Moc slova

• 25. 1. 2009
• | Kázání

1. list Petrův 3, 8-17 ⁸Nakonec pak: Všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní, ⁹neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání. ¹⁰‚Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj jazyk od zlého a rty od lstivých slov, ¹¹odvrať se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj. ¹²Vždyť oči Páně hledí na spravedlivé a jeho uši jsou otevřeny jejich prosbám, ale tvář Páně je proti těm, kteří činí zlo.‘ ¹³Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro? ¹⁴Ale i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni. ‚Strach z nich ať vás neděsí ani nezviklá ¹⁵a Pán, Kristus, budiž svatý‘ ve vašich srdcích. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ¹⁶ale čiňte to s tichostí a s uctivostí. ¹⁷Je přece lépe, abyste trpěli za dobré jednání, bude-li to snad vůle Boží, než za zlé činy.

 Apoštol Petr mluví k bratrům a sestrám, kteří procházeli pronásledováním. Ve svém listě je ujišťuje, že utrpení a pronásledování, kterému čelí, není důkazem nesprávné víry, ale naopak, potvrzením víry. Kristus, kterého Petr zvěstoval, není nějaká abstraktní bytost. Naopak, je vzkříšený a živý.

Oddíl, který jsme přečetli, je uveden verši 11 a 12 z 2. kapitoly: „¹¹Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši, ¹²a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu ‚v den navštívení‘.“

Následuje několik příkladů, jak příkaz „zdržujte se sobeckých vášní a žijte vzorně mezi pohany“ uplatňovat v různých situacích a vztazích. To vše na pozadí těžkostí a utrpení. Tento oddíl se uzavírá výzvou, určenou všem, ať už jsou v jakémkoliv společenském postavení. Je docela zábavné, že apoštol Petr uvádí větu slovy „nakonec pak“ a dál napíše ještě dvě a půl kapitoly. Přesto zůstává faktem, že většinou lidem říkáme nakonec to, co považujeme za nejdůležitější. Když děti odcházejí do školy, řekneme jim před odchodem to nejdůležitější, na co nemají zapomenout. Tak i Petr chce „nakonec“ zdůraznit to nejdůležitější. Co je to nejdůležitější? Přečtěme si to znovu: „Všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní, ⁹neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání.“ V církvi máme usilovat o jednotu mysli, lásku a milosrdenství a pokoru. To jsou výzvy, které nacházíme opakovaně napříč epištolami. Asi je v tom důlažité poselství pro církev. Já dnes však chci, abychom věnovali pozornost spíše druhé části tohoto verše. Neodplácejte zlým za zlé, ani urážkou za urážku. Tento verš i ty následující v přečteném oddílu, ukazují na důležitost slov, které vypouštíme z úst. Co je nejpřirozenější reakce, když se staneme obětí urážek? Chceme se bránit. Písmo neříká, že bránit se je špatné. Nemáme ale odplácet stejnou mincí. Naopak, máme se bránit jinak, naše reakce na urážky má být jiná než reakce dětí na pískovišti. Máme žehnat. Co to znamená žehnat? Znamená to pěkně o někom mluvit, vyjadřovat mu přízeň, lásku, přát mu dobré. Ano, tato slova by neměla být v rozporu s postojem našeho srdce a se skutky. Žehnání přesto především znamená to pěkné, co vychází z našich úst. Když jsme uráženi, máme reagovat žehnáním, jít proti své přirozenosti i zkušenosti a odpovídat žehnáním. Ježíš na kříži i Štěpán pod palbou kamení se přimlouvají u Boha za ty, kdo je připravují o život. Tak daleko většina z nás nebude muset zajít, stačí, když budeme žehnat těm, kdo nás uráží nebo pomlouvají. Oni ze svých úst vysílají otrávené šípy a my máme vysílat životadárné. Proč? Protože jsme dědici požehnání. Bůh o nás promluvil pěkné věci. Bůh o nás i nadále pronáší pěkné věci.  A tyto krásné Boží výroky o nás jsou naším dědictvím. Proto máme žehnat druhým. Apoštol pPavel to dobře znal z vlastní zkušenosti. V 1. listě Korintským však dosvědčuje stejný potoj, který jsme před chvíli četli z pera apoštola Petra. Pavel vyznánvá: „Jsme-li tupeni, žehnáme, pronásledováni neklesáme, ¹³když nám zlořečí, odpovídáme laskavě.“ Kristův Duch nás sjednocuje a působí v nás schopnost a touhu správně reagovat na pomluvy a urážky.

