Na okraj večerů společných modliteb

Se začátkem kalendářního roku se scházíme jako křesťané ze všech církví ke společným modlitbám. Spojují se tu dvě tradice, protestantská a katolická. Protestantská tradice má své kořeny v Anglii v polovině 19.století, kde tehdy působilo několik protestantských denominací, které začaly vidět potřebu užší vzájemné spolupráce. V r. 1846 byl k tomu založen spolek Evangelická aliance a jednou z jeho priorit bylo vést evangelické křesťany aspoň jednou za rok ke společným modlitbám. Tak se od r. 1861 začal konat  tzv. alianční týden modliteb, který se rychle začal šířit zvláště do řady evropských zemí. V prvním celém týdnu v lednu se začaly konat společné modlitební večery, a to tak, že každý večer týdne bylo setkání na jiném místě, pokaždé v jiné denominaci, kde shromáždění nevedl místní kazatel, ale host z jiné církve. Katolická církev začala  brzy paralelně o týden později konat večery modliteb za jednotu křesťanů. Dnes pod vlivem ekumenismu na mnoha místech obě tradice splývají. Tak tomu je také u nás v Novém Městě nad Metují, kde působí vedle sebe čtyři denominace (Církev římskokatolická, Církev československá husitská, Českobratrská církev evangelická a Církev bratrská). Ve 2 týdnech se už řadu let konají 4 modlitební večery.

Po prvé jsme s manželkou byli pozváni na alianční večer modliteb před 60 lety v roce 1952 v Děčíně, kde jsme tehdy bydleli. Byla to těžká doba. Padesátá léta nástupu komunismu se vyznačovala militantním ateismem. Připravoval jsem se na doktorát filosofie při zaměstnání a věnoval jsem tomu všechen čas. Když nás manželčin tatínek přišel pozvat na poslední alianční večer, kde měl kázat laický kazatel V. Pelikán, který tatínka už ve středu velice zaujal, myslela si manželka, že určitě odmítnu. Proti všem předpokladům jsem však řekl, že bych toho kazatele rád slyšel. A tak jsme šli. Ve sboru Bratrské jednoty baptistů bylo asi 40 účastníků, zpíval pěvecký sbor, starý kazatel jednoduše sděloval myšlenky evangelia, zněly prosté, srdečné modlitby. V tu chvíli se mi zhroutila všecka naučená moudrost a zvítězila pravda života zvěstovaná z kazatelny. Uvěřil jsem a odevzdal svůj život Pánu Ježíši Kristu – a něco podobného prožívala i manželka. Druhý den byla neděle a my jsme znovu šli do shromáždění a od té doby chodíme k Božímu slovu a do společenství bratří a sester pravidelně. Za 6 let jsme byli přijati do církve, když jsme předtím ve velkém shromáždění v Ústí nad Labem vyznali svou víru. Za dalších 12 let mne Pán povolal do služby evangelia. Bylo mi 45 let. Dnes na sklonku života nestačíme Pánu Bohu denně děkovat, že se nás před 60 lety právě na prvním našem aliančním modlitebním večeru ujal a přivedl pod kříž svého Syna a ujistil o svém odpuštění.

Miloslav Košťál, 2.1.2013

Vděčnost

Než skončím, bratři, rád bych vám položil na srdce ještě jedno: podporujte všechno, co je pravdivé, dobré a správné, čisté, milé a chvályhodné, co má dobrou pověst a pokládá se za ctnost. (Fp 4,8)

Přemýšlím o vděčnosti. Víte, že tato oblast byla prozkoumána sociology? Vědci zjistili, že lidé (věřící nebo ne), kteří si píší, za co jsou vděční, jsou zdravější – fyzicky i duševně. Lidé, kteří si dělají takový seznam každý týden, jsou zdravější než lidé, kteří si ho dělají jednou měsíčně. A lidé, kteří si dělají takový seznam každý den, jsou zdravější než lidé, kteří si ho dělají jen jednou týdně. Ale to by nemělo být překvapení pro nás věřící, protože Bůh nám říká totéž v Písmu: „Radostné srdce dodává tváři krásu“ (Př 15,13); „Radostné srdce – nejlepší lék“ (Př 17,22). Když jsme vděční, máme radostné srdce. Tak vás povzbuzuji, abyste přemýsleli každý den o tom, za co jste vděční. Co už máte od Boha, co budete mít od Boha (když odpoví na vaše modlitby), co se budete učit ze situace. Když děkujeme Bohu, musíme se dívat na něho a jeho lásku a jeho moc. Pak se naše problémy zmenšují. „O nic nemějte starost, ale za všechno se modlete. O své potřeby proste s vděčností Boha, a Boží pokoj přesahující všechno chápání bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ (Fp 4,6-7)

