Nemohu řící, že by mě obohatila charizmatická zbožnost, spíše to bylo char. hnutí. V tomto smyslu mě spíše některé vnější projevy ch. zbožnosti nesedí. Zatímco zbožnost CB, tedy tzv. svobodných evangelikálních sborů je mi vlastní. Ch. hnutí chápu jako legitimní celosvětový jev v křesťanské církvi, jako byl pietismus, probuzenecké hnutí, letniční apod. Snad lze říci, že s výjimkou ortodoxní církve neexistuje jediná denominace, které by se toto hnutí výrazněji nedotklo. V tomto smyslu jde o fenomén, který nemá v novodobých křesťanských dějinách obdoby.Toto hnutí přineslo řadu biblických důrazů, které byly postupujícím časem jaksi zasunuty do pozadí života církve. Chápu jej jako Boží řeč a výzvu k etablovaným církvím. Pokud stávající církve ignorují legitimní křesťanská hnutí, ignorují svým způsobem Boží hlas. (Dnes již můžeme s odstupem hodnotit např. vliv probuzeneckého hnutí a porovnávat. Evangelické sbory, které se nenechaly z větší míry oslovit probuzeneckým hnutím, početně ztrácely. Evangelické sbory, které přijaly probuzenecké důrazy, početně rostly: např. ve Slezsku a na Valašsku.)
Zmíním jen několik osobních vzpomínek na setkání s charismatickým hnutím, které s odstupem času hodnotím jako pozitivní. Na nich je možné vypozorovat, že charismatické hnutí přirozeným způsobem křížilo moje cesty. Snad by se dalo říci, že jsem jakýmsi vedlejším produktem ch.h. Pokud mluvím o ch. h. pak nemám na mysli extrémní polohy, ale jeho klasickou podobu s důrazy na dary Ducha, radikální následování Krista, živé obecenství s výraznou adorační složkou a vedení lidí k obrácení.
V českém protestanském prostředí bylo ch.h. specifické tím, že nenašlo své místo v etablované církvi, jak tomu bylo v některých zemích např. na půdě církve luterské, anglikánské apod. V katolické církvi se po celém světě velmi dobře ujalo jako hnutí charismatické obnovy.
1. Začátky mého duchovního života jsou spjaty s počátky char. hnutí u nás. Poprvé jsem se setkal s těmito důrazy v roce 1970. Jako student ČVUT bez valného zájmu o duchovní život jsem byl pozván do skupiny Angličana Johna McFarlana. Přijel jsem dobývat večerní Prahu (nemyslím tím pražský deník), ale zde naopak dobyl mé srdce Pán Ježíš. Nepřitahovali mně mládeže pražských sborů. Naopak setkání v Jirchářích a později na podolské koleji mně přitahovala jakousi duchovní autentičností. Tam jsem se poprvé setkal s větším počtem obrácených lidí ze sekulárního prostředí. Vnímal jsem silný důraz na osobní následování Krista a na osobní svědectví přátelům. Životní příklad těchto lidí a jejich společenství mně pomohlo k úplnému vydání se Kristu.
V této době se výraz „charizmatické hnutí“ ještě tolik nepoužíval. Bylo však již zřejmé, že se jasně diferenciovalo od hnutí letničního, přestože se mohlo zdát, jakoby oba proudy splývaly.
2. V letech 1978-80 jsem pod vlivem expandujícího učení o křtu Duchem zjistil, že nemám jasno v otázkách Ducha svatého. V té době jsem na toto téma neslyšel v naší církvi kázání ani rozhovory. Začal jsem horlivě číst literaturu: Finney, Moody, Torrey, De Boor, Toaspern, Bennet, Prince atd. zkrátka vše, kde byla řeč o významu Ducha svatého v životě jednotlivce a církve. Měl jsem v tom velký zmatek a proto jsem vedl dlouhodobý modlitební zápas s půstem, abych si věci ujasnil nejen pro sebe, ale abych mohl učit druhé, které mě Bůh svěřil mezi ústeckou mládeží. Bůh mně vyslyšel. Přestože jsem neměl dar jazyků, poznal jsem, že i já jsem byl při znovuzrození pokřtěn Duchem svatým a že jsem pro PJK plnohodnotné dítě Boží.
