Končí vše smrtí, nebo jsou jiné možnosti?
Západní civilizace dlouhodobě považuje za zajímavou myšlenku reinkarnace. Možná proto, že reinkarnaci asi moc nerozumíme. Pro nás je to určité východisko z nezvratitelnosti smrti. Některým lidem se líbí myšlenka, že je vlastně jedno, jak žijí, protože se stejně narodí znovu. Tím jsme opět u oblíbené relativnosti pravdy.
Je reinkarnace logickým vysvětlením smrti? Samozřejmě – někdy máme pocit, že jsme některé momenty viděli, že jsme na některých místech už byli. Zvláště lidé, kteří prošli hypnózou pak mají někdy pocit, že už tady kdysi žili. Tohle jsou rozhodně zajímavé postřehy. Např. pocit deja-vu – neboli pocit „již viděného“ měl někdy v životě skoro každý.
Z tohoto důvodu je reinkarnace možným vysvětlením uvedených jevů.
Jak vypadá reinkarnace v praxi? Podle reinkarnace se znovu rodíme za trest, abychom odčinili chyby z předchozích životů. Měli bychom tedy být svědky toho, že se lidstvo stále zlepšuje. Nebo je to jinak? Podle všeho se lidstvo příliš nezušlechťuje, ale zhoršuje. Pokud je to tak, pak není z tohoto kruhu východisko. Jsou tady také dva další praktické problémy:
- proč jsme se tedy vůbec kdy narodili, pokud jsme na počátku neměli za co pykat?
- pokud nevíme o svých chybách z předchozích životů, jak je máme napravit?
Celá teorie reinkarnace má mnoho problémů, které by stály za delší povídání. Zajímavá je také praxe ve společnostech, které věří v reinkarnaci. Důsledkem je nezájem o utrpení druhých, protože se to chápe jako jejich karma, kterou si musí prožít, aby se posunuli v koloběhu života dál.
Druhá možnost, o které jsme mluvili v úvodních otázkách se týká evolučního pojetí. Podle této obecně prosazované teorie jsme jen pouhou hmotou a proto po smrti nic není. Žádná duše, žádný Bůh, žádné nebe.
Tato teorie má ale řadu problémů se vším, co hmotu přesahuje a je to vědecky ověřitelné. Např. v oblasti samotné smrti jsou to zážitky klinické smrti a s tím spojené výzkumy ohledně existence duše, která je nezávislá na našem hmotném těle. Na toto téma existuje v češtině např.kniha „Život po smrti – důkaz“ (Dinesh D´Souza).
Poslední hlavní možností je to, že smrtí život nekončí. Pak je samozřejmě otázkou, jestli bude po smrti náš život posouzen. Bible k tomu říká např.toto:
„...každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud.“ (Židům 9:27)
Je zajímavé, že zážitky klinické smrti nejsou jen pozitivní, ale někdy lidé prožijí skutečné peklo. Je tedy otázkou, zda všichni budeme tam, čemu říkáme nebe, nebo zda skutečně proběhne soud – zhodnocení našeho života.
Samozřejmě – smrt si nemůžeme vyzkoušet. Jak tedy zjistit, co bude po smrti? Určitou pomocí jsou právě ony zmiňované zážitky klinické smrti. Ale to není smrt v pravém slova smyslu. Tito lidé byli pouze na prahu smrti.
Opět asi nezbývá nic jiného, než se ptát toho, kdo stvořil život. Jenom náš tvůrce má právo s námi naložit podle své libosti. Co tedy říká Stvořitel, o kterém mluví Bible?
„Potom jsem spatřil mrtvé, malé i velké, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. A byla otevřena ještě jiná kniha, totiž kniha života, a mrtví byli souzeni podle toho, co bylo zapsáno v těch knihách, totiž podle svých skutků. Kdokoli nebyl nalezen zapsán v knize života, byl uvržen do ohnivého jezera.“ (Zjevení 20:12.15)
- pokud má náš Stvořitel v plánu náš život jednou posoudit, nebylo by fér, aby nám předem řekl svoje představy?
- pokud je náš Stvořitel skutečně dobrý, nevaroval by nás před soudem včas?
- pokud je náš Stvořitel dobrý, neukázal by nám možnost, co je potřeba udělat, abychom před ním obstáli?
„Kdo věří (v Krista), není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ (Jan 3:18)
Pokud máte možnost přečíst si Bibli, podívejte se na to, co řekl o smrti Ježíš (Lukášovo evangelium 16:19-31)
Jiří Bort