Je před velikonočními svátky. V církvi bývá čten oddíl Písma svatého o tom, jak Pán Ježíš sloužil svým učedníkům. Je to událost, kterou zaznamenal jen jeden evangelista, apoštol Jan. Je to příběh důležitý, protože kdykoli Pán Ježíš něco pověděl nebo udělal, vždy k tomu měl důvod. Nikdy nic neděla nebo neřekl „jen tak“, aby řeč nestála. Každé jeho slovo i čin měly svou příčinu.
Jan 13,1-17 Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce. Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil, Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán.
Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš odpověděl: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“ Petr mu řekl: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Ježíš odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Řekl mu Šimon Petr: „Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čistí. Když jim umyl nohy, oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.
Ptám se tedy: Proč Pán Ježíš v těch posledních dnech života na zemi udělal něco takového, o čem jsme v Bibli četli? Měl k tomu nejméně čtyři důvody:
1. Pán Ježíš učedníkům umyl nohy, aby jim dokázal svoji lásku. Hned v úvodu čteme ten jeho důvod: Protože miloval své, kteří byli ve světě. Pán je pozval, aby byli s ním a stali se jeho žáky. Učinil je svými důvěrnými přátely. Vyučoval je a pomáhal jim v jejich slabostech. Dovoloval jim, aby se v jeho společnosti cítili svobodně. Nikdy jim neodepřel svou laskavou péči. Miloval je až do konce svých pozemských dní. Někteří z nich mívali spory, ale on je od sebe nikdy neodehnal. Klidně a pokojně se k těm prostým rybářům choval. Nicméně, často je také pokáral. A pokárání bývá jedním z nejupřímnějších projevů lásky. Tak to praktikujeme u svých dětí a vnoučat. V případě Pána Ježíše bývala i ta pokárání důkazem, že je nikdy nepřestal milovat.
To co platilo o prvých učednících, platí beze zbytku o jeho učednících dnes. Má ve světě své učedníky, kteří jsou jeho vlastní. Nevlastní je tak, jako vlastník např. nemovitostí. Tím slovem, že má ve světě „své“ /v.1/ je řečeno mnohem víc. Jsou to jeho lidé, a každý z nich je osobností, kterou chápal a které rozuměl. Tak jako má muž svou manželku, nebo bratr sestru, nebo rodiče děti, tak jako má přítel svého dobrého přítele. Tak jsou věřící křesťané jeho vlastní. Pán Ježíš měl a má dnes upřímnou lásku pro ty své, kteří žijí ve světě.
Když jim dokazoval svým činem svoji lásku, připravoval se už na svůj odchod do nebe. Věděl, že po svém ukřižování a zmrtvýchvstání půjde do nebe ke svému Otci, Tam, odkud na zem přišel. Na co myslí člověk, když je tak říkajíc na odchodu /ze zaměstnání, kde se příliš nedařilo, kde ho šikanovali, když chce emigrovat z nespravedlivého prostředí do země svobody a blahobytu/? Když je člověk na cestě pryč, na cestě za lepším? Nepřemýšlí příliš o minulosti, ale zaměstnává svoji mysl sny o lepší budoucnosti! Jednání Pána Ježíše je zvláštní v tom, že se zajímal víc o ty, které zanechá na zemi. Dobře ví, že i v budoucnu budou potřebovat jeho lásku a starostlivou péči. Někdy byli učedníci jako to bezbranné dítě, o které pečuje jeho matka. Aby se jeho slabost a nemoc nezhoršila. Jak věrně dovede bdít u svého dítěte, když je něčím ohroženo. Tím víc Pán Ježíš. Miloval své učedníky až do konce. Je to o to pozoruhodnější, že věděl o svých učednících všechno. Také i to co oni sami o sobě ještě nevěděli. Jidáš ho prodá, Petr ho zapře a ostatní od něj zbaběle utečou. Věděl to, a přesto je miloval až do konce. Věřícího křesťana nemůže nic odloučit od lásky jeho Pána, kromě jeho hříchu. Ale – kdo hřích vyznává a opouští, kdo se tlačí k Pánu Ježíši, toho od něj nic neodloučí. On miloval a miluje dokonale i dnes všechny ty, kteří jsou jeho.
