KATEGORIE: Osobní svědectví

Osobní svědectví

• „Už nemohu dál, Pane“ – rozhovor s Terezou Juchelkovou

  16. 4. 2013 | Osobní svědectví

  Doporučujeme k poslechu záznam pořadu Rozmarýna, vysílaného na Rádiu 7 dne 28. 3. 2013 v 10:00. Obsahem pořadu je rozhovor s členkou našeho sboru CB Ostrava Terezou Juchelkovou. Záznam najdete podle data vysílání na stránkách Rádia 7  zde ve ZVUKOVÉM ARCHIVU, nebo si jej můžete STÁHNOUT do počítače.

  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem „Už nemohu dál, Pane“ – rozhovor s Terezou Juchelkovou

• Pastýřský list předsedy Rady členům CB

  10. 2. 2013 | Osobní svědectví

  Praktikujete něco, co by se dalo nazvat rodinnou pobožností, kdy se celá rodina programově schází ke společnému čtení Bible, k rozhovorům, k modlitbě, ke zpěvu? Pokud ne, chtěli byste jednou něco takového praktikovat u sebe doma? Máte vzor v nějaké rodině? Rozumíte, proč praktikovat rodinné pobožnosti a jaké by měly být?… Celé znění najdete na sborové nástěnce nebo http://portal.cb.cz/2013-pastyrsky-list-predsedy-rady-clenum-cb .

  (Pokračování textu…)

  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Pastýřský list předsedy Rady členům CB

• NA BOŽÍ DLANI VYRYTI

  1. 12. 2012 | Osobní svědectví

  