Anne O’Donnell, 2.1.2013

Zimní radovánky

Přestože si letos dala zima načas, usídlila se u nás tak, že se jí možná ani v březnu nezbavíme. Jsou lidé, kteří mají zimu rádi. Těm pak vyhlídky na zasněžený březen vůbec nevadí. Těší se na sáňkování, lyžování, nebo bruslení a na procházky zasněženou krajinou.

Nic proti tomu, ale já jsem člověk teplomilný. Proto se už nemůžu dočkat léta. Můj bratr to má přesně opačně. Miluje zimu a dokáže se radovat i z nekonečných zimních měsíců. Nedávno jsme si pouštěli video, kde se Matěj učil bruslit. Je neuvěřitelné, kolikrát dokázal spadnout a zase vstát. Strávil víc času padáním a zvedáním se, než samotným bruslením. A přitom čím víc padal, tím víc se smál.

Každý z nás, kdo se někdy učil bruslit, má podobný zážitek. Pokud chcete umět bruslit, musíte se smířit s tím, že budete padat. A musíte se také naučit po každém pádu znovu vstát. Ne jednou, ne dvakrát, ale nepočítaněkrát. Spadnete tolikrát, že možná nebudete mít nouzi o modřiny. Pokud se ale s nějakou tou modřinou smíříte a budete dostatečně trpěliví, za nějaký čas pro vás bude bruslení dokonce odpočinek.

Podobně to vypadá i v životě křesťana. Jsme povoláni k dokonalému životu. To je náročný úkol a nikdo z nás tak žít přirozeně neumí. Proto se to musíme učit. Ale stále klopýtáme a padáme. Možná že víc času strávíme padáním a vstáváním, než čímkoliv jiným. Možná že od stálého padání jsme potlučení a unavení, takže se nám už ani nechce znovu vstát a znovu to zkoušet, když víme, že nejspíš stejně znovu upadneme. A možná si připadáme strašně hloupě, protože nám to nejde tak jako ostatním, kteří vypadají jako profesionální „krasobruslaři“.

Pravda je, že sami bychom to mohli rovnou vzdát. Různé pokusy o sebezdokonalení mohou být užitečné, ale člověk nemůže nikdy dosáhnout plné dokonalosti. Natož když čerpá své síly jen z vlastních zdrojů. Chvíli to možná vydrží, ale po nějakém čase už nebude mít sílu se znovu zvednout.

Naštěstí v tom ale nejsme sami. Bůh nám dá sílu znovu vstát kdykoliv upadneme. Ať už jsme klopýtli poprvé nebo potísící, Bůh to s námi nevzdá. On je velmi trpělivý učitel. Jediné, co od nás zato očekává je, že mu budeme důvěřovat a budeme se od Něho ochotně učit. Proto se nebojme bruslit. Bůh nám pomůže vždy znovu vstát.

Magda Švábová, 13.3.2012

Jíst jahody

Nebe. Boží království. Jak to tam asi vypadá? A co tam budeme dělat? A co tam dělají ti, které si Bůh už odvolal? Nestýská se jim tam po nás?
Před časem jsem vyslechla vyprávění dvou starých paní, které obě v mládí ztratily své děti – jedna nenarozené, druhá malé dítě. Obě od té doby nevzaly do úst jahody, protože věřily, že když si je odepřejí, přenechají je svým dětem v nebi. A protože své děti milovaly, nejedly jahody, aby svým dětem aspoň něco dopřály. Už tenkrát mi přišlo, že tohle je pověra jedna z nejďábelštějších. Jednak byly při každém pohledu na jahody v pokušení ochutnat sladké ovoce s důsledkem pocitů viny, že okradly vlastní dítě. Ale co horšího – víra v tento stav Božího království jim nedávala žádnou útěchu a pokoj, že jejich dítě je na dobrém místě! Naopak, Bůh je tu představen jako nemilosrdný Principál ve studeném sirotčinci, kde děti čekají na příděl jídla, který upadne z talíře jejich žijících příbuzných.
Myslím na tyto dvě ženy a mnohé další, které se musely vyrovnávat s tou hroznou tragedií ztráty svého dítěte a přitom nemít žádnou útěchu, že jejich dítě je v dobrých Božích rukou.
Bible nám říká, že v Božím království to vypadá tak úžasně, že nám to ani na mysl nepřišlo. A tak veškeré naše představy jsou jen domněnky a spíš „dětské“ obrazy. To nevadí, mějme sny a představujme si všemožné věci, protože dokud je v těchto představách přítomen Bůh nanejvýš milující, milosrdný a laskavý, tak jsme na bezpečném místě! V mých představách je nebe plné nenarozených dětí, které si hrají, smějí se, jí dobrůtky a kdykoli zvednou od hry své oči, vidí laskavý pohled milujícího Boha, který se na ně dívá. A to mi přináší smíření a pokoj jít dál a jíst jahody…