2. Myl učedníkům nohy, aby těm, kterým šlo víc o pozemský život a pozemské království posloužil k pokoře. Jak to udělal? Učedníci v klidu a pohodě zažívali svou večeři. Jejich Pán a Mistr vstal, odložil své svrchní šaty a přepásal se lněným plátnem. Sklonil se k nim dolů, umýval jim nohy a lněným plátnem je utíral.
Někteří věřící mají s tím umýváním nohou učedníkům dodnes problém. Proto do svého bohoslužebného řádu to vzájemné umývání zařadili. Otázka je, kdyby Pán chtěl dnes učedníkům dokázat svou lásku, jestli by použil tohoto způsobu? Tehdy toho způsobu použil, protože se běžně užíval. Když přišel do váženého domu host, byla to práce otroka, který příchozímu po jeho putování prašnou cestou, poskytl osvěžení nohou. Pán Ježíš se sklonil do role služebníka a otroka.
V jaké situaci se Pán nacházel? Byl na cestě z potupy, kterou mu lidé připravili do Otcovy a své slávy. Byl na cestě, na níž dokoná dílo spasení, dílo záchrany člověka. Pán Ježíš je v této situaci hoden vší úcty a vážnosti, důstojnosti. Také ví o svém zrádci Jidášovi. Mohl si ho zošklivit, mohl ho vyřadit, není mne hoden. Nadto je si plně vědom, že mu jeho nebeský Otec dal všechno do rukou /v.3/. Tehdy učedníkům jasně ukázal, že Boží království /a On byl jeho představitelem/ je království služebnosti. Kdo chce mít své dobré místo v Božím království, potřebuje se naučit sloužit.
3. Pán umyl učedníkům nohy, aby ukázal na význam duchovního očištění a následného znovuočišťování, posvěcování /v.6-11/. Petr tomu nerozuměl. Nechápal duchovní význam
Ježíšových slov. Nechápal, protože povýšil svůj rozum, svoje chápání nad jednání toho, kterého nazýval svým Pánem. Ty mi budeš sloužit? Mistr a Pán bude sloužit prostému rybáři? Nikdy! Petr zde projevuje svoji přirozenou povahu. Podobně jednal už v minulosti. Když říkal Pán Ježíš učedníkům, že musí hodně trpět, že bude zabit a pak vzkříšen, tehdy si ho vzal Petr stranou, na slovíčko: Bůh chraň Pane, to se ti určitě nestane. I tehdy musel Pán Petra pokárat. Udělal to rezolutně. Jdi ode mne, satane. Jsi mi kamenem úrazu /Mt 16,21 – /.
Tehdy to Petr myslel dobře. I teď to dobře myslí. Ale – myslí to lidsky. Nechápe Boží cestu a Boží vůli. Boží cesta je vyšší, je to cesta lásky Boha k člověku. Je to také cesta, na které padají rozdíly společenského postavení, je to cesta svatosti
Někdy člověk odmítá Boží cestu z nerozumu. Pán Ježíš vede k posvěcení, ale člověk tomu nechce rozumět a zapříčiní si v životě další těžkosti. Ztrácí obecenství s Pánem, ztrácí důvěru v jeho pomoc, ztrácí radost a chuť něco pro Pána dělat. A může ztratit i spasení. Ale nemusí to tak daleko dojít. Bylo velmi dobře, že si Petr nechal posloužit. V průběhu toho rozhovoru dostal Petr strach. Pán Ježíš mu řekl, že pokud si posloužit nenechá, nebude s ním mít podíl /v.8/. To Petr samozřejmě nechce. Nechce přijít o místo v Božím království. Tak to přehání ve svém radikalizmu zase na druhou stranu: Pak tedy Pane, je-li tomu tak, že bych mohl přijít o život s tebou, pak mi umyj nejen nohy, ale i ruce i hlavu /v.9/.
Pán Ježíš mu ani v tom nevyhověl. „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než umýt nohy, neboť je celý čistý /v.10/. Když člověk přijme vírou oběť Pána Ježíše Krista, pak mu to stačí jednou provždy. Spasení nelze rozdělit. Nelze ho přijímat po kouscích, naněkolikrát. Člověk je celý dokonale čistý. Ale – tak jako když vyjde člověk z lázně a umaže si nohy, potřebuje je dodatečně umýt, tak je to s člověkem. Potřebuje se omývat ze svých křehkostí, ze své mdloby, ze svého hříchu. To ví Boží slovo, když říká: Spravedlivý může sedmkrát upadnout a zase povstane /Přísloví 24,16/.