  Letáček – Na Boží dlani vyryti

  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem NA BOŽÍ DLANI VYRYTI

• KYČERA 2004 aneb „ŽIVOT NAPLNO“

  6. 10. 2004 | Osobní svědectví

  Jak už sám název napovídá, vydala se o těchto letních prázdninách naše mládež zvaná „Velryba“ užívat si blažených dnů volna, krásného slunného počasí a pohody do malebného prostředí Těšínských Beskyd, kde se nachází půvabná a v přírodním stylu zařízená chata Kyčera. Hlavním mottem tohoto pobytu přitom bylo hledat cestu k tomu, jak žít život opravdu naplno. K tomu, že se toto motto do značné míry podařilo v praxi uskutečňovat, bezpochyby velkým dílem přispělo právě ono nádherné prostředí Těšínských Beskyd spolu s krásným letním počasím a velmi dobrými podmínkami pro sportování, turistiku či jiné aktivity, které dohromady pomohly vytvořit atmosféru pohody, relaxace a dobré nálady. Nadto však mezi námi mocně působil Pán Bůh, který nás postupně víc a víc stmeloval v jedno tělo, v kterém se každý mohl cítit – alespoň v to doufám – cenný a přijímaný. K tomu, že Pán Bůh mohl mezi námi takto silně působit, výrazně přispěly velmi dobře připravené programy Jakuba Mrázka a Michala Novotného, které – snad si to mohu dovolit tvrdit za nás za všechny – promlouvaly do našich srdcí. Nejprve nás totiž každé ráno Kuba motivoval historií sboru Jednoty Bratrské v Ochranově, přesněji řečeno dobou, kdy tam díky mnoha usilovným modlitbám došlo k velkému probuzení. Večer nás pak zase buď Kuba nebo Michal provázeli ve chválách a při krátkých zamyšleních nad tématy, která byla pro náš osobní duchovní život s Bohem velmi důležitá. Nejsilnějším zážitkem celého kempu však pro mě osobně bylo úterní ráno, kdy jsem se po probuzení a chvilce přemýšlení a přemáhání se nakonec rozhodl, že se připojím ke společným ranním modlitbám, na které mě o den předtím zcela nenásilně pozval Michal Novotný. Když jsem se totiž přeci jen nakonec dobelhal s asi 15-ti minutovým zpožděním onoho úterního rána k bazénku, kde se ono modlitební ztišení konalo, tak se tam už nějakou dobu společně modlili Kuba, Michal a také Lukáš Komárek, který se podobně jako já rozhodl, že se k nim připojí. Mohu však zcela otevřeně a upřímně vyznat, že jsem určitě ani netušil, že budu z tohoto ztišení odcházet nejen s touhou v tom pokračovat i v následujících dnech, ale i s opravdu silným duchovním zážitkem. To, co jsme tam totiž my čtyři toho rána spolu mohli prožít, byla opravdová přítomnost Božího Svatého Ducha, která nás naplňovala a vedla ke spontánním modlitbám, takže kdybychom nemuseli jít v 8:00 na snídani, tak jsem přesvědčen, že bychom tam určitě vydrželi modlit se dál ještě několik minut. Díky Duchu Svatému se totiž toto ranní modlitební ztišení pro nás stalo ne jen nějakou „správnou křesťanskou věcí“, která patří do křesťanova života, nýbrž něčím živým a niterným. Náměty k modlitbám nás totiž napadaly zcela spontánně, a když jsme se domodlili, tak jsme se všichni svorně objali a bylo patrné, že v tu chvíli mezi námi panovala jednota, jakou mezi námi mohl vytvořit pouze Duch Svatý.
  Ani tento silný duchovní zážitek však ještě neznamenal konec Božího působení mezi námi. Následujícího dne totiž Kuba vyhlásil po vzoru bratří z Ochranova takzvanou „modlitební stráž“, která spočívala v tom, že každou hodinu včetně těch nočních se měl někdo z nás modlit za nejrůznější modlitební náměty týkající se jak nás osobně, tak i naší mládeže. Ačkoli to zpočátku vypadalo, že bude problém dosáhnout toho, aby se našel někdo, kdo se bude modlit i v dobu, kdy je to nejméně příjemné – tedy v brzkých ranních hodinách -, tak to byla nakonec děvčata, která se tohoto nepříjemného úkolu zhostila a díky nim se nám tak podařilo udržet tuto modlitební stráž bez přestání i přes noc. A co víc, když nám pak druhého dne Kuba po ranním zamyšlení opět nabídl možnost zachovat i nadále tento modlitební řetěz, tak na sebe odezva nenechala dlouho čekat, a jednotlivé modlitební hodiny byly v průběhu dne opět rozebrány a modlitební stráž tudíž byla znovu zachována i přes noc. Nakonec to dopadlo tak, že jsme tuto stráž drželi bez přestání až do odjezdu, což znamená nějakých 96 hodin! Nechtěl bych však, aby to vypadalo jen jako nějaké chlubení se číslicemi. Mnohem více šlo o to, že každý z nás si mohl během dne nabitého bohatým programem udělat čas na to, aby byl sám s Bohem a strávil zhruba hodinu rozjímáním nad Jeho Slovem a na modlitbách. Zároveň nás tato modlitební stráž citelně stmelila a dala nám společnou touhu nejen po našem dalším osobním růstu, ale také po obnově a růstu naší mládeže jakož i celého sboru, což bylo možno vyčíst z modlitebních námětů, které každý z nás v průběhu oné modlitební stráže mohl napsat na společný arch papíru.
  Když se tudíž ohlížím zpět za tímto kempem, tak si uvědomuji, že to nejcennější, co jsem si z něj odvezl, bylo zjištění, jak důležitou a nezastupitelnou roli hrají v křesťanském životě modlitby, jakou mají moc, a že jsou to právě ony, které stojí na počátku všech menších i větších změn nejen v našem osobním duchovním životě, ale i v životě např. mládeže, tak jak jsme to na letošním kempu mohli zažít na vlastní kůži i my, nebo dokonce i v životě celého sboru, jak to mohli osobně zakusit bratři a sestry z ochranovského sboru Jednoty Bratrské.
  Zároveň jsem velmi rád, že tímto kempem nic neskončilo. Naopak mám naději, že něco nového a možná trvalého začlo. Jelikož jsme totiž sami mohli vidět, jak důležité jsou modlitby, rozhodli jsme se v nich i nadále pokračovat, a proto jsme se jako mládež dohodli na tom, že se budeme pravidelně každou neděli v 17:30 scházet v naší modlitebně, abychom společně chválili Pána písněmi, sdíleli se o svých radostech, problémech a potřebách, a především se modlili jeden za druhého, ale také za naši mládež, za naše přátele, za náš sbor ….. a za řadu dalších věcí, které nás napadnou nebo nám na ně Bůh ukáže. Tato nedělní modlitební setkání však v žádném případě nejsou jen nějakou „soukromou akcí“ naší mládeže, nýbrž jsou otevřena komukoli, kdo by měl chuť připojit se k nám. Pokud tedy cítíš touhu modlit se spolu s námi, pak neváhej a přijď mezi nás kteroukoli neděli v 17:30. Jsi srdečně zván!