Jana Balcarová, 8.1.2011

O víře

Ztráta! Jak to přijmout, jak se s tím smířit, jak odpovědět na to stále se vracející „Proč“? Nevíme, nerozumíme. Nechci si to nahlas ani uvnitř nějak rozumově vysvětlovat, používat ta otřepaná a při střetu s realitou trapně ubohá křesťanská klišé – že je to pro nás zkouška, že nás tím chce Bůh něco naučit, že je to důsledek pádu tohoto světa, … Ne, to nepomáhá! Podobně jako utápět žal a bolest v alkoholu. Oboje otupuje, svádí na scestí a stejně na konci čeká vystřízlivění s bolestí v plné síle. Ne – tady, v těchto těžkých chvílích života si opravdově (ne již akademicky, nanečisto) můžeme sáhnout na to, co je to víra. Slepá víra bez berliček, rozumových a teologických pouček. Zde je na místě se tomu odevzdat, dát se Bohu. Tady najednou a nečekaně máme příležitost být Bohu nejblíže – v té bolesti, v bolesti naší, v bolesti Boha nad naším hříchem, v bolesti vedoucí až k oběti na kříži. Zde, v pokoře, skloněni můžeme hlouběji rozumět slovům a výzvě – vzít svůj kříž.

Adam Balcar, 8.1.2011

Jeden ovocný strom

Kdysi dávno Bůh stvořil svět. Doprostřed světa postavil zahradu a doprostřed zahrady zasadil strom. Nazval ho Strom života a člověka důrazně varoval, aby z něho nejedl ovoce, které na něm vyroste. Je totiž pro člověka smrtelné a každý kdo ho sní, zemře.

Bůh stvořil pro člověka celý svět a vše mu věnoval jako dar. Vše, co Bůh stvořil, bylo dobré. Proč ale Bůh doprostřed ráje zasadil strom, který byl pro člověka tak nebezpečný? I tento nebezpečný strom byl darem, přestože na první pohled vůbec nevypadá jako něco, co člověku přináší užitek.

Člověk je Božím stvořením. Přesto se v mnoha detailech zásadně liší od zbytku stvoření. Člověk je vyvrcholením stvořitelského díla. Byl stvořen naposledy, ale přitom má ve správě vše, co bylo stvořeno před ním. Bůh také člověku dal některé vlastnosti, které ho odlišují od ostatního stvoření. Právě tyto vlastnosti tvoří podstatu našeho lidství. Stojí na nich základ naší existence, našeho bytí. Dostali jsme lásku, umění vztahů, rozum a moudrost, také vůli a svobodu.

Jak ale můžeme poznat, že jsme skutečně svobodní? Kdy si člověk může svoji svobodu skutečně ověřit? Svoboda se projeví teprve ve chvíli, kdy stojíme před rozhodnutím. S rozhodnutím jde ruku v ruce zodpovědnost za něj, proto není jednoduché mít svobodu.

Bůh dal doprostřed ráje Strom života, aby nám spolu s ním dal možnost rozhodnout se. Svoboda byla vepsána do možnosti volby i proti Boží vůli. Člověk získal dostatek informací, které potřeboval. Věděl, co je pro něho dobré, jaká je Boží vůle a jaké budou následky jeho jednání. Když pak sám stanul před rozhodnutím, mohl se rozhodnout svobodně. To byl obrovský dar, který jsme od Boha dostali.

