Puťák Lúčanská Fatra 2008

• 15. 8. 2008
• | Fotografie

Ve čtvrtek 10. 7. se na Svinovském nádraží v 7:35 sešlo šest nadšenců, kteří se rozhodli strávit následující dny vyčerpávajícím putováním po Slovenské Fatře se vším potřebným v krosně na zádech. S menšími problémy jsme se všichni nasoukali do jednoho kupé a vyrazili za dobrodružstvím J. Vlak jsme v Žilině vyměnili za autobus a ten nás dovezl až do Fačkovského sedla (802 m.n.m.), kde jsme nasadili na záda krosny a vyrazili do výšin.

Náš první zdolaný vrchol měl být Kľak, nádherný a nezaměnitelný vrchol na kterém se rýsovala hezká skála. Hned po chvíli putování, když se terén začal více zvedat, jsme přišli na to, že to nebude tak jednoduché, jak se nám zdálo doma. Čekal nás pořádný kopec s poněkud rozbahněným terénem. A protože ne všichni měli pořádné boty, tak jsme se pěkně zapotili. A někteří se i drobet vykoupali v bahně J. Ale výšlap stál určitě za to. Měli jsme nádherný rozhled do všech světových stran. Chvilku jsme spočli a  už jsme šupajdili dál.

Tentokrát nás čekal sešup dolů a to už bylo horší. To nám klouzalo úplně všem a až na mě J se každý několikrát projel po zadku., Asi kolem páté hodiny jsme došli do Vriečanského sedla kde nám čekala naše první studánka. Když jsme si doplnili naše zásoby životadárné tekutiny, tak jsme uvažovali, jestli postavíme stany už tady, nebo jestli ještě půjdeme dál. Obloha byla zatažená a nám se zdálo, že začíná krápat. Ale i tak jsme nakonec ještě pokračovali a stálo to za to. Sice nás čekal ještě jeden zdlouhavý kopec, který se zdál nekonečný, ale došli jsme až ke Skalkám, kde jsme měli nádherný rozhled do všech světových stran a hezky rovné tábořiště.

První věc, co jsme udělali bylo to, že jsme si postavili stany. Uvařili jsme si na vařičích naše první teplé jídlo a vychutnávali jsme si okolní přírodu. Před spaním jsme se ještě rozprchli do okolí a na stromy rozvěšeli naše zásoby, aby nás ve stanu nenavštívila nemilá návštěva – medvěd J. Brzo jsme zalezli do svých spacáků a strávili jsme naši první noc mimo vyhřáté postýlky. Ráno nás probudilo sluníčko. Na nebi nebyl ani jeden mráček a vypadalo to na nádherný den. Dost ale foukalo a to zabránilo tomu, abychom se připekli hned ráno.

Po cestě jsme minuli jsme dvě sedla, potkali stopu civilizace – terénní auto zaparkované na cestě ve svahu, až jsme došli do Sedla pod Hnilickou Kyčerou. Doplnili jsme do svých nádrží vodu (to abychom si dodali zátěž J) a čekala nás Hlinická Kyčera (1218m.n.m.). To je takový příjemný kopeček, na kterém jsme v kritickém asi dvouset metrovém úseku vylezli více metrů nahoru než do dálky. Sklon kopce byl větší než 45° a místy se blížil až k 60°. Cestou k úspěchu bylo nedat se převážit krosnou. Jednou se mi podařilo ztratit rovnováhu a už jsem se skoro viděla dole, ale naštěstí jsem se zachytila kořene a ztracenou rovnováhu opět našla J. Nahoře, kde jsme se po malých potížích dostali všichni jsme si dali zasloužený odpočinek a obědovou pauzu. Po dalším putování jsme kolem šesti hodin konečně dorazili no Hornou lukům kde jsme plánovali přespat v salaši. Krosny jsme si nechali u rozcestníku a já s Jakubem jsme vyrazili na průzkum k salaši. Salaš jsme našli, ale nebyla prázdná. Byl tam nějaký Slovák, který se tam zjevně ubytoval na delší dobu a i podle jeho poznámek jsme pochopili, že tam chodí dost často. Ale i tak nás nevyhodil, dovolil nám přespat na půdě a pozval nás k táboráku. Tak jsme se vrátili pro ostatní a krosny a vyrazili jsme zpět. Ne všichni ale byli ze salaše nadšeni a objevená přítomnost myší vedla k tomu, že jsme se vrátili nahoru na kopec a tam rozložili stany. Nakonec jsme toho rozhodnutí nelitovali, protože na místě, kde jsme se utábořili byl určitě lepší rozhled. U rozcestníku jsme si ukuchtili večeři (včetně výborné houbové polévky z čerstvých hub smíchanýma s instanční polévkou J) a opět rozvěsili naše zbývající zásoby na stromy J.

