Jablko padlo dále od stromu

• 28. 11. 2019
• | Osobní svědectví

Patrik z Havířova už v patnácti letech jezdil až do Olomouce bez řidičáku. V sedmnácti začal fetovat. Dnes je mu třicet šest. Seznámil jsem se s ním před mnoha lety ve Vazební věznici v Ostravě. Bylo mu devatenáct, vážil šedesát kilo a byl „feťácká smažka“. Dostal 27 měsíců.

Trápil se steskem po malé dcerce, kterou měl s družkou, také narkomankou. Od té doby ji vychovává Patrikova maminka, původem Polka, v jejíž rodině jsou vesměs samí vysokoškoláci. Dnes je dívce sedmnáct. Jako malého brávala maminka Patrika do sboru Armády spásy. On se ale „potatil“.

Dříve než Patrika jsem poznal jeho otce, Roma, který si u nás ve Věznici Ostrava-Heřmanice odpykával dlouhý trest. Poté, co ho převezli do Věznice Valdice, vystřídal jej v Heřmanicích jeho syn. Patrik chtěl sportovat, a tak se cvičení m dostal na váhu devadesáti kilogramů. Měl problém podrobit se dozorcům, natož Bohu. U návštěvy napadl svou družku a skončil na oddělení kázeňských t restl!.

Vzpomínám na jedno setkání po jeho propuštění. Seděl večer ve tmě na lavičce v parku s kamarádem, oba nafetovaní. Pozdravil mě. Uběhl rok a s Pa trikem jsme se setkali znovu, to už ale opět ve vazbě. Střídalo se u něho zoufalství, pláč a bezmoc.  Nechtěl strávit život v kriminále jako jeho otec. Zavřeli ho podruhé na 36 měsíců. Má prý stále v srdci, jak jsem mu říkal: „Zapři sám sebe a nes svůj kříž. Pokud neodevzdáš Bohu 100 procent a 1 procento si necháš, na tom jednom procentu spadneš. A uvidíme se tu zase.“ Měl dobrý úmysl se tím řídit, ale nezvládl to.

Po propuštění začal navštěvovat romskou církev v Havířově. Sbor vede romský pastor, kdysi také heřmanický vězeň. Bůh Patrika sice osvobodil od drog, ale nikoliv od trestného jednání. Odvezl někoho autem na krádež. Měl za to dostat třetí trest -8 měsíců. Na „cépézetce“ (cele předběžného zadržení) prožil Patrik své obrácení. Vypráví: „Byl jsem zoufalý, vzpomněl jsem si na tvá slova. Poklekl jsem a modlil se: Pane Ježíši, já se ti celý chci odevzdat, i když půjdu sedět.“ Odvolal se a sepsal své svědectví, které soudkyně Krajského soudu v Ostravě přečetla. „Co nám k tomu chcete říci?“ vyzvala Patrika. „Mohu jen zopakovat, co jsem už napsal,“ odpověděl. „Je to divné, ale já vám věřím. Dávám vám hodiny veřejně prospěšných prací,“ konstatovala žena v taláru.  Patrik odpověděl: „Musím nejdříve poděkovat Bohu a potom vám.“

Později mě pozval na svou svatbu. Narodil se mu syn. V manželství se ale velice trápil. Manželka, mladičká Romka, která byla křesťankou krátce, odešla nejprve od Boha a potom i od něho. Byla mu nevěrná a o dítě se nestarala. Nakonec se rozvedli. Soud rozhodl o svěření chlapce do otcovy péče. Pa trik se o synka, dnes sedmiletého, stará s láskou. I když bývalá žena rodinu i tchyni proklínala, babička ji nepřestala mít ráda. V poslední době se prý mění a začíná být pokorná.

Patrik poznal různé typy práce a nyní je už přes půlrok u pečovatele v Azylovém domě Armády spásy v Havířově. Chtěl by studovat, svědčit ve vězení, být vězeňský m kaplanem.  Říká, že jsem mu starším duchovním bratrem i otcem, po řadu let mi pravidelně telefonoval, ze všech bývalých vězňů nejčastěji. Patrikovi známí, s nimiž páchal trestnou činnost a kteří jsou znovu ve vězení, dosvědčují, že život s Bohem vzal vážně. Pro moji službu kaplana je to veliké povzbuzení a ocenění.

JAN KOČNAR, vězeňský kaplan