• Prorok a rozpustilé děti

    Milí bratří a sestry, milí přátelé, uvažoval jsem nad tím, zda by ten příběh o rozpustilých dětech a jejich přísném potrestání prorokem Elišou /Elizeem/ nebyl vhodným tématem pro kázání na začátku školního roku. Nakonec jsem si to téma nenechal na začátek školního roku, ale události posledních dnů v Londýně a v jiných britských městech mě přivedly k tomu, abych ho připomenul právě dnes.

    Kdyby někdo hledal důvody proti židovskému nebo křesť. náboženství v naší svaté knize- Bibli, pak by mu tento příběh mohl posloužit jako argument proti náboženství vůbec. Vždyť se tu jednalo o krutý a nepřiměřený trest na dětech, sice na dětech, které se chovaly neslušně a nevychovaně vůči starému muži. Ale stejně. Naše společnost stále rozhodněji odmítá trestat své děti. Jestli to je k jejich prospěchu, to už je otázka. A poslední vlna násilností a rabování v Anglii, předtím i ve Francii svědčí o tom, k čemu to nakonec vede.

    2 Královská 2,23-25  Odtud vystoupil do Bét-elu. Když byl na cestě, vyšli z města malí chlapci, pošklebovali se mu a pokřikovali na něj: „Táhni, ty s lysinou, táhni, ty s lysinou!“ On se obrátil, podíval se na ně a ve jménu Hospodinově jim zlořečil. Vtom vyběhly z křovin dvě medvědice a roztrhaly z nich čtyřicet dvě děti. Odtud odešel na horu Karmel a odtud se vrátil do Samaří.

    Ozeáš 13,4-8  Ale já jsem Hospodin, tvůj Bůh, už z egyptské země. Nepoznal jsi Boha kromě mne; mimo mne jiného zachránce není. Já jsem tě poznal na poušti, ve vyprahlé zemi. Měli pastvy do sytosti. Nasytili se a jejich srdce zpyšnělo, zapomněli na mě. Budu na ně jako mladý lev, budu číhat u cesty jak levhart, střetnu se s nimi jako medvědice zbavená mláďat. Hruď až k srdci jim roztrhám, sežeru je tam jako lvice; polní zvěř je rozsápe.

    Pokud chápeme Písmo jako zprávu o tom, jak Pán Bůh řídí svět a každou jeho událost, pak nám může někdy připadat, že jej řídí špatně nebo jej neřídí vůbec. Obzvláště jsme citliví na násilí a křivdy na dětech a na bezbranných lidech. Otřesné jsou snímky hladových dětí v Somálsku a v jiných částech světa. Stejně otřesně na nás působí příběhy o děsivém násilí, které se stalo na židech a zvláště na židovských dětech za 2. světové války. Čtu teď knihu švédského autora Sandeberga, která se nazývá Chudí v Lodži a je zvláštním pohledem na život lodžského ghéta. Je to těžká kniha, nejen proto, že má více než 500 stran.  Zvlášť otřesně na mě působily popis porodnice v ghétu, kde pod jejími okny byla přistavena traktorová vlečka, do které házeli novorozené děti hned po narození, a hlídající voják je po dopadu napichoval na bodák, aby měli jistotu, že nepřežiji. No, hrůza, řeknete si, že něco takového Pán Bůh vůbec dopustil.

    Ale než bychom začali obviňovat za různé křivdy na lidech a zvláště na dětech Pána Boha, zkusme se zamyslet nad tímto příběhem trochu jinak. Znalci SZ, zabývající se literární formou biblické zprávy uvádí, že její text je podobný spíše scénáři div. hry než záznamu konkrétní historické události. Možná, že to je příběh, který se opakovaně předváděl jako jakési výchovné divadlo nejen pro děti, ale i pro dospělé.  A jednotlivé historické postavy v něm mají proto svou hlubokou symboliku. Dobře známe takové historické hry, jejímiž hrdiny jsou u nás např. M.J. Hus nebo Jan Žižka apod.

