Kristův atlet

• 15. 9. 2011
• | Kázání

Filipským 3:12-16  Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; a jestliže v něčem smýšlíte jinak, i to vám Bůh objasní. Jen k čemu jsme již dospěli, toho se držme.

Apoštol se nám představuje jako běžec. Na nějaké fysické běžecké výkony nemá, už je to pán v létech, ale je přesto dobrým běžcem. Nejednou viděl závody v běhu a ony mu posloužily jako příklad pro běh víry. Nedovedl si představit, že by sprinter, nebo maratónec běžel úspěšně s nějakou zátěží na zádech. Kdesi pořádali přespolní běh. Každý dostal do baťohu podle pravidel zátěž písku. Jeden ze závodníků si udělal do baťohu dírku a přiběh do závodu první, protože mu písek v průběhu závodu vytekl. Ponechme starnou regulérnost závodu. Zvítězil, protože nebyl zatížen žádným břemenem. Apoštol věděl, že by ho břemena života v běhu víry zdržovala a šance na vítěztví by byla mizivá. Proto se těch svých zátěží nekompromisně zbavoval. Prakticky to dělal tak, že na některé věci zapomínal, nechával je za sebou a nedopustil, aby se mu stala přítěží. „Bratři já nemám za to, že jsem již u cíle. Jen to mohu říci: zapomínaje na to co je za mnou, upřen k tomu co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu“ /13/. Mám za to, že měl apoštol na mysli nejméně tři břemena, kterých se zbavoval a které odhazoval. Já se zmíním o třech.

1. Apoštol Pavel zapomínal na své úspěchy. Na širokém misijním poli založil nové sbory. Mnoho lidí uvěřilo pro jeho svědectví v Ježíše Krista, byli pokřtěni a připojili se k církvi a milovali apoštola jako svého duchovního otce. On sám vítězně vybojoval ve prospěch církve nejeden těžký zápas – proti herezi, modlářství, zákonictví, nemorálnosti. Jednoduché a prosté evangelium vítězilo a Boží světlo zůstávalo na svícnu. A apoštol si mohl říci: Kdo se mi může rovnat? A skutečně, nikdo se mu rovnat nemohl, dodnes platí za největšího ze všech apoštolů. Mohl se stát samolibým a pyšným na to co vybudoval a postavil.

Každý křesťan má své úspěchy, má svá vítěztví nad pokušením a hříchem. I ti nejmladší křesťané mezi námi. Ale ten velký apoštol neusnul na vavřínech dosažených vítěztví. Jistě měl ze svých úspěchů radost. Ale zároveň věděl, že chvála z toho všeho patří Pánu Bohu. Tak to napsal: „Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval Boží církev. Milostí Boží jsem to co jsem. A milost kterou mi prokázal, nebyla nadarmo. Více, než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží která byla se mnou“ /1Kor 15,10/. Sobě ten apoštol nic nepřipisuje, ačkoli jeho práce byla těžká. Byl to Bůh který v něm probouzel chtění a dával mu touhu misijně pracovat. A byl to Bůh sám, kdo mu dal i sílu, aby byl nástrojem v Boží ruce. B. Graham řekl, že nemístný obdiv lidí byl pro něj tím největším pokušením, se kterým musel zápasit. Znovu a znovu si musím opakovat ta biblická slova, že se Bůh protiví pyšným a že svou milost má pro ty kdo jsou pokorní. Také si musím říkat, že kdo se povyšuje, bude ponížen. Tak to ten velký evangelista vyznal. Apoštol Pavel měl velké úspěchy, ale on se raději ponižoval a chlubil se svými nemocemi, aby nezastínil svého Pána. On, Ježíš musí růst a já se musím menšit. Na to slovo proroka Jana Křtitele nezapomínal. Pavel to pokušení dělat si jméno odmítal, zapuzoval ho, protože kdyby mu podlehl, stalo by se mu přítěží.

