Hranice mezi pastorací a psychoterapií

PhDr. Dana Krausová
přednáška z pastorální konference kazatelů Církve bratrské
Trutnov, 10.10.2000

Pravděpodobně máte před sebou v programu dva názvy jedné přednášky. “Kde pastýřská péče potřebuje pomoc psychologa” a “Hranice mezi pastorací a psychoterapií, kde pastýřská péče potřebuje pomoc psychoterapeutickou”. Ten první, původní název, jehož nejsem autorem, ve mě vyvolal ihned jednoduchou odpověď: “No, přece všude!”. Cožpak jednání Pána Ježíše s člověkem nemá svoji psychologickou hloubku a pravidla vzájemného soužití člověka s člověkem podle Písma v sobě neskrývají hlubokou psychologii? A moudrost obsažená v Bibli - cožpak nedocházejí odborníci zabývající se lidskou duší často ke stejným závěrům, které v sobě právě Písmo skrývá? Jakoby v tomto názvu unikala podstata celého problému. O psychologii tu vůbec nejde, ta je v pastoraci přítomná, ať ji tam vidíme či nikoliv.

Nedávno v Bratrské rodině vyšel článek, kde pisatel vyjádřil rozpaky nad “vzrůstajícím vlivem psychologického a sociologického know-how na naší víru” a má obavu, že je příliš přetahujeme do křesťanství. Já osobně mnohé tyto principy vidím v bibli samotné. Nevěnujeme jim tolik pozornosti, protože jsou obsaženy mezi řádky, protože tyto principy nejsou centrální zvěstí Písma. Tam , kde pisatel onoho článku hledá řešení a předkládá teze k zamyšlení, možná sám netuší, jak moc z něj v tuto chvíli promlouvá hluboká psychologie a mnohý psycholog by souhlasně kýval hlavou. O psychologii tu opět vůbec nejde, ta je v životě křesťana dnes a denně přítomná, ať už žije podle Písma či nikoliv.

Vyvstává tedy otázka jaká je podstata problému. Moje zamyšlení nese název “Hranice mezi pastorací a psychoterapií, kdy pastýřská služba potřebuje pomoc psychoterapeutickou”. Změněné slovo psychologie na psychoterapie je z praktického i teoretického hlediska velmi důležité. O co tedy jde? O pochopení podstaty rozdílného způsobu pomoci v pastoračním a psychoterapeutickém přístupu. Ono pochopení pak umožní lépe vidět potřebu jednoho či druhého. Vztah pastorace a psychoterapie pochopíme tehdy, nehlédneme-li do vztahu samotné psychologie a teologie, kořenů, ze kterých vycházejí. V knize J. Cartera “The Integration of Psychology and Theology” je podtržena skutečnost, že stvořil-li Bůh člověka, pak v tu samou chvíli stvořil i psychologii. Bůh se stává Autorem poznání, vědecká metoda a zjevení mají důležité místo v hledání pravdy o člověku a Bohu. V konečném důsledku všechna psychopatologie je důsledkem hříchu stejně tak jako tělesné nemoci jsou důsledkem tohoto prvotního hříchu. Poznání pravdy, ať zjevením na straně teologie či vědeckou metodou na straně psychologie, se stává darem od Stvořitele. Lékař, který provede náročnou operaci a vrací člověka do života i lékař, který vyléčí pacienta z deprese a vrací jej zpět do života, se stává v konečném důsledku nástrojem Božího uzdravení.

Vztahu psychologie a teologie rozumím především v úhlu pohledu na člověka. Pomohu si v tuto chvíli při výkladu obrazem. Znáte na hranicích bezcelní zónu, tzv. “území nikoho”. Záleží z jaké strany na toto území vstoupíte. Z jedné strany, či druhé. V určitém momentě se dva lidé, přicházející z obou stran, setkají. Kdyby nešlo o státní hranici, bylo by možné na toto úzení přijít nejen ze dvou stran, ale z více stran. Každý z těchto lidí bude mít cílové místo z jiného úhlu pohledu. Z jiného směru. Takto si představuji vztah teologie a psychologie. Psychologie je obor, který zkoumá, hledá a ověřuje zákonitosti lidského prožívání, chování, reakcí a vztahů. Vztahu k sobě, k druhým i k Bohu a to důsledně - z úhlu pohledu člověka na sebe sama. Tak jak je možné, aby člověk měl předmět svého zkoumání sám sebe. Vychází ze schopnosti, daru, člověka reflektovat a nahlížet sebe sama. Je to pohled na člověka z pohledu jeho samého.