  S přáním hojné Boží milosti a Božího pokoje za mládež CB „Velrybu“ Přemek Šeděnka

  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem KYČERA 2004 aneb „ŽIVOT NAPLNO“

• Dopis bratra Václava Siváka

  22. 12. 2003 | Osobní svědectví

  „V Kristu nám Bůh dává pokoj pro naše srdce i svědomí.“

  Milé sestry a bratři v Pánu Ježíši Kristu,
  dovolte mi v pokoře Vás srdečně oslovit skrze těchto několik následujících vět, abych Vás tak s radostí a s vděčností našemu Stvořiteli ubezpečil, že na Vás neustále myslím stejně, jak jste zřejmě i Vy mysleli na mně na modlitbách ve chvílích, kdy se nade mnou skláněla ruka chirurgova a dotýkala se mého srdce. Mohu Vás ubezpečit že i v této chvíli jsem si byl vědom síly modliteb a zaslíbení, že i v okamžicích, kdy je člověk zcela mimo dosah svých bližních, sboru, lidí kteří jej mají rádi, že je to Bůh, který nám dává pokoj převyšující všeliký rozum lidský. Tento pokoj v Pánu Ježíši Kristu nás zbavuje strachu a beznaděje z budoucnosti, který pramení ze situace, kterou procházíme. Člověk stojí na rozhraní života a věčnosti a musí si položit otázku, co bude potom, i po desítkách let víry, zda mne při jme Bůh takového jaký jsem, v případě‚ že selže ruka člověka, nebo pozornost ostatních aktérů operace. A tehdy Vám zbývá jen modlitba, to vnitřní propojení lidské bytosti s Bohem, který je Tvůrcem Všehomíra i naším Spasitelem. A tehdy již není člověk sám, pociťuje to vnitřní propojení se Stvořitelem, kterému se bezvýhradně odevzdává do jeho rukou.

  A tu pociťujete, že k Vám vstupuje do srdce i do svědomí v Kristu Boží pokoj, který potřebujete k tornu, aby jste případně mohli i pokojně odejít z tohoto světa s ujištěním, že Vás Bůh přijme, ne za Vaše zásluhy‚ ne za velikost Vaší víry, ale proto, že je to Bůh milosrdný, láskyplný a miluje každou lidskou bytost, která si uvědomuje svou hříšnost, ale zároveň i touhu vrátit se do Boží náruče, kterou člověk ve své neposlušnosti opustil.
  A tak Vám přeji mnoho krásných chvil ve shromáždění, lásku jedněch k druhým a radost ze života, který Vám daroval náš Stvořitel. abychom jej skrze tento život ctili‚ chválili a byli živými svědky evangelia, na této zemi.
  Nechť Bůh zůstává s Vámi a dává Vám pokoj v Kristu do srdce i do svědomí.

  Váš bratr v Kristu
  Václav

  Ostrava 21.1l.2003

  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Dopis bratra Václava Siváka

• Osobní svědectví

  1. 7. 2003 | Osobní svědectví

  Jmenuji se Karel Frydrýšek. Vyrůstal jsem v rodině, ve které se o Bohu nemluvilo. Jen občas jsem slýchal, že babička chodí do kostela, že tehdejší generaci chybí křesťanská výchova. Křesťané mne nezajímali, spojoval jsem si je s knězi v katolické církvi. Křesťanství jako takové se mi zdálo nudné a divné.

