Nedělní ráno a večer

Introit: Staré věci pominuly, vše učiněno jest nové”

Mt 27:62 – 28:1-20

Na tomto světě jsou setkání, která mají rozhodující vliv pro další život. Změní jeho směr i způsob. Třetí den po Velkém pátku došlo k setkání, které pro jedny znamenalo veliký strach, až do bezvědomí, a pro druhé velikou radost. Ti strachem polomrtví, byli otrlí vojáci, strážci hrobu. Ve vojenské službě už ledacos viděli. Byli vycvičení k zvládání mimořádných situací. Zdatní ve zbrani, schopní boje na blízko i na dálku. Ale setkání s tím, „jehož vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh,“ jak zapsal evangelista Matouš, je doslova přibilo k zemi.

U hrobu byli v tu chvíli i ženy. Také se vylekaly hlukem a světlem. Jenže na rozdíl od vojáků, se dočkaly toho, v co se neodvážily ani doufat. Setkání s tím, který zemřel a nyní žije. To On proměnil jejich pláč ve velikou radost.

Denně prožíváme desítky setkání, které nás nijak podstatně nezmění. A pak přijde jedno, které nastartuje změnu. Jak se říká: “Důležité je setkání v pravou chvíli na pravém místě se správnou osobou!” To se stalo ženám v neděli ráno u hrobu, do kterého v pátek večer položili mrtvé tělo Ježíše Krista.

Hledají zabitého a najednou jsou nalezeny živým. Nesou vonné masti a v tom jim zavoní stokrát krásnější vůně z Ježíšova hlasu, který říká: “Buďte pozdraveny!”

Všimněme si rozdílu mezi tím, co koná člověk a co činí Bůh. Ženy chtěly balzamovat, ale Bůh vzkřísil. Opravovat, ale Bůh vytvořil nové. Vylepšovat, ale Bůh obnovil. Léčit, ale Bůh uzdravil.

Divily se, jásaly, pro samou radost ani uvěřit nemohly. „Přistoupily k Ježíši, objímaly jeho nohy a klaněly se mu.“ A rázem to krásné, voňavé, drahé a složitě celou noc připravované, ztrácí cenu. Naráz. Už si na své masti ani nevzpomenou. Na jejich cenu, ani na čas, který s jejich přípravou strávily. Nechávají je ležet u hrobu. Ty masti patří mezi „to vše“, co Bible nazývá: “starým”. Je psáno: “Staré pominulo a hle, všechno učiněno nové!”

Ta ženy dostávají víc než očekávaly. Čekaly rozloučení s mrtvým tělem a dostávají obecenství s živým Kristem. Dostávají víc, než se nadály. Jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘” (1Kor 2:9, CEP)” se nyní stalo před jejich očima skutečností! Podobně i učedníci v tento podivuhodný den večer.

J 20:19-23

"Učedníci byli ze strachu shromážděni za zavřenými dveřmi." Ne ze strachu před těmi, kteří Ježíše radostně přijali, ale ze strachu před hrstkou náboženských úředníků. Stejná hrstka náboženských úředníků podporuje politický režim v každé éře s my jsme z nich často strachem poděláni. Učedníci se choulí strachem, protože viděli mučení,  utrpení í a násilnou smrt svého Pána. Věděli o tom sice předem, ale to jim vůbec nepomohlo, aby strach přemohli. Dnes tedy mají tajnou schůzku v zamčené místnosti.

Ani nám nepomůže ve chvíli úzkosti to, že o ní budeme vědět předem. Strach je strach a úzkost je úzkost.  Silní mladí muži se stávají neschopnými cokoli udělat, nebo se postavit na odpor. I zaklepání malého dítěte by jim rozšířilo zornice a vnímali by je jako zabušení vojáků v plné zbroji. Strach, který má doslova “velké oči”.

Jenže Ježíš nepřichází dveřmi. My nemusíme náš strach nejprve přemoci. Klidně ať si strach v nás strachem zůstane. Ježíš přichází odjinud. Ze čtvrtého rozměru. Neklepal. Nevyděsil. Prostě zničehonic stojí uprostřed nich. Strach, nestrach, najednou je mezi nimi. Oni učedníci nemohou vysvětlit jak našel jejich úkryt a jak do něj vstoupil. Neví, ale zaplavuje je nevyslovitelný pocit bezpečí. Zjištění, že náš Pán je tady i tam a vždy se ukáže kde chce. Ani my si dnes nemůžeme vysvětlit to jak se Vzkříšený Ježíš vždy objeví v srdci někoho z nás a zaplaví nás radostný pokoj. Nicméně, On nechce abychom porozuměli tomu, kde se vzal, On přichází proto, abychom s Ním byli a nad Ním jásali. A to jásání, má být nevýslovné. Má to být veliká radost, mocný hlahol, silná halas, slzy štěstí a pokoj převyšující lidský rozum. My nemůžeme zvládat logiku toho, jak to, že je Vzkříšený Pán najednou vedle nás, ale jistě můžeme pocítit to, jak se nás Vzkříšený Pán dotkne, jak nás uchopí, a jak my uchopíme jej.