    Zastavme se tedy nejdříve u jednotlivých aktérů této „Boží divadelní hry.“ Vždyť Pán Bůh nás totiž vyučuje nejenom svými slovy, ale i svými příběhy. Při jeho představení mohli jeho herci, ale i přítomní posluchači prožít určitou vnitřní katarzi, sebepoznání, zamyšlení nad sebou a nad svým životem, tak jak to lidé prožívají třeba při jiných divadelních dramatech. Možná, že při tomto pohledu můžeme i my sami prožít něco, co by nás vedlo k pokání.

    Nejdříve tedy postavy a obsazení. Není to nijak složité. Vystupuje zde především prorok jménem Eliša. My, kteří jsme vyrostli na kralickém překladu Písma, jej známe pod jménem Elizeus. Je to mladší žák proroka Eliáše. Jejich jména zasazují celý příběh do určitého historického kontextu a do určité doby, zhruba 850 let před narozením PJK

    Je zajímavé, že tito dva známí proroci SZ jsou známí spíše svými skutky než svými slovy. Když čtete ty pozdější velké starozákonní proroky, jako byli prorok Izaiáš nebo Jeremiáš, tak vidíme, že naše pozornost je soustředěna na jejich slova, na to co řekli. Oni vyřizovali to, co přijali jako zjevení od Hospodina. Popravdě řečeno se ani moc nedivíme při četbě těchto prorockých knih, že ti starozákonní proroci vzbuzovali často tolik zloby a nenávisti u mocných tehdejšího světa. Jakby také ne? Když např. Jeremiáš prorokuje o králi Jójakimovi, který byl synem krále Jošiáše: „…Tvé oči a tvé srdce nezajímá nic než vlastní zisk, prolévání nevinné krve, páchání útisku a křivd.“ /Jer 22, 17/  „Běda, Pane, běda veličenstvo! Bude/š/ pohřben jako se pohřbívá osel, bude/š/  vyvlečen a odhozen ven za jeruzalémské hradby.“ / 22, 18-19/. No, nevím, jak byste reagovali, kdybyste byli králem Jójakimem. To by možná neunesli ani dnešní politici, kteří jsou na ledas co zvykli.

    Ale tito proroci jako byl Eliáš a Elizeus vyjadřovali to, co chtělí lidem jako poselství od Pána Boha sdělit, především svými skutky.  Ať už se jednalo o narození syna neplodné Šúnemance, zachráněné železné sekeře, o které jsme slyšeli před časem v nedělním kázání br. kaz. Jurči, která upadla do prudkého potoka nebo nyní tento příběh o roztrhání nevychovaných dětí medvědicí.  Vlastně totéž činil Pán Ježíš, když chodil zde po zemi a sloužil lidem. On nejen mluvil a jeho slova jsou dodnes vzácná a jedinečná, ale on také mnohé věci zázračně činil, jak o něm vyznal jeden z jeho učedníků: „byl /to/ prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i především lidem…“ Luk 24, 19

    Scéna našeho příběhu, také není nijak složitá. Je zde jenom řečeno, že prorok byl na cestě z Jericha do Bét-elu. V Jerichu uzdravil vodu, která působila neplodnost a nyní směřuje do Bételu, kde byla židovská svatyně. Příběh se odehrál tedy někde na cestě, to znamená, že se mohl se odehrát kdekoliv. Není ani řečeno, z kterého města byly ty děti, které se proroku posmívali. Zda byli z Jericha nebo z jiného místa. To není asi podstatné. Je tam zmíněno jenom křovisko, z kterého vyběhly ty dvě medvědice.

    Dalšími osobami na scéně jsou tedy ony děti. Doslova zde čteme, že to byli malí chlapci. Skupina výrostků. Dnes bychom řekli, že to byl jakýsi městský gang drzých kluků. V dnešní době takové gangy v některých městech nejen terorizují dětí, ale troufají si i na dospělé. Okrádají slabě a staré lidí. Dokonce jim způsobí nejednou i smrt. Téměř denně čteme o tom v novinách nebo slyšíme o takových případech v TV.

