako hosta?

 

 

 

23. ZJEVENÍ TAJEMSTVÍ (4,21-25)

  1. Jistota budoucnosti (v. 21-22)

Pán používá dvě podobenství o budoucnosti, přičemž v prvním z nich se mluví o lampě. Z výroku, že světlo “přichází”, lze usoudit, že jím myslel sama sebe (sr. 2 S 21,17; J 5,35). Také on přišel proto, aby ze svícnu osvítil všechny lidi a nebyl skrytý pod nádobou (J 1,9; Iz 49,6). Nevadí, že tomu bude předcházet jisté období skrytosti. Vždyť “nic nebylo utajeno, leč aby vyšlo najevo” (22). Pán bude zavržen, dokonce zabit, ale potom vstane z mrtvých (8,31). Jemu patří budoucnost. Toho se ve svých temných chvílích držme!

  1. Výzva budoucnosti (v. 23-25)

Druhé podobenství - o míře - hovoří o výzvě budoucnosti. Ano, po utrpení přichází sláva, ale to nás také k něčemu vyzývá: “Dávejte pozor na to, co slyšíte!” (24a) Když Ježíš stojí před námi, nastává okamžik, pro nějž nás Bůh vybavil ušima. Neboť “jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám” (24b). Odmítneme-li Ježíše, také nás Bůh odmítne, jestliže ho přijmeme, přijme i nás Bůh. Sami si určujeme míru, kterou nám Bůh naměří. “Kdo má, tomu bude dáno”, tj. kdo Pána poslouchá, bude mít stále víc. Kdo jej však neposlouchá, ztratí i to, co měl. Dá se to přirovnat k cizímu jazyku. Když jej používáme, umíme toho stále více, v opačném případě zapomeneme i to, co jsme kdysi znali.

  1. Otázky
  1. Jak se obvykle zachováš ve svých chmurných chvílích - počítáš více s mraky, nebo se sluncem nad nimi?
  2. Prorok Micheáš (7,8) vyznal: “Sedím-li ve tmě, mým světlem je Hospodin.” Je to i tvoje naděje?
  3. Někteří posluchači v kostele sledují poletující mouchu nebo oblečení druhých - na co dáváš pozor ty?
  4. Cvičíš se v naslouchání Pánu jako Marie, nebo máš jiné starosti (L 10,30)?
  5. Víš, že Bůh k tomu, co děláme, přidává něco navíc (24b)?

 

 

24. SAMOČINNÁ MOC DUCHA (4,26-29)

  1. Sít musíme (v. 26)

V podobenství se nejprve hovoří o tom, že rolník musí zasít zrno. Nemůžeme způsobit, aby vzklíčilo a rostlo, ale Bůh za nás nebude sít. Anděl Kornéliovi oznámil, aby poslal pro Petra, ale evangelium mu zvěstoval právě Petr, ne anděl (Sk 10,5). Záleží na naší lásce a práci, jestli Bůh bude moci dát vzrůst svému slovu v lidských srdcích. Bez naší práce neudělí své požehnání.

  1. Starat se nemusíme (v. 27)

Rolník zaseje a potom už nemůže nic dalšího pro budoucí úrodu udělat. Zrno roste, “ani neví jak”. Kdyby se pokoušel nějakým způsobem růstu napomáhat, vytáhl by rostlinky i s kořínky, a tak je zničil. Ne! Svůj úkol splnil a dál už si hlavu neláme. Ani Ježíš si nedělal zbytečné problémy, i když Boží dílo dokonal (J 17,4; 19,30).

  1. Smíme počítat s moci Ducha (v. 28)

Jestliže platí, že se nemusíme starat o osud zasetého slova, je tomu tak proto, že můžeme počítat s mocí Ducha, jenž působí i bez nás. “Země sama od sebe plodí” (doslova automaticky). Může nás to pokořovat, neboť zde působí Bůh sám, bez nás (Jk 1,18; 1 K 3,6). Na druhé straně je povzbuzením, že nás Bůh používá jako své nástroje, nicméně není na nás závislý.

  1. Smíme počítat se završením (v. 29)

Nejenže Boží moc působí bez nás, ona také dokončuje, co započala. Zaseté zrno roste, až nastane čas žně, kdy se úroda sklidí. Tato jistota provázela práci Pána Ježíše Krista. Nezískal pro Boha celý svět, a přece nepodlehl sklíčenosti. Bůh se postará o to, aby se jeho dílo završilo. Počítejme s tím i my!

  1. Otázky
  1. Neurážíš někdy Boha svými modlitbami, když ho prosíš, aby udělal práci místo tebe?
  2. Jak to řešil Jan Křtitel (L 3,11)?
  3. Někteří lidé vidí problémy i tam, kde nejsou. Nepatříš k nim?
  4. Spoléháš na to, že při práci, kterou ti Pán svěřil, působí moc Ducha svatého?
  5. Nechceš udělat úplně všechno? Neupadáš do zoufalství, když se ti nedaří?

 

 

 

25. SKROMNÉ ZAČÁTKY (4,30-34)

25.1 Pokušení malosti (v. 31)

Malost znázorňuje podobenství o hořčičném zrnku, které je “menší než všechna semena na zemi”. Také Boží království začíná v malém. To zmátlo nejen Jana Křtitele (Mt 11,3), ale i některé učedníky (J 6,60). Ani my nesejeme keř, pouze malé semínko, jímž nesmíme pohrdat (Oz 2,3; Za 4,10).

25.2 Pohled z opačné strany (v. 32a)

Nad pokušením malosti lze zvítězit tak, že se díváme až na konečný výsledek a vše posuzujeme z tohoto zorného úhlu. Hořčice sice má nejmenší semínko, ale jako rostlina patří k největším, dokonce “přerůstá všechny byliny”. Všechna evangelia vlastně byla psána “od konce”, tj. z pohledu vzkříšení. I my žijeme v jistotě, že nám Otec dal království (L 12,32). Církev žije s pohledem upřeným vpřed.

25.3 Důstojnost služby (v. 32b)

Boží království bylo teprve v začátcích a také dnes se nachází v ponížení. Jednou však v jeho stínu budou hnízdit nebeští ptáci. Myslí se zde na národy světa, které se podle předpovědí mají připojit k Božímu lidu (Da 4,18; Iz 2,2n) a najít u něho ochranu a pomoc. Pán i církev zvítězí pouze touto službou, která zachraňuje svět.

25.4 Tajemné zjevení (v. 30,33n)

Ježíš volil formu podobenství, aby znázorňoval velké pravdy o Božím království, “tak jak mohli rozumět” (v. 33). Svou názorností a jednoduchostí svědčí tato podobenství o genialitě svého tvůrce. A přece pro mnohé zůstala čirou záhadou, takže v soukromí vysvětloval všechno svým učedníkům (v. 34). Pochopili je ti, kdo se Pánu v lásce oddali.

