Církev bratrská Chvaly

Chce to nadhled (zvlášť při výchově)

Nadhled je při výchově velmi důležitý

a to i přes to, že srdce rodičů se chvěje, oči slzí a pěsti se svírají. Příběh Roberta Fulghuma pomáhá zachovat si nadhled a naději.

 

PÍŠE SE ROK 1963. Mezi regály v samoobsluze se ozývá hluk připomínající srážku autobusu s tramvají. Vydáte-li se za mladým prodavačem, který utíká s hadrem a smetákem na místo činu, narazíte na mladého tatínka, na jeho tříletého syna, na  převrácený vozík a na podstatnou část regálu s nakládanou zeleninou. To všechno je na jedné hromadě na podlaze.

Dítě sedí na igelitovém pytlíku s čerstvými rajčaty a prožívá cosi, co se dá výstižně popsat jako “nemalá ztráta tekutin”. Slzy se mu mísí s nudlí z ucpaného nosu, krví z malé oděrky na čele a se slinami vytékajícími z pusy, která je dokořán. Při tom vydává kravál, jaký by každého psa zahnal pod postel. Kluk se navíc počůral, a než tahle menší tragédie odezní, tak se zřejmě ještě pozvrací. Má takový ten výraz “ustupte, teď to přijde”. Jezírko z nakládané zeleniny kolem kluka nikterak neusnadňuje situaci pro záchrannou četu složenou ze zaměstnanců samoobsluhy, která se blíží k místu neštěstí. Dítěti se nic nestalo. A otec už má nějaké zkušenosti s tím, jak přístup “přestaň brečet nebo ti nasekám” je úplně marný. Zůstává tváří v tvář katastrofě překvapivě klidný a nevzrušený.

Je klidný … protože uvažuje, že teď hned uteče z domova. Prostě se sebere, nasedne do auta, odjede až někam hodně daleko, změní si jméno a najde si práci jako roznašeč novin nebo kuchař v nějakém bistru s celonočním provozem. Něco – úplně cokoliv – co neobnáší kontakt s tříletými dětmi.

Ale ovšem – jednou bude tohle považovat za veselou příhodu – jenže teď v hloubi duše lituje, že má děti, že se oženil, že vůbec vyrostl a úplně nejvíc lituje, že tenhle jeho syn se nedá vyměnit za něco, co funguje. Nemůže to nikomu říct, a taky to nikdy nikomu neřekne.

Později otec sedí v autě na parkovišti, chová v náručí vzlykající dítě, a to nakonec usne. Jede domů, odnese syna do postýlky a uloží ho. Dlouho se dívá, jak spí. Otec z domova neuteče.

PÍŠE SE ROK 1976 Ten stejný muž chodí po svém obýváku a střídavě si nevybranými slovy ulevuje a pak zase brečí. V ruce má zbytky dopisu, který byl několikrát zmačkaný do koule a zase rozbalený. Dopis je od jeho šestnáctiletého syna (toho stejného syna), pýchy svého otce do okamžiku, než dnes přišla pošta.

Syn píše, že ho nenávidí a už ho nikdy nechce vidět. Uteče z domova kvůli svému hroznému otci. Syn se domnívá, že otec jako rodič naprosto selhal. Domnívá se, že otec je idiot. Co si právě teď myslí otec o synovi, je poněkud nesouvislé a není to nic pěkného. Venku je krásný den, první jarní, ale uvnitř je to spíš jako apokalypsa. Šerý přízrak Oidipa právě vstoupil do jeho života.

Jednou – za hodně dlouho – se možná zasměje i tomuhle. Ale teď se jenom trápí. Opravdu je to hodný člověk a výborný táta. Důkazů je na to spousta. A i syn je z dobrého těsta. Prý je po tátovi. “Proč mě tohle muselo potkat?” křičí otec do stropu.
No tak měl tedy syna. O nic víc nejde. A zrovna teď nemá cenu se v tom vrtat. Je třeba tím projít. Moudrost přijde později. Je třeba tam prostě stát, jako osel v krupobití a spolknout to.

PÍŠE SE ROK 1988
Stejný muž a stejný syn. Synovi je teď osmadvacet, je ženatý a má svého vlastního tříletého syna, domov, práci a všechno ostatní. Otci je padesát.
Třikrát do týdne je kolem šesté ráno vídám společně běhat. Vidím, jak se syn rozhlédne na obě strany, když přebíhají rušnou silnici. Dotýká se otcova lokte, aby ho zadržel před blížícími se auty. Slyším, jak se smějí, když vybíhají do kopce, vstříc novému ránu. A když sprintují domů, syn neběží napřed, ale po boku otce jeho tempem.

Mají se moc rádi. Je to na nich vidět.
Lecčím si spolu prošli, ale teď už to je v pořádku. A jedna z jejich oblíbených historek se jmenuje: “Kdysi dávno v samoobsluze.”

PÍŠE SE SOUČASNOST
Ten příběh je věčný. Po celá tisíciletí lidé něco takového tisíckrát prožívali a literatura je plná příběhů s tragickým koncem, včetně toho o Oidipovi. Synové odcházejí, všechno zatracují a pálí všechny mosty, aby se už nikdy neukázali.

Ale někdy … a řekl bych, že nezřídka … se nějak a po svém vrátí a stisknou své otce v náručí. I tenhle konec je prastarý. Otec marnotratného syna by vám o tom mohl vyprávět.

 

Krácená povídka amerického spisovatele, pastora, filosofa, učitele a zpěváka Roberta Fulghuma z knížky: “Už hořela, když jsem si do ní lehal.”