Važme si příležitostí, kdy se můžeme o naší svobodě přesvědčit. Listopad je pro připomenutí svobody ideální měsíc. Před 21 lety jsme si vybojovali svobodu nejen politickou, ale získali jsme svobodu i v dalších oblastech života, které předtím řídil režim. I když rozhodování není jednoduché, patří mezi největší dary, které jsme dostali. Buďme za něj vděční.

Magda Švábová, 3.11.2010

Aby všichni jedno byli

Jako křesťané všichni vidíme, jak se rozdělení Církve (někdy až nepřátelství mezi jednotlivými denominacemi) stává pro současného moderního člověka problémem v jeho zájmu o křesťanství a o jeho poselství. I z tohoto důvodu každý z nás touží po jednotě církve. Co však míníme slovem jednota? O jakou jednotu nám to vlastně jde? Jaký je na jednotu církve pohled Nového zákona? Tato poslední otázka je myslím zásadní pro hledání odpovědi i na ty předchozí a proto bych se jí chtěl v tomto textu zabývat.

Pokud se podíváme na Pavlovy dopisy jako jedny z nejstarších dokumentů Nového zákona, tak vidíme, že Pavel odlišuje jednotu církve jako společenství křesťanů na jednom místě – jednotu místního sboru (ten má na mysli, když užívá slovo církev – řecké ekklēsia, zejména v jeho prvních listech, např. 1 K 1,2) a jednotu univerzální církve – všech křesťanů po světě, nikoliv ve smyslu ekumenické církve, ale duchovního a nebeského významu každého (zejména ve svých pozdějších listech Ko a Ef, např. Ko 3,14nn). V prvním případě stojí pevně a chrání jednotu místního sboru jak ve věcech církevní praxe, tak i učení. Velmi rozhodně se pak staví proti jakémukoliv deformování evangelia. Pavel by sotva souhlasil s tím, aby na jednom místě žili vzájemně si odcizení křesťané, mezi kterými by byla dokonce svárlivost a rozepře či dokonce by jedni nepovažovali ty druhé za pravověrné křesťany. V druhém případě, když Pavel myslí na univerzální církev, zastává velmi svobodný postoj. Neuznává však jakoukoli svrchovanou lidskou autoritu, ovládající křesťanskou církev. Velice mu záleží na tom, aby společenství se Židy bylo vyjádřeno vzájemnou solidaritou. Jednota obecné církve je vyjádřena vzájemnou pomocí, zejména těm nejslabším – to je smysl „obecenství“ (řeckého „koinonia“), kterým Pavel označuje sbírku ve prospěch chudých v Jeruzalémě, konanou mezi křesťany ze Židů a křesťany z pohanů (Ř 15,25nn). V tomto širším významu Pavel nemluví o církvi v ekumenickém významu, ale v duchovním a nebeském významu každého místního „těla“, která má Krista za svou „hlavu“. V Božím plánu je jen jedna církev, ale na Zemi je církev mnohočetná – existuje všude, kde se dva nebo tři sejdou v Kristově jménu (Mt 18,20).

Pro Lukáše, který o jednotě církve píše zejména ve Skutcích apoštolů, znamená pojem církev rovněž místní shromáždění. Jednota je dílem Ducha svatého (Sk 9,31), který svými dary pomáhá rozpoznat další cestu církve (Sk 16,6nn 20,22). Když je jednota v ohrožení, zadrží Duch svatý své dary, až do obnovení jednoty.

V pastorálních epištolách (1 Tm, 2 Tm, Tt) se už objevují počátky organizace církve (která je nutná, aby církev mohla účinněji čelit výzvám doby). Biskup s jáhny (1 Tm 3,1–13) pečuje o řád v církvi a chrání ji především před falešnými učiteli – bludaři (kterým je potřeba čelit jasnou a rozhodnou odpovědí), dbá na čistotu učení a zvěstování (1 Tm 6,20).

Jednotě církve je rovněž věnována velká pozornost v janovských spisech. Základem jednoty je zde láska (1 J 4,12). Je znakem nového života, chrání před škodlivými vlivy cizího učení a střeží věrnost vyznání (1 J 4,2n). Je darem vzkříšeného Pána.

