Zlí vinaři

• 23. 10. 2009
• | Kázání

Marek 12:1  Začal k nim mluvit v podobenstvích: „Jeden člověk vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal nádrž k lisu a vystavěl strážní věž; pak ji pronajal vinařům a odcestoval.  2  V stanovený čas poslal k vinařům služebníka, aby od nich vybral podíl z výnosu vinice. 3  Ale oni ho chytili, zbili a poslali zpět s prázdnou. 4  Opět k nim poslal jiného služebníka. Toho zpolíčkovali a zneuctili. 5  Poslal dalšího, toho zabili; a mnoho jiných – jedny zbili, jiné zabili. 6  Měl ještě jednoho: svého milovaného syna. Toho k nim poslal nakonec a říkal si: `Na mého syna budou mít přece ohled.´ 7  Ale ti vinaři si mezi sebou řekli: `To je dědic. Pojďme a zabijme ho a dědictví bude naše!´ 8  A chytili ho, zabili a vyhodili ven z vinice. 9  Co udělá pán vinice? Přijde, zahubí vinaře a vinici dá jiným. 10  Nečetli jste v Písmu slovo: `Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; 11  Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích´?“ 12  Nepřátelé se chtěli Ježíše zmocnit, neboť poznali, že to podobenství řekl proti nim, ale báli se lidu. I nechali ho a odešli.

To podobenství Pána Ježíše Krista bylo tehdejším posluchačům zcela srozumitelné. Pán Ježíš použil obrazu z běžného života svého lidu. Pro nás ale bude dobré, když si některé věci ujasníme. Především – vlastníkem vinice v podobenství je sám Bůh. Vinice sama, to je izraelský lid.

Prorok Izaiáš popisuje takovou vinici v 5 kap. „Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny – ona však vydala odporná pláňata. Teď tedy obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to že vydala odporná pláňata? Nyní vám tedy ukážu, co se svou vinicí udělám. Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu skrápět ji deštěm. Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost a hle, jen úpění „. Tolik biblická pasáž z proroka Izaiáše.

Té vinici jak o ní Pán Ježíš ve svém podobenství hovoří, bylo dáno všechno potřebné vybavení. Byla tu zeď, která vymezovala její hranice. Zároveň byla tou zdí vinice chráněna před zloději a divokou zvěří. Byla tu nádrž na víno, byl tu pres, v němž byly hrozny za pomoci lidských nohou lisovány. Byla tu také věž ve které bylo víno shromažďováno , pěstitelé v té věži přespávali a v čase sklizně byla jakousi pozorovatelnou, ze které byla vinice hlídána.

Pak tu jsou pěstitelé, kterým majitel vinice svůj majetek pronajal. To jsou vůdcové Izraele v celé jeho historii. Potom tu jsou služebníci, které majitel vinice posílá, aby od pronajimatelů vybrali podíl z výnosu – ti zde zastupují proroky. Služebník je titul, kterým byli nazváni např. Mojžíš, nebo David, nebo prorok Amos nebo Jeremiáš nebo Zachariáš. Ti jsou v Písmu svatém nazváni služebníky Božími. A konečně Syn v našem podobenství je Pán Ježíš Kristus sám.

Mám radost z toho, že v podobenství našeho Pána jsou velmi dobré zprávy. Podobenství nám říká některé pravdy o Bohu, o Pánu Ježíši Kristu a také o člověku.

1. Především nám to podobenství Pána J.K. říká něco o veliké štědrosti a velkomyslnosti nebeského Otce. Vinice je opatřena vším nezbytným, aby byla práce pěstitelů usnadněna, aby byla úspěšná. Pán Bůh byl vždy a dodnes je štědrým a velkomyslným zaměstnavatelem. Dává své církvi která žije na světě k její práci všechno potřebné. Probouzí a povolává kazatele, učitele, a evangelisty, obdarovává hudebníky a administrativní pracovníky, dává dělníky kteří pracují svýma rukama a přidává i nezbytné hmotné prostředky. To všechno dává Pán Bůh z jednoho jediného důvodu. Aby se setkal s užitkem své vinice. Tak jako
každý moudrý člověk pracuje, aby se dobral nějakého výsledku a měl ze své práce užitek, tak i Pán Bůh vyhlíží na své vinici užitek. Dělníci které najal a které obdaroval vším potřebným mají pracovat aby dosáhli takových výsledků, ze kterých bude mít majitel radost.