    Podstatné je, že ty děti dělaly něco, co se příčilo Božímu řádu. Posmívali se Božímu služebníku a znevažovaly tak staršího muže. Písmo svaté velmi dbá na vztah mladých lidí ke starším. Pán Bůh bere v ochranu staré lidí. Např. ve 3. Mojž. 19, 32 čteme: „Před šedinami povstaň, a starci vzdej poctu. Boj se svého Boha. Já jsem Hospodin.“ Staří lidé požívají zvláštní Boží ochranu. Ve stáří jsou lidé často snadno zranitelní, jsou slabí a kdo ubližuje starším, takové případy se dějí téměř každodenně, zaslouží odsouzení a Boží trest. Úroveň civilizace se pozná nejlépe podle vztahu společnosti ke starým a nemocným lidem. I to, jak jsou děti vychované, se pozná na jejich vztahu ke starým lidem: zda např. uvolní starším lidem místo v tramvaji, zda je dovedou slušně pozdravit, zda dovedou uctivě poděkovat apod.

    Navíc v tomto případě jde také o útok na Božího proroka. Proroci požívali od Boha zvláštní ochranu, řekl bych prorockou imunitu. A že to byl Boží muž, muselo být těm výrostkům zřejmé i podle toho, jak se mu posmívají.  Volají na něho: „Táhni ty s lysinou, táhni, ty s lysinou!“ Izraelští kněží měli sice zakázáno vyholování hlavy /Lev 21,4/, dokonce si nesměli ani zastřihovat fousy. Původ té lysiny u proroka Elizea mohl být buď přirozený, že mu už skutečně vlasy vypadaly, nebo si oholil hlavu na znamení smutku nad odchodem jeho prorockého učitele proroka Eliáše. Na znamení smutku a pokání SZ oholení hlavy připouštěl.  /4.M 6,8/.

    Ta slova táhni, ty s lysinou, mohla obsahovat i takový ironický podtón: „Tak už táhni za tím tvým učitelem a prorokem Eliášem, tzn. táhni na onen svět. Nech nás na pokoji a neotravuj nás.“ Tento negativní vztah k duchovním osobám přece známé i z našeho prostředí. Mladí lidé někdy mluví o flanďácích, aniž by měli osobní zkušenost s některými duchovními, ale přejímají to od svých rodičů nebo prarodičů.  Nakonec je za takovým postojem obvykle vědomé nebo i podvědomé nečisté svědomí těch, kteří takto o duchovních osobách smýšlejí. V 1. kn. Královské, 17, 18 čteme např. slova ženy, která oslovila proroka Eliáše, který jí navštívil takto: „Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost…?“ Takových míst bychom našli v Písmu více a nakonec každý z nás má zkušenost s lidmi, kteří nelibě nesou naší přítomnost, protože jim připomíná jejich vlastní selhání nebo odpadnutí od víry. Proto mnozí, kteří odpadnou od víry, se snaží zuby nehty držet co nejdále od věřících lidí, od těch, s nimiž třeba i léta vyznávali společně víru v Boha Otce i v Pána Ježíše Krista.

    Dodnes vzpomínám na bratra kaz. Urbana, který se kdysi za mnou zastavil na stavbě přehrady na Morávce, kam jsem nastoupil do práce jako mladý inženýr. Na stavbách se tehdy moc pilo. Sám jsem s tím zápasil. Tak jsem jeho návštěvu vnímal tehdy jako určité napomenutí i připomenutí mých křesťanských povinnosti na tom místě, kde jsem se tehdy pohyboval. A nemohu říci, že by právě v té chvíli mi byla jeho návštěva milá. Ale později jsem byl za ní vděčný, že k ní došlo.

