22. 8. 2013
Jsou slova, která znějí člověku přímo kouzelně. Jsou slova, která dovedou vybičovat lidskou touhu i lidskou aktivitu. Jedním z takových slov je poklad. Lidé odedávna toužili po pokladech. Někteří protože měli nedostatek, jiní z pocitu nespokojenosti. Poklad by jim pomohl, aby se splnila jejich přání. Slýchávali jsme o zlatokopech na Aljašce. Byli jako posedlí touhou po zlatu, říkalo se, že mají zlatou horečku. Dodnes se lidé potápějí, aby objevili poklady potopených lodí. V česku jsou hledači pokladu, který prý kdesi zakopali nacisté v době, kdy se chýlila ke konci 2 svět. válka. I děti hrají rády hru „hledání pokladu“.
2 Korintským 4,5-11 Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl `ze tmy ať zazáří světlo´, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život. (Pokračování textu…)