Silvestr ve znamení pokoje

Je za námi akce, která byla skutečně výjimečná, a to nejen svým rozsahem.

Od 29.12. do 2.1. se do Prahy sjelo více jak 23 000 mladých z celé Evropy i dalších kontinentů a 7000 z České republiky. 100 z nich, z devíti evropských zemí i naší republiky, našlo ubytování v rodinách v Neratovicích a v okolních obcích. Každá z těchto rodin, která otevřela na několik dnů svůj domov, mohla okusit to tajemství, které máme tak rádi v našich pohádkách. Tajemství, že až ve chvílích, kdy dokážeme myslet na druhé, můžeme prožít skutečnou radost. Alespoň tak to slýchám od rodin, které jsou plné emocí a vzpomínek. Někteří se chystají přijmout pozvání svých mladých návštěvníků a rozjet se za nimi do Běloruska, Polska, Portugalska…

Opustím ale řeč čísel a faktů. Víc možná poví dvě osobní zkušenosti. Když jsem jel pro naše německé a české hosty na silvestrovskou párty z Kostelce do Neratovic, bylo po jedné hodině ranní. Ten kontrast ulic plných hlučných hloučků popíjející mládeže, ulic plných rozbitých lahví, rozkopaných odpadkových košů a zbytků zábavní pyrotechniky, a naproti tomu sál Společenského domu plný mladých, kteří se spontánně baví aniž by k tomu potřebovali kapku alkoholu. Ten večer mi přišel velmi krásný a zároveň zvláštní. Dlouho jsem musel přemýšlet, co na tom večeru plném her a tance bylo tak neobyčejného. Až později jsem si uvědomil, že jsem asi dlouho neviděl tak velké množství lidí, kterým ve tvářích zářila radost, bezstarostnost a takový zvláštní pokoj. Naplnilo mne to samotného velikou radostí.

Mladí manželé Matouš a Anna Cuthovi ubytovali 18 cizinců. Na letošní Silvestr zřejmě nikdy nezapomenou…

Zážitek podobného druhu mám i z pražského setkání v letňanské hale, kam jsem se vydal podívat. Každá z hal letňanského výstaviště byla k prasknutí naplněna mladými návštěvníky. V jedné z nich jsem jednoho večera zasedl na karimatku a jal se rozjímat a poslouchat krásu zvláštních duchovních zpěvů. Vedle mne seděl mladý polský pár a povídal si. O kus dál listovali dva kluci fotkami ve svém mobilu, jiní četovali. Bylo těžké se soustředit a v duchu jsem se zlobil: „Proč sem tedy chodí? Aby rušili ostatní.“ Po chvíli modliteb jsem ale došel k jinému postoji. Najednou jsem měl velikou radost, že tam jsou. Snad je ta atmosféra nebo něco jiného na tomto setkání přeci jen přitahuje, když jsou ochotni obětovat čas a pohodlí, aby stejně jako já seděli v davu na špinavé karimatce, zatímco se na ně další tlačí. Namísto aby doma na gauči sledovali televizi, stojí fronty na ohřáté konzervy v igelitce, které musí zkonzumovat na zemi velkých hal. Uvědomil jsem si, že právě pro ně tato setkání jsou, a dalo mi to naději. Naději, že tu novou mladou generaci oslovují i jiné hodnoty než sociální sítě, hamburgry a nevázaná zábava. Dalo mi to naději pro náš národ, o kterém se mluví, že na veškeré duchovní a morální hodnoty dávno zapomněl.

Skupinové foto cizinců i místních ve Společenském domě, kde se konaly dopolední programy (modlitby a diskusní skupiny)

Akce měla být setkáním generací, lidí různých vyznání, rozdělených národů a církví. A tím i skutečně byla. Paní z Kozárovic, která ubytovala dvě bělorusky, mi nedlouho po odjezdu hostů do telefonu děkovala za to, jak hodná děvčata jsem jí poslal. Nezapomenu na obličej paní, která ubytovala tři portugalky a v poslední den u autobusu jednu z nich objímala se slzami v očích a slovy: „Nerozumím, co říkáš, ale měj se krásně, holčičko moje.“ To jsou chvíle, kdy druhému dobře rozumíme, i když neznáme jeho jazyk…

Bližší info o celém setkání na www.taizepraha.cz.

Fotografie ze setkání najdete zde.

Rád bych touto cestou poděkoval paní starostce Mgr. Mrzílkové a vedení Společenského domu za poskytnutí prostor a ochotnou podporu této akce. Díky patří také prodejně Kodak – L. Vosáhlo za pomoc s propagací.

Sourozenci Debora a Efraim z Frankfurtu

                                                                                           Poslední loučení…