Náš Pán pozdravil zdeptané učedníky pozdravem: "Pokoj vám." To byl každodenní Hebrejský pozdrav. To mělo stejnou sílu jako naše dnešní "pozdrav pánbůh". Je napsáno: „Když Ježíš pozdravil učedníky ukázal jim své ruce a bok“. To udělal proto, aby potvrdil svoji totožnost. Jako kdybychom dnes sejmuli otisky prstů. Ten pro koho oni truchlili byl nyní mezi nimi živý. Načež, Jan napíše: "... Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána ..." Samozřejmě že se radovali. Vidět jej a vědět, že nakonec nezahynul. Vidět jej a vědět, že je neopustí. Vidět jej a vědět, že ani smrt, a tím ani nic jiného, nemá tu moc připravit je o Ježíše. A najednou věděli, že ty tři roky, co jako učedníci byli s Ním nebyly zbytečné.

Načež Vzkříšený Pán řekl  "Pokoj vám" podruhé. Proč podruhé? Před chvílí jsem říkal, že poprvé to znělo podobně jako obyčejný "pozdrav pánbůh". Znáte původ pozdravu "pozdrav pánbůh" ? "Pozdrav pánbůh"  bylo míněno "Uzdrav Pán Bůh." Když se lidé zdravili "pozdrav pánbůh" přáli si v novém dni novou posilu, občerstvení z Boží ruky, obklopení Boží přítomností a zalití Božími sliby. "Pozdrav pánbůh" bylo původně potvrzení přítomnosti Boha v novém dni ve všem, co se dnes bude konat. Když Pán říkal "Pokoj vám" podruhé tak to už nebyl jen obyčejní pozdrav. Ten snad patřil tomu prvému „Pokoj vám.“ Ale podruhé už v pozdravu Šalom jasně zaznělo slovo: "Pokoj“. Pokoj se všemi vámi. Pokoj jako mír a jako záchrana.

Spolu s pokojem a radostí přinesl Pán Ježíš ještě někoho jiného. Dál je napsáno: “Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého”. Když sestoupí Duch svatý nebudeme už o Boží lásce jen slyšet, v tom okamžiku je člověk o Boží lásce ujištěn. Tak vnitřně utvrzen, že nevyžaduje žádná potvrzení nebo znamení. „V ten den a v tu hodinu se nebudete na nic ptát“ řekl ještě před svým ukřižováním Ježíš učedníkům. A měl na mysli právě ten dnešní den. Neděli vzkříšení! Dnešní večer. V ten den vám bude všechno jasné. Takové je zaslíbení o Duchu svatém. Jan 16:13  Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy,.... Jan 16:23  V onen den se mě nebudete již na nic ptát. Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.....Kristova radost zůstane ve vás a bude plná.”

To, co Pán Ježíš zaslíbil se brzy také i stalo. Z hloučku ustrašených učedníků se velmi brzy stávají neohrožení apoštolové, neváhající položit svůj život pro evangelium. Veleradě a jejím vojákům, kterých se ještě před chvílí báli tak, až se zamykali a scházeli tajně, za pár měsíců řeknou do čí: “My nemůžeme mlčet o tom, co jsme viděli a slyšeli.......Lépe je poslouchat Boha než lidi...... Tvář Štěpána bude za pár měsíců zářit jako tvář anděla a jeho moudrost bude tak překvapivá, že jí učení muži nebudou s to čelit. Někteří z apoštolů to zaplatí životem, ale všichni si budou naprosto jisti, že vzkříšený Pán je s nimi.

Takové věci se dáli, když Duch svatý sestupil na Boží lid. Jak o tom prorokoval Joel. Vzkříšený Ježíš nepřichází s prázdnou, ale s Duchem svatým. Nechme přijít Ježíše mezi nás. Je mnoho zamčených dveří, které nám brání a překážejí. Neštěstí nejsou pro Něj žádnou překážkou. Je schopen vstoupit i do zamčených dveří naší malé víry.  Přes zamčené dveře i do mého pokojíku, vstoupí i do mého zaměstnání, objeví se i na břehu mého jezera, promluví i do mé práce. A mluví dobře. Je živý! A to znamená novou naději pro každý nový den! Amen