25.5 Otázky

  1. Nezdá se ti, že Kristus a jeho skuteční následovníci jsou slabí a je jich příliš málo? Svědčí to o tom, že staví na omylu? Nemáš z toho komplexy?
  2. Jak hodnotíš situace a lidi? Jaký je vztah mezi “mnoho” a “málo”? Je “mnoho” znakem pravosti?
  3. Jsi vděčný za množství křesťanů z mnoha národů za téměř 2 000 let?
  4. Uvědomuješ si, že jednoduchou obraznou řečí, metaforou či podobenstvím lze vysvětlit složité pravdy o životě? Proč je i přesto mnozí nepřijímají?

 

 

c) Úsvit panství (4,35-5,43)

26. ZKROCENÉ ŽIVLY (4,35-41)

26.1 Převaha zlých sil (v. 37-38a)

Nad Galilejským mořem se strhla vichřice. Vlny se valily na loď, až byla skoro plná (37). Máme před sebou obraz základního ohrožení člověka (Ž 69,2n). Člověk je ohrožená bytost a naneštěstí tyto bouře často přicházejí nečekaně. Kromě toho se nám zdá, že se Pán o nás nestará: “On však na zádi lodi na podušce spal.” (38a) Mnozí lidé cítili, že si s nimi příroda a dějiny pohrávají jako s loutkou (Iz 40,27; 49,14; Ž 22,2).

26.2 Pán přírody (v. 38b-39)

Proti zuřícím živlům se Ježíš postavil jako Pán. Učedníci ho budí s výčitkou: “Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?” (38c) Probuzený Ježíš pohrozil větru a utišil moře (39). Přikazuje přírodě jako pán dorážejícímu psu (“dal mu náhubek”). Je pozoruhodné, že Ježíš zde jedná jako sám Otec, jenž vymezil živlům určité hranice (Ž 104,9; Jb 38,11). Představuje se zde jako ten, kdo vládne spolu s Otcem (Mk 16,19).

26.3 Vůdce víry (v. 40-41)

Bouře zuřila a učedníci se báli. Proto je Pán přírody také Vůdcem k víře. “Proč jste tak ustrašení?”, ptá se učedníků (40). Ti totiž nevěřili, že se jim, když je s nimi Ježíš, nemůže nic stát. Zbabělost se řadí mezi hříchy nejhrubšího ražení (Zj 21,8). Proto nás Pán nabádá, abychom se nebáli (J 14,27), neboť nemáme ducha bázlivosti, ale Ducha synovství (Ř 8,15; 2 Tm 1,7).

26.4 Otázky

  1. Znáš i ty výkřik Elíšova služebníka (2 Kr 6,15)?
  2. Nezdá se ti to, co Sijónu (Iz 49,14)?
  3. Jak zní Petrova odpověď (1 Pt 5,7)?
  4. Ježíš lidem připadal malý, ale kým vlastně byl (Ko 1,15n; 2,9)?
  5. Jakého Krista máš ty - malého nebo velkého? Podle toho totiž vypadá tvůj život!
  6. Co Ježíš vyčítá učedníkům a proč?
  7. K čemu je vede a na jakém základě?

 

 

27. ODDÉMONIZOVÁNÍ SVĚTA (5,1-20)

27.1 Lidská troska (v. 1-5)

Příběh nám popisuje člověka v moci zlého ducha, duševně rozvráceného, kterého čeká pouze smrt. Předjímá ji tím, že bydlí v hrobkách. Tělesná stránka jeho osobnosti zde vyniká zbytečně, neboť i tu používá proti sobě - bez spravedlivé lásky vůči sobě samému (5). Kdo vidí naši bídu dnes, uvědomuje si tu “beznadějnou konstantu ve světě duchů”.

27.2 Satanova úskočnost (v. 6-13)

Mezi Pánem a démonem došlo k velkému zápasu. Posedlý se před Ježíšem klaní, ale zároveň na něho začíná útočit a chce se ho zmocnit tím, že zná jeho jméno (7). Nakonec prozrazuje své a žádá, aby ho Ježíš poslal do stáda vepřů, které vzápětí utone v moři (v. 12n). Zdá se, že démon zvítězil, ale Ježíš je Boží Syn a před ním se skloní každé koleno.

27.3 Mírná posedlost (v. 14-17)

Obyvatelé gerasenské krajiny trpí narozdíl od zmíněného člověka mírnou posedlostí. Projevuje se tak, že když přijdou k Ježíši a vidí uzdraveného, začnou se Pána bát a prosí ho, aby z těch končin odešel (17). Možná je pojala hrůza z Ježíšova božského zjevu. Někteří je podezřívají, že měli strach o svůj majetek. Ať tak či tak, Krista odmítají.

27.4 Spasený člověk (v. 18-20)

Po prosbě Gerasanů Pán skutečně odchází (18). Neznamená to však, že kapituloval. Prohrává bitvu, ale vyhrává válku, neboť jim tam nechává zachráněného člověka. Ten sice Ježíše žádá, aby jej vzal s sebou (18), ale Ježíš ho posílá domů. Právě tam potřebovali jeho svědectví nejvíc (19). Příběh se odehrává na pohanském území, které má jednou patřit Pánu!

27.5 Otázky

  1. Kde můžeme i dnes vidět démony spoutané lidi?
  2. Jakou taktiku používá posedlý vůči Ježíši?
  3. Proč démon žádá, aby ho Ježíš poslal do vepřů?
  4. Proč mu to Pán dovolí?
  5. čeho je vidět, že démoni pracovali i v obyvatelích gerasenské krajiny?
  6. Z čeho je lze podezírat?
  7. V čem Ježíš neprohrál válku?
  8. Proč nevzal uzdraveného s sebou a čím se tento člověk stal?

 

 

28. “ZLÉ JE UMÍRÁNÍ” (5,24b-34)

28.1 Tma bez výhledu (v. 14-26)

Nejhorší tma je tma bez naděje. V takové tmě žila tato žena. 12 let měla krvotok, a tak se její naděje na uzdravení rovnala nule. Kromě choroby jí způsobovali utrpení i lékaři, kteří ji obrali o veškerý majetek a přitom jí nepomohli, spíše ublížili. “Nejlepší z lékařů je určený pro peklo.” (Talmud)

28.2 Chopení se záchranného lana (v. 27-29)

Ve své bezradnosti se žena odhodlala k velké víře. Nejprve slyšela dobrou zvěst o Ježíši. Potom uvěřila, že stačí se ho dotknout. Nakonec přišla zezadu, v čemž vidíme kombinaci pokory, hanby, lsti i magie. Ale nechyběla tam ani pravá víra, která byla odměněna uzdravením. Díky této odvaze a důvěře žena pochopila, co je to víra podle Boží vůle.

28.3 Dotek víry (v. 30-31)

Pán poznal, že z něho vyšla uzdravující moc, a hledá, kdo se ho dotkl. Učedníkům to připadalo absurdní, protože se na něho lidé tlačili a dotýkali se ho ze všech stran. Ježíš však zná rozdíl mezi tlakem masy a dotekem víry. “Mnozí tlačí Krista svátostmi a obřady, ale nedotknou se ho vírou.”