Jak je patrné, nešlo v prvotní církvi o nějakou pevnou organizační strukturu a pevně vymezené pravomoci. Prvotní církev znala jednotu v různosti. Existuje mnoho originálů – nejen jednotlivců, ale i sborů a křesťanských společenství. Je to dílo Boží a měli bychom tuto rozmanitost vděčně přijímat. V tom budeme navazovat na reformační odkaz Jednoty bratrské, která dovedla odlišovat věci podstatné od služebných a případných. Proto mohla přiznávat důstojnost Kristovy církve i jiným Jednotám, pokud v ní byly přítomné podstatné věci – víra, láska, naděje. A to i když se v mnoha věcech odlišovaly. Vždyť sama Jednota bratrská hovořila o církvi Kristově jako o počtu lidí, který je znám jenom samému Bohu. Jsou to lidé, ze všech církevních tradicí, kteří jsou skrze Ježíše Krista vykoupeni a Duchem svatým povoláni a posvěceni.

Pravá církev není žádná supercírkev, která by byla nad jednotlivými konfesijními církvemi. Naopak uvnitř těchto církví je nutné pravou církev hledat – všude tam, kde se zvěstuje Ježíš Kristus jako jediný základ spásy.

Myslím si, že tedy není nutné usilovat o organizační jednotu církve. Naopak bychom měli spolupracovat na díle Páně, navzájem si pomáhat, jedni druhé respektovat a sloužit si duchovními dary, které nám Kristus svěřil. Měli bychom zvát všechny, kdo touží po duchovním nasycení a zároveň chránit víru před bludařstvím. S radostí můžeme očekávat Boží království, kdy se teprve projeví plná jednota a budou setřeny všechny rozdíly, související s částečností našeho poznání.

Adam Balcar, volně podle článku Pavla Smetany Chvála rozmanitosti, 21.9.2009

Den Země jiným pohledem

Letos náš sbor opět pořádal akci Den Země, kdy jsme společně uklízeli les na vybraných místech podél silnic v okolí našeho města. Sešlo se nás necelých třicet a během přibližně dvou hodin jsme nasbírali přes 300 kg odpadků, povětšinou papírků a prázdných obalů od potravin a nápojů.
Veškerý tento odpad se v lese objevil za minulé dva roky, před kterými se rovněž při Dni Země tato stejná místa uklízela. Respektive on se neobjevil, ale vyhodili ho tam lidé. Vzhledem k lokalitám nutno konstatovat, že nešlo o žádné ulítlé papírky ze skládky či od Alberta. Lidé tyto odpadky vyhodili do přírody zcela vědomě.
Lze se tázat: co je k tomu vede? Lenost a pohodlnost bránící donést zbylé obaly od potravin do blízkého města? Neochota vézt tyto obaly dále na své cestě oproti jednoduchému zbavení se jich vyhozením z okénka automobilu? Záměrné vyvážení odpadu z domova do přírody a tím nezatěžování svých sběrných nádob? Lze si vybrat – každá odpověď je správná!
A další otázka: co lidem brání odpad nevyhazovat? Vědomí, že se to nemá a přítomnost někoho jiného, kdo by je za to pokáral? A co když je nikdo nevidí? Co potom brání lidem se takto chovat?
Lze se ptát obecně: co lidem brání chovat se špatně i při vědomí, že je nikdo nevidí, že na to nikdo nepřijde, že jim to projde?
Výchova, či výchovou zformované svědomí? Co když ale někdo takovouto výchovou neprošel? Je to samorost, nezajímá se o dění ve společnosti, povědomí o ochraně přírody a životního prostředí jsou mu cizí? Bude vždy takovýto člověk k přírodě zcela necitlivý? A lze se ptát dále. Nás vychovali rodiče. Naše rodiče vychovali jejich rodiče. A jejich rodiče vychovali zase jejich rodiče, atd. Kde se ale vzal samotný předmět výchovy? Zde tedy asi odpověď na naši otázku nenalezneme.
Co úcta k přírodě a touto úctou formované svědomí? Tato otázka vlastně částečně odpovídá na otázku předešlou. Nicméně je to stále otázka: kde se v nás tato úcta bere, resp. kde se vzala u našich předků?
Myslím, že tyto otázky ohledně vyhazování odpadků do přírody, resp. celého vztahu k přírodě, můžeme zobecnit na celé lidské chování. A na takových věcech (nazývejme je hodnotami), jako je např. postoj k manželství, úcta k rodině či neupřednostňování sebe, jsou daleko více než u vztahu k přírodě (který je v současné době in) patrné následující skutečnosti:
Žebříček těchto hodnot je velmi relativní. Sami jsme svědky, jak se během jedné generace může značně promíchat. Začíná to už u jedince. Ten může mít zpočátku dobré vychování a svým jednáním mu může být věren. Jenže ne vždy se setkává s dobrými příklady v okolí a dokonce i s tím, že tyto nedobré příklady nebývají často potrestány. Postupem doby zvažuje, proč se má takto (dle výchovy) chovat, když jiné chování je pro něj „výhodnější“ a nikdo jej za to nepotrestá (nebo na to nikdo nepřijde). Časem se hlas svědomí, zformovaný výchovou, stává slabším a slabším, člověk otupuje a vlastně si již mění svůj žebříček hodnot, tj. normálním se pro něj stává chování původně v rozporu s jeho výchovou. A obdobně je to i s větší skupinou lidí potažmo s celou společností (ve které zvláštní roli hrají média). Hodnoty se stávají relativními, lehce zpochybnitelnými a lpět na nich se stává často až podivínstvím.
Co toto vše způsobuje? A hlavně – je to vskutku opravdu takto? Proč tolik hodnot přetrvalo či stále přetrvává po tak dlouhou dobu?
Myslím, že už tušíte kam mířím. Protože ty hodnoty máme každý ve svém srdci. Jsou tam již od jeho prvních úderů, ještě v matčině těle. Máme je tam zapsány. A z toho již plyne, že nejsou z nás, byly nám dány jako dar. A každý dar má dárce. My víme, že ten dárce je Bůh, který je nám tam vložil. Dal nám je i v Písmu, kde nám také na mnoha místech ukazuje, proč je dobré tyto hodnoty ctít. Poslouchejme tedy svá srdce, poslouchejme Boha a svými životy buďme příkladem a svědectvím pro ty, kteří Boha ještě nepoznali. A Bohu díky za každou příležitost, kdy tak můžeme činit. Bohu díky i za letošní Den Země.