Teologii pak chápu jako obor zabývající se poznání Boha a člověka na základě zjevení, jak Bůh vidí člověka a jeho život. Nahlíží na člověka, jeho prožívání, chování, jednání, vztahy k sobě, k druhým a k Bohu, a to z perspektivy Božího slova, Božího záměru s člověkem, z pohledu spasení. Člověku je zjeveno, jak Bůh vidí situaci člověka.

Problém člověka lze tedy nahlédnout dvěma směry, z pohledu člověka samého a z perspektivy Božího slova. Vztah psychologie a teologie si pak představuji jako poklidné místo bezcelní zóny, kdy jednotlivé strany ví, že jejich místo je nezaměnitelné a záleží na úkolu z jaké strany dojdou na stejné místo. Nemusí bojovat na hranici, a přít se, která přístupová cesta je pravdivější. Ani nemusí podceňovat jeden druhého či sklouznout do pragmatické roviny, kde je v podstatě jedno, odkud přijdu, hlavně, že dojdu. Ani nemusí tiše vyšlapat dvě na sobě nezávislé cesty a s falešným respektem či skrytým despektem vedle sebe jít a nikdy se k svému užitku nepotkat.

Velmi zjednodušeně: teologie a psychologie představují podstatně odlišné pohledy na člověka Obrazně řečeno jeden zdola druhý shora. Existuje duševní pohled na člověka, existuje duchovní pohled na člověka. Psychologie nemůže a nechce nahrazovat duchovní potřeby člověka, nesmí duchovní potřeby člověka psychologizovat. Psychologie a psychoterapie prošla v tomto postoji značným vývojem. S duchovními potřebami se dnes v psychoterapii počítá a pracuje se s nimi. Duchovní pohled na člověka by neměl na druhé straně nahrazovat pohled psychologický. Mluvím o nebezpečí zduchovňování přirozeně lidských, psychických zákonitostí a o nebezpečí nerespektování těchto zákonitostí. Nutno však podtrhnout, že oddělování duchovního od psychického každodenního prožívání, lze jen pro potřeby referátu, pro potřeby didaktické a heuristické. V jednotě lidské existence jsou oba pohledy nerozlučně propojeny. Hranice mezi tím, co je duchovní a duševní problém je v praxi často velmi jemná, těžko uchopitelná a velice složitá. Ukazuje na složitost člověka a jeho prožívání vůbec.

Opět si pomohu obrazem. Představme si vnitřní život člověka jako dům. V patře je vše, co si člověk uvědomuje, o čem ví, co prožívá a je schopen nahlédnout. Jsou tam prožitky jednoznačně plynoucí z duchovních výšin, od střechy, z duchovního rozměru člověka, vztahu s Bohem a života podle Písma. Ale stejně tak do patra zasahují i prožitky ze samotného sklepení. Zde je uložen hluboký, často výchovou a zkušenostmi přejatý lidský obraz o světě a člověku, zkušenosti se sebou, druhými, mnohá zranění, bolesti a zkreslené pohledy na sebe i druhé. Zasahují velmi houževnatě do prožívání i pohledu na Boha - víme, že Izraelci pro svoji malomyslnost neslyšeli Boha.

Pracovním polem pro psychologa je práce ve sklepení a v patře. O existenci půdy ví, respektuje ji a staví člověka před realitu duchovních potřeb. Doména teologie je doslova nebe, pak půda a z toho opět plynoucí práce v patře. Zde se mohou vzájemně psychoterapeut a pastor setkat. Ovšem oba mají jiný směr, odkud přicházejí.

Podívejme se tedy dále. Co je psychoterapie a co je pastorace? Psychoterapie byla do nedávna součást psychologie. Psychologie popisuje a hledá zákonitosti o člověku z perspektivy člověka samého. Psychoterapie těchto poznatků využívá a na jejich základě vytváří konkrétní podobu toho, jak pomoci člověku ke změně, která je potřebná k úzdravě. Psychologie říká co se děje a co je potřeba, psychoterapie říká jak. Jak dovést člověka ke změně. Formuluje obecné principy vedoucí k této změně.

Teologie nahlíží člověka z perspektivy Božího slova, jeho pohledu na člověka. Pastorální péče je teologickou disciplínou a spadá do praktické teologie. Podle Křivohlavého v knize “Pastorální péče”: “pastorální teologie formuluje praktické principy, teorie a postupy, vedoucí ke změně”. Rozumím tomu tak, že je to praktické vyústění teologického pohledu na člověka a jeho život. Pastorace je podle jiného autora v téže knize “konkrétní podobou Boží péče o člověka. Jde jí nejen o víru, ale i o zcela konkrétní starosti člověka”.

Psychoterapie se odehrává v duchovně neutrálním prostředí, pastorace se odehrává v křesťanském kontextu. Psychoterapeutickou péči vykonává specialista psychoterapeut, který je nebo není věřící. Ten, kdo poskytuje pastorální péči, je křesťan. V psychoterapeutické péči se počítá se samoúzdravnými pochody u klienta. Psychoterapeut nikdy neřekne klientovi - uzdravím vás. Solidní psychoterapeut ví, že to, co může nabídnout je vytvoření podmínek k tomu, aby se tyto sebeúzdravné mechanismy mohly uplatnit. S jejich existencí se počítá, byly empiricky prokázány, ověřovány a vědecky zformulovány a odborníci je vysvětlují, že tkví v podstatě lidské psychiky vůbec - jsou jí dány. V pastorální péči se počítá především s úzdravným vlivem křesťanské víry.

Na první pohled se zdá být problém formulován buď a nebo. Buď se budu léčit úzdravnou vírou nebo se spolehnu na sebeúzdravné mechanismy. Považuji tyto dva přístupy za organicky propojené. Již na začátku jsem mluvila o tom, jak je v bibli možno nalézt řadu principů a poznatků z psychoterapie, protože je o člověku. Bohu šlo a jde o spasení člověka v prvé řadě, centrální zvěstí je spasení v Ježísi Kristu. Hledat v bibli psychoterapeutické a psychologické znalosti je sice možné, ale bible není učebnice psychoterapie. Toto není v centru Boží pozornosti. Psycholog je vidí na okraji, mezi řádky. V bibli není primární psychické prožívání člověka, primární je Kristus, spasení a věčný život. Odmítání psychologie jako takové se někdy dostává do rozpozu s povahou Písma, protože psychologie je jaksi vedlejší produkt Centrální zvěsti. Principy, které psychologie a psychoterapie objevila nedávno, jsou v bibli již dávno.

Hluboká psychoterapie je popisována v podobenství o marnotratném synu. V jediné větě: “Přišel sám k sobě”. To je jedna podstatná část pracovní náplně terapeuta v práci s klienty. Vede je k sobě, pomáhá jim od sebe neutíkat, pomáhá vytvářet a korigovat vztah k sobě. Mluvili jsme jednou při výuce se studenty pastorace o tom, kdy pomohli. Jedna studentka mi řekla, že neví, není si jista, zda někdy pomohla, protože neví, jak se dívá na její službu Bůh. To je pro ní určující. Ale to hned neví, tak si není jista, jestli pomáhá. Dodala, že ovšem nechce působit moc duchovně. Ptala jsem se jí, jestli se někdy podívala na toho konkrétního člověka, kterému pomáhá. Už tam je často odpověď. To nedělá. Přišlo mi to, jakoby se bála být člověkem a používat své oči, rozum, sebe. Ve snaze vidět Božíma očima přestává či ještě nezačala používat i své vlastní.

Včera mě zaujala otázka bratra Prestona - kdo pase pastýře? Zaznělo zde: manželka, druzí kazatelé, Bůh. V existenciální analýze psychoterapeut pracuje s trojím. Člověka drží 1. něco nad ním - Bůh, víra, 2. druzí lidé a 3. člověk může a musí podržet i sám sebe. Tato poslední oblast je mezi lidmi obecně hodně zanedbaná. Psychoterapie se zaměřuje právě na ni, odvádí od závislosti na druhých lidech, kterou lidé nahrazují vztah k sobě a vede je k objevení sebe sama a zároveň staví před realitu potřeby vztáhnout se k něčemu vyššímu než je člověk. V jednom kázání o zázračném lovu ryb po vzkříšení Pána Ježíše na závěr zaznělo: “držme se loďky, kterou Pán Ježíš plní a kterou bezpečně dovede ke břehu”. Tehdy jsem se ptala - je opravdu naše úloha tak pasivní? Vždyť učedníci se museli pořádně zapotit, aby sítě vytáhli, museli nasadit veškeré své schopnosti a profesionalitu rybářů, aby se jim sítě nepotrhaly, pilně veslovali, aby dorazili ke břehu. Ježíš se opřel o jejich schopnosti a sílu, počítal s ní. Osobně věřím, že Pán Bůh přistupuje k člověku a říká: ano, já tě nesu, nikdy nezklamu, podívej se ale, dal jsem ti i tvé schopnosti, tvojí sílu, tvé “vlastní”, podívej se na to a začni to používat. Nedávno mě oslovil verš z Přísloví “Milosrdný člověk činí dobře i sám sobě” (Př. 11,17). Psychoterapeut moc dobře ví, jak je vztah k sobě velice opomíjen. A přitom odtud pochází mnohé trápení. Úzkosti, deprese, pocity méněcennosti, selhávání ve vztazích a mnoho dalších poruch.

Terapeut má tedy v centru pozornosti člověka pouze v jeho psychologii, jemu jde v prvé řadě o jeho psychické prožívání. Zůstává u malého výseku složitosti člověka. Inspiroval mě text “Miluj Boha svého z celého srdce svého a bližního svého jako sebe samého.” To je jádro biblické zvěsti o člověku. Psychoterapii pak zasazuji do rámce “jako sebe samého” . To dopodrobna rozpracovává. Psychoterapie se zaměřuje na člověka v jeho vztahu k sobě, sebepoznání, vede ke kořenům jeho potíží. Klade otázku: jaký je vztah, člověče, tvůj k sobě samému? Psychoterapeut vede člověka k sobě a od sebe pak k druhým lidem, k životu a tím i k Bohu. Vyjádřeno pohybem psychoterapie nejdříve vede člověka k sobě, skrze sebe pak k druhým a k Bohu. Pohyb pastorace, která vychází z teologie, vidím opačně. Nejprve obrací pozornost člověka k Bohu - “miluj svého Boha”, skrze Boha pak k druhému - “miluj bližního” a nakonec k sobě - “jako sebe samého”.

Ještě jiný pohled na pastoraci a psychoterapii. Pastorace vede k normě vyjádřené Písmem. Psychoterapie vede k normě v lékařském smyslu - ke zdraví. V jednotlivých směrech je pak definováno zdraví různě. Dělám existenciální analýzu a logoterapii a zde je veden člověk k naplněnému, odpovědnému a vnitřně svobodnému životu. Kritériem toho, co je dobré, je zde svědomí. Pastorace nabízí jednoznačně definovanou normu, říká předem, co je pro člověka dobré. Tuto dobrou zvěst zvěstuje. Z podstaty psychoterapie nemůže terapeut přijít a nabídnout klientovi svoji představu o jeho životě. Společně s ním hledá, umožňuje mu najít, co je pro jeho život dobré. Obsah zůstává na klientovi. Nebere mu jeho hodnoty a nenabízí svoje. Ponechává svobodu jeho vlastního rozhodnutí a zodpovědnosti. Umožní mu pohled sám na sebe a situaci, ve které se nachází. Normou zůstává klientovo svědomí.

Napadají mě dvě důležité otázky: zda se může stát pastorace psychoterapií tak, jak je dnes odborníky chápána a prováděna. Musela by pak z podstaty věci opustit objektivně danou normu. Napadá mě, zda úsilí pastorace proniknout i na pole psychoterapeutické, neztratí pastorace něco ze své jedinečnosti a sklouzne do zvláštní směsi, kde se ztrácí podstata toho, co právě dělám. Druhá otázka: zda je možné vykonávat pastoraci u nevěřících lidí. Nejde spíše o evangelizaci, zvěstování dobré zprávy? Člověk nejprve uvěří, duchovně je probuzen a poté je pro něj smysluplné vidět konkrétní životní situace z perspektivy Božího Slova.

Pastorace podle Reimunda Bluhma je pomocí životu a chápání životních problémů z hlediska křesťanské víry. Na jakýkoliv problém lze nahlížet z podledu víry a z pohledu lidského prožívání. Cílem pastorační péče je pomáhat lidem, kteří se snaží vidět svou životní situaci z hlediska křesťanské víry. Toto je chápáno jako dar, nikoliv výsledek odborného uvažování. Jestliže je možné se podívat na životní problém z dvou pohledů, prožívání člověka a z perspektivy víry, pak není nutné klást otázku buď a nebo. Není to soupeření o člověka,ale otázka pak zní, kdy je potřeba se na problém podívat i jinak. Pastorace nenahrazuje psychoterapii a psychoterapie nenahrazuje pastoraci.

Pro křesťana není nikterak ohrožující, že by psychoterapie narušila jeho duchovní hodnoty. A naopak, pro člověka, který prochází psychoterapií, nebo prošel, je pastorační pohled nezastupitelný. V rámci svého postgraduálního studia psychoterapie, existenciální analýzy, jsem prošla povinnou sebezkušeností. Na vlastní kůži jsem prožila psychoterapii a mám osobní zkušenost, co je to být klientem. Mám za sebou 250 hodin zábývání se vlastním prožíváním. Pro mě osobně se stala psychoterapie požehnáním a nijak nenahradila Boží pohled na moje osobní životní situace. Díky psychoterapii jsem porozuměla své emocionalitě a svým postojům v jejich hloubce. Terapeutka mi nemohla říci “toto a toto je hřích, před Boží tváří je třeba tyto věci opustit”. Vedla mě, abych pochopila v hloubce své jednání a zaujala postoj vůči sobě a svému svědomí. Pak se ukázala i naléhavá potřeba postavit se vždy i před Boha. Obohacena o tuto zkušenost pak mohu pracovat jak s nevěřícími tak s věřícími lidmi.

Kdy je tedy vhodná psychoterapeutická a kdy pastorační péče?

Setkávám se s lidmi, kteří již opakovaně prošli pastorací, mají často za sebou mnoho rozhovorů s duchovními nebo s pastoračními pracovníky. Z praxe vidím rozdíl v pastoraci a psychoterapii v hloubce. Přicházejí za mnou lidé, kteří vědí, co je jejich problém, vědí, k čemu mají dospět, modlí se za svůj problém, tuší, co by měli dělat. Jejich zkušenost je, že stále stojí na místě. Točí se v jednom kruhu. Jejich problém se nehýbe. Není vidět zlepšení. Subjektivně takový člověk trpí. Kromě svého palčivého problému navíc přicházejí pocity beznaděje, skepse, ztráty smyslu svého snažení. Může být srážen a bývá vysvětlením o malé víře. Zde je na místě psychoterapie. Terapeut je zde specialista, ví jak, aby nebylo více škod, ví jak, aby došlo ke změně, hledá, kde a čím je blokováno jednání.

Jednou jsem se zeptala své klientky, která má zkušenost s pastorační pomocí, jak ona sama vidí na sobě rozdíl mezi pastorací a psychoterapií, na kterou dochází kvůli depresím. (Do obrazu deprese zjednodušeně řečeno patří smutek, sebezavrhování, rezignace, zoufalství, pocity viny.) Odpověděla : “kazatel mi řekl, že mě Bůh miluje, řekl mi, že mě nese a cítí se mnou, řekl mi, že mám všechny hříchy odpuštěny pro oběť Pána Ježíše. Tady slyším poprvé, že záleží i na tom, zda mám ráda sama sebe, jestli láskyplně umím zacházet i se sebou, jestli jsem odpustila sama sobě.” Vytvořit vztah k sobě není jednorázová záležitost. Pracujeme téměř rok a zdaleka nejsme hotovi.

Nabízí se zde otázka, zda by lidé nepřišli k hlubšímu sebepoznání, kdyby se více modlili. Zde připomenu definici pastorace, která již zazněla, je to vidění problému v Božím světle, které je dar, nikoliv výsledek odborného uvažování. Psychoterapie v tomto pohledu je cestou odborného uvažování, je to nástroj, který stejně tak jako slunce svítí na dobré i zlé a je v konečném důsledku věcí Boží milosti ať jde o křesťana či nekřesťana. V příběhu o 10 malomocných byli uzdraveni všichni, jen jeden dotáhl své uzdravení do konce, vzdal Bohu díky, pochopil, že je to dar od Boha. Nemyslím si, že křesťan je závislý od psychoterapie v sebepoznání. To dává Duch svatý a je darem. Psychoterapie je nástroj, který si může Bůh použít a používá. S Boží svrchovaností a suverenitou se pak setkáváme právě v pastoraci, kde se s prací Ducha svatého explicitně počítá a spoléhá se na něj. Je mojí zkušeností, že lze dojít k poznání sebe sama díky psychoterapii i na modlitbách. Nevěřící člověk v takovouto bolestnou chvíli sebepoznání má svého terapeuta. Věřící člověk se v tuto chvíli opírá nejen o svého terapeuta. Má především a navíc Boží náruč. V praxi mohu vidět rozdíl mezi lidmi. Jít do hlubin svého prožívání je pro každého těžké rozhodnutí, které vyžaduje nesmírně mnoho odvahy. Kazdá změna je i pro klienta něco, čeho se bojí. To určuje tempo a rychlost i hloubku změn. Moje zkušenost s věřícími lidmi mi ukazuje ještě na jeden jedinečný rozměr. Tím je něco, co lze nazvat v biblickém slova smyslu zázraky. Tito lidé jdou v terapii podstatně snáze a s viditelnými pokroky, nad kterými mně často zůstává jen tichý úžas nad Božím jednáním. Mají nejen svého terapeuta. Jsou neseni Božím milosrdenstvím.

Znám i situace, kdy člověka nese celý život jen závislost na Boží síle a milosrdenství, přestože by psychoterapie zde vykonala mnoho dobrého. Myslím, že kdyby takový člověk neměl Boha a víru, ve svém psychickém stavu by svůj život neunesl. Co tím chci říci. Zdůrazňuji výsadu víry v Boha a jedinečnost napojení na Boží zdroje.

Kdy je tedy vhodná psychoterapeutická intervence? Jak se konkrétně orientovat?

Čím hlouběji leží problém, tím naléhavější je potřebná psychoterapeutická péče. Většina změn se děje tak, že si člověk uvědomí, kde dělá chybu a to stačí k tomu, aby dělal věci jinak. Čím hlouběji je však rozbito prožívání v minulosti a čím větší stopa byla zanechaná, tím více bude selhávat pastorace a bude potřeba psychoterapie.

Společným kritériem pro doporučení k psychoterapii je nápadná intenzita potíží. V tuto chvíli nemám dostatek času přiblížit vám jednotlivé klinické obrazy a budu spoléhat na jakési povědomí o zmíněných problémech z literatury.

1. Do rukou klinického psychologa či psychiatra patří situace, kdy se objevuje ztráta kontaktu s realitou. Kritériem je zde neobvyklost potíží. Signalizují vážnou duševní poruchu. Zmatená řeč, nelogické myšlení, zrychlené mluva, nebo naopak pomalá a nesouvislá, podivné rituály, bludy, nevývratná přesvědčení, nápadná změna aktivity, člověk je nebezpečný sobě nebo druhým. Jsou přítomny suicidální myšlenky či činy. Příkladem může být přesvědčení, že je člověk na dálku ovlivňován, sebetrestající chování v jehož podtextu je přesvědčení, že člověk může za bídu celého světa apod. Intuitivně cítíme, že něco není v pořádku. V takových případech je nutná farmakologická intervence a léčba. Tyto případy nejsou příliš časté. Jejich neobvyklost je dobře rozpoznatelná.

2. Dalším kritériem pro doporučení k psychoterapii je nápadná intenzita potíží. Zvýšené úsilí, snaha překonat obtíže vůlí, subjektivní pocit selhávání, již svědčí o intenzitě, která patří do rukou odborníka. Čím intenzivněší trápení, tím naléhavější je potřeba odborné intervence . Například všem je nám známá tréma. Je to v podstatě strach ze selhání. Dostoupí-li strach takové intenzity, že člověk propadá panickým záchvatům se všemi fyziologickými a psychickými projevy, je to jednoznačný signál k předání odborníkovi. Nebo depresivní nálada. Smutnou náladu známe většinou všichni. Jestliže přeroste v sebezavrhování a v melancholii tak, že člověk nemůže spát, není schopen ráno ani vstát z postele a není schopen plnit každodenní povinnosti, pak intenzita svědčí pro nutnost odborné intervence.

3. Dalším kritériem, které pomůže v rozhodování, je snížená kvalita života. Obtíže brání, blokují, stojí v cestě tomu, o čem člověk ví, že by mohl, chtěl, bylo by dobré. Zužuje se prostor pro život. Obtíže se stávají obsahem života. Pohlcují a ochromují. Toto je jasný signál k předání specialistovi. Přikladem může být fobie z lidí. Mladý člověk nejprve přestane jezdit na konference mládeže, protože neunese množství lidí, vyvolávají v něm strach a snaží se objektu strachu vyhnout. Strach ale sílí a člověk přestává chodit i do mládeže. Později přestává chodit na skupinku a nakonec ochromen strachem nechodí raději nikam. Zůstává doma, uzavřen možnostem a bohatosti života.

4. Důležitým kritériem je tzv. neodklonitelnost. Obavy, deprese, poruchy v příjmu jídla, konfliktní vztahy, nereagují na doporučení, povzbuzení, modlitbu, radu. Například člověk sužovaný depresí může slyšet o Boží lásce, ale je ve stavu, kdy není schopen tuto pravdu ani procítit, ani přijmout. Potřebuje v prvé řadě léčbu.

Je zde na místě otázka: Jak to všechno zjistím?. Ptát se. Hodně se ptát a hledat ony signály. Ale nejen se ptát, ale i se dívat. Mnohé je na člověku vidět.

Shrnu -li řečené, signály k odborné intervenci jsou:

1.neobvyklost a ztráta kontaktu s realitou

2.velká intenzita obtíží

3.narušená kvalita života

4. neodklonitelnost obtíží

Pragmaticky lze vymezit opodstatněnost psychoterapeutické pomoci takto:

- ve všech případech, kdy pastorační úsilí stojí na místě nebo se problém zhoršuje

- tam, kde se objeví potřeba jít do hlouky prožívání

- když si člověk nerozumí, bojí se sebe

- tam, kde zůstává otevřená, nedořešená rána

( to platí zejména v manželských krizích, při nevěře. Nestačí jen vyznat, odpustit a opustit. Je důležité pochopit, proč k nevěře došlo. Jiná pomoc je manželům, kde nevěra je odrazem nevhodného chování jednoho z partnerů, nebo vzájemným zraňováním a jiná je pomoc tam, kde k nevěře došlo na základě hlubokého osobního problému jednoho z partnerů, např. jako reakce na separační zážitky z dětství.)

- všude tam, kde jako pastor cítím, že nevím jak dál

- tam, kde nemám jako pastorační pracovník dostatečné znalosti

- tam, kde se mi nedaří s konkrétním člověkem, ať už proto, že ve mě vyvolává hněv, vztek nebo přílišný soucit či erotické představy

- kde se neumím zastavit, kde nečerpám, kde nemám dostatečný kontakt nejen s Bohem, se svými blízkými, ale i se sebou

(Pastorace stejně jako psychoterapie je velmi náročnou službou, vyžaduje odpovědné a vědomé zacházení se sebou a svojí emocionalitou. Do té patří i každodenní chození s Bohem i upřímný kontakt se sebou.)

- když si to člověk sám přeje

(člověk kdesi cítí, co jeho problém potřebuje, stejně tak i pastorační pracovník jako osobnost nemusí vyhovovat tomu kterému člověku, nenuťme druhého k setrvání v pastorační péči)

A co říci na závěr?

Pastorační pracovník je odborník ve svém pohledu. Psychoterapeut odborník zase ve svém. Důležitá je otevřená a obav zbavená spolupráce. Ne snaha nahradit jedno druhým .To předpokládá s odvahou nahlédnou do dílny jednoho i druhého. Přibývá teologů a farářů, kteří vstoupili na pole psychoterapeutického vzdělání. Psychoterapeut potřebuje k plnějšímu pochopení člověka biblický, teologický pohled. Pastorační pracovník pak zase bude obohacen studiem psychoterapie.

A proč?

To proto, abychom byli dobrými správci hraničního pásma, onoho území nikoho, ve kterém stojí člověk, stvořený k obrazu Božímu.