28.4 Uzdravení a setkání (v. 32-34)

Žena byla uzdravena, ale Pán po ní chce veřejné vyznání, jež poslouží jako svědectví pro jiné a přinese radost tomu, kdo svědčí. Přitom jí říká, že ji uzdravila její víra, která v něm uviděla záchrance (34). Žena chtěla být jenom uzdravena, ale Ježíš s ní hovoří a dává jí pokoj, aby naznačil, že plné uzdravení člověk zakouší jen ve společenství s ním (34).

28.5 Otázky

  1. Jaké neštěstí potkalo tuto ženu, co se týče jejího těla?
  2. Jaké v životě?
  3. Čím se vyznačuje její víra?
  4. Proč přišla zezadu a dotkla se Pána?
  5. Díky čemu pochopila, co je to víra?
  6. Jaký je rozdíl mezi tlakem masy a dotekem víry?
  7. A co ty? Dotkl ses Pána vírou?
  8. Nechceš i ty žít v anonymitě?
  9. Víš, že plná radost pramení ze svědectví a setkání s Pánem?

 

 

29. Smrt jako spánek (5,21-24a; 35-43)

29.1 obklíčení smrtí (v. 21-24a)

Jairus je jedním z představených synagogy, ale jeho dvanáctiletá dcerka umírá. Proto přichází za Ježíšem a padá mu k nohám, čímž mu prokazuje téměř božskou čest. Prosí ho, aby s ním šel a položil na jeho dceru ruku. “Uprostřed života jsme obklíčeni smrtí.” Je to tak dobře. Žene nás to k Pánu života, jenž má věčný život.

29.2 Zápor záporu (v. 35-36)

Vzápětí se odehrál příběh s ženou, v němž Jairus dostal dobrou lekci o víře, neboť mezitím jeho dcerka zemřela. Bůh nám často vezme všechny naděje, aby mu z toho vzešla sláva. Když o tom Ježíš uslyšel, říká Jairovi: “Neboj se, jen věř!” (36). Vyzývá ho, aby se vzbouřil proti smrti při pohledu na jeho moc, kterou Jairova víra pouze zprostředkovává.

29.3 Lidská zkušenost (v. 37-40)

V domu smutku nevědí nic o Boží moci. Proto se Ježíšovu oznámení, že děvčátko nezemřelo, ale spí, vysmáli. Dá se to koneckonců pochopit. Obecně totiž platí, že smrt představuje tečku za životem. Pán z ní však udělal jenom čárku. A tak všechny vyhnal ven a vzal s sebou dovnitř pouze rodiče a nejbližší učedníky.

29.4 Nalomení smrti (v. 41-43)

Pán uchopil dívku za ruku a pověděl: “Talitha kum.” (“Děvče, pravím ti, vstaň.”) Tato slova se uskutečnila. Holčička vstala a chodila. Ježíš se zde projevil jako Stvořitel, jenž “povolává v bytí to, co není” (Ř 4,17). Není to ještě úplné přemožení smrti, ale spatřujeme zde náznak toho, že jednou v Božím království bude definitivně poražena (1 K 15,26; Zj 21,4).

29.5 Otázky

  1. Už jsi stál tváří v tvář vlastní smrti nebo smrti svých blízkých?
  2. Co sis přitom uvědomil?
  3. Dopustil Bůh ve tvém životě, že ses dostal do beznadějné situace? Proč asi?
  4. Co na to říká Pán a v koho máme věřit, když nám přikazuje: “Jen věř”?
  5. Jakou mají lidé se smrtí zkušenost?
  6. Co Pán učinil ze smrti?
  7. Co nám prozrazuje o Kristu fakt, že vzkřísil tuto dívku?
  8. Co tím udělal a nač poukázal?

 

 

C. JEHO “LIDSTVÍ” (6,1 - 8,30)

a) Pastýř Izraele (6,1-56)

30. Cizincem ve svém domově (6,1-6a)

30.1 Domovská obec (v. 1-2a)

Pán přichází do Nazareta, své domovské obce. Nejedná se o soukromou návštěvu, jde tam se svými učedníky. Mohla v tom být němá výzva krajanům, aby se k nim přidali (“Já půjdu také” - Za 8,21). V sobotu začal vyučovat v synagoze. Nebyl profesionálním zákoníkem, ale svým učením vlastně posluchače vyzval, aby uznali jeho božské pověření.

30.2 Maloměšťáčtí vševědové (v. 2b-3)

Ježíšovi rodáci nejprve žasnou, ale potom jim začne vadit, že je vlastně tesař, tedy pouhý řemeslník, který se neučil zákonu (J 7,15). Rovněž jeho čtyři bratři dokazují, že rodina nepatří k nejvznešenějším. A když jej označují jako “syna Mariina”, nikoliv “syna Josefova”, podezírají ho dokonce z nelegitimního původu. “Úzké ulice, úzká srdce.”

30.3 Bariéra spočívá v blízkosti (v. 4)

Pán připomíná svým rodákům známé pořekadlo, že prorok není beze cti, leda ve svém domě. Chceme-li nějaký objekt dobře poznat, zpravidla se k němu snažíme co nejvíce přiblížit. Při posuzování obrazu nám však blízkost vadí. I Nazaretským se stalo překážkou to, že se s Ježíšem důvěrně znali. Nejprve ho nechápala jeho rodina, teď mu nerozumějí jeho rodáci. Tak tomu bývalo i v minulosti (Sk 7,25-28).

30.4 Svázané ruce (v. 5-6)

Za těchto okolností se Pán podivil jejich nevěře a neudělal žádný mocný čin. Neznamená to, že k tomu neměl dostatečně velkou moc, ale že mu něco bránilo. Zázraky, jež činil, měly povzbuzovat víru, ne však na úkor pokání. Proto při pokušení odmítl skočit z chrámu. Nicméně i v Nazaretě udělal výjimku: uzdravil několik nemocných, kteří byli utrpením zbaveni pýchy a přesvědčení o své vševědoucnosti.

30.5 Otázky

1. Proč jde Pán do Nazareta s učedníky?

2. Čeho chtěl svým učením dosáhnout?

3. Co obyvatelé Nazareta vyvozovali ze skutečností, že je Ježíš tesařem, že jeho bratři žijí stále s nimi a že je Mariiným synem?

4. Co znamená pořekadlo, že prorok není beze cti, leda ve svém domě?

5. Co se Nazaretským stalo překážkou?

6. Proč se Pán divil jejich nevěře?

7. Proč některé přece jen uzdravil?

31. KRÁLOVŠTÍ VYSLANCI (6,6b-13)

31.1 Jejich plná moc (v. 7)

Řekli jsme si, že s Ježíšem chodili jeho učedníci. Nyní Pán naplňuje druhou část jejich povolání: posílá je. Nazaret ho odmítl, ale on si nadále činí nárok na celý Izrael, a proto vysílá svých Dvanáct do terénu. Rozesílá je po dvojicích, neboť Izraelci považovali za hodnověrné svědectví potvrzené alespoň dvěma svědky. Nevybavuje je vědomostmi, ale plnou mocí nad nečistými duchy.