Žehnání druhým se zároveň vylučuje s pomlouváním druhých, s šířením polopravd a kusých informací. Hned následující verš říká „zdržuj jazyk od zlého a rty od lstivých slov“. Lež, to není jen nepravdivé tvrzení, může to být i pravdivé tvrzení řečené určitým způsobem, který nějakého člověka uvede do negativního světla. Lež ve své podstatě v sobě obsahuje lest. Je to záludný pokus jak vyzrát nad druhým, jak ho zbavit důvěryhodnosti, jak ho vytlačit na okraj. Strategie lsitvých slov obsahuje všechno možné. Jak víme, aby pohár vody byl otráven, není třeba ho nasytit jedem. Stačí jen pár dobře odměřených kapek. Písmo naznačuje, že je naší přirozeností mluvit zlé věci a lstivá slova. Máme zdržovat své rty a jazyky od toho, co mají sklon dělat. A to nejsou zrovna pěkné věci. Jestliže se o to budeme snažit, máme zaslíbení požehnání do našich životů. Pokud chceme milovat život a vidět dobré dny, musíme držet svůj jazyk a své rty na uzdě.  Ničivá slova máme zadržet a pustit se do konstruktivní akce – hledat a usilovat  o pokoj. Slyšíme zde slovo úsilí, to znamená, že udržení pokoje vyžaduje určitou námahu, nepřichází automaticky a samozřejmě. Nemysleme si, že nám pokoj ve vztazích spadne do klína. Musíme na něm pracovat.

 Další důvod proč být navýsost opatrný na to, co říkám, uvádí dvanáctý verš: ¹²Vždyť oči Páně hledí na spravedlivé a jeho uši jsou otevřeny jejich prosbám, ale tvář Páně je proti těm, kteří činí zlo.‘  To, co říkáme, má vliv na to, jak Pán slyší naše prosby. Pán věnuje zvláštní pozornost svým spravedlivým. „dám ti prozíravost, budu ti radit, ukážu ti cestu, spočine na tobě mé oko“ zaslibuje Hospodin svým spravedlivým v Žalmu 32. Bůh zaměřuje svůj zrak na spravedlivé a otvírá svůj sluch pro jejich modlitby. Není možné, abychom jedněmi ústy slavili Boha i proklínali bratra, napomíná Jakub ve svém listě. Bůh nebude naslouchat našim prosbám, když nebudeme dávat pozor na to, co vychází z našich úst. Chceme, aby Bůh odpovídal na naše prosby?  Dávejme si pozor na to, jak žijeme a co říkáme! Pán nejen slyší prosby svých spravedlivých, ale také se staví „proti těm, kdo činí zlo“. Nepouštějme se raději do křížku s Bohem, máme dost malou šanci na úspěch. A snažme se od toho odradit co nejvíc lidí.

 Když budeme konat dobro, pravděpodobnost, že nám někdo ublíži se zmenšuje, ale nerovná se nule. Můžeme se stát terčem ústrků a pomluv, přestože se upřímně snažíme žít zbožným životem. A stát se to může dokonce i v církvi. Písmo nás nevyzývá k tomu, abychom se snažili očistit svoji pověst, vyvrátit pomluvy. Místo toho se nemáme bát těch, kteří se nám snaží komplikovat život, ať už svými slovy nebo činy a sostředit se na to, abychom si uchovali bázeň před Bohem. To je smysl výzvy „Pán, Kristus budiž svytý ve vašich srdcích!“. Taková odvaha víry, která je zakořeněná ve správném pohledu na to, kdo je hoden strachu, vyvolává otázky. To je příležitost pro naše svědectví. Před chvílí jsme si řekli, že náš svatý život způsobuje Boží ochotu nám naslouchat. Verš 15 ukazuje, že náš svatý život způsobuje ochotu naslouchat i u lidí: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte“. Naše činy mluví. Když posvěcujeme Krista v našich srdcích, dáváme pozor na to co děláme a říkáme, nebojíme se těch, kdo nám komplikují život, tak to vyvolává otázky. Máme být na ně připraveni a schopni v pravý čas vydat svědectví o našem zdroji.

 Když žijeme upřímný život před Bohem, když nemáme konflikt svědomí mezi tím, co říkáme a tím, co děláme, můžeme se spolehnoutna to, že ti, kdo o nás šíří pomluvy, budou jednoho dne usvědčeni ze lži. Máme-li pro něco trpět, ať je to pro naši opravdovou zbožnost. Máme tedy paradoxně na výběr v otázce utrpení. Když budem žít svatě a zbožně, můžeme kvůli tomu dočasně procházet nezaslouženým utrpením. Pokud budme žít bezbožně, zcela určtě budeme procházet zaslouženým utrpením. Zlé činy s sebou nesou zlé ovoce.

 Slova jsou mocná. Jejich moc může být využita správným, nebo nesprávným způsobem. Můžeme jejich moc použít k požehnání pro sebe i pro druhé, dokonce i tehdy, když nás urážejí, pomlouvají, anebo se k nám chovají vyloženě nepěkně a záměrně nám škodí. Nejsme schopi to dělat z vlastních sil. Potřebujeme posvěcovat Krista v našich srdcích a žít v jeho bázni. Kéž za to vytrvale prosíme svého Pána!

Amen.

(vikář Petr Polach)