    Dalšími osobami na scéně jsou tedy tito výrostci, jak bychom dnes řekli. I dnes má s nimi společnost co do činění. Na jedné straně jejich jednání má v řadě případu kriminální charakter, vidíme to u nás v Ostravě nebo v Praze, když jsou využívání jako kapesní zloději. Vidíme je i při velkých pouličních bouřích v cizině, když vandalsky ničí domy, obchody auta, apod. Na druhé straně se jich mnozí zastávají, že nejsou ještě plnoletí, a tedy nejsou právně zodpovědní a především postižitelní. Problém ovšem je, že tito svévolní a nevychovaní mladí lidé také rostou a stárnou a jak se říkárostou také pro kriminál. Nenaučí se pracovat, umí jenom destrukci a ničení toho, co jiní zodpovědní lidé vybudovali. Místo toho, aby byli nadějí pro budoucnost, stávají se její hrozbou.

    Musím se přiznat, že dost v té věci nerozumím p. expres. Havlovi, kterého si jinak velmi vážím, ale i jiným politikům, kteří tvrdí, že poměry ve společnosti se u nás změní až tu místo nás starších převezme svou roli ve společnosti nová generace. To považuji za neskutečnou iluzi. I za komunistů před 40, 50 léty mnozí mladí lidé prohlašovali „my jsme mládež nová, mládež Gottwaldova. Ale i ta nová mládež podléhala starým neřestem jako ta mládež dřívější. Byla dokonce ještě více promiskuitní jako ty předchozí mladé generace, stejně byli mezi nimi tak jako i dříve posměvači, lidé líní, a dokonce i zloději a vrazi.“ A jiné to nebude ani v budoucnosti, pokud se mladým lidem nedostane správné výchovy, a pokud neprožiji proměnu Božím slovem a práci DS ve svém životě.

    Konečně posledními herci na té naší scéně jsou ony dvě medvědice, které přinesly zkázu těm povykujícím a pohoršlivě jednajícím mladíkům. Svým způsobem medvědi patřily do sféry těch ničivých sil, temných sil, které útočí na člověka a jeho svět. V Danielově proroctví o posledních věcech člověka a příchodu Syna Božího se objevuje také mýtická bytost, která vystupuje z moře a o níž je napsáno, že je podobná medvědu. Je to apokalyptická bytost, která má podobu medvěda. Z toho bylo zřejmé, že lidé měli strach z medvědů. /Dan 7, 5/

    Dnes už v těch končinách medvědi asi nežijí, spíše bychom je hledali na jiných místech. Zato tam žijí dnes třeba jiné nebezpečné šelmy, jako jsou vlci, lvi nebo levharti. Víme, že medvěd dovede roztrhat člověka. Nevím, jestli jste se už setkali třeba někde v Tatrách s medvědem. Medvěd je o to nebezpečnější, že z jeho výrazu nepoznáte, zda vás chce napadnout, zda je rozzuřený nebo je vám přátelsky nakloněný. Medvěd totiž nemá obličejové svaly, které by naznačovaly jeho povahu nebo jeho záměry. Medvěd na scéně je zřejmě velmi oblíbený, viz např. opera Prodaná nevěsta od Bedřicha Smetany.

    A tyto dvě medvědice se staly vykonavateli Božího soudu nad těmito dětmi. Čteme, že roztrhaly celkem 42 chlapců. To číslo mělo zřejmě svou symboliku. Nechci o ní příliš spekulovat, protože se v tom nevyznám. Četl jsem např., že má svůj původ snad v egyptského bájesloví. Ve starém  Egyptě to byl počet posmrtných soudců, kteří soudili lidské viny právě 42. Počet obětí tedy představoval počet těchto soudců. Ale jistě bychom mohli v tom hledat i jiné významy.

