Kazatel sboru

Svědectví aneb jak Karel k Pánu Bohu přišel ...

       Narodil jsem se v takové běžné české rodině před více než 45 lety v městečku Klatovy v jihozápadních Čechách. Naše rodina navenek netrpěla nějakými zvraty a spolu se sestrou jsme měli otevřenou budoucnost, která podle představ našich rodičů zahrnovala dobré vzdělání a slušnou a uznávanou práci. Rodičům vděčím za to, že mě vychovali k určité zodpovědnosti za sebe i druhé. Nebyl jsem nějaký rebel, a proto jsem podle jejich očekávání vystudoval vysokou školu. Pak jsem nějaký čas pracoval v jednom zemědělském výzkumném ústavu a pak i ve státní správě na úseku ochrany životního prostředí. Při takovém navenek docela úspěšném životě jsem ale vnitřně trpěl. Jednou z příčin byl naprostý nedostatek odvahy vstoupit do nějakého opravdu vážnějšího partnerské vztahu spojený s hlubokou nevírou v sebe i druhé lidi. Na rovině životního směřování jsem trpěl pocitem určité bezvýchodnosti lidského života, který byl ještě zesilován atmosférou zahnívajícího totalitního režimu. Ze znechucení oficiálním "vědeckým" materialistickým názorem jsem přijímal přesvědčení o existenci Boha. Byl to ale jen neživý shluk mých názorů zrozený ze vzdoru a znechucení. 
       Po téhle ne sice tragické, ale taky ne radostné bilanci mohu dnes při pohledu zpět vyznat, že se v mém životě objevil nový pramen. Stalo se tak za okolností, které sám neumím pořádně vysvětlit a úplně pochopit. Ze zvědavosti a možná proto, abych nějak předvedl svoji nekonformitu, jsem občas chodil do kostela. Bylo to jako chodit na nějaké rituály prehistorických národů. Vůbec ničemu jsem tam nerozuměl a jen jsem z bezpečné vzdálenosti někde za sloupem vzadu přihlížel. Při jedné ze mší se ale stalo, že jsem silně prožil, že je tam přítomen Někdo. Slova, které mi byla dřív naprosto nesrozumitelná najednou zněla tak, jako by je Někdo říkal mně a o mně. Byla to slova o Božím Beránkovi, který snímá hříchy světa. Nevěděl jsem, co je Boží Beránek, ani co jsou hříchy, ale nějak jsem prožil, že se to týká i mé tísně a bezvýchodnosti. Najednou jsme věděl že je Někdo, kdo miluje, očišťuje a dává naději. Toto vědomí mě ale za chvíli opustilo. Byl jsem bezradný a nevěděl, co dál. V té době jsme potkal křesťany z Církve bratrské. Tito lidé mi byli jako první schopni vysvětlit, o co jde. Mohl jsem pochopit, že ten Někdo, tajemný Beránek Boží, je Vzkříšený Pán Ježíš Kristus. Ježíš pro mě přestal být pouhou historickou osobností a stal se pro mě pramenem očištění, odvahy a naděje. Prakticky se to projevilo tak, že jsem po nějaké době byl schopen udělat krok ze svojí pečlivě udržované osamělosti a nějak se zapojit do společenství věřících. Dalšími kroky bylo i založení rodiny i vstup do duchovní služby. Před 12 lety jsem prožil, že mě Bůh volá i k něčemu jinému než je úřednická práce v oblasti ochrany přírody. Duchovní služba se později stala i mým zaměstnáním. Také jsem mohl vidět i Boží odpovědi na modlitby z nichž nejvýraznější bylo uzdravení jednoho známého z velice závažného onemocnění. Je ale pravdou, že mnoho toho v mém životě zůstává nedořešené. Vidím někdy svoji vlažnost, ješitnost a touhu raději se vyhnout nepříjemným věcem. Někdy se mi zdají i Boží odpovědi na moje volání nesrozumitelné a svět mi připadá jako poušť. Je tu ale jeden veliký rozdíl proti tomu, když jsme šel životem bez Boha. Trochu se teď opřu o jednu myšlenku francouzského spisovatele Antoine Saint-Exupéry, autora známé knihy nejen pro děti Malý Princ. Dovolil bych si asi takto parafrázovat jeho slova: "Poušť může být krásná, protože se v ní skrývá pramen." A teď už vím, že takový Pramen, byť někdy vypadá ukrytý, je. Je jím právě Bůh v Ježíši Kristu.