2. Podobenství také říká, to je ta druhá vzácná pravda, že Pán Bůh těm , kterým vinici pronajal, plně důvěřuje. Věří jim. Sám odchází a nechává pěstitele, aby tu jeho vinici sami obhospodařovali. Pán Bůh nám tak důvěřuje, že nám dává svobodu, abychom jako jeho nájemníci pracovali tak, jak to uznáme za dobré. To může pracovníky vinice překvapit, ta důvěra kterou majitel vinice svým dělníkům dává. Ta jeho důvěra jim chce být zároveň povzbuzením. A chce je vést k plné odpovědnosti za svěřené dílo. Když si člověk uvědomí, že mu Pán Bůh důvěřuje a že na něj spolehá, přivádí ho to k osobní odpovědnosti. Žádné společenství křesťanů není zcela totožné s jiným, když myslíme na jeho život a způsob práce. To je ten druhý a vzácný rys, který vidíme u svého nebeského Otce. On svým dělníkům dává svobodu a důvěřuje jim, přestože ví o člověkově slabosti, ví, že je jen nádobou hliněnou a ví dobře i o jeho selháních a pádech v minulosti.

3. Pán Bůh je také velmi trpělivý. Také tuto jeho vzácnou vlastnost vyčteme v podobenství. Ne jednou, ne dvakrát, ale mnohokrát dal pán vinice pěstitelům šanci, aby spláceli svůj dluh, který byli majiteli vinice dlužni. My jsme to četli. Majitel vinice zacházel s vinaři s Božskou trpělivostí. Oni si jeho trpělivost nezasloužili. Přesto ale směli žít a pracovat na vinici dál. V podobenství Pán Ježíš hovořil o tom starém Izraeli. Zeptám se: Jsme my dnes jiní? Není to dodnes právě Boží veliká trpělivost, kterou On s námi má, že smíme žít a pracovat na jeho vinici? Není ona důvodem, že jsme zde jako jeho lid a že se k němu hlásíme a pokorně se před něj znovu postavujeme? Máme tak vzácného Boha, že se nás ještě ve své trpělivosti nevzdal. Smíme věřit a pracovat pro jeho jméno v podmínkách hodně příznivých. A je to jen a jen proto, že náš Bůh má se svým lidem nikde jinde neviděnou trpělivost. Kdysi jsem pracoval na vedoucím méístě v křesťanské organizaci. Musel jsem jednou zavolat na „laskavý kobereček“ jednu pracovnici, která při noční směně opakovaně volala svým příbuzným v zahraničí a protelefonovala větší částku, ačkoli soukromé telefonáty do zahraničí nebyly povoleny. Nejprve jsem jí pověděl, že si vážím její práce kterou dělá jako zdravotní sestra a hned poté, že vím o jejich telefonátech. A pověděl jsem jí: Kdyby se to mělo opakovat, musel bych vás propustit. Křesťanské organizace mají svá pravidla, které musí zaměstnanec dodržovat. Oč trpělivější a laskavější a milosrdnější je náš zaměstnavatel. Nad nikým neláme rychle hůl, ale znovu dává příležitost k dobré práci.

4.Jinou vzácnou pravdou Ježíšova podobenství je pravda o přicházejícím, budoucím vítěztví Boží spravedlnosti. Člověk už je takový, že té Boží trpělivosti využívá a spoléhá na ni. Ale každý člověk musí pamatovat také na to, že nakonec přijde Boží soud a Boží spravedlnost. Pán Bůh může dlouho snášet člověkovu neposlušnost, dlouho může být trpělivý když vidí člověkovu netečnost, jeho rebeliji a vzpouru, ale jednoho dne řekne dost. Nakonec přece zasáhne a jeho spravedlnost bude slavit velké vítěztví.To podobenství se netají tím, co je jinde v Písmu svatém napsáno: Pán bude soudit svůj lid. A je tam také věta: Je hrozné upadnout do ruky živého Boha /Žid 10,31/ Museli bychom se té budoucnosti hodně bát, kdybychom nebyli zastíněni dokonalou obětí našeho Pána, Ježíše Krista. Museli bychom se obávat toho setkání s živým Bohem, kdybychom se rozhodli nepracovat na těch místech, která nám Bůh svěřil, a kdybychom se rozhodli žít si jen podle svého a jen pro sebe.