    Podstatná se mi zdá role a podíl onoho proroka v tomto příběhu. Čteme, že prorok se na tyto posměvače nejdříve podíval a pak jim zlořečil ve jménu Hospodinově. Díval jsem se do kralického překladu a tam je stejné slovo: zlořečení. Dnešní čtenář by si to asi přeložil tak, že jim prorok nadával. To bychom možná udělali my sami, kdyby se nám někdo posmíval. Ale prorok si uvědomoval, že tyto povykující děti se dotýkají i Pána Boha, že nejde jenom o něho. Proto si nedovedu představit, že by jim jenom nadával. Spíše šlo asi o to, že se prorok dovolával Božího soudu nad nimi. Něco asi v tom smyslu: „Ať vás Pán Bůh ztrestá, vy holoto! On se netvářil se, že se ho toto jejich jednání netýká. Uvědomoval si, že zde jde před Bohem o veliký přečin. Nejde jenom o posměch z proroka, ale i o posměch z Božích řádů a Božích nařízení. A pro takový přečin byl ve starém zákoně stanoven přísný trest. Jaký? Boží Zákon nařizoval takové rouhače kamenovat. A týkalo se to nejen lidí dospělých, ale i dětí, a dokonce i zvěře /Ex 19,13; Ex 21, 28/. A my jsme stále v tom příběhu na půdě Starého Zákona. Na to nesmíme zapomínat.

    Prorok proto jednal v tomto případě jinak než bychom očekávali. Jednal jako muž novozákonní víry. Nezavolal starší té izraelské pospolitosti a nežádal na nich vykonat soud podle ustanovení Zákona. On přenechal tuto věc Pánu Bohu. Vydal je Božímu soudu.  Přesně tak, jak čteme v NZ, např. v ep. Řím. 12, 19, kde stojí psáno: „Nechtějte sami odplácet milovaní, ale nechte místo pro Boží soud., neboť je psáno: „Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.“ Je pravdou, že tento novozákonní princip se už v náznacích ozývá i ve SZ. Např. ve známé vítězné písní Mojžíšově, kterou čteme ve 32 kap. 5. kn. Mojž., v. 35 čteme: „Má je pomsta, i odplata, přijde včas a jejich noha zakolísá…“

    Milí bratří a sestry, milí přátelé, tento příběh o proroku Elizeovi a výrostcích, kteří se mu posmívali, mi připadá jako ilustrace k slovům proroka Ozeáše, která jsme četli na začátku a kterými vytýká izraelskému lidu: „Měli pastvy do sytosti. Nasytili se a jejich srdce zpyšnělo, zapomněli na mě. Budu na ně jako mladý lev, budu číhat u cesty jako levhart, střetnu se s nimi jako medvědice zbavená mláďat. Oz 13, 6-8. Ta slova se netýkají ovšem jenom dětí, ale týkají se i nás dospělých. Tak viděl svůj svět prorok Ozeáš. Lidem se vedlo dobře, měli nač si pomysleli. Zdálo se jim, že to je všechno jejich zásluhou. Jejich srdce proto zpyšnělo a neuvědomovali si, že tak snadno mohou upadnout do léčky toho Zlého. Do nových pokušení a nových nebezpečí, které na lidi číhají   jako ten zmiňovaný lev, levhart nebo zuřivá medvědice zbavená mláďat. A takových pokušení je ve světě mnoho.

    Dvě věci bych rád připomněl v závěru mého zamyšlení nad tímto starozákonním příběhem.

    1. Vzdor proti Pánu Bohu i proti jeho služebníkům nakonec vždycky postihne ty, kteří jej působili. Člověk obyčejně sklízí to, co zasévá.  Apoštol Pavel napsal v ep. Gal. 6, 7 tato slova: „Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný.“ A ta rebelující a drancují mládež v Anglii nebo ve Francii, ale i u nás, to nemá jen sama ze sebe. Je to výsledek výchovy, které se jim dostalo v rodinách.  I tam to je především druhá generace těch, kteří kdysi našli útočiště v tradičních křesťanských zemích. Byli to uprchlici z Afriky nebo z jiných chudých a nepokojných zemí světa. Ti jejich rodiče si možná ještě dobře uvědomovali, že jejich nový domov jim poskytl více bezpečí a více chleba než země jejich původu. Ale oni sami, jejich děti a vnuci si zvykli jenom využívat sociální podpory zemí, které jim poskytly azyl jako něco samozřejmého. A své děti nenaučili pracovat, ale žít jenom z milodarů státu a společnosti. A pak se jim přirozeně zdá, že se ti druzí, kteří pracují, mají o moc lépe než oni.