  Když jsem se dostal do puberty, babička zemřela a děda, o němž jsem věděl, že je komunistou, se začal v svých 86ti letech modlit k Bohu. Říkal jsem mu, že Bůh přece není. On mi však odpovídal, že až já budu tak starý jako je on, budu se k Bohu modlit taky. Dnes vím, že měl pravdu, a to mi zdaleka není tolik, co tehdy jemu. Na střední škole jsem se občas dostal do takových situací, v nichž mi nebylo nejlépe a ptal jsem se sám sebe, jestli je to všechno, co svět nabízí. Rozhodl jsem se volat k Bohu. Tehdy jsem mu řekl, že jestli existuje, ať se mi ukáže a ať mi ukáže, jakým Bohem je. Jestli je Aláh, Ježíš, Budha nebo někdo jiný. Později jsem na svoji prosbu zapomněl, ale rozhodující bylo, že Pán Bůh ji slyšel a nezapomněl.

  Na střední, a potom i na vysoké škole jsem začal pít alkohol. Nenacházel jsem v tom však žádné uspokojení. Postupně jsem zjišťoval, že mě nebaví opíjet se „s kamarády.“ Začal jsem si taky vztah s vdanou ženou. Zdálo se, že si život užívám, ale v podstatě jsem ho neměl nijak naplněný, i když jsem sportoval. Do mysli se mi stále vkrádala myšlenka: „ Je nebo není Bůh? Co se mnou bude po smrti?“ V tomto rozpoložení jsem se díval na seriál vysílaný ČT, ve kterém byly překládány vědecké důkazy proti evoluci, potvrzení informací obsažených v Bibli, které jsem doposud neslyšel. Začal jsem připouštět, že na Bibli by mohlo být něco pravdy. Začal si proto Bibli číst.

  Na vysoké škole jsem se seznámil s křesťany a mohl tak vidět, jak žijí život s Ježíšem. Jejich život byl úplně jiný než můj. Začalo mě to zajímat, ale styděl jsem se zeptal po příčině jejich tak odlišného života. Pak se mi do rukou dostala kniha, která vysvětlovala, o co jde v křesťanství. Kniha byla skvělým svědectvím o Boží moci v životě člověka, který tuto knihu napsal. Na závěr knihy byla modlitba, kterou jsem se rozhodl modlit, protože jsem toužil, aby Bůh vstoupil do mého života a odpustil mi mé hříchy. V modlitbě jsem vyznal, že si uvědomuji, že jsem hříšný a poprosil jsem Ježíše, aby vstoupil do mého života, odpustil mi moje hříchy, a také, aby mi dal sílu žít nový život podle Božích představ.

  Po této zkušenosti se začaly dít změny. Nejprve jsem ukončil vztah s vdanou ženou. Chybělo mi však společenství křesťanů, a proto jsem vyhledal křesťany, kteří byli součástí studentského hnutí Studenti pro Krista na VŠB. Ve skupinách jsem měl možnost studovat Bibli a díky tomu jsem začal duchovně růst. Za několik let jsem také vedl další křesťany ve skupinách biblického studia. Se společenstvím studentů jsem se začal podílet na zvěstování evangelia na kolejích VŠB.

  Bůh mi také do života poslal skvělou manželku Marcelu, se kterou se společně snažíme následovat Pána Boha. V současnosti jsme zapojeni v budování stanice Církve bratrské v Ostravě – Porubě.

  Můj život není dokonalý. Vyplývá to z toho, že jsem hříšný a dopouštím se chyb. Vím však, že díky Boží milosti mám víru a jistotu věčného života a odpuštění hříchů. A také, na základě mnoha zkušeností vím, že mi Bůh pomáhá každý den mého života.

  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Osobní svědectví

• Znamená přijetí Pána Ježíše Krista skutečnou změnu lidského života?

  1. 7. 2003 | Osobní svědectví

  Jmenuji se Jirka, je mi 21 let. Chtěl bych se s vámi rozdělit o svůj životní příběh, a tím se pokusit vnést více světla do křesťanského života.