31.2 Jejich nezajištěnost (v. 8-10)

Poslání učedníků je velké, ale jejich postavení ubohé a nezajištěné. Nemají si s sebou brát ani ty nejpotřebnější věci, mají pouze důvěřovat, že se Bůh o ně postará. Nemají být nároční a stěhovat se do lepších obydlí (10) - má jim jít o Boží království, ne o pohodlí. Jedinou výjimku tvoří hůl a sandály, což souvisí s Ex 12,11.

31.3 Jejich naléhavost (v. 11)

Ježíšovi učedníci nemají zajištěn ani úspěch. Na některých místech je nepřijmou. V tom případě jim Pán přikazuje, aby setřásli prach ze svých nohou, tj. přerušili s nimi styky. Toto gesto má sloužit “na svědectví proti nim”, což lze chápat jako výzvu k pokání nebo jako svědectví na posledním soudu (sr. Sk 18,6; Mt 10,15). “V každém zplnomocněném zvěstování je obsažen i soud.”

31.4 Jejich výsledky (v. 12-13)

Učedníci vyšli a volali k pokání. Podobně jako proroci, Jan Křtitel a Ježíš se nespokojili jen s nějakými citovými projevy svých posluchačů, ale vybízeli je, aby svou mysl a vůli cele podřídili Bohu. Kromě kázání vymítali zlé duchy, čímž nahrazovali satanovo panství Boží vládou. Mimo to potírali olejem nemocné a uzdravovali je (Jk 5,14). Nebyli řečníky, ale veliteli.

31.5 Otázky

1. Co vyplývá z faktu, že Ježíš vysílá svých Dvanáct, přestože v Nazaretu neuspěl?

2. Čím Pán vystrojil své učedníky?

3. Proč si s sebou neměli brát ani ty nejnutnější věci (Mt 10,10)?

4. Jakou výjimku jim Ježíš povolil a proč?

5. O čem by svědčilo to, kdyby přecházeli z jednoho domu do druhého?

6. Co měli dělat tam, kde by je nepřijali? Co to mělo znamenat?

7. O čem učedníci kázali a co dělali? O čem to vypovídalo?

32. TAKZVANÝ “KRÁL” (6,14-29) - I.

32.1 Ani ryba, ani rak (v. 17-20)

Herodes - lidově zvaný král - si vzal za ženu manželku svého bratra Filipa. Když se proti tomu ozval Jan Křtitel, Herodes ho dal uvěznit. Tím ho také částečně chránil před hněvem své ženy. Herodes pokládal Jana za spravedlivého a svatého muže, a proto se jeho výslechy změnily v duchovní rozhovory, které krále uváděly do rozpaků. Herodes nebyl vyloženě zlý, ale ani dobrý. Cesta do pekla je vydlážděna dobrými předsevzetími.

32.2 Zmije (v. 21-22a)

Herodes je váhavý v dobrém, Herodias zase rozhodná ve zlém. Kromě toho umí čekat na příhodný okamžik a využívat slabosti mužů. Při příležitosti Herodových narozenin posílá svou dceru tančit, aby v divácích probudila primitivní pudy. Dovedla i přinášet oběti. Už tenkrát tancovaly ženy nahé, obvykle prostitutky. A ona kvůli uskutečnění svých záměrů obětuje čest své dcery. Jistě na ni musela mít vliv a dokázala si získat její náklonnost.

32.3 Důsledky (v. 22b-26)

Herodes slibuje dceři Herodiady všechno, “až do polovice království”. Po poradě s matkou dívka žádá o hlavu Jana Křtitele, a to hned. Král se zarmoutil, avšak nedokázal se vzepřít. Nemáme-li dost odvahy postavit se na správnou stranu, život nás vrhne tam, kde sami nechceme být. To je zákonitost. Herodes se z této prekérní situace mohl dostat, ale musel by říci, že Jan pro něho představuje víc než polovina království. A to by znamenalo rozvod.

32.4 Otázky

1. Co je na vztahu Heroda k Janu Křtiteli správné?

2. V co se proměnily jeho výslechy Jana Křtitele?

3. K čemu neměl dost odvahy a proč?

4. Jaká byla ve srovnání s ním jeho žena?

5. Čím Heroda ovládala?

6. Jakou oběť byla ochotná přinést?

7. Čím se vyznačovaly vztahy mezi Herodiadou a její dcerou?

8. Co Herodes dívce slíbil?

9. Co jí musel dát?

10. V čem tkví tragédie těch, kdo váhají v dobrém?

11. Jak se mohl král dostat ven z pasti? Za jakou cenu?

33. TAKZVANÝ “KRÁL” (6,14-29) - II.

33.1 Historické záhady (v. 27-29)

Jan Křtitel byl popraven a jeho učedníkům nezbylo než přijít a uložit jeho tělo do hrobu. Nebylo mu dopřáno odejít z tohoto světa tak triumfálně jako Elijášovi. Bůh dovolil, aby slabošský král, úskočná zmije a prodejná holka utvářeli dějiny! Kam se poděla Boží spravedlnost? Není divu, že i Jan během svého pobytu ve vězení začal pochybovat, neboť si zaslíbeného krále představoval jako mstitele bezpráví, zatímco Ježíš uzdravoval nemocné a žádal Jana, aby se nad ním neurážel (Mt 11,1-6). Ne každá výhra je totiž výhrou. Někdy vítězství spočívá v tom, že zemřeme poslušně jako Karafiátův Brouček. Když Herodes soudil Ježíše, Pán mu na žádnou jeho otázku neodpověděl, a tak ho pro jeho váhavost odsoudil (L 23,9).

33.2 Soud dějin (v. 14-16)

Po Janově smrti viděl lid v Ježíšovi Janovo ospravedlnění a jeho zmrtvýchvstalého dvojníka. Obecně panoval jiný názor než oficiální propaganda. Ježíše nepovažovali pouze za vzkříšeného Jana Křtitele, ale také za Elijáše nebo jiného proroka. Na základě toho i Herodes řekl: “To vstal Jan, kterého jsem dal stít.” Ježíš mu připadá jako “zavilý nepřítel, jenž ho zničí za jeho přečin, anebo kterého on musí zničit, bude-li to možné”. To není pokání, ale snaha umlčet zločin dalším zločinem. Nakonec Herodes Božím mlýnům stejně neunikl: Když se v Římě ucházel o královskou korunu, nejenže ji nezískal, ale místo toho jej i s jeho ženou poslali do vyhnanství, kde také zemřel.