    Vzpomínám na ty nepřizpůsobivé občany v Ostravě- M. Horách, kteří kdysi protestovali proti paní starostce v Ostravě-M. Horách. Zdevastovali si své nově opravené byty, viděl jsem to na vlastní oči a pak křičeli, že chtějí také slušně bydlet stejně jako ostatní lidé. Práce, to je veliké požehnání od Pána Boha. Člověk, který se naučí pracovat, ať už rukama nebo hlavou, má velikou šanci prožít bohatý život. Dnes ještě mnohem více než za komunistů. Bořit a rozbíjet to, co jiní vybudovali, to umí každý. Ale naučit se pracovat – to je veliká výsada. Proto církev Pána Ježíše Krista vždycky učila své vyznavače: Ora et labore. Modli se a pracuj. A apoštol Pavel to ještě rozšířil, když napsal: „Kdo kradl, ať už nekrade, ale raději ať přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s chudými.“. Ef. 4, 28. Tedy nejen nekrást, nerabovat, neničit to, co druzí vybudovali, ale naopak pracovat, abych mohl podpořit ty, kteří jsou bezmocní a pomoc skutečně potřebují.

    Jak to řešili naší prostí rodiče? Neměli žádné velké vzdělání. Několik tříd základní školy. Měl jsem jim nejednou za zlé, že nechápali třeba mou touhu si jít zahrát fotbal, nebo si přečíst dobrou knihu. I na to hleděli podezíravě. Dokonce mou touhu jít studovat považovali za projev mé lenosti. Moc studovaným lidem nedůvěřovali. Říkali, ty chceš jít studovat, aby z Tebe byl také takový darmošlap a darmojed jako jiní…To, co uznávali a co tedy dobře znali, byla těžká práce v dole a pak na svém políčku. A to vyžadovali také od nás dětí. Nicméně v tom měli pravdu, že naučit se pracovat je pro mladou generaci jeden z nejdůležitějších výchovných úkolů. Je to veliké dobrodiní, když nás tomu doma naučí.

    2. A to druhé, co chci připomenout je skutečnost, že svět, ke kterému směřujeme, nebude lepší proto, že zde bude jiná, byť nová a mladá generace. Svět potřebuje také Boží výchovu a Boží proměnu. Potřebujeme jí i my starší a potřebuji jí i mladá generace. Měli jsme teď o prázdninách výsadu, že jsme několik dnů byli s našimi mladšími vnoučaty. Uvědomovali jsme si, jak mnoho potřebují nejen dobrou výchovu, ale i tu Boží výchovu nad Písmem, aby z nich vyrostli pěkní mladí lidé, s pěknými charaktery, kteří by byli k sobě navzájem laskaví a milí. To vyžaduje mnoho práce, zápasů a také mnoho modliteb. V jednu chvíli jsme si s manželkou řekli, že jsme rádi, že už nezodpovídáme za jejich výchovu, že by to bylo břemeno, na které bychom už asi nestačili. Díky Bohu, že jsou za jejich výchovu už zodpovědní naše děti. My starší bychom už neměli na ni dost sil, možná ani dost trpělivosti.

    Zároveň nám však přišlo na mysl, jak mnoho přímluv a podpory potřebují ti, kteří se právě v tomto závažném období svého života nacházejí. Rodiče malých i dospělejších dětí.  Rodiče, jejichž děti žijí ve světě, který je ohrožovaný podobnými tlupami výrostků, kterým není nic svatým. A které navíc jsou dnes ohrožovány všemi těmito novodobými až démonskými pokušeními jako jsou alkohol, drogy, herny a dalšími a dalšími pokušeními dnešní doby.