Oddíl Písma svatého nám říká také něco o Ježíši Kristu. Pán Ježíš nepředstavuje v podobenství sebe sama jako jednoho ze služebníků. Představuje se v něm jako Syn. Velice jasně zde prohlašuje, že není jen jedním z dalších proroků. Ti všichni, velcí i malí proroci, jak o nich čteme v Bibli, ti všichni byli Božími služebníky. Ježíš je ale Boží Syn. V něm Pán Bůh naposledy promluvil k člověku. To podobenství bylo přímou výzvou Židovským autoritám, protože jejich myšlení bylo pomýlené. Pomýlené v tom, že neuznali Ježíše za Mesiáše a Spasitele světa. Vyvolenému Božímu lidu, Židům bylo tehdy podobenství určeno na prvém místě. Ale dnes je to poselství určeno všem kdo ho slyší. Kdysi se zeptal Ježíš svých učedníků: Za koho mne máte? Za koho mne pokládáte? Tehdy jeden ze dvanácti, Petr velice správně odpověděl: Ty jsi Kristus, syn živého Boha. Petr to tak pověděl ne proto, že by byl více než ostatní intelektuálně nadán. Nezjevilo mu tu pravdu o Pánu Ježíši Kristu jeho tělo, jeho krev. Byl to Pán Bůh sám, kdo mu to zjevil a dal Petrovi jistotu víry, že je Ježíš Syn Boží. Nezbývá, než abych se ptal spolu s vámi? Je Pán Ježíš Kristus i mým Spasitelem? Věřím v něj a mám o tom ve svém nitru svědectví Božího Ducha? Protože, je-li tomu tak, pak ten Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti /Řím 8,16/. Šťastný je každý, kdo takto s Petrem a dalšími svědky může vyznat. Já vím komu jsem uvěřil, vím že Ježíš Kristus zemřel právě za mé hříchy, vím, že je mým Spasitelem.

Pán Ježíš také dobře věděl, že brzy zemře. Také tato pravda je v podobenství zcela zjevná, když v textu svatého Písma čteme o vinařích, kteří zabili dědice vinice. Zde mluvil Pán o sobě. Když přišel kříž, nebylo to pro něj překvapením. Věděl, že k tomu byl vyvolen, aby šel k takovému konci svého života na zemi. Věděl o kříži a přece před ním nedertoval. Musíme obdivovat jeho odvahu, zejména když si uvědomíme, že nám byl ve všem podobný Jeho tělo právě tak jako naše se přirozeňe bránilo bolesti a utrpení. Ale on přece z té sobě dané cesty nezběhl. Dává nám zde příklad vzácné odvahy. Navzdory lidskému výsměchu a ponižování, navzdory tělesnému utrpení, on šel dál. Navzdory tělesnému i psychickému tlaku, kterému byl vystaven, on vydržel a nezklamal. Máme Pána, máme Boha, kterým se můžeme chlubit v každém ohledu. Také jeho vzácnou odvahou a ochotou snášet příkoří a bolest pro Bohu odcizeného člověka.

