Byl jednou člověk. A ten se rozrostl, až z něj bylo celé lidstvo. A to lidstvo neumělo používat brzdu. Lidé nevěděli, jak mít dost. Stavěli věž a s každým dalším patrem si řekli, že přidají ještě další. Neměli plán, nevěděli, jak stavbu ukončit. Stavěli a stavěli až do nebe.
Pán Bůh se na to díval a slyšel, co říkali i o čem snili. Mysleli, že si učiní slavné jméno a všichni je budou obdivovat. Ale jednoho dne… Ne … ne … věž jim nespadla. Přišlo něco docela jiného. Zvláštního. Rozestavěnou věž museli zčista jasna opustit. Ne že by chtěli. Nechtěli. Ale museli. Najednou si totiž přestali rozumět. A tak přestali topit ve vypalovacích pecích a cihelny zavřeli, zastavili těžbu asfaltu a přerušili dopravu. Opustili obchody, ve kterých se dělníci stravovali. Ustalo cestování a zamrzlo mnoho dalšího. Bussiness se zastavil.
Možná nám to připomíná pohádku o Šípkové Růžence. Ten okamžik, kdy se píchla o trn a všechno usnulo. Možná to v něčem připomíná nouzový stav evropských zemích poté, co se objevil koronavirus Covid-19. Ať už to způsobilo cokoli, důsledky byly podobné jako kdysi u stavby věže v Babyloně. Zastavil se turistický ruch, uzavřely se restaurace, sportoviště, divadla a hranice. A ta starověká “babylonská věž” zůstala nedokončená. Tyčila se nad krajinou jako pomník, jako vzpomínka (ne)dávné minulosti. Jako memento opakující se pýchy člověka. Člověka, který nepoužívá brzdu. Ani tu běžnou, kterou reguluje rychlost, ani tu záchrannou.
Díky Bohu, že planeta Země, to Boží stvoření, a Boží láska k člověku mají mechanismy, jak lidstvo přibrzdit. Jak připomenout obsah slova pokora a slova vděčnost.
Bolí to, ale díky Bohu se v bolestech rodí i něco nového. Něco, co je v Božích očích lepší, než to předešlé. A i kdyby se nerodilo lepší, tak se aspoň redukuje špatné.
Labyrint světa a ráj srdce ve své 46.kapitole začíná slovy: PŘESTATI NA TOM, CO KDO MÁ, PRAVÉ BOHATSTVÍ. Jan Amos Komenský, jehož 350. výročí úmrtí si v r.2020 připomínáme, v ní píše: “A tu sem porozuměl, že v pravdě bohatý jest ten a ničeho se mu nedostává, kdož na tom, co má, přestati umí.”
Podobně apoštol Pavel prosí věřící ve starověkém prosperujícím městě Filippi, aby jednali, jako Kristus:
“Filipenským 2:3-11 V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.”
Dostali jsme zvláštní nemoc. Rád bych uvedl jeden z řady anonymních textů kolujících na internetu:
- Přestali jsme si vážit zdraví, a proto jsme dostali takovou nemoc, při které máme šanci uvědomit si, jak moc na zdraví záleží.
- Přestali jsme si vážit přírody, a proto jsme dostali takovou nemoc, při které je nám pobyt v přírodě vzácný.
- Přestali jsme být schopni pracovat v rodinách, a proto nás tato nemoc zamkla do našich domovů, abychom se mohli znovu naučit fungovat jako rodina.
- Přestali jsme si vážit starých a nemocných, a proto nám byla dána nemoc, abychom si připomněli, jak jsou zranitelní.
- Přestali jsme si vážit zdravotníků a lékárníků a v nemoci zjišťujeme, jak jsou nepostradatelní.
- Přestali jsme mít respekt k práci učitelů, a proto tato nemoc uzavřela naše školy, aby si ji rodiče mohli vyzkoušet sami.
- Mysleli jsme si, že si můžeme všechno koupit, být kdekoliv a s kým se nám zlíbí, a proto jsme dostali takový druh nemoci, abychom si uvědomili, že to není samozřejmost.
- Volný čas jsme trávili v nákupních centrech, a proto nám je tato nemoc zavřela, abychom pochopili, že si štěstí koupit nemůžeme.
- Zaměřili jsme velkou pozornost na náš vzhled a porovnávání se mezi sebou, a proto nám tato nemoc zakryla tváře, abychom pochopili, že tam naše krása netkví.
- Mysleli jsme si, že jsme vládci na Zemi, a proto původce nemoci je něco tak miniaturního, co ani nevidíme. Něco, co nám může dát poučení a trochu pokory.
Tato nemoc nám bere hodně, ale zároveň nám dává možnost naučit se a pochopit, co je v životě nejdůležitější. Dostali jsme nemoc “na míru”. Asi jsme ji jako lidstvo opravdu potřebovali.