    Kolik modliteb potřebují učitelé ve školách všech stupňů, učitelé nedělních besídek, vedoucí dorostu a mládeže a další pracovníci s dětmi.  Jak naivní je každý z rodičů, kdo si myslí, že na výchovu svých dětí stačí sám. Pro nastupující generaci není jiné cesty záchrany a pomoci, stejně jako pro jejich rodiče, a to je cesta Boží milostí a Božího odpuštění v oběti Pána Ježíše Krista a cesta proměny jejich životů skrze Boží slovo a skrze působení Ducha svatého. Jsem přesvědčený o tom, že jedinou naději pro tento svět je nové duchovní probuzení.

    Uvědomujeme si, milí přátelé, my starší, zodpovědnost za svět, ve kterém žijeme a ve kterém budou žít naše děti a naší vnuci? Cítíme nějakou vinu na tom, jaký ten svět je?

    Dobře tu svou zodpovědnost i za ty provinilce vystihl kdysi jeden z populárních starostů města New York, který předsedal jakési přestupkové komisi. Tento starosta měl italské kořeny,  Jmenoval se Henry La Guardia, byl starostou New Yorku po tři funkční období v letech 1934 až 45. Jednou před něj přivedli černošského delikventa, který byl přistižen, jak odcizil bochník chleba v pekařství na rohu ulice. Obžalovaný se hájil tím, že jeho rodina hladoví a že neměl peníze na chleba. Starosta byl neoblomný. Za první přistižení při krádeži vám uděluji pokutu 10 US dolarů. A musíte jej zaplatit ihned! I když žádné peníze nemám? Samozřejmě, i když žádné peníze nemáte! /Zní to jako od Cimrmanů./ Zákon nepřipouští žádné výjimky…. Pak sáhl do kapsy, dal mu deset dolarů na zaplacení pokuty a navíc udělil každému ze zastupitelstva města pokutu 50 centu za to, že dovolili, aby v jejich městě žili tak chudí lidé, že museli krást, aby uživili své rodiny. Nechal klobouk kolovat po sále a od zastupitelů se vybralo dalších 47 dolarů pro odsouzeného člověka. Gaurdia tu dvojí vinu vyřešil okamžitě a na místě. Žel, řešení krize celé západní společnosti bude trvat mnohem déle. A je otázka, zda se k jejímu řešení vůbec probudíme.

    Jednání starosty NY mi svým způsobem připomíná Boží jednání s námi. My všichni. Milí přátelé, jsme se provinili a budeme muset čelit Božímu soudu. Je napsáno: „Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti…atd. Pán Bůh vynesl nad námi rozsudek a ten zní: „Odplata za hřích je smrt.“/ Ř 6,23/. Pán Bůh nejen vynesl nad námi rozsudek smrti, ale podobně jako ten populární starosta NY La Guardia jej On sám zaplatil obětí svého milovaného Syna PJK na kříži na Golgotě. Když tento šlechetný čin Boží milosti přijmeme pro sebe upřímnou vírou, pak budeme mít nejen my dospělí, ale i naše děti naději pro budoucnost. Naději nejen na důstojný život v časnosti, ale i naději na život věčný. Díky Pánu Bohu zato.  Skloňme se k modlitbě:

    Pane, odpusť nám naše viny a naše selhání při výchově našich dětí a dej nám milost, abychom ještě i my starší, jako věřící lidé, mohli podle svých možností, přispěli k tomu, aby Tvé slovo a Tvůj Duch konal své dílo na lidských srdcích v našich rodinách, v církvi i po celé naší zemi.  Dej nám milost dožít se nového duchovního probuzení, které je jedinou naději pro tento svět.

    Amen.

    kazatel Jaroslav Orawski

Comments are closed.