Jestliže Pán Ježíš Kristus takto šel a bojoval, pak jenom proto, že si byl jist svým konečným vítěztvím. Také tuto pravdu vyčteme z podobenství. On věděl, že je tím nepostradatelným, nenahraditelným úhelným kamenem. Sám nebeský Otec ho takovým nepostradatelným a nikým nezastupitelným učinil. Náš Pán věděl, že bude zabit. Ale byl si také jist , že vstane z mrtvých a půjde do slávy svého Otce. A to je něco, co může posilovat i nás, když jdeme za Ježíšem a prožíváme některé věci, které prožíval On. Tak jako Ježíš zmrtvých vstal, i my vstaneme. I my jsme tu na zemi v tom procesu umírání, tak jako On. Umíráme sami sobě, umíráme hříchu, abychom tak jako náš Pán prošli tímto životem a pak vešli do Boží slávy. To je neochvějná naděje, která nás posiluje a která nám dává novou odvahu. Lidé kteří žijí bez Boha na světě a ve hříchu nevěry, ti naději Boží slávy nemají. Ale Boží církev, která stojí v Boží milosti, se tou nadějí chlubí. Apoštol Pavel o tom píše v dopise do Říma /Řím 5,2/“ Chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží! A tentýž apoštol připomíná svému bratru Titovi /2,12-13/: Boží milost nás vychovává k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. Jen pohled
kupředu, pohled plný naděje do budoucnosti nám pomůže a uschopní nás, abychom naplnili své poslání.

Nakonec nám podobenství říká něco o člověku. Mohl tu být jen jeden důvod, proč ti pěstitelé přemýšleli o tom, že zabijí syna a sami se stanou vinaři a majiteli vinice. Těmi, kdo o ní budou svobodně rozhodovat a nakládat s ní podle svého uvážení. Museli si myslet, že majitel vinice je příliš daleko, než aby mohl nějak do děje zasahovat. Možná mysleli že je mrtev a že nemůže účtovat. Není tomu tak dodnes? Dodnes si lidé myslí, že mohou jednat proti Bohu a přitom dovést ty své věci do nějakého dobrého a zdárného konce. Ale Pán Bůh je velice skutečný a živý. Lidé jednají podle svého a vyrábí si svá měřítka pro svá rozhodování. Využívají té božské trpělivosti našeho Boha, ale den účtování nezadržitelně přichází.

Je tu řečena v podobenství ještě jiná závažná pravda. Jestliže člověk své privilegium pracovat na Boží vinici odmítá, jestliže odmítá zodpovědnost která je s tou Boží nabídkou spojena, potom Bůh tu výsadu práce na své vinici přenese na někoho jiného. To podobenství našeho Pána bylo tehdy pověděno Izraeli ještě včas, ale nebylo přijato. A netrvalo to dlouho a ono se naplnilo. Naplnilo se v tom, že Židé o své privilegium přišli, protože Pána Ježíše odmítli. Jen proto se pak té výsady nést evangelium dostalo nám, pohanům.

Ve své podstatě jde o to, aby člověk odložil svou vlastní hrdost, aby odložil svou samospravedlnost, svou pýchu a přijal Božího Syna, uvěřil v Pána Ježíše Krista a vydal mu beze zbytku svůj život. On byl a zůstává tím kamenem úhelným. Říká se tomu kameni také ,klenák. To je kámen, který drží celou stavbu a hlavně její klenbu pohromadě, aby se nezřítila. Pisatelé NZ byli tímto obrazem úhelného kamene inspirováni a na několika novozákonních místech toho obrazu používají, aby zdůraznili, že v nikom jiném není spásy. Není pod nebem jiného jména zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni /Sk 4,11/ Ježíš Kristus, to je ten živý kámen, od lidí zavržený ale před Bohem je vyvolený a vzácný /1Pt 2,4/. Jsou lidé, kterým se Ježíš Kristus stal kamenem úrazu a skalou pohoršení, protože odpírali a vzdorovali Božímu slovu. Ale ti kdo v něho věří, nebudou zahanbeni /Řím 9,32-33/. My jsme dnes tou Boží stavbou, jsme tou Boží vinicí a smíme spolu pracovat, aby nesla svému majiteli ovoce. Nikdo kromě Božího Syna není pánem této vinice. I dnes jsme tu spolu inspirováni, abychom v něj věřili, svoji víru posílili a v síle pokrmu Božího slova šli a plnili své životní poslání. Dej nám Bůh tu milost, abychom si od něj denně vyprošovali chtění i schopnost a milost být jeho spolupracovníky. AMEN

kazatel Karel Buba