Večer jsme seznámili Jakuba s našim plánem, že bychom mohli zítra ujít celý zbytek trasy a dorazit domů už v sobotu. Na neděli totiž už nebyla tak příznivá předpověď počasí a nám se opravdu balit stany v dešti nechtělo J. I přesto, že ještě ráno Jakub tvrdil, že máme 5% šanci to zvládnout, jsme vstali a vyrazili sbalení o hodinu dřív odhodlaní k tomu, že to zvládneme. První větší vrchol, který nás čekal bylo Větrné (1440m.n.m.), které opravdu dělalo čest svému jménu. SSkoro jsem se až bála sundat si krosnu, aby mě to neodfouklo J. Z Větrného jsme pokračovali na nejvyšší vrchol Lúčanské Fatry Veľkou lúku – Martinské Hole (1476m.n.m.) Tam už bylo vidět stopy civilizace v podobě různého odpadu a turistů J. Tam jsme se moc neudrželi a pokračovali jsme pořád dál hnáni našim cílem být ještě dnes v OstravěJ.

 Potom už jsme navštívili jen vrchol Minčol, kde jsme si přečetli, že nám do Strčena (odkud jsme měli odjíždět vlakem zpět domů) chybí jen 2,5 hodiny, ale potřebovali jsme klesnout o 1006 výškových metrů. Po obědě jsme se do toho dali. Bylo to náročné na brzdění, ale zvládli jsme to. Nohy nás všechny bolely, ale krátký odpočinek to spraví J. Do Strčena jsme dorazili se slušnou časovou rezervou a někteří pohotově využili stánek s občerstvením. Ale i tak naše cesta k vlaku nebyla tak jednoduchá, jak jsme si mysleli. Po Strčenu jsme ještě slušně pobloudili, než se nám podařilo nádražíčko najít. Vlakem jsme dorazili do Žiliny a tam jsme měli víc jak hodinu čas, tak jsme si koupili lístky na vlak do Ostravy a šli do nedalekého parku.

Tam jsme ze sebe sundali pohorky a věnovali volnost nohám. V blízkém Tescu, aspoň na budově bylo napsáno, že to Tesco je, jsme si koupili nanuky, jinak tam skoro nic neměli. Žádné pečivo a regály s pitím taky zely prázdnotou J a sedli jsme na trávník. Ve vlaku jsme obsadili dvě kupé, protože se zavazadly bychom se do jednoho nevešli a vůně (spíš smrad J) linoucí se z nich nám zajistili to, že k nám po cestě nikdo nepřisedl J. Po cestě jsme narazili na bouřku a tak jsme všichni byli moc rádi, že jsme cestu zvládli a už sedíme ve vlaku. Všechno probíhalo hladce až na to, že když jsme dorazili do Bohumína, kde jsme měli čekat na přepřáhnutí lokomotivy, tak nám nejdřív naskočilo spoždění 20 minut a potom se prodloužilo na 30. To by znamenalo čekat tam skoro hodinu!!

Po telefonátu z Ostravy nám hned bylo jasné, co se stalo. Na trati mezi Polankou a Olomoucí byly popadané stromy a železničáři už dál nepouštěli žádné vlaky. A my, o když jsme jeli jen do Ostravy jsme v cestě pokračovat nemohli, protože náš vlak směřoval až do Prahy. Po chvíli ale hlásili, že kdo jede jen do Ostravy, tak má přestoupit do osobáku na jiné koleji, který do Ostravy pustí. Tak po asi čtvrthodinovém zpoždění jsme nakonec do Ostravy dorazili. A doma nás už čekaly plné vany teplé vody a měkoučká postýlka…. J V neděli jsme už byli všichni spokojení doma a dopoledne jsme zazpívali jako doprovodná skupinka, která se skládala pouze z lidí. Kteří byli na puťáku dvě písně, které se nám zdáli po našem putování aktuální: Půjdeš-li pouští a Ti kdo Pána čekají nabývají nových sil JJJ.

Marta Bukáčková J