2. Zapomínal tedy na své úspěchy. A zapomínal také na své staré a co je důležité, vyznané a opuštěné hříchy.Viděl kolem sebe, že i toto břemeno se může stát člověku překážkou a brzdou v běhu víry. Možná jste poznali křesťany, kteří se stále viděli být takovými, jakými byli kdysi, ještě před svým obrácením k Pánu Ježíši Kristu. Možná udělali i velké přehmaty a hodně se provinili ve své minulosti. A mohli jste při nich pozorovat, jak se stále krčí někde v koutku, chodí s tím svým starým obrazem ve svém srdci a nedávají prostor těm pozitivním a milým věcem, které jim Pán připravil. Apoštol znal velmi dobře taktiku toho Zlého, který je Písmem nazván žalobníkem bratří. Kdysi stál u Božího trůnu a žaloval na spravedlivého Joba. Dodnes stává. A nejen před Bohem. Stává i před branou našeho vlastního srdce a žaluje na nás – nám samým. Takový jsi byl a už jednou provždy to s tebou půjde. A člověk, pokud tomu Zlému uvěří, malomyslní a zůstává někdy stát v půli své cesty. Izaiáš zaznamenal Boží příkaz: „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti neořemítejte“ /43,18/. Já, říká Bůh, já sám shlazuji tvá přestoupení pro sebe samého a na hříchy tvé nevzpomínám. Tak ujišťuje člověka Pán Bůh.

Kdyby chtěl apoštol přemýšlet o své minulosti, měl by o čem. V jednom ze svých listů píše:

Byl jsem ruhač, protivník církve a ukrutník. Ale pak dodáva: Ale došel jsem milosrdenství. Proto smí napsat všem kteří patří do Kristovy církve: Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím, jestliže je tady Bůh který činí člověka dokonale spravedlivým? Kdo bude žalovat na Božího vyvoleného, jetliže je tady Ježíš Kristus, který se za nás přimlouvá u Otcova trůnu? Je nám dána milost abychom měli dokonce smělý přístup k Bohu jako jeho vlastní děti. Proto bude apoštol na všechno to staré zapomínat, bude to od sebe odhazovat, protože to už je jednou provždy vyřízeno. Náš Bůh odhodil všechna jeho i naše přestoupení za svá záda a už na ně víc nevzpomíná. A když to udělal ten nejvyšší, nemá se tím nechat zdržovat ani ten kdo jde za ním.

3. Pavel byl nejednou nespravedlivě nařčen, zažil všelijaká bezpráví. Všelijaké represe přišly do jeho života. Bývalo napadáno jeho apoštolství a snižována jeho autorita kazatele. Prožil mnoho bolesti se strany církve. Když nás napadali v minulém režimu nevěřící lidé a když se nám smáli pro naši víru, nepřekvapilo nás to. Mně se protivili, i vám se budou protivit, pověděl Pán svým učedníkům. Nečekali jsme od nevěřících nic jiného. Daleko hůř ale člověk snáší, když se k němu tvrdě, nebo nespravedlivě postaví někdo v církvi. Člověk to nese o to tíž, že odtamtud by to nikdy nečekal. Všeho jiného by se člověk nadál, jen toho co ho v církvi potkalo, toho ne. Apoštol měl i v této oblasti bohaté zkušenosti. Obraceli se proti němu Židé, prožil si své mezi falešnými bratřími, jeho práci zlehčovali heretici, lidé kteří všelijak překrucovali evangelium. Taková ublížení jsou těžkým břemenem pro běh víry. Chtějí člověka ochromit a zastavit. Pavel trpěl pro svého Pána fysicky i psychicky. Hodně protivenství zažil v Korintském sboru, který se chlubil vyjímečnými duchovními dary. O některých ze svých mnoha utrpení píše: Namáhal jsem se usilovněji než jiní.Ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, často jsem hleděl do tváře smrti. Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován. Často v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí mezi falešnými bratry, v námaze do úpadu. Nebudu číst dál. Kdyby se apoštol nechal těmito věcmi zastavit, kdyby nechal ten kořen hořkosti ve svém srdci rozbujet, jistě by mu překazil dobrý běh. Na stránkách SZ čteme o muži jménem Ezau. Bolavým místem jeho víry bylo neodpuštění jeho vlastnímu bratru Jákobovi. Kdysi ho Jákob oklamal. Ukradl mu požehnání prvorozeného. A Ezau v sobě po léta živil myšlenku na pomstu. Při tom ale chtěl běžet běh víry. Pro svůj vlastní hřích se chtěl kát před Hospodinem. Ale Písmo svaté říká, že ačkoli hledal v slzách Boží odpuštění Pán mu neodpustil. Protože v jeho srdci byla stále ta zlá žádost po pomstě.

