Když na láhev sirupu nalepím etiketu drahého značkového vína, obsah se tím nezmění. Když v láhvi není to, co je napsané na nálepce, je to podvod.
Když se lidí zeptáte, kdo je to křesťan, dočkáte se nejrůznějších odpovědí. Zdaleka ne každý vám dokáže otevřeně říct: „Ano, já jsem křesťan."
Někdo se mě zeptá: „Jste paní Schwengelerová?" Představte si, že bych začala asi takhle: „No, možná, aspoň se snažím," nebo „Jak kdy." Co byste si o mně mysleli? Stejně tak na otázku, jestli je někdo křesťan, by měla existovat jasná odpověď buď ano, nebo ne.
Možná jste byli pokřtěni, chodili do náboženství, občas zajdete do kostela - to ještě z člověka neudělá křesťana. Stejně tak se nikdo nestane hvězdou, když si obrázek někoho, kdo hvězdou je, pověsí doma na stěnu. Ani křesťanem se člověk nestane, když Bibli považuje za pravdivou nebo se snaží slušně žít. Když na láhev sirupu nalepím etiketu drahého značkového vína, obsah se tím nezmění. Když v láhvi není to, co je napsáno na nálepce, je to podvod. Často se zaměňuje křesťanství s ideálem „dobrého" člověka, který patří do nějaké velké církve a souhlasí s tím, co se tam hlásá.
Stát se křesťanem - to podle Bible znamená narodit se. Když dítě přijde na svět, dostane jméno rodiny, do které se narodilo. A má také právní nárok na dědictví. Také křesťanem se člověk může stát jen tak, že se narodí.
Za Ježíšem přišel jednou vzdělaný, vysoce postavený Nikodém a měl v sobě plno otázek. Ježíše, za kterým se lidé tlačili, považoval za významného učitele, ale potřeboval vědět, kdo to vlastně je. Viděl, že dělá divy, věděl, že tohle by nedokázal sám ze sebe. V očích Nikodémových kolegů byl Ježíš někdo, kdo nedbal na žádná náboženská pravidla. Jedl s hříšníky, bavil se s prostitutkami. A farizeje označoval za pokrytce.
Nikodém byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně stál tento mocný potulný kazatel Ježíš, který měl na sobě něco tak přitažlivého, a na druhé straně měl své spolustraníky, kteří tohoto Ježíše nesnášeli a říkali, že Ježíš je určitě ve spojení s ďáblem. Když chtěl Nikodém vědět, kdo Ježíš opravdu je, musel se za ním vypravit a sám si to zjistit.
Ježíš mu hned na uvítanou odpovídá na otázku, se kterou Nikodém přišel:
„Jak získat věčný život?":
„Nikodéme, pokud se někdo nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království." (Jan 3,3, B21) Farizeus Nikodém se nechápavě ptá:
„Jak se může člověk narodit, když je už starý? Přece se nemůže vrátit do břicha své matky a přijít na svět znovu."
A Ježíš mu vysvětluje:
„Kdo se nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo; co se narodilo z Ducha, je duch."
Není tu řeč o tom, jestli je katolík, evangelík nebo někdo jiný. Otázkou je, jestli se narodil do Boží rodiny. Původcem každého života je Boží duch. Stvoření není jen hmota. Všechno živé je hmota, které Boží duch dal život. Když Bůh tvořil člověka z prachu na zemi, vdechl do něj dech života. Teprve tak se člověk stal živou duší.
V biblické knize Jób se píše:
„Kdyby ho jen tak napadlo svůj dech, svého ducha odejmout, všechno živé by rázem pomřelo, lidstvo by se bylo do prachu vrátilo!" (Jób 34,14, B21)
Bez dechu by člověk neměl pozemský život a bez Božího Ducha by neměl nový, věčný život.
Tím, co se stalo kdysi v ráji, se člověka zmocnil jiný, zhoubný duch, který ho nyní utváří. Člověk dostal neblahé dědictví: něco ho stále žene k nezávislosti na Stvořiteli, a to přechází z generace na generaci.
Člověka zatíženého hříchem odděluje od svatého Boha hluboká propast. Když Bible mluví o hříchu, pak nemá na mysli především morální selhání. Hřích znamená doslova „minout cíl". Jsme stvořeni tak, že Boha potřebujeme, že on je cílem, smyslem našeho života. A základní hřích spočívá v tom, že utíkáme opačným směrem, daleko od Boha a honíme se za falešnými cíli.
V tom je začátek vší bídy a všeho zla na světě: láska zaměřená na sebe a na majetek; důvěra obrácená v nedůvěru; věrnost se stala nevěrností a nespolehlivostí; bezpečí se změnilo v strach; péče o druhé se stala honbou za mocí; vnitřní vyrovnanost se stala neklidem a agresivitou. Nitro člověka se musí změnit, od základu obnovit, aby byl člověk schopným vejít do Božího království.
Voda v Bibli znázorňuje očištění, obnovení. Člověk odešel od pramene živé vody a potřebuje se k němu vrátit, chce-li se zachránit. Biblické slovo „pokání" znamená jednoduše odvrátit se od zlého, skoncovat s ním a obrátit se k Bohu. Aby to bylo možné, on sám překlenul tu zející propast naší opuštěnosti - dal za nás svého milovaného Syna. Jeho krev je mostem nad hlubokou trhlinou mezi Bohem a člověkem. Kdo své hříchy vyzná a Ježíše přijme jako Boží nabídku smíření, může znovu navázat bezprostřední vztah s Bohem.
Jan to popisuje takto:
„Říkáme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý - odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti." (1. Janův 1,8-9)
Kdo Ježíše přijme jako svého Zachránce a Pána, tomu Bůh jednak odpustí hříchy, ale také mu dá nový, věčný život.
Jednoho starého muže, bylo mu už přes devadesát, se zeptali: „Máte rád Pána Ježíše?" Stařec s radostným úsměvem odpověděl: „Ano, mám ho rád, a můžu vám říct něco ještě lepšího: On má rád mě!"
Věčný život nezačíná teprve až někdy po smrti, ale v den, kdy přijmeme Pána Ježíše - tehdy se do věřícího člověka nastěhuje Duch svatý. Tak to Bůh slibuje:
„A to svědectví je toto: Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá život. Tyto věci píšu vám, kteří věříte ve jméno Božího Syna, abyste věděli, že máte věčný život." (1. Janův 5,11-13)
Jestli se Nikodém stal křesťanem, to nemůžeme s jistotou říct. Jisté však je, že setkání s Ježíšem ho nenechalo v klidu. Jednou je o něm řeč, jak se v nebezpečné situaci při jednání synedria Ježíše zastal. A pak se objevuje po Ježíšově smrti a prokazuje mu velkou čest. Podle Bible přinesl 30 kilo cenné vonné masti pro nabalzamování Ježíšova mrtvého těla.
Myslím, že Nikodém poznal, kdo Ježíš Kristus je, že je Boží Syn. Nespokojil se s tím, co o něm říkali lidé; sám šel, aby se zeptal a vyjasnil si to. Během onoho nočního rozhovoru mu Pán Ježíš řekl:
„Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (Jan 3,16)
Možná to byla právě tato slova, co mu otevřelo oči. A na otázku, jestli je křesťan mohl potom odpovědět jasně a určitě.
Yvonne Schwengelerová (Ethos 2010/3)
převzato s laskavým svolením časopisu Ethos