Tři dary Ducha, v ch.h. velmi akcentované - mluvení jazyky, proroctví a dar uzdravování jsem si musel sám definovat. Velmi mě pomohlo, že v našich Zásadách z r. 1977 byly tyto záležitosti biblicky osvětleny a hlavně jsem se uklidnil, že i naše církev s nimi počítá. Bylo jen třeba hledat praktické uplatnění. Ujasnil jsem si, že ovoce a dary Ducha se nemohou stavět proti sobě, jak se to při různých argumentacích dělo, ale že jsou ze stejného zdroje a v praxi jedno bez druhého deformuje církev. Pod tímto vlivem jsme v našem sboru začali více praktikovat modlitby za nemocné s mazáním oleje.
3. První klasické charizmatické společenství jsem navštěvoval v Lipsku, při mých služebních cestách na stáže u firmy Robotron v letech 1978-85. Bylo to hnutí mezi studenty a mládeží na půdě Luterské církve. Tam jsem si všímal velkého důrazu na konkrétní modlitby, na zpěv krátkých písní vycházejících především z biblických veršů, na sdílení osobních zkušeností víry. Společenství mělo opět velmi živý ráz s velkým důrazem na získávání lidí pro Ježíše. Tyto důrazy jsme pomalu aplikovali v našem ústeckém sboru bez napětí a s požehnáním. Začali jsme formovat nové typy skupinek, scházeli jsme se po domích atd.
Patrně jsem se v tu dobu jevil církvi trochu podezřele, neboť jsem byl spolu s Evaldem Ruckým (tehdy ještě pracovníkem naší CB v Pardubicích a mým „spolužákem“ na dálkovém studiu při RC B) pozváni do Rady, abychom vysvětlili, jak chápeme některé věroučné záležitosti ohledně Ducha svatého. Přiznávám tehdy určitou neomalenost, přeexponovanost a mladickou tendenci provokovat. Obával jsem se však, že to, co bylo v ch.h. dobré, by nemuselo CB ovlivnit, což by byla škoda, jak jsem již výše uvedl. Za tyto rozhovory, možná pro obě strany trochu nepříjemné, jsem dnes vděčný. Pomohli mě nahlížet charizmatický proud z obou břehů.
4. Zápas o probuzení. Určité znejistění jsem prožil v letech 1987 až 1992 kdy charizmatické hnutí bylo u nás asi v největším rozmachu. Dlouho před tím jsem se pod vlivem svého otce modlil za probuzení, snil jsem o tom, představoval jsem si, jak CB toho bude součástí. Najednou jsem viděl, jak jsme v tomto zápase jako církev pozadu a zdálo se mi, že probuzení půjde jiným řečištěm, mimo nás. Byl jsem z toho smutný. U charizmatiků jsem viděl horlivost, zapálení pro spasení lidí, velké nasazení pro věci Božího království. My jsme spíše kritizovali jejich neúspěchy. Dnes už mám pro CB zase naději. Solidní duchovní základy, živé sbory s permanentní evangelizací založené na působení Ducha sv. jsou dobrým příslibem probuzení v každé církvi. O to nám musí jít. Dnes se totiž ukazuje, že některá proroctví vyšlá z charizmatického prostředí ohledně probuzení v naší zemi v roce 2000, které byly i otištěny, zůstanou jen zbožným přáním. Věřím však, že pro Boží milosrdenství může probuzení zahořet i na troskách kdysi živých církví.