Cesta křesťana nemá bát nikdy cestou odplaty. Má je pomsta, já odplatím, praví Pán všemohoucí. Někdy je to břemeno nespravedlnosti tak bolestivé a těžké, že si myslíme, že odpustit nedokážeme. Ale co je nemožné u nás lidí, je možné našemu Pánu, který v nás sám koná, když mu to dovolíme.

Pavel píše, že zapomíná na ty věci které jsou za ním. Nedovolí ničemu, co se v jeho životě přihodilo aby to nějakým způsobem ochromilo jeho běh víry. Ve svém dopise říká, že na to minulé ať už bylo jakékoli, zapomene a bude myslet jen na to co má ještě vykonat. V jeho životě nevidíme místo kde by chtěl trvale odpočívat na vavřínech svých úspěchů. Stále bude usilovat o ty věci které jsou ještě před ním. To slovo biblického textu které použil /epekteinomenos/ je velmi názorné. Je o běžci který se usilovně snaží protrhnout cílovou pásku. Oči toho běžce nevidí nic jiného kromě cíle. To slovo je o člověku, který finišuje, aby tu cílovou pásku protrhl. Apoštol v textu Písma říká, že máme podle jeho vzoru i my pustit se zřetele všechny věci, které by nás chtěli zdržovat a zneschopnit. A máme tak jako on myslet na cíl který je před námi.

Nepochybně napsal apoštol tu část svého dopisu kterou jsme četli také proti některým jedincům, kteří v církvi zastávali názor, že pro křesťana už žádná pravidla neplatí. Ti lidé prohlašovali, že žijí v Boží milosti a že tedy nezáleží na tom co dělají. Bůh by jim měl všechno odpustit. Je to přece náplní jeho práce, aby byl milosrdný a odpouštěl. Takové věci jako disciplina, nebo námaha jsou zbytečné, tak to vyznávali. Apoštol ale trvá na tom, že až do dne Kristova druhého příchodu je křesťan atletem, který vynakládá úsilí aby doběhl do vítězného cíle. Běží k cíli který je stále před ním. A jen ten kdo zvítězí, kdo doběhne, dostane nebeskou cenu.

Ve verši 15 je slovo dokonalý které má v řečtině různé významy. Z kontextu Písma svatého vyrozumíme, že zde jde o křesťana, který je dospělý ve víře. Nejde tu o dokonalého, nebo

bezhříšného člověka, takový je pouze jeden. V našem textu jde o kteréhokoli křesťana, který dospívá ve víře ke své maturitě. Taková víra která ji udělá, je víra která ví co je disciplina, námaha a zápas v křesťanově životě. Takový běžec nezůstane stát někde v půli své cesty. Takový křesťan také nebude sledovat ve svém životě na prvém místě nižší a méně vznešené standardy. Takový křesťan usiluje o nebeský cíl, a poběží v tom úsilí až do konce. Tak, jak to ten největší z apoštolů napsal o sobě i o jiných: Křesťan je Božím atletem. Je to výsada a je to i odpovědnost, obojí nám daroval a obojím nás pověřil náš Pán. A on je také tím, kdo s námi ten běh a boj víry věrně poběží. Dá nám každý den novou sílu. A dá nám i inspiraci, abychom běželi dobře, až do vítězného konce. AMEN.

kazatel Karel Buba