Adam Balcar, 5.8.2009

Tolerance naruby aneb netolerantní struktury rozhovoru

Nedávno jsem se účastnil veřejného rozhovoru o homosexualitě, ve kterém velmi často zaznívalo slovo t o l e r a n c e.
Nad několika postřehy, které se tolerance týkají, bych se chtěl zamyslet. Když spolu lidé hovoří, mívají pochopitelně různé názory. Asi každý souhlasí s tím, že odlišný názor je třeba tolerovat. Umíme to však? Jsme skutečně tolerantní, když se střetneme
s jiným názorem?

Rozhovor o homosexualitě byl dobrou prověrkou vzájemné tolerance. Pozorně jsem sledoval, jak diskutující předkládají své názory – nejen, co je obsahem jejich názoru, ale jak jej sdělují druhým z hlediska tolerance.

Když první z diskutujících předložil svůj názor, sděloval ostatním minimálně dvě věci. Za prvé obsah svého názoru – totiž, že homosexuální sklon i chování nelze podle Bible považovat za hřích. A za druhé sdělil i to, co si myslí o těch, kteří mají názor opačný – kdo s tím nesouhlasí, je tvrdý, nemilosrdný, netolerantní, jeho postoj je diskriminující, až nekřesťanský. Svá stanoviska prezentoval velmi laskavě a mile, i když padla pejorativní slova jako dogmatismus, fundamentalismus apod.

Ponechejme stranou otázku, který názor více odpovídá biblické výpovědi a zaměřme se na obecný problém tolerance v rozhovoru.

Myslím, že zmíněný diskutující se dopustil jedné zásadní chyby, která mnohým skutečný dialog velmi ztížila nebo dokonce znemožnila. Tím, že místo argumentů pro obhajobu svého názoru označil již předem odlišná stanoviska za tvrdá a nemilosrdná, uvedl všechny s jiným názorem do situace, z které nebylo úniku – buď souhlasíš, nebo jsi tvrdý.

Tolerance se může projevit až tehdy, když jsou názory vyřčeny – navzájem vyslechneme obhajobu a argumenty, můžeme spolu i nesouhlasit, ale dáváme si jasně najevo, že se tolerujeme. V naší diskuzi tomu tak nebylo – ještě jsem ani nezačal mluvit a už jsem věděl (partner mi to dal najevo), že dám-li svou kůži na trh a řeknu svůj odlišný názor, projevím se jako netolerantní.

