Dnešní postmoderní společnost vyžaduje od lidí stálý úsměv, humor, dobrou náladu. Vyžaduje, abychom nebyli „zapšklí“ a smutní, alespoň ne na veřejnosti. Abychom pokud možno nebyli ani moc vážní, všechno brali s nadhledem a byli vždy připraveni vesele si zalaškovat a zaflirtovat s každým, koho potkáme. Z veselí a flirtování se stal způsob komunikace dnešní doby. Bez ohledu na to, jestli mám manžela nebo manželku, jestli jsem sám nebo s někým chodím – vyžaduje se, abych se do obecného flirtování a chichotání zapojil, jinak jsem „mimo“. Erotický a sexuální podtext pronikl do každé oblasti běžného života a komunikace ve společnosti. Svádění a flirtování se stalo normou. I mnozí křesťané ochotně přistoupili na tento způsob komunikace a novodobé „zábavy“.
Jablko se kazí postupně. V první fázi se v jablku hniloba šíří způsobem pro naše oči neviditelným. Z biologického hlediska hniloba patří mezi houby. Pod mikroskopem můžeme najít vlákna houbového mycelia, která se z místa nákazy šíří do okolních tkání. Napadené jablko dlouho vypadá jako zdravé. Ve druhé fázi mycelium houby v napadené části plodu vyloučí již tolik cizorodých látek a výrazně naruší původní strukturu, až vznikne to, co vidíme jako shnilé místo. Běžně se takové místo vykrojí a jablko se dá ještě sníst. (Odborníci možná namítnou, že takové jablko bychom již jíst neměli, protože houba je v této fázi prorostlá do velké části plodu. Nu dobrá, kdo chce, ať takové jablko zahodí, ale my jsme taková jablka vždycky vykrajovali, a jak byla dobrá!) Ve třetí fázi je plod opravdu nepoživatelný - na první pohled vidíme, že jablko je celé shnilé, začíná se šířit nepříjemný zápach a osud jablka je tím zpečetěn. Skončí v kontejneru a na skládce odpadu.
Není to náhodou podobenství o dnešní společnosti? Ale ve které fázi se nacházíme? Je ještě možné jablko vykrojit a zachránit zdravou část?
Jako křesťané nenacházíme v dnešní společnosti mnoho věcí, ze kterých bychom mohli mít upřímnou radost. Většinou se jen těžko můžeme v této atmosféře mezi lidmi usmívat, pokud nechceme šlapat po svém svědomí. Naše srdce je naopak sevřeno bolestí a lítostí nad stavem, kam až se společnost dostala. Spolu s apoštolem Pavlem cítíme: „…mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci … za své bratry, za lid, z něhož pocházím. (Ř 9,2-4). Tu a tam se někdo nový obrátí k Bohu a zamiluje se do Ježíše - to je samozřejmě veliká radost! Bohužel, není to často. Samozřejmě - můžeme se radovat z Boha, z toho, že nás Pán Ježíš miluje a co všechno od něj máme, že nám nikdy nepřestává dávat dobré dary a sytí naše nitro svou milostí a sladkou blízkostí. To vše je velká radost. Tu a tam i ve společnosti někde zahlédneme, jak spravedlnost vítězí nad nepravostí. Občas ještě někde vítězí pravda a láska :-) Ve společnosti se ale rozšířil nový mor: mor povinných úsměvů, mor povinného veselí – nemoc dnešní doby. Nemocí dnešní doby není smutek, ale to, co svět nazývá „radostí“. Mor povinného laškování a chichotání se světem, který ale ve skutečnosti hyne. Mor flirtování, svádění a smilstva. Jako slimáci v době vegetace zaplavují zahrádky a požírají úrodu, tak duch smilstva zaplavil dnešní dobu.
Pokud jsme křesťané a jsme jen trochu citliví, nemůžeme si pomoci a budeme nad tím vším zoufale plakat… Naše srdce bude volat k Bohu o milosrdenství, o milost i o Boží spravedlivé soudy. Bída tohoto světa, který je navenek bohatý, úspěšný a zářící víc než kdy v minulosti, ale uvnitř je ubohý, bídný, nahý a shnilý - též víc než kdy v minulosti… to nás vždy znovu a znovu přivede na kolena a dovede k slzám pokání a lítosti. Bolest nad světem, který hyne. Shnilý a umírající svět se bláhově domnívá, že je na vrcholu svého rozkvětu, ale přitom - jablko se již stalo téměř nepoživatelným.
