Církev bratrská Chvaly

Nástrojem odplaty, aniž bych chtěl

Biblický verš: “Což by člověk zasíval, sklidí” jsem zakusil několikrát na vlastní kůži. Většinou jako ten, kdo tu “špatnou úrodu” sklízel. A nebylo to příjemné. Ale v létě r. 2018, v nemocnici, jsem se naopak nástrojem odplaty stal já. A to zcela omylem.

Ležel jsem v nemocnici s těžkým úrazem obou kotníků šestý den po operaci a všechno mě bolelo. Nohy v sádře, postel z 80. let minulého století. Ta postel se sice dala polohovat, ale jen ručně s vyvinutím dost velké síly a z pozice mimo ni. Takže to musel provádět někdo z ošetřovatelské čety. A ta byla plně vytížena. Moje přeležená páteř si říkala o polohování každých 15 minut. Bylo nemožné obtěžovat s tím personál, který kmital kolem dalších pacientů.

Vedle mě zahálela prázdná postel mladší generace s elektrickým polohováním. Díval jsem se na ni a po čase si s ní začal povídat. Když jsme se seznámili, přešla naše konverzace do důvěrnějšího tónu. Postel mně vnukla myšlenku na výměnu. A tak jsem se s jejím nápadem svěřil rehabilitační sestře. Prý dobrý nápad. A že to řekne vrchní. Energická vrchní druhý den dělala jakoby nic. A opravdu nic. Rehabilitační jí nic neřekla. A tak se souhlasem samotné postele jsem se vrchní sestry zeptal já sám. Odpověď byla jasná: “Nemožné a zbytečné … práce navíc.” Zkusil jsem to další den ještě jednou. Výsledek stejný. Vrchní jako řemen … A tak jsem zbylé 4 dny lítostivě hleděl na prázdnou polohovací postel a ona se smutně dívala na mě.

Když po víkendu nastal den mého propuštění, děkoval jsem personálu za jejich péči různými dárky, např. značkovou kávou a čokoládou. Nevěděl jsem jaký je detailní obsah prezentů, které pro ně moji nejbližší přinesli. Modlil jsem se k Bohu s otázkou, kterým zdravotním sestrám mám dárkem poděkovat nejvíc. Hlas: “Nejdražší dárek dej vrchní sestře” jsem zpočátku zamítl. Ale hlas se vracel. Ptal jsem se Boha za co bych jí měl být vděčný. Odpověď přišla jak z románu Pollyanna: “Naučila tě trpělivosti, vděčnosti a pokoře.” A tak jsem jí kávu z Oxalisu s poděkováním předal. Divila se. Cholericky se zeptala: “Proč mně? Když jsem vám nevyměnila postel.” Řekl jsem, že mně to naučilo vyjít s tím, co mám a nezávidět to, co mít nemohu.

Druhý den mě vrchní nasupeně propouštěla z nemocnice se slovy: “Tak jste se mi pane Mošner pomstil za tu postel. Celou noční směnu jsem se dívala na značkovou kávu od vás a neměla ji na čem umlít. Voněla mně pod nos a já na ni měla takovou chuť!”

Holt člověk je někdy nástrojem odplaty, aniž by si to přál. Nevěděl jsem, že káva není mletá, ani to, že v sesterně nemají kávovar na zrnkovou kávu. Dušoval jsem se, že to z mé strany nebyla schválnost. Myslím, že mi neuvěřila.

A tak člověk někdy sklízí, co zaseje, a na vlastní kůži pocítí to, co udělal druhým. Ale většinou s námi Pán Bůh “nenakládá podle našich hříchů a neodplácí nám dle našich nepravostí. Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí zarmoutit.” Ž 103:10-11