Buď skromný, ne drzý,

mlčenlivý, ne upovídaný!

Když někdo mluví, mlč,

když tě osloví, poslouchej.

Když něco potřebuje, ukaž dobrou vůli,

je-li to v souladu s dobrou vůlí Boží.

Když jsem přemýšlel nad tím, co znamená být skromný, zjistil jsem, že to není tak jednoduché skromnost definovat. Co znamená být skromný? A proč mám takový být?

Začněme tím, co skromnost není: Skromnost rozhodně není apatie k životu, či rezignace na osobní rozvoj v duševní, duchovní, fyzické, či sociální oblasti.

Skromnost by se dala popsat jako absence sžíravé touhy mít to, co nemám. Nebo jako svoboda od neustálé nespokojenosti se svou životní situací. