Kazatel jako pastýř sboru

(referát pro pastorálku kazatelů s manželkami v Trutnově, 9.10.2000)

Ing. Stanislav Stebel, kazatel CB

Mám-li hovořit na téma “Kazatel jako pastýř sboru”, které mi uložila Rada CB pro tuto pastorálku, cítím se velice nejistě a sláb, protože si uvědomuji jednak mnohá selhání v oblasti pastýřské služby v mé dosavadní praxi, dále proto, že existuje mnoho lepších kazatelů, kteří by se mohli ujmout tohoto tématu a nakonec z důvodu jisté nejasnosti pojmů v oblasti obsahu slova “pastýř” v dnešní době. Chtěl bych hned v úvodu poznamenat, že jsem měl to štěstí potkat, jak v naší církvi, tak v obou evangelických církvích dobré pastýře sborů. Velice si vážím jejich příkladu. V oblasti zájmu o problémy jednotlivců jsou mi příkladem i někteří charismatičtí kazatelé.

Rovněž bych chtěl předznamenat, že ve své přednášce se nebudu zabývat záležitostmi, které se týkají oblasti práce psychologa a psychiatra. Rovněž jsem pominul oblast křesťanské služby, která je nazývána “poradenství” a pochází z anglického slova “councelling” a vyšlo na toto téma mnoho knih. Rád bych se držel úlohy kazatele, služebníka, odděleného ke službě slova a svátostí ve sboru, který nemá odborné psychologické ani medicínské vzdělání. Je vyslán ke službě ve sboru ať po odborném teologickém, dálkovém či vlastním studiu. Vždy mne pronásledovala otázka: Co je mým cílem ve službě kazatele? Co očekává Pán církve ode mne během několika krátkých let na tomto sboru? A hledání odpovědi na tyto otázky mne vyvádělo z lecjaké krize v kazatelské službě.

Ještě jedno vymezení mé přednášky. Tématem “Kazatel jako pastýř sboru” nerozumím to, že pouze a jedině kazatel je pastýřem ve sboru a jedině on má patent na pastýřskou službu. Podle Písma v 1 Pt 5, 1-2 se tento úkol dotýká starších sboru spolu s prvním starším, kazatelem. Úkol pastýřů sboru nesmí být alternativou ke skutečnosti, že pastýřem (arcipastýřem) věřících je sám Pán Ježíš Kristus a měl by být napojen přímo na spasitelné zdroje Ducha svatého.

Jako základní text jsem vybral Ef 4, 11-13. Několik poznámek k tomuto textu:

1. Je to oddíl o darech Pána Ježíše. Být pastýřem je dar pro církev i pro daného kazatele. Osobně to přijímám jako odpovědnost využívat tento dar a používat jej ke cti Pána církve.
2. Když vezmeme v úvahu, že první dva dary, dar apoštolství a proroctví, nejsou v originální formě v současné církvi, a jsou nám dány ve formě Písem svatých, Božího slova, které je slovem apoštolským a prorockým, potom zůstávají v tomto seznamu darů poslední tři, evangelisté, pastýři a učitelé. Na základě pečlivého studia originálu docházíme k dalšímu upřesnění, a to že zůstávají pouze dva, evangelisté a pastýři-učitelé. Kazatel na sboru má být tedy pastýřem-učitelem. Jeho pastýřská služba se má konat ne skrze psychologické metody, ale skrze učení a sycení Božím slovem.
3. Dary Kristovy mají pracovat v součinnosti, aby zbudovaly tělo Kristovo, tedy ostatní spoluvěřící ve sboru ke službě. Sbor tedy nemá být rozdělen na sloužící a ty, jímž je slouženo, ale na vystrojující ke službě a vystrojované, kteří dorůstají k dílu služby a budují Kristovo tělo, kterým je sbor-církev.
4. Cílem je jednota víry (jakási věroučná jednota, jednota přesvědčení), zralé lidství (charakterová vyzrálost v křesťanské oblasti). Měřítko je vysoké a je jím samotná Kristova plnost.

II. Jak promítnout tento biblický cíl do priorit služby kazatele na sboru?

1. Kazatelna: systém biblického vyučování a vzdělávání v neděle i v biblických hodinách. Mnoho kazatelů mělo dlouhodobé programy služby, ke kterým se Pán přiznal. V příloze předkládám k zamýšlení jeden z takových plánů, jehož silné stránky jsou v pokusu předložit “celou radu Boží”(Sk 20, 27) v průběhu dvou let. Je to jistě ambiciózní cíl, když vezmeme v úvahu, že apoštol Pavel měl na to tři roky. Z hlediska přicházejících nových lidí do sboru je nutné učit z kazatelny základní témata a všechna témata, která patří do “rady Boží”. Jelikož nám přicházejí do shromáždění stále noví křesťané, program musí mít reálnou délku. Další dobrou věcí je, že téma biblické hodiny je svázáno s nedělním tématem. Slabší stránkou programu je jistě subjektivní výběr témat, spadajících do daného okruhu. Program předpokládá, že sloužící ve sboru se podřídí tomuto programu a nebudou si volit pro svá kázání vlastní náměty.
2. Práce s lidmi, hlásícími se do sboru. Řád církve nám ukládá minimum: v rozhovoru ve staršovstvu posoudit, zda dotyčný je zralý k přijetí do církve. Před tímto rozhovorem je však většinou skryto množství práce kazatele a jeho spolupracovníků, setkání, rozhovorů a vyučování. Jako vhodné se mi osvědčilo vytvoření speciální krátkodobé skupiny pro osoby, které se hlásí do sboru. V 5 setkáních, která nemusí všechna vést kazatel, lze probrat otázky křtu, osobního vztahu k Ježíši a života ve sboru. V příloze č. 2 je osnova takového programu.
3. Práce s lidmi, kteří vstupují do manželství. Jaká rodina, taková církev. A dobrá rodina nevzniká sama od sebe. I pastýř sboru má zde svůj nezastupitelný úkol. Hovořit se snoubenci, vytvořit systém vyučování, ve kterém se často tvoří základ pro další návštěvy v nově vznikající rodině. V tomto programu by nemělo scházet základní poučení o biblických základech manželství, o úloze muže, ženy, o komunikaci v manželství, o rodičovství, o otevřenosti rodiny pro sbor i svět …
4. Práce s dětmi. Nespoléhat jen na zaběhnuté a osvědčené systémy besídek a dorostů. Promýšlet, zda v těchto programech jsou základní věci, mít péči o učitelé nedělní besídky, umožnit jim vzdělávání a získání materiálů ke službě dětem. Vyučování náboženství je podnětné samotnou strukturou katechismu. Kazateli dává podněty, na která témata už dávno nekázal a nevyučoval. Dát základy úcty k Božímu zákonu jako takovému a Písmu svatému vůbec, to je velký úkol pastýřské práce.
5. Pastorace osobní, rodin a sborová. Návštěvy ve sboru mohou být vedeny na rovině společenské, ale též i pastýřské. Při návštěvách členů sboru může kazatel jistě hrát šachy, ale může také vnímavě rozpoznávat oblasti, kde může být jednotlivec anebo rodina posílena Božím slovem a povzbuzena v nějakém svém těžkém zápase. Aby to kazatel mohl dělat, potřebuje mít obecnou důvěru ve sboru, kterou získává osobní zbožností, životem svým i své rodiny, svou prací, otevřeností a schopností držet svěřená tajemství.
   Zvlášť citlivou stránkou je pastorace v důležitých momentech lidského života, jako je těžká nemoc, úmrti dítěte, partnera, úraz, narození dítěte, ve stáří a jiné.
   Mezi těžší úkoly lze také někdy zařadit pastoraci kazatele důchodce, který žije ve sboru. Zvláště, když tento bratr byl předchozím správcem daného sboru.
   Osvědčily se mi rovněž společné dovolené sboru, kde lze zařadit jak posílení stránky společenství, osobních vztahů, tak i vyučování. Energie, kterou kazatel musí vložit do organizace takového pobytu, se však velmi dobře zúročí.
6. Pastorace přítomností ve shromážděních, po shromážděních, v setkání mládeže. I když se to zdá samozřejmé, mnozí z nás jsou pod tlakem povinností navštěvovat kazatelské stanice, jiné sbory pod tlakem osobních pozvání, či vyslání Radou na jiné sbory a do práce v odborech, nejsme tedy ve sboru po každém shromáždění. Proto když jsme, musíme těch několik, maximálně několik desítek minut po shromáždění využít. Jsou to tyto chvíle, kdy kazatel může odkrýt mnohé problémy a zjistit zpětnou vazbu na svou službu, jak rovněž i motivovat sebe k přehodnocení svého programu.
7. Kazatel jako vůdce a učitel nových pracovníků. Pro vytváření kontinuity a pro širší záběr práce ve sboru je nutné se pastýřsky věnovat kruhu pracovníků. Procházet s nimi biblickými tématy i praktickými úlohami ve sboru. Oni mohou učit dále druhé i sebe tím, že předávají v praxi, co se naučili. Kazatel jim může pomoci rozvíjet jejich obdarování sloužit a vést druhé. Oni také musí cítit, že nejsou v úkolech, do nichž je sbor delegoval, sami. Nepostradatelnou stránkou jsou též i diskuse a apologetická práce, které slouží k formování hlubšího osobního přesvědčení klíčových pracovníků ve sboru.

Při příchodu na sbor by kazatel měl vstoupit do pastýřské práce svého předchůdce. Navázat na to, co ve sboru bylo konáno dosud. A při svém odchodu dbát, si dokázal představit život sboru bez svého působení. Není to pro nás snadné. Často raději uděláme něco sami, než bychom se trápili s naučením toho druhých, kteří to, podle našeho názoru, neudělají tak dobře, jak my. Rovněž bychom měli dbát, aby lidé nebyli navázáni na nás kazatele, ale na Krista, který bude s nimi vždycky. (Ž 23).

Zde je pro nás cenným v Bibli rozhovor Pána Ježíše s Petrem v Jan 21, 15-22. Pán Ježíš k pastýřské službě ve sborech volá lidí, kteří zklamali a od úkolů odcházejí. To byl případ apoštola Petra. Pán jej znovu pověřuje na základě vyznání lásky k Ježíši. Miluješ mne? Je také otázkou pro nás všechny kazatele. Bez tohoto vyznání nemůžeme “pást ovce Pána Ježíše”. Na prvním místě v otázce “být pastýřem” je zápas o lásku k Pánu. To je klíčové.

To druhé je vyjádřeno slovy: “jiný tě opáše a povede”. Tedy schopnost nechat se vést. Nechat se vést tam, kde se nám nechce. A nechce se nám na smrt. Nechceme smrtí oslavit Boha. Chceme jej oslavit činností. Oslavit Boha tím, že se až do stáří neustále měníme, že se vzdáváme svého a učíme se upřednostňovat Boží. A to třetí je neohlížet se na jiné pastýře, na jiné Boží služebníky. Jít za Kristem tou specifickou cestou, kterou On připravil nám.

V závěru mé přednášky se patří uvést příklad pastýře nad jiné vzácného, od něhož se můžeme učit i dnes. Je jim Richard Baxter. Richard Baxter představuje typ kazatele pastýře, který je aktuální dodnes, přestože žil v 17. století. Žil 1615-1691 a sloužil 14 let ve sboru Kiddeminster v Anglii. Patřil mezi puritány. Významný evangelikální teolog J.I.Packer napsal o něm toto: “Jeho služba transformovala lidi v Kiddeminster z ignorantů, surových a hýřících lidí na zbožné, uctívající společenství. Jeho kniha “The Reformed pastor” byla napsána v roce 1656 a patří k nejlepším v této oblasti pastýřské služby kazatele. Baxterianismus nazývaný také neonominialismem vysvětluje Kristovu smrt jako akt vesmírného vykoupení (nutného a zástupného), v účinností kterého Bůh dal nový zákon nabízející odpuštění a amnestii kajícníkům. Pokání a víra, jako poslušnost tomuto zákonu, jsou věřícímu osobní spasitelnou spravedlností.

V praktickém životě byl velmi skromný, v politickém se zasadil o unii mezi Presbyteriány a Independentisty. Kazatele, jako byl Baxter, Anglie dosud neměla. Město, v němž sloužil, mělo 800 domů a 2000 lidí. Sbor měl 1000 míst a byl obyčejně plný. Po šest let neopustil kazatelnu. Když za 100 let později George Whitefield navštívil Kidderminster, napsal přátelům: “Byl jsem velice osvěžen, když jsem uviděl sladkou příchuť dobré Baxterovy doktríny, práce a kázně, která zůstala do dnešních dnů!”

Hlavní Baxterovou úlohou bylo učit. Ve svých kázáních v neděle a čtvrtky vytrvale učil základům křesťanství. Učil dogmatice, když probíral vyznání víry, otázky lidských tužeb, když vykládal modlitbu Páně a zákon v praxi, když učil Desatero. Týdně měl hodiny, forum, na otázky, diskusi a modlitby. Distribuoval Bible a křesťanskou literaturu, učil skrze osobní poradenství a katechezi. Lidé chodili pravidelně za svým pastorem se svými problémy a nechali si zkontrolovat své duchovní zdraví. V názvu se nachází “reformovaný”. Baxter tím nemínil Calvinistický v doktríně, ale obnovený v praxi. Je Baxter aktuální pro dnešní kazatele dnes? Je, a to z třech důvodů:

1. Energie

Jeho slova měla ruce a nohy. Baxter měl pronikavé oči a pronikavá slova. Psal tak, jak mluvil. Nemluvil emocionálně, ale naléhavě. Jeho řeč byla zároveň jak ze srdce, tak i z hlavy. Baxterovy knihy planou velkou horlivostí, evangelizačním zápalem a dychtivostí přesvědčit.

2. Realismus

Je čestný a přímý. Žádný křesťan, kdo poctivě věří, že bez Krista jsou lidé ztraceni, nemůže odpočívat, a kdo opravdově miluje své sousedy, jdoucí do pekla, vidí obrácení druhých jako prioritní úkol. Spasení je první potřeba člověka, před ostatními; to Baxter věděl a praktikoval.

3. Racionalita

Podobně jak Whitefield a Spurgeon Baxter věděl, že lidé jsou slepí a mrtví v hříchách, a pouze Bůh je může obrátit. A podobně jak Whitefield a Spurgeon věděl, že Boží práce se děje skrze mysl.

Tolik tedy z života slavného pastýře sboru v Británii. Jsme vděční, že takové pracovníky měla i naše církev. Po svém odchodu zanechali sbory zkonsolidované, duchovně zbudované a charakterově vyspělé. Není touhou každého z nás kazatelů a starších, abychom po sobě zanechali práci v tomto stavu?