• Mocné jméno Ježíše Krista – Skutky 3

     Kniha Skutků má zvláštní postavení v Novém zákoně. Jmenuje se Skutky apoštolů, ale není  předně o apoštolech a tím méně o  jejich skutcích. Výstižnější název by byl název jednoho komentáře k této knize, která se jmenuje Zápas mladé církve. Kniha skutků je svědectvím o Božím jednání skrze rodící se církev ve světě, který ji obklopoval. Hlavním záměrem je ukázat, že církev nebojuje proti existenci Římské říše, dnes bychom řekli, že není illegální odbojovou organizací, ale je Bohem ustanoveným společenstvím, překonávajícím všechny kulturní, rasové a sociální překážky. Vznikla na základě intervence nikoliv podzemní, ale nadzemské. Tento nadpřirozený původ církve je od počátku její historie dotvrzován mimořádnými událostmi a mocnými činy. Uzdravení chromého je jedním z nich.

     1Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k odpolední modlitbě.

     Petr a Jan přicházejí do chrámu k odpolední modlitbě. Nic nenasvědčuje tomu, že se tato odpolední modlitba bude něčím lišit od jiných odpoledních modliteb. Nemají v plánu vykonat nějaký veliký čin pro Boha, jdou se prostě modlit. Bůh často jedná uprostřed rutinního života. Sám Ježíš měl ve zvyku řadu dobrých věcí (chodit v sobotu do synagogy; odcházet na pustá místa a modlit se tam; brzy ráno, ještě za tmy, vstávat a modlit se). A zde se odehraje něco mimořádného jen tak po cestě na molitební setkání. Nikdy nepodceňujme význam obyčejných, duchovních činností. Nemysleme si, že duchovní dospělost znamená opustit to, na čem jsme postavili své základy duchovního růstu. Nikdy v našem křesťanském životě nenastane okamžik, kdybychom nepotřebovali modlitbu, čtení bible, společenství církve, praktickou službu druhým nebo vydávání svědectví.

    Bůh koná mimořádné věci zatímco my jsme věrní v těch řádných.

      2Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od narození; každý den ho posadili u chrámové brány, které se říká Krásná, aby prosil o almužnu ty, kdo tam vcházeli.

     Na cestě do chrámu apoštoly upoutá muž, který je donesen nějakými lidmi na místom kde obvykle sedával, aby tam žebral. Byl totiž chromý od narození. Ve 4. kapitole se dočítáme, že mu bylo už přes 40 let. 40 let života bez možnosti postavit se na vlastní nohy a to jak doslovně, tak i v tom druhém, ekonomickém smyslu. A tak jedinou obživou zůstává žebrota. Aby se uživil, musí žebrat každý den. Sedí u brány, která se nazývala krásná, ale pohled na něj moc pěkný nebyl. Snad i ten kontrast mezi krásnou bránou a jeho ubohým stavem, spojený s větší ochotou k almužnám na místě, kde se obětuje Hospodinu, vyvolával v kolem jdoucích soucit spojený s cinkáním mincí. Tento muž se naučil brát život takový, jaký je. Netušil, že zrovna to odpoledne dojde k rozhodujícímu setkání, že potká někoho, kdo navždy změní jeho život – a jak uvidíme, nebyl to Petr s Janem. Tento muž si nedokázal představit, že by v jeho životě mohla nastat taková radikální změna. Přesto se k ní schylovalo.

    Zápasíš už dlouho se svojí bolestí, se svým omezením, se svým hendikepem, ať už vnitřním či vnějším? Zkušenost chromého od narození říká, že Bůh přichází s řešením tehdy, když to nejméně čekáme.

     3Když viděl přicházet do chrámu Petra a Jana, prosil také je o almužnu. 4Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: „Pohleď na nás!“ 5Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane.

    Petr a Jan vidí chromého a neřeší už otázku „kdo zhřešil – on či jeho rodiče?“ jako když chodili s Ježíšem. Na prosbu o almužnu apoštolové reagují svérázně – upřou na nšho zrak a řeknou mu: „pohleď na nás“. To nám pomáhá představit si, jak ten muž žádal o almužnu – se sklopenou hlavou a nataženou rukou. (předvést) Byl to muž, který se styděl za sebe, za svůj způsob obživy. Petr a Jan mu ale říkají – pohleď  na nás! Zvedni hlavu!

    Ježíš zbavuje lidi hanby a vrací jim důstojnost. Církev tyto lidi oslovuje a  dívá se jim do očí.

    Pro Boha nejsou žádné beznadějné případy!

     Muž se obrací a čeká peníze.

    6Petr však řekl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ 7Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby, 8vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha. 9A všichni ho viděli, jak chodí a chválí Boha.

     Stříbro ani zlato nemám, říká Petr. Tak se na to podívejme, vrcholný představitel církve v Jeruzalémě a nemá ani na almužnu. Jak to s tou církví jen dopadne? Petr si je vědom, že to, co má, nelze penězi koupit – dostal moc konat mocné činy, uzdravovat, vyhánět démony – v Ježíšově jménu. Ve jménu, které je nade všechna jména, která kdy byla či budou vzývána. V Jeho jménu přikázal chromému, aby vstal a chodil. Věděl, že moc Ježíšova jména není ničím omezena. A ke slovu se přidal i činem – vzal chromého za ruku a pomáhal mu vstát. To je víra. Víra jedná v souladu s naším přesvědčením. To měl Jakub na mysli, když napsal, že víra bez skutků je mrtvá. Živá víra má praktickou tvář. Pokud tvrdím, že věřím, ale ve svémživotě spoléhám jen na své jisté, něco s mojí vírou není v pořádku. Víra spoléhá na moc Ježíšova jména. Víra riskuje.

