Osobní příběh

Přátelé mi říkají Jendo a je mi skoro již 70 let. Ve svém životě mám za sebou 30leté zotavení z duševního onemocnění s opakovanými projevy psychózy. Krátce bych to vyjádřil „podobenstvím“ o řidiči a autě:

„Ve svém životě jsem jel delší dobu svým „autem" nepřiměřenou rychlostí. Nerespektoval výstražná znamení, nedával přednost v jízdě, neprováděl preventivní prohlídky a nutnou údržbu. Tím se stalo, že „moje auto" velmi nepříjemně havarovalo. Bezpodmínečně nutnou se stala péče v  autoservisu. Nyní je opět schopné jízdy, ale jen s velmi omezenou rychlostí. Bude tedy velmi záležet na tom, jak budu nadále svoje "auto" ovládat, kterým směrem a kam vůbec pojedu. Také směrovky a ukazatelé zákazů a příkazů, jako tradiční Desatero Božích přikázání, je tu i pro mě již velmi dlouho proto, aby nás všechny ochraňovalo na bezpečnější cestě životem.“

Někdy musíme, žel, napřed projít cestou nemoci, tedy bludnou cestou, na které se naše konflikty ještě více vyostří a vystupňují osamocení až k nesnesitelnosti, avšak s nadějí, že z hlubiny duše, ze které přichází všechno zničující, vyrůstá také to, co zachraňuje a pomáhá nám nalézat větší plnost lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti!

Co mi osobně k tomuto zotavení pomohlo. Významnou roli jistě sehrálo moje ukotvení v síle víry, lásky a naděje, která nás přesahuje, abych nebyl svojí nemocí vláčen sem a tam. Tou další byla realizace několika zásadních změn v mém osobním životě a v dosavadním životním stylu. Tomu však předcházelo poodstoupení od sebe sama i své nemoci, střízlivé sebepojetí a zamýšlení nad životními prioritami s ohledem na biologickou, psychologickou, sociální a spirituální potřebu člověka. Přitom jsem si kladl důležité otázky po smyslu života s handicapem a s pokorou hledal na ně odpovědi. Ptal jsem se svého nitra, co je v životě nejdůležitější, co změnit mohu, co změnit nemohu a jaký mám k těmto věcem zaujmout postoj. Hledal jsem cesty, jak se poučit ze svých chyb, nesoustředit se tolik na sebe a více pomáhat druhým. Na všechny tyto věci jsem však, díky Bohu, vůbec nebyl sám. Vyhledal jsem rovněž společenství přátel podobně hledajících, kde jsme se o těchto otázkách společně sdíleli i s odborníky specialisty a jinými věřícími lidmi s podobnou psychiatrickou zkušeností z různých církví. Založili jsme společně za tímto účelem svépomocnou biblickou skupinu, připravili náš vlastní projekt svépomoci a vzájemně si přitom pomáhali. Podařilo se mi absolvovat při Karlově univerzitě v Praze Univerzitu třetího věku na Evangelické teologické fakultě, dále Základní kurs pro peer konzultanty v Centru pro rozvoj péče o duševní zdraví, z.s. a kurs Psychiatrického minima pro praxi v sociálních službách.

Náplní proškoleného peer konzultanta není primárně vyjadřovat svoje náboženské nebo politické názory ani někoho poučovat nebo se povyšovat, ale být tu pro druhé, se svým příběhem, nositelem naděje. Tedy živé naděje, že zotavení z duševního onemocnění je dlouhodobě možné. Peer konzultant je klasifikován jako jiný zdravotnický personál nebo pracovník v sociálních službách, který dál předává svůj životní příběh zotavení těm, kdo ho chtějí slyšet a chtějí dál opravdu vytrvale hledat svoji vlastní cestu k zotavení.

Moje vlastní cesta v udržení dlouhodobého zotavení z duševního onemocnění stále vede v blízkosti zdroje víry naděje a lásky, Pána Ježíše Krista ve společenství Církve bratrské v Liberci. Současně spolupracuji s poskytovateli akutní i následné psychiatrické péče na přípravě Reformy psychiatrické péče v České republice.

  • Oblíbené

  • Nejnovější