Je nutné, aby se každý věřící očišťoval? Boží slovo má pro očišťování výraz posvěcení. Je nutné opakované, stálé posvěcování? V 15 kap. Jana je podobenství o kmeni vinné révy a jejich ratolestech. Kmenem je Pán Ježíš, my věřící křesťané jsme ratolesti. Je tam slovo: „Každou ratolest, která nese ovoce, Otec čistí, aby nesla hojnější ovoce “ /J 15,2/. Ratolesti, které nenesou ovoce, jsou odřezávány a nesoucí a plodné jsou čištěny. Žijeme ve světě, který má na nás velké nároky, abychom se mu přizpůsobili. Pán Bůh nás chce mít jako „lid zvláštní“, lid víry v živého Boha. Vliv světa je velký a my reagujeme protitlakem své víry. Křesťan tou svojí vírou svět udivuje a jeho nevěru přemáhá. Tajemství té živé víry je v čistém svědomí křesťana. Víme také, jak nás Pán Ježíš čistí, posvěcuje. Dělá to skrze Boží slovo a modlitbu. „Vy jste čisti pro slovo, které jsem vám pověděl“ řekl Pán Ježíš. „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás /J 15,3/. Vírou v Boží slovo jsme očišťováni, posvěcováni. A živý rozhovor se zmrtvýchvstalým tomu pomáhá.
4. Pán umyl učedníkům nohy, aby povzbudil jejich lásku k sobě a také jejich lásku vzájemnou. Člověk dovede milovat, když něco dostane. Když ho někdo pohladí úsměvem, dovede úsměv opětovat. Když ho pohladí a povzbudí slovem, dovede také něco pěkného povzbudivého povědět. Když něco dostane, hledá možnost jak se odplatit. To není tak těžké.
Ale milovat Pána Ježíše Krista to znamená vycházet s bratřími a sestrami. Člověk nebyl postaven do světa aby byl sólistou. Tím méně aby byl sólovým křesťanem. Byl stvořen k obecenství. Pán Ježíš nás učí, jak se máme modlit. Máme říkat: Otče náš. Boží otcovství a naše synovství a naše bratrství, to všechno jde nedílně ruku v ruce. Není možné milovat Boha a přitom nenávidět bratra. Kdo říká, že miluje Boha a nenávidí svého bratra, je lhář /1J 4,20/. Boží církev má svítit lidem na cestu k němu svojí láskou. Bratři a sestry se v církvi milují láskou svého Pána. 2Kor 2,14: „Má nás ve své moci Kristova láska“.
Závěr. Pán Ježíš udělal nepopulární a ponižující věc, otrockou práci. Umyl nohy i svému zrádci. Je to příběh, který může našemu uchu znít nepříjemně. Může nás usvědčovat z polovičatosti, neopravdovosti naší víry. Pán Ježíš nám ukazuje, že člověk, který bere svoji víru vážně, se nemá štítit lidí. Byť to jsou lidé malomocní, nečistí a mravně zdevastovaní. Také ukazuje, že žádná služba nemusí být pro křesťana příliš těžká, ani pokořující. Jestliže On – Boží Syn umýval obyčejným lidem nohy, jaká musí být práce, které my se smíme v církvi vyhnout? Nejde jen o práci tělesnou. Nedílně tu jde také o obtížnou a nemilou práci duchovní. Je to práce, ke které je někdy třeba hodně trpělivosti a také sebezapření. Náš Pán se práci nevyhýbal. On je ovšem ve všem nedostižný. Nikdy nebudeme jako On. Ale my se chceme jeho Duchem vedeni, jak říká Písmo svaté „nést k dokonalosti“.
Amen
kazatel Karel Buba
(naše nedělní kázání zvukem i obrazem).
"Pokud s námi fyzicky být nemůžete, buďte s námi alespoň On-line 
. "
Více na www.cb.cz/ostrava/zive .
Novinky Církve bratrské Novinky z Trojky17. 12. 2023 – Dětská vánoční slavnost