33.3 Otázky

1. Bůh dovolil, aby Jana popravili - kde byla Boží spravedlnost?

2. Jaká je zde souvislost mezi Janem Křtitelem a Ježíšem Kristem?

3. Proč Jana v žaláři přepadly pochybnosti?

4. Jak mu Pán na ně odpovídá?

5. Jak se Bůh dívá na naše utrpení?

6. Jak se zachoval Ježíš k Herodovi na soudu a proč?

7. Co myslel Herodes tím, že Ježíše považoval za vzkříšeného Jana?

8. Jak nakonec Herodes a jeho žena skončili?

9. Čemu se z tohoto textu můžeme naučit vzhledem ke svému vlastnímu utrpení?

34. PASTÝŘ IZRAELE (6,30-44)

34.1 Odpočinek na poušti (v. 30-32)

Darem pravého pastýře Izraele učedníkům je nejprve odpočinek na poušti. Vrátili se z misijního působení, udělali mnoho dobrého, nicméně tato práce je mohla pohltit. Proto Pán střídá práci a odpočinek podobně jako kdysi Hospodin (Gn 2,2). Zde v ústraní mají učedníci práce zanechat, aby se jim nestala bohem a aby první místo zaujímal velký Bůh.

34.2 Slitování na poušti (v. 33-34)

Odpočinek jim překazili lidé. Ježíš viděl jejich bídu a slitoval se nad nimi. Nerozzlobil se na ně, chápal jejich nouzi, uvědomil si, že jsou “jako ovce bez pastýře” (34). Měli krále i velekněze, ale chyběl jim pastýř, což vždycky znamenalo bídu (Nu 27,17; Ez 34,5). Jejich pastýřem se stal až Ježíš (J 10,1-16), jenž je začal učit “mnohým věcem”, tj. zjevovat jim pravdu.

34.3 Nástroje na poušti (v. 35-38)

Lidé však potřebovali nejen učení, ale i chléb. Řešení učedníků je logické: “Propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu.” (36) Pán jim však říká: “Dejte vy jim jíst!” Stádo se o sebe neumí postarat, to je povinností pastýřů. Učedníci jsou však bezradní, neboť počítají pouze s vlastními možnostmi a bojí se věřit v Ježíšovu moc (37b).

34.4 Nasycení v poušti (v. 39-44)

Pán nasycuje zástup na poušti tak, že rozmnožuje chleby a ryby, které mu učedníci dali. To nesmíme hned zduchovňovat. Šlo o fyzické nasycení, za něž se máme modlit (Mt 6,11, sr. Nu 11,6). Chléb patří do evangelia. Touto hostinou Ježíš umožňuje zástupu, aby měl podíl na jeho stolu i na Božím království. Nejsme sami, máme Pastýře!

34.5 Otázky

1. Co Bůh vyjádřil tím, že odpočinul od práce?

2. Nestala se ti práce bohem?

3. Proč se Ježíš nad těmito lidmi slitoval?

4. V čem se projevil jako jejich pastýř?

5. Jak chtěli učedníci splnit svou povinnost?

6. Co jim Pán říká o jejich zodpovědnosti?

7. S čím učedníci nepočítali?

8. Děkoval jsi Pánu, že se stará i o náš žaludek?

9. On nás zve ke svému stolu - zasedl jsi za něj už i ty?

35. POMOCNÍK UBOŽÁKů (6,45-56)

35.1 Návrat k Otci (v. 45-46)

Po nasycení zástupu Pán potřebuje načerpat novou sílu, kterou dostává na modlitbě. Má za sebou úspěch, ale ten je nebezpečný, poněvadž v nás vzbuzuje pocit vlastní důležitosti. Díky modlitbě se pro něho stal důležitý Otec. Ze srovnání údajů vyplývá, že na modlitbě strávil téměř celou noc. Když mu lidé znemožnili ztišení během dne, pěstoval společenství s Bohem v noci. V tom spočíval zdroj jeho moci.

35.2 Božské defilé (v. 47-48)

Zatímco se Ježíš modlil, učedníci namáhavě veslovali, neboť vítr vál proti nim. “Spatřil je zmožené veslováním”, tak jako viděl Natanaelovu touhu (J 1,49) či Petrův neúspěch (L 5,5). Proto jim pomáhá tak, že kráčí po moři. Chce “jít dál kolem nich” (48b), tj. zjevit jim svou božskou slávu, která nás touží zachránit a s níž máme počítat, snažíme-li se uniknout záhubě.

35.3 Nechápavá církev (v. 49-52)

Pán chtěl učedníky potěšit, ale oni se polekali a mysleli si, že se k nim blíží přízrak. A tak je uklidňuje: “Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!” (50c) Církev klesá pod normál a Boží moc jí připadá nenormální. Učedníci totiž nepochopili Ježíšovu moc, když sytil zástup, neboť “jejich mysl nebyla vnímavá” (52), a tak mu neporozuměli ani nyní. Kdo se nenaučí sčítat, nebude umět dělit.

35.4 Omilostnění chudáci (v. 53-56)

Na druhém břehu Pán pomáhá nemocným, které tam lidé nanosili ze všech stran, když se o něm dozvěděli. Nic lidského nebylo Ježíšovi cizí, a tak se zajímá nejen o chorobu, ale i o hřích a neúspěch. Nečeká, až lidé přijdou za ním, sám obchází městečka a vesnice (56). Tam uzdravil všechny, kdo se ho dotkli. V tomto doteku se zračí jejich víra.

35.5 Otázky

1. Dáš si záležet na modlitbě?

2. Jde ti v ní o velkého Boha, nebo o tvé osobní problémy?

3. Uvědomuješ si, že tě Pán ve tvé bídě svým milostivým okem sleduje?

4. Defiluje před tebou tvoje bída, anebo Ježíšova moc?

5. Nezdá se ti, že je Boží moc nemožná a nenormální?

6. Spoléháš na ujištění o Ježíšově přítomnosti?

7. Pán navštěvuje i tebe - dotýkáš se ho vírou?

b) Vykladač Zákona (7,1-23)

36. KULTICKÁ INFEKCE (7,1-5)

36.1 Důraz na čistotu (v. 1-2)

V izraelské tradici hrála významnou úlohu otázka čistoty, která spočívala v tom, že se Izrael oddělil od pohanských národů. V období králů do Izraele pronikly různé pohanské praktiky, a proto se po babylónském zajetí od nich důsledně distancoval. To pokračovalo i za Makabejců, kdy Židé byli vystaveni pohanské helenizaci a kdy je před splynutím s pohany zachránila pouze přísná separace.

36.2 Důraz na kult (v. 3-4)

Druhou složkou židovské tradice byl kultický důraz. Již sám Zákon vyjadřoval čistotu nejen ideologicky, ale i kulticky a farizeové se rozhodli, že tyto příkazy rozpracují do nejmenších podrobností. Lidu dokonce předepsali i ta nařízení, jež platila pro kněze. Proto se potom vyžadovalo časté umývání a oplachování rukou, nářadí atd., což nebyla záležitost hygieny, ale kultu. Kdo příkazy důsledně plnil, počítal si to za své zásluhy.