    Chromý vyskočil na nohy a dost dlouho nedělal nic  jiného, než že skákal radostí. Prošel tou bránou, před kterou sedával, přímo do chrámu a tam chodil a skákal radostí a chválil Boha. Překonání úbytku svalové hmoty – Boží znovu stvoření. Radost ze spasení – nedokázal ji udržet uvnitř. Co my, jak je to s naší radostí ze záchrany? Skáčeme alespoń občas radostí? (kdo neskáče není spasen, hop, hop, hop!)

    Chválíme Boha za jeho vysvobození? Vědí to ostatní? Chromého viděli všichni, jak v chrámě chválí Boha.

    Kdo nás vidí chválit Boha?

    10Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo. 11Protože se držel Petra a Jana, všichni se k nim v úžasu sběhli do sloupoví, kterému se říká Šalomounovo. 12Když to Petr viděl, promluvil k lidu: „Muži izraelští, proč nad tím žasnete a proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí? 13Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem zřekli, když ho chtěl osvobodit. 14Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha. 15Původce života jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky. 16A protože tento člověk, kterého tu vidíte a poznáváte, uvěřil v jeho jméno, moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví – a víra, kterou jméno Ježíšovo v něm vzbudilo, úplně ho uzdravila před vašima očima.

    Petr odmítá spojovat záračné uzdravení chromého se svým jménem a ihned ukazuje na jméno Ježíše, ve kterém se tento mocný čin stal. Naše služba není založena na naší vlastní zbožnosti, anebo na naší moci. Opírá se o moc jména našeho Pána Ježíše Krista. Lidé se v úžasu seběhli k Petrovi a Janovi, ale Petr pohotově přesměrovává jejich pohled na Ježíše. To je i naše úloha. I na nás a skrze nás Pán Bůh koná své zázraky, lidé vidí něco zvláštního v našem životě a naše úloha je přesměrovat jejich pohled na Ježíše.

     Petr ve svém kázání přibližuje Ježíše několika tituly a označeními, nejdřívě o něm mluví jako o JK Nazaretském, ale potom ho označuje za služebníka (Iz 53), za toho svatého a spravedlivého, původce života, a na závěr prorokem, kterého předpověděl Mojžíš. To vše je obsaženo v jeho jménu a napomáha k porozumění jeho postavení. Petr ukazuje, že z lidské strany není v Božím plánu spasení žádná zásluha, ale Bůh vždy vítězí i skrze lidskou zkaženost. Kristovo jméno, které představuje jeho osobnost, a víra v něj, je tím, co život člověka mění skrz na skrz.  

     17Vím ovšem, bratří, že jste jednali z nevědomosti, stejně jako vaši vůdcové. 18Bůh však tímto způsobem vyplnil, co předem ohlásil ústy všech proroků, že jeho Mesiáš bude trpět. 19Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy 20a přišel čas Hospodinův, čas odpočinutí, kdy pošle Ježíše, Mesiáše, kterého vám určil. 21On zůstane v nebi až do chvíle, kdy bude všechno nové, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy svých svatých proroků. 22Mojžíš řekl: ‚Hospodin, náš Bůh, vám povolá proroka z vašich bratří, jako jsem já; toho budete poslouchat ve všem, co vám řekne.‘ 23A ‚každý, kdo toho proroka neuposlechne, bude vyhlazen z mého lidu.‘ 24Také všichni ostatní proroci, kolik jich jen od Samuele bylo, přinášeli zvěst právě o těchto dnech. 25Vás se týkají zaslíbení proroků i smlouva, kterou Bůh uzavřel s vašimi otci, když řekl Abrahamovi: ‚V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy na zemi.‘ 26Především pro vás povolal svého služebníka a poslal ho k vám, aby vám přinesl požehnání a odvrátil každého od jeho hříchů.“

     Evangelium není úplně nová zpráva. Je to naplnění zaslíbení, které Bůh dával Izreali v průběhu staletí znovu a znovu. Církev je naplněním naděje Izraele. Boží království se začíná šířit, rozhodující je však postoj každého člověka k Mesiáši, Ježíši Kristu. Kdo chce být součástí Božího království, musí ho uznat za svého Mesiáše i za spasitele Izraele. Každé rozhodnutí ohledně Krista má své důsledky. „23A ‚každý, kdo toho proroka neuposlechne, bude vyhlazen z mého lidu.'“

    Přinášíme zvěst evangelia úplně? Mluvíme i o tom, že bez Krista jsou lidé věčně ztraceni? Lidé si nebudou vážit evangelia, pokud neporozumí své ztracenosti. Jen topící se ocení záchranou vestu.

      Kristus se vrátí, aby se ujal vlády. Do toho okamžiku konáme dílo obnovy svatým životem a zvěstováním evangelia. Kristus to svým návratem završí, přemůže vše zlé a negativní svým triumfálním návratem

    Žijeme s optimistickou perspektivou Božího konečného vítězství?To je naše výsada víry. Náš optimismus není naivita, ale vyplývá z jistoty víry.

    Kristovo jméno má moc. Moc uzdravit chromého, moc vypůsobit víru, moc zachránit hříšníky, moc ustanovit království a moc zvítězit nad zlem. Jsme zachráněni v jeho mocném jméně a povoláni konat mocné skutku v jeho jméně.

    Kéž nám v tom Pán požehná!

    (vikář Petr Polach)

Comments are closed.