Jak přežít ponorku

Ponorka, aneb manželské blaho nás nevyjde draho!

Před dvěma a půl roky jsme díky prostřední dceři a jejímu manželovi dostali příležitost se nastěhovat nikoliv s nimi do společné domácnosti, ale do jednoho domu s vlastním bydlením i vlastním vchodem. Máme velkou terasu směrem na východ a nad námi bydlí dcera, její manžel a dvě vnoučata, sedmiletá holčička a pětiletý kluk. Musím říct, že když společně ráno za svitu sluníčka pojídáme snídani, tak si často libujeme, jak je to krásné, že máme dceru, hodného zetě a roztomilá vnoučátka blízko. Ve stavu normálu s vnoučaty trávíme dost času. Vypomáháme, jak se dá, někdy to unavuje, ale v každém případě nás to těší.

Netušili jsme, že žít jen ve dvou je taky paráda. Není nic krásnějšího než pokřik z balkónu: „Babi, kdy už budeme moct k vám na návštěvu?“ Radostně přes balkon odpovídáme: „Jakmile to bude možné, hned k nám přijdete!“

Zeť s dcerou se o nás pečlivě starají. Děti, i když jsou zdraví jak řípa, k nám ze zásady nesmí, aby nám náhodou nepředaly bacil koronaviru. Musíme říct, že po dvou a půl letech „společného“ bydlení tato opatření vděčně přijímáme. Díky plošnému zákazu vycházení si žijeme nadobyčejně. Tak krásných, bezstarostných dní jsme si už dlouho neužívali.

Ponorku opravdu nemáme. Pečlivě sledujeme všechny zprávy naší vlády. Nic nám neunikne. Ze všech zpráv z novin, TV, DVTV, Respektu a všech možných rozhovorů si vyvozujeme vlastní názory. Někdy se i chytneme, je to dobrodružná výprava do neznáma, neboť ač jsme spolu 41 let, každý máme stále jiný názor. Který je vlastně ten pravý? To se stejně asi nikdy nedozvíme.

Už jsme umyli okna, vyprali závěsy a záclony, přehozy, povlékli čistě postele, utřeli prach ze skříní, přesadili kytky. Vrhla jsem se na pletení. Vymýšlím, co dobrého uvařit k obědu. Věřte nevěřte, poprvé v manželství jsem minulý týden vyrobila houskové knedlíky. Vaření totiž nebyl nikdy můj koníček. Vařila jsem, protože to je nutnost, aby byl člověk živ, musí něco jíst. Mimo jiné důkazem je můj manžel. Váží 62 kg, přesně tolik, kolik měl, když si mě v r. 1978 bral. Pak máme tři dcery (všechny krásné), ale každý, kdo je nezná a potká se s nimi, tak se ptá, proč jsou tak hubené. Asi bych měla upřesnit, že to mají po otci v genech.

Díky církevnímu tarifu s nimi hodně telefonujeme, tedy zvlášť já.  Jsem taková ta nenasytná matička. Výhoda je, že jsou to dcery. Ale volám, voláme i jiným, které máme rádi. Modlíme se za ně, za všechny. Potřebují to, potřebujeme se navzájem.

Taky peču, což mě nikdy nebavilo. Ale to proto, že za mého dětství se vždy v sobotu zadělávalo kynuté těsto ze 2 – 3 kg mouky. Dodnes vidím upachtěné rodiče, hory špinavého nádobí a v neděli nic. Bylo po buchtách. Tomu pravidelně odpomohla mládež či církevní návštěvy, kterých bylo u nás vždy bezpočet. A vida, jedna karanténa ve dvou a už peču mazance, štrůdly i jinou dobrotu.

Též jsem o sebe začala trochu víc pečovat. Vlasy mírně prošedivělé jsem včera spláchla barevným šampónem. Myslím, že jsem teď hezčí. Omládla jsem o 20 let. No a dneska? Při poslechu biochemika Zdeňka Hostomského jsem získala takový optimismus, že jsem si nalakovala nehty na růžovo.

Na manžela jsem taky nezapomněla. Za svitu sluníčka, které dělá náš byt opravdu útulný, jsem ho krásně ostříhala. Také omládl. Díky jeho neutuchající touze po svobodě vyrážíme na procházky do blízké přírody, kde se i přes zamlžené brýle vyhýbáme obloukem dalším zakuklencům.

Škoda jen, že nemůžeme vyrazit někam do společnosti, aby všichni viděli, jak nám sluší a prospívá nouzový stav v ČR!

Bohuslava Najbrtová