36.3 Důraz na radikalitu (v. 5)

Farizeové se jednak sami kulticky očišťovali, jednak se s radikální horlivostí starali o to, aby to dělali i ostatní. Proto Ježíšovi vytýkají, že si jeho učedníci obřadně neumývají před jídlem ruce. Tváří v tvář jejich zásadovosti vypadá Pán opravdu jako nějaký liberál. Ve skutečnosti však farizeové šli až za požadavky Zákona - ztotožnili své podání se samotným Písmem a kdo měl jiný názor, toho považovali za bludaře.

36.4 Otázky

1. Jak byl Izrael ohrožen pohanstvím v době králů (1 Kr 18,21)?

2. V čem viděl záchranu náboženského života (Neh 13,3)?

3. Co bylo nebezpečím v kultickém vyjádření čistoty?

4. V čem šli farizeové nad Písmo?

5. S čím ztotožnili svou tradici?

6. Proč jim Pán připadal jako volnomyšlenkář?

7. V čem musíme být zásadoví a v čem snášenliví?

8. V čem spočívá krize mnoha církevních konfesí? Kde hledat řešení?

37. BIBLICKÁ MRAVNOST (7,6-13)

37.1 Horlivá povrchnost (v. 6-7)

n se farizeům brání útokem. Označuje je za pokrytce, tj. herce, což vystihuje Izajášovo slovo: “Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne.” (29,13) Na Boží ctitele si jenom hrají, ve skutečnosti uctívají sebe. Jejich zbožnost je marná. Hospodin ji anuluje, neboť jej samého ignoruje. Farizeové učí naukám, jež neodpovídají Boží vůli - obsahují pouze lidské příkazy (7). Pán nechce, abychom ho imitovali, ale abychom jej následovali.

37.2 Zrušení Písma (v. 8-9)

Židé chtěli svou tradicí vytvořit kolem Písma jakýsi “plot”, ale fakticky díky ní Písmo opustili, ba přímo zrušili: Plotem zamezili platnosti Zákona. “Jak dovedně rušíte Boží přikázání,” řekl jim Pán (9). Existuje jak hrubé porušení Zákona, tak také jeho elegantní zrušení právě pomocí toho, co mělo napomoci jeho platnosti. To si farizeové nepřáli, ale i proti jejich vůli k tomu došlo, když nedělali víc, než co od nich Hospodin žádal.

37.3 Urážka člověka (v. 10-13)

Ježíš ilustruje herectví farizeů na jednom z přikázání: “Cti svého otce i matku.” (Ex 20,12; Př 20,20) Tohoto závazku se mohl syn zprostit tím, že prohlásil zděděný majetek za dar Bohu. Tento majetek však patřil Bohu jen teoreticky, fakticky šlo vlastně o to, že rodiče neměli právo ho používat a žádat od syna podporu. Vypadalo to zbožně, ve skutečnosti však šlo o do nebe volající sobectví.

37.4 Otázky

1. Co znamená slovo “pokrytec”? Na co jím chtěl Pán ukázat?

2. Proč je předstíraná zbožnost marná?

3. Jaký je rozdíl mezi napodobováním a následováním? Co děláš ty?

4. Čeho chtěli židé pomocí “plotu kolem Písma” dosáhnout? Co se jim ve skutečnosti podařilo?

5. Nedržíš se i ty nějakého učení, které ti brání proniknout k Boží vůli?

6. Zbožnost se měří podle postoje k lidem. Je tvůj vztah k partnerovi, dětem a přátelům předstíraný nebo upřímný?

38. PRAVDIVÝ ELEKTROKARDIOGRAM (7,14-23)

38.1 Vnější nečistota neznesvěcuje (v. 14-15)

Pán prohlašuje: “Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit.” Už mu nejde o umývání, ale o čistotu vůbec. Vnější nečistota existuje, ale netýká se našeho poměru k Bohu. Je pouze na povrchu a nezasahuje nitro člověka. Kultická čistota musí vést k očistě nitra, jinak nemá žádnou cenu. Nečistota nelpí na hmotě, ale na srdci.

38.2 Hmotu stvořil Hospodin (v. 18b-19)

Ježíš vysvětluje svůj výrok tak, že potrava a srdce nemají nic společného. Hospodin nám svěřil celý pozemský svět. Ten nám má sloužit a smíme jej v plné svobodě využívat. Tělo se od nečistoty pokrmů očišťuje v procesu trávení, a to tak, že zbytky potravy vylučuje ven. Pokládáme-li některá jídla za nečistá, neporozuměli jsme Kristu (1 Tm 4,3-5).

38.3 Soustředěnost na sebe je hřích (v. 20-23)

Ke skutečnému znečištění člověka dochází v jeho srdci, z něhož vycházejí zlé myšlenky a skutky. Pán přitom uvádí 6 hříchů - hříšných činů (smilstvo, loupež, vraždu, cizoložství, chamtivost a zlovolnost) a 6 hříchů - hříšných myšlenek (lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost). Sobecký člověk se musí změnit po stránce mravní, nikoli kultické.

38.4 Ani učedníci nechápou (v. 17-18b)

Učedníci se ptají Ježíše na jeho záhadný výrok. Je dobře, že se ptají, ale Pán se přece jen diví, že mu neporozuměli: “Tak i vy jste nechápaví?” A podobná situace se zopakovala vícekrát (6,52; 7,18; 8,17n). Jejich slepota je příkladem té naší, která lpí na vnějších věcech a neproniká do srdce, kde je toho zapotřebí mnoho napravit.

38.5 Otázky

1. Zrušil Ježíš všechny obřady? Jakou jim připisuje cenu?

2. Na co položil důraz?

3. Za co pokládal hmotu, tedy i jídlo?

4. Jaký máme názor na starozákonní předpisy o nečistých pokrmech?

5. V čem spočívá skutečné znečištění člověka?

6. Která z dvanácti uvedených neřestí se týká i tebe? S kterou z nich zápasíš?

7. Jsme-li také tak nechápaví jako učedníci, na co nám to poukazuje?

c) Světlo světa (7,24 - 8,30)

39. SPASITEL POHANů (7,24-30)

39.1 Pán má moc (v. 24-26)

Když Ježíše odmítli v Galileji, odchází do Týru a Sidonu, na pohanské území částečně obývané Židy (3,8). Zde potkává ženu, která díky svému původu, jazyku a náboženskému vyznání nepatří k izraelskému lidu. Je to pohanka, ale kupodivu tuší, že v tomto člověku, o němž slyšela, přichází pomoc pro její posedlou dceru. Bez Bible, bez církve a kultu vyřešila záhadu, která znalcům Písma zůstala utajená.

39.2 Pán je pro každého (v. 27-28)

Ježíš na její prosbu odpovídá, že není správné vzít chléb dětem (Izraelcům) a hodit ho psům (tak Židé říkali pohanům). Tím nechtěl kenaanskou ženu ponížit, jen ji upozornil na skutečnost, že “spása je ze Židů” (J 4,22). Žena dává Pánu za pravdu (28, sr. Sk 10,13), ale vidí v něm toho, v němž se i psi stanou členy domácnosti Božího lidu.