Svévolníci bují jako plevel, všichni pachatelé ničemností rozkvétají… (Ž 92,8). Pravda vyprchala, kořistí se stává ten, kdo se varuje zlého. Hospodin to však vidí… (Iz 59,15).
Jako křesťané máme volbu: Buď se přizpůsobíme tomuto světu a budeme jako oni: veselí a flirtující, budeme „in“, budeme „sexy“, budeme „zábavní“… Svět nás bude milovat, protože mu budeme patřit. („Kdybyste patřili ke světu, svět by miloval to, co je jeho… J 15,19) Budeme jako ti „rozkvétající svévolníci“ (Ž 92,8).
Nebo se rozhodneme, že nebudeme kolaborovat s duchem tohoto světa, s duchem smilstva, ale že budeme jiní. Od tohoto rozhodnutí ale začneme být pro tento svět nepřijatelní a divní: zřejmě příliš vážní, málo se smějící, málo veselí… Svět nás uvidí klečet a plakat, když oni se budou veselit. Ti přemýšlivější z nich časem pochopí, že se rmoutíme a pláčeme nad nimi a pro ně. Někteří potom poznají pravdu a obrátí se k Bohu.
Budeme plakat nad hynoucím světem. Nad jablkem světa, které se již nedá vykrájet a sníst, protože překročilo hranici, kdy bylo ještě jedlé, a hniloba již začíná páchnout… Budeme naříkat, plakat a volat k Bohu o spásu, o milosrdenství a milost pro dnešní zvrácený svět, volat po jeho záchraně, budeme ale volat i po Božích spravedlivých soudech, které jsou též vždy projevem Boží milosti. Bůh často ze svého milosrdenství dává časné spravedlivé soudy, aby mnohé odvrátil od ještě větší jejich zvrácenosti a zastavil je na cestě jejich pádu. Je velký rozdíl mezi časnými a věčnými Božími soudy. Časnými (pozemskými) soudy nás Bůh vede k pokání a návratu k Němu – a to právě proto, abychom nemuseli jednou zakusit Jeho věčný soud… „Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.“ (1.Kor.11,32). Kéž dostane dnešní svět ještě šanci obrátit se a zakusit Boží spásu!
„Co zbylo po housenkách, sežraly kobylky, co zbylo po kobylkách, sežrali brouci, co zbylo po broucích, sežrala jiná havěť. … Kvílej, jako panna oděná žíněnou suknicí kvílí pro ženicha svého mládí. … Pole je popleněno, truchlí role; je popleněno obilí, vyschl mošt, došel čerstvý olej. Kněží, opásejte se k naříkání, kvílejte, sluhové oltáře, vejděte, nocujte v žíněných suknicích, sluhové mého Boha, neboť dům vašeho Boha je zbaven obětních darů a úliteb. Uložte půst, svolejte slavnostní shromáždění … do domu Hospodina, svého Boha, a úpějte k Hospodinu…
Navraťme se k Bohu celým srdcem, v postu, pláči a nářku. Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem. Kdo ví, nepojme-li ho opět lítost a nezanechá-li za sebou požehnání, a zase budou obětní dary a úlitby pro Hospodina, vašeho Boha. … uložte půst, svolejte slavnostní shromáždění! Shromážděte lid, posvěťte sbor, sezvěte starce, shromážděte pacholátka i kojence od prsů, ať vyjde ženich ze svého pokojíku a nevěsta ze své komůrky. Ať mezi chrámovou předsíní a oltářem pláčou kněží, sluhové Hospodinovi, ať prosí: „Ušetři, Hospodine, svůj lid, nevydávej své dědictví potupě, ať nad nimi nevládnou pronárody. Proč se má mezi národy říkat: ‚Kde je jejich Bůh?‘“ (Joel 1.- 2. kap.,zkrác.)