  Narodil jsem se ve Frýdku – Místku. Když mi byly čtyři roky, přestěhovali jsme se s rodiči k babičce na venkov nedaleko Ostravy. Vyrůstal jsem v silné ateistické rodině, ve které byly hlavní hodnotou vždy jen peníze a světská sláva. U mých rodičů jsem se s láskou a pochopením během svého dětství a dospívání téměř vůbec nesetkal. Jedinou osobou, k níž jsem tehdy přilnul celým srdcem, byla má babička. Ta mě také později přivedla k víře v Boha. Babička je člověkem, který má obrovskou víru v Pána Ježíše. Právě u ní jsem poznal skutečné působení ovoce Ducha Svatého (lásku, radost, pokoj, dobrotu). Své křesťanské kořeny jsem zapustil ve sboru husitské církve v sousední obci, v níž jsem byl jako dítě pokřtěn. Začal jsem zde pravidelně chodit asi v 10 letech. V tomto období jsem začal více přemýšlet o víře v Pána Ježíše Krista a 15. 3. 1993 jsem ho přijal do svého života jako osobního Pána a Spasitele. O pět let později jsem začal pravidelně jezdit na křesťanské tábory pořádané místní církevní denominací. V tomto období začal Bůh posílat do mého života tzv. „vzdělané křesťany“, skrze které mi chtěl ukázat cestu k sobě – samotnému zdroji lásky. Jedním z prvních byl lékař David, který byl tak hodný a laskavý, že jsem ho považoval za skutečného Ježíšova následovníka. V dalším pětiletém období následovala celá řada křesťanů, kteří svými proměněnými životy byli skutečně živým svědectvím o Ježíši Kristu, nejen svému okolí, ale především mně samotnému. V období puberty jsem začal „blbnout“, což se projevilo v duchovní oblasti, že jsem začal být nespokojený s domovským sborem. Má touha po poznání Ježíše byla tehdy tak obrovská, že jsem se rozhodl emigrovat do jiného sboru. Tehdy pro mě nastalo dlouhé období modliteb, ve kterém jsem hledal sbor, jenž by se stal mým skutečným domovem. Za tuto záležitost jsme se tehdy s babičkou hodně modlili a Bůh jí zázračně odpověděl ve vidění: „Tvůj vnuk, ať chodí do Církve bratrské!“ Bylo to něco neskutečného. Myslel jsem si, že doba, kdy samotný Bůh mluvil k lidem přímo, už skončila. Byl to však jasný důkaz, že tomu tak není. Poslechl jsem Pána a pevně jsem zakotvil v misijní stanici Církve bratrské v Ostravě – Porubě. Konečně se mi splnil sen a našel jsem skutečný křesťanský domov a také rodinu bratrů a sester.

  Jak se můj život po přijetí Pána Ježíše změnil?

  Přestal jsem chodit na diskotéky. Díky síle, kterou jsem dostával od Pána Ježíše jsem také skončil s vulgární mluvou. Bůh v mém životě vykonal hodně zázračných věcí – od složení zkoušek na VŠB-TUO (což se mi osobně jevilo beznadějné) až po nalezení ztracených dokladů na jedné brigádě. Pamatuji si, že mi tehdy všichni říkali: „Smiř se s tím. Je to ztracené. Nemáš naději.“ Já na jejich řeči nedbal, klekl si na kolena a s neotřesitelnou vírou prosil Pána Ježíše o jejich navrácení. Moje modlitba byla vyslyšena. Téměř ihned mi je donesla nějaká stará babička. Podobných svědectví by samozřejmě bylo mnohem více.

  V mém křesťanském životě nejsou jenom úspěchy, ale také stinné stránky a oblasti s nimiž neustále bojuji. To mi jen potvrzuje fakt, že Ježíš všechny problémy z našeho života úplně neodstranil. Víra v Ježíše mi však umožňuje procházet těmito problémy v pokoji a jistotě, neboť Ježíš sám řekl: „Já jsem vždy s tebou.“

  Toto zaslíbení a současně výzva platí i pro tebe, kdo tyto řádky čteš, pokud se rozhodneš na Ježíšovo volání odpovědět a pozvat ho do svého života jako svého Pána a Zachránce.

  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Znamená přijetí Pána Ježíše Krista skutečnou změnu lidského života?