Přestože je tento mechanismus většinou neuvědomělý na straně toho, kdo jej používá, je manipulativní a funguje spolehlivě – mnozí se opravdu obávají nebo ostýchají vyjevit svůj pohled na věc, protože jsou již předem zařazeni do nežádoucí kategorie.

Píšu tato slova s vědomím, že sám bývám slovně netolerantní. Kolikrát jsem argument formuloval tak, že byl oponent hned od začátku postaven do role, ve které být nechtěl. A to ani nemluvím o případech vědomé manipulace.

Jsem rád, že veřejný rozhovor proběhl a že jsem se ho mohl účastnit. Přinutil mě o toleranci přemýšlet a formulovat sám pro sebe zásady čestného a uctivého rozhovoru. Třeba vám moje přemýšlení k něčemu bude.

Jan Hábl, 5.8.2009

 

Uvnitř nebo vně?

Je pravda, že lidé jsou ve všech dobách v podstatě stejní. Jisté změny však lze pozorovat. Sociologové, a to nejen křesťanští píší, že na rozdíl od dřívějších časů (zhruba před 200 a více lety), kdy smysl a cíl existence člověka ležel kdesi vně či mimo člověka, leží dnes uvnitř. Bývalo celkem samozřejmé, že člověk dělal mnoho věcí, pokud ne všechny, ku prospěchu druhým, společnosti či pokojného prostředí, ve kterém žil. Nebo dělal něco prostě jen proto, že věděl, že je to dobrá věc – a dělal to bez ohledu na to, že ho to bude stát nějaké sebezapření či odříkání.
Trend dnešní doby je prý však jiný. Člověk ani nemusí být sociolog-specialista, aby si toho všiml. Až příliš často to také slýchávám: „…tohle JÁ dělat nebudu, to MĚ nebaví, neuspokojuje, to PRO MĚ nemá smysl…“. První myšlenka není ve prospěch druhých, ale v můj vlastní. Co z toho budu mít? Bude to pro mě zajímavé, zábavné, uspokojující? Zvláště populární slovo je seberealizace. Realizovat sebe – své touhy, své myšlenky, své cíle. Je na tom něco špatného? Není, tedy pokud to není neústupnou prioritou mého života, pokud to není na prvním místě. Jen si to představte, když si zkříží cestu dva lidé s touto životní prioritou, když se střetnou dvě sveřepé, neústupné a nekompromisní touhy po seberealizaci. Jak to dopadá vidíme, slyšíme a čteme dennodenně.
Jak se to stalo? Jak je možné, že došlo k tomuto tragickému posunu myšlení? Jsem přesvědčen, že příčinou je změna horizontu lidského očekávání. V okamžiku, kdy moderní člověk uvěřil tomu, že tento svět a život je vše, co je, pak je přirozené, že z něho chce dostat co se dá. Vždyť života, který je tak krátký, je třeba si pořádně užít. Není-li nic jiného nad tímto životem, proč nežít pro sebe a pro tento svůj život? A tak mnoho lidí vším, co dělá, uskutečňuje své pozemské a momentální štěstí. A není divu, když nic jiného nelze od života čekat.
Toto je trend naší doby a naší společnosti. A tento trend samozřejmě působí i na církev. Jak chápeme církev? Není to jen jeden z prostředků naší seberealizace a našeho sebeuspokojení? Nejsou moje modlitby či moje zpívání exhibicí před ostatními nebo sebou samým (abych se JÁ cítil dobře). Není to jen jedna z položek v mé kulturně-společenské náplni? Zajdu tam, popovídám SI s lidmi, zazpívám SI, vyslechnu SI kultivovanou řeč, při které se mi svědomí zachvěje (čas od času tolik potřebuji cosi zbožného) a pak šup zase zpátky ke svým individuálním soukromnostem.
Jestli vám to zní trochu jako moralizování, asi máte pravdu. Cílem těchto několika řádků je skutečně učinit (snad i morální) výzvu k zamyšlení: Když přicházím do církve, o co mi vlastně jde? Čí vůli se snažím realizovat? Svou nebo Boží? Koho se snažím uspokojit? Sebe nebo Boha? Kde leží motiv mého počínání? Uvnitř – totiž u SEBE nebo vně – totiž u BOHA? Ale věřte mi, že bych si netroufl morálně apelovat, kdybych věděl, že je vám Boží morální zákon úplně lhostejný.

Váš Jan Hábl, 5.8.2009