5. Závěr. Jak dnes sleduji duchovní scénu, jeví se mi, že ch.h. v naší zemi skončilo. To co můžeme tu a tam vidět, je už jen klasický zápas o živou církev doprovázený určitými projevy Ducha. Torontské požehnání, tzv. třetí vlna, hnutí víry a další jsou jen plácáním do stojaté vody, marné pokusy vrátit něco, co je již nenávratně pryč. Podle mého názoru ch.h. v našich zeměpisných šířkách je již historií, stejně jako hnutí, která jsem už zmínil.
Uvažuji tak z několika důvodů. Ch. h. nepřerostlo ve všeobecné a pokračující oživení duchovního života v naší zemi, jak se očekávalo. Vznikly charizmatické sbory, před časem výrazně rostoucí, dnes se však potýkají se stejnými neduhy jako sbory tradičních denominací bez výraznějšího početního růstu. Vytratilo se jisté těžko popsatelné sebevědomí, doslova vyzařující z lidí oddaných charizmatické myšlence, že být živým křesťanem, je bez identifikace s ch.h. téměř nemožné. Hlavní důvod však spatřuji v tom, že již není přítomen jakýsi duchovní náboj, který se projevoval Boží mocí vedoucí k pokání, ke znovuzrození většího počtu lidí a k duchovní obnově křesťanů napříč denominacemi. To co se dnes vydává za pokračování ch. h., považuji spíše za slepá ramena vysychajícího řečiště. Vesměs se jedná o lokální fenomeny, převážně vázané na jednotlivce nebo na duchovní situaci v jedné konkrétní zemi či oblasti, které se uměle šíří do světa. Mají však krátký život, již neoslovují etablované církve, převážně jen lidi charizmaticky orientované a utápí se v duchovním, mnohdy duševním vyžívání. Duch svatý působící Boží bázeň, radost z nových obrácení a směřující k prohloubení víry zde absentuje a duchovní vliv procházející spontánně všemi kontinenty je ten tam. Jakkoliv mohou být tyto projevy v místě vzniku hodnověrné, stylizováním do zdánlivě postupujícího hnutí se degradují a zvýrazňují skutečnost, že vzbuzovat zdání, že charizmatické hnutí ještě žije, znamená dělat mu ještě na závěr medvědí službu.
Jsem přesvědčen, že navzdory všem negativním projevům, excesům, zdecimovaným jednotlivcům a sborům, způsobených lidským faktorem, bylo toto hnutí vypůsobené Duchem svatým. Neboť ovoce, které přineslo v podobě spasených lidí, duchovně obnovených křesťanů a nově založených sborů, je zjevné. A jelikož je za námi, není již možné se jím nechat obohatit. Jen pouze něco otrocky napodobit, což jistě není to pravé. Takové pokusy mi připomínají jednoho starého quekra, kterého jsem viděl v Anglii. Při modlitbě se celý třásl, nezdálo se mi však, že to bylo pod vlivem Ducha, spíše to bylo jeho umění a vzpomínka na staré dobré časy.
Legitimní křesťanské hnutí nepřinese nikdy nic nového. Jen to, na co církve zapomněly a co už tady bylo. To, že některé věci a projevy v církvi s ch.h. neodešly ukazuje, že to mohou být záležitosti biblicky opodstatněné, což však nemusí implikovat jeho stálou přítomnost. Bez obsahu a Ducha se mohou i tyto brzy stát charizmatickým tradicionalismem.
Díky Bohu však Duch sv. s ch.h. neodešel. Dále působí, jedná a zmocňuje nás ke sdílení evangelia. Bylo by chybou vyhlížet s upřeným zrakem další hnutí. My se máme starat jen o to, abychom chodili Duchem. Kdyby se to všem křesťanům dařilo, nebylo by žádné hnutí potřeba. Jelikož však dějiny církve říkají něco jiného, kdo ví, co nás ještě čeká. Rozpoznáme to, necháme se obohatit, nebo si jako CB vystačíme sami?
Pro pastorálku a setkání sborových pracovníků CB
Benátky n/J., 99/10, D. Fajfr