39.3 Pánu můžeme věřit (v. 29-30)

Tímto svým pohledem na věc žena Ježíše přemohla. Pán jí na její slova odpovídá: “Žes toto řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery.” (29) Jednalo se vlastně o zkoušku její víry. Ježíš s ní nešel, aby její dceru uzdravil, jen ji poslal domů. A žena ve víře jde a nachází své dítě zdravé. Takto věřil i Abraham (Žd 11,8), Naamán (2 Kr 5,10 a 14) a setník (L 7,6).

39.4 Otázky

1. Jaké náboženství vyznávala tato žena? Co jí tedy chybělo?

2. Co u ní kupodivu nacházíme?

3. Z čeho je to vidět?

4. K jaké zásadě se Pán přiznal ohledně Židů?

5. Jak se máme dívat na jeho dělení lidí na děti a psy?

6. Jak zmíněná žena využila tohoto rozdělení? Koho v Ježíši Kristu uviděla?

7. Jak Pán odpovídá na její víru?

8. Jak zkouší její víru?

9. Dokážeš i ty jít ve víře, přestože nic nevidíš, anebo nejprve požaduješ zázraky a záruky?

40. NOVÉ STVOŘENÍ (7,31-37)

40.1 Člověk bez komunikace (v. 32-33)

Na pohanském území přivádějí k Pánu hluchoněmého člověka. Je obrazem pohanství, jež nezná Boží lásku a není za ni vděčný. Nicméně i zde se najdou lidé, kteří svého přítele s důvěrou přivádějí ke Kristu. Prosí jej, aby na něho položil ruku. Pán jejich prosbě vyhoví. Promlouvá k nemocnému řečí, jíž rozumí: vložil prsty do jeho uší a dotkl se slinou jeho jazyka.

40.2 Pán hledá společenství (v. 34-35)

Ježíš potom vzhlédl k nebi, odkud mu přichází pomoc, a “povzdechl” (Ř 8,22n; 2 K 5,2), neboť trpí spolu s námi a své skutky si musel vybojovat v modlitebním zápase. Jeho slovo “Effatha” (“otevři se”) je rozkazem celé bytosti člověka, jemuž se nejen otevřel sluch a uvolnilo “pouto jazyka”, ale který se celý otevřel a stal se člověkem, jenž může slyšet Boží slovo a odpovídat na ně.

40.3 Pán chce mít následovníky (v. 36-37)

Po uzdravení Ježíš přikazuje zúčastněným, aby o tom nikomu neříkali. S tím se setkáváme téměř při všech divech: Pán netoužil po obdivovatelích, ale po následovnících. Lidé ho ovšem vždycky neposlechli, protože čím víc jim to kladl na srdce, tím více o jeho zázracích mluvili (sr. 1,45). Nakonec správně vyznávali: “Dobře všecko učinil” (37). Připomíná nám to akt stvoření, kdy také “Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré” (Gn 1,31).

40.4 Otázky

1. Koho představuje tento hluchoněmý člověk? Nepodobáš se mu?

2. Co pěkného našel Pán v pohanském prostředí?

3. Jak se přizpůsobil nemocnému?

4. Proč Ježíš vzdychá?

5. Nejsi i ty nějakým způsobem uzavřený? Nemělo by i nad tebou zaznít “Effatha”?

6. Slyšíš Boha a chválíš ho?

7. Proč Pán zakazoval lidem mluvit o divech, které činil?

8. Co asi znamená to, že rozhlašují zprávu o uzdravení?

9. Za koho lidé pokládají Ježíše, když vyznávají: “Dobře všecko učinil”?

41. DÁRCE CHLEBA (8,1-10)

41.1 I chlebem (v. 1-3)

Zástup lidí je nasycen slovem, ale nemá co jíst - podobně jako v 6,30-44. Pán to vidí a ví, že potřebují nejen slovo, ale i chléb. Zželelo se mu jich nejen proto že nemají pastýře, ale také kvůli jejich hladu. Ježíš hlásal Boží království, ale starý věk ještě neskončil. Člověk zůstal člověkem v celé své tělesnosti a potřebuje také jídlo. Aby pochopil evangelium, musí mít “nohy v teple a plné břicho”.

41.2 Otazník nad mocí (v. 4-5)

S Ježíšovou iniciativou kontrastuje pochybnost učedníků. Má 4 znaky: a) Klade otazník nad Kristovou mocí, čímž Pána ponižuje (“Odkud by kdo mohl...?”). b) Přeceňuje a zveličuje okolnosti (vidí jenom poušť a tisíce lidí). c) Počítá se svými skromnými zdroji (učedníci mají 7 chlebů a několik rybiček). d) Opakuje se. Přestože se učedníci zcela nedávno octli v podobné situaci, vůbec tuto lekci víry nepochopili (6,52).

41.3 Každá moc (v. 6-9)

Pán se k nedůvěře staví tak, že ji mlčky přehlíží, a děkuje Bohu, vzdává díky za chléb i za ryby. V tomto aktu byla moc, která rozmnožila skromnou zásobu jídla. Ježíš se představuje jako Pán světa, jenž vládne zemským zákonitostem. On je neruší, ale řídí je. Jeho moc spatřujeme v tom, že se všichni nasytili a ještě zbylo. Svědčí o ní i fakt, že ani tak velký počet strávníků (4 000) mu nevadil.

41.4 Otázky

1. Proč bylo Ježíši líto zástupu v 6,34 a proč v 8,2?

2. Jak můžeme doplnit výrok: “Ne jenom chlebem bude člověk živ,...”?

3. Jak nevěra učedníků ponižuje Pána?

4. Jak zveličuje okolnosti?

5. S jakými možnostmi počítá?

6. Čemu se nenaučila z nedávné zkušenosti?

7. Jakým jsi žákem ve škole víry?

8. Jak se Ježíš staví k nedůvěře učedníků?

9. S kým hovoří?

10. Co znamenalo jeho díkůvzdání?

11. Jak se Pán projevil vzhledem k přírodním zákonům?

42. TOTO POKOLENÍ (8,11-21)

42.1 Znamení z nebe (v. 11-13)

Farizeové od Ježíše žádají znamení z nebe, tj. aby se zázrakem legitimoval jako Bohem zplnomocněný posel (Mt 12,38; L 11,16-29; J 6,30). Pán to slavnostním způsobem odmítá (Amen). Ne proto, že by onu “legitimaci” neměl, nýbrž proto, že toto pokolení (tj. nevěrní synové 8,38; Dt 32,5 a 20) na to nemá orgán. Nepotřebují důkaz, ale pokání. Jinak by totiž požadované znamení viděli v samotném Ježíši.

42.2 Kvas farizeů (v. 14-15)

Na loďce Pán varuje učedníky před kvasem farizeů a kvasem Herodovým. Kvas v tomto případě označuje smýšlení a praxi některé skupiny skupin lidí (učení Mt 16,12). Jsou tu farizeové, kteří dělají více než požaduje Zákon, a Herodes, jenž dělá méně. Jedni mají náboženství, druzí politiku. Různým způsobem, a přece svorně Ježíše odmítají, neboť je ohrožuje svou odevzdaností Hospodinu.

42.3 Chléb života (v. 16-21)

Pán mluví o kvasu či učení farizeů, kdežto učedníci debatují o tom, že nemají chléb. Jsou tak zaujati vlastními starostmi, že nedávají pozor na to, co jim Ježíš říká. Ze zázraku nasycení 5 000 a 4 000 lidí se vůbec nepoučili, že když mají Krista, mají chléb života. Jejich jedinou starostí by teď mělo být, aby se nenechali nakazit předstíranou zbožností farizeů ani Herodovou zlomyslností.

42.4 Otázky

1. Čím byli Židé známí (Ř 1,22)?

2. Proč od Ježíše žádají znamení?

3. Proč jim ho Pán nedal?

4. Na co Ježíš myslel, když mluvil o kvasu?

5. V čem se farizeové a Herodes shodovali a v čem se lišili?

6. Čím se učedníci trápí, když Pán mluví o falešném učení?

7. Proč jsou tak ustaraní? Co nepochopili?

8. Co mají, když jsou s Ježíšem?

9. Co má být jejich jedinou starostí?

10. V čem se podobají farizeům (v. 18, sr. 4,12)?

43. SVĚTLO OTVÍRÁ OČI (8,22-26)

43.1 Slepý na cestě (v. 22-23)

Slepého člověka vedou k Pánu. Tento ubožák sice může chodit, ale nezná směr. I hluchoněmý byl v nouzi, ale zde je člověk, jenž slyší i mluví, ale nevidí. Štěstí, že také tento slepec měl přátele, kteří ho přivedli k Ježíši Kristu. Dokonce sám Pán ho uchopil za ruku, vyvedl ven z městečka a oslovil ho způsobem, jemuž dotyčný rozuměl: Potřel mu slinou oči a položil na ně ruce, aby mu neviditelné věci zprostředkoval hmatatelným způsobem.

43.2 Uzdravování s utrpením (v. 24)

Pán slepého uzdravuje, ale ten nejprve vidí lidi pouze jako stromy, tedy nejasně. Jedná se snad z Ježíšovy strany o blamáž? Ne, projevuje se zde jeho pokora. Tato skutečnost ukazuje, že ani on nemohl sypat zázraky z rukávu. “Nedělá divy jako nějaký kouzelník. Již v tom se zrcadlí jeho utrpení.” Dále to svědčí o existenci tak zanedbaných a obtížných případů, u nichž se uzdravení muselo opakovat (sr. 5,8).

43.3 A přece vítěz (v. 25-26)

Pán slepci “znovu položil ruce na oči” (25). Věrný lékař nenechal dílo nedokončené. On naši víru nejen vzbuzuje, ale také vede do vítězného konce (Žd 12,1n). Nic nenechá nedokončené, neboť je alfa i omega (Zj 21,6; 22,13). A tak slepý nejprve jen “pozvedl oči” (24), později však prohlédl a “viděl všecko zcela zřetelně” (25). Ani on neměl o tomto zázraku nikomu vyprávět, aby nevznikalo nedorozumění.

43.4 Otázky

1. Proč byl slepec na tom zle?

2. Jak se k němu zachovali jeho přátelé?

3. Jakou službu mu prokázal Ježíš?

4. Proč mu nic neříkal?

5. Co místo toho dělal a proč?

6. Co se stalo po prvním pokusu o uzdravení?

7. Co z toho vyplývá?

8. Co Pán udělal potom?

9. Co znamená, že Ježíš je alfa a omega?

10. Jaký byl výsledek opakovaného uzdravení?

11. Proč se tu nic neříká o slepcově víře?

44. JEŽÍŠ KRÁL (8,27-30)

44.1 Cesarea Filipova (v. 27a)

Pán odchází do nejsevernější části Galileje. Zde v okolí Cesareje Filipovy hledá klid, potřebný pro výchovu svých učedníků. Město se původně jmenovalo Paneas, ale Filip je zasvětil císaři Tiberiovi a přejmenoval na Cesareu. V této oblasti, která se rozkládala na hranicích zaslíbené země, se razilo heslo “Císař je pán!” Jistě hlavně proto zde mělo zaznít vyznání “Ježíš je Mesiáš”.

44.2 Mínění lidí (v. 27b-28)

Pán se učedníků ptá, za koho jej lidé pokládají. Slyší, že o něm mají vysoké mínění a označují ho nejvýznačnějšími jmény izraelské historie. Větší pocty snad ani neexistují, nicméně ani jeden z uvedených titulů není přiměřený. Všechny totiž připisují Kristu pouze přípravnou úlohu a upírají mu jeho definitivní poslání. Definují Ježíše pomocí jiných osobností, takže zaujímá nižší postavení než ony.

44.3 Petrovo vyznání (v. 29)

I náboženský génius zůstává jen na lidské rovině, ale učedníci se díky Petrovi dostávají na božskou rovinu: “Ty jsi Mesiáš.” Řecký výraz Christos znamená Pomazaný, neboli Král. Petrova víra má ještě nedostatky, ale poprvé se odvažuje vidět v tomto poníženém člověku zaslíbeného vládce Božího království. Pod chudým šatem spatřil Petr Božího Syna, Pána nebe i země. Nedal se v tomto přesvědčení zviklat jeho nízkým původem.

44.4 Zákaz mluvit (v. 30)

Podobně jako na jiných místech, i zde Ježíš učedníkům přikazuje, aby o jeho mesiášství nikomu neříkali. Nešlo o odmítnutí Petrova vyznání, pouze o ochranu před jeho zneužitím. Vždyť císař se pokládal za boha a žárlivě sledoval všechno, co by mohlo tento “fakt” zpochybnit. Kdyby učedníci propagovali myšlenku Ježíšova božství, došlo by k jeho ukřižování pravděpodobně o něco dříve. Učedníkům se tato skutečnost měla stát záležitostí víry, ne nějaké formulky.

44.5 Otázky

1. Co chtěl Pán dělat v okolí Cesareje Filipovy?

2. Jaká ideologie vládla v této oblasti?

3. Na co se zde Ježíš svých učedníků ptá?

4. Za koho jej pokládají lidé?

5. Na jaké úrovni zůstávají?

6. Na jakou úroveň vystupuje Petr?

7. Co vyznává a co to znamená?

8. Koho v Ježíši Kristu poznal a nad jakým pokušením zvítězil?

9. Proč měli učedníci před politickými představiteli o Ježíšově mesiášství mlčet?

  1. Jak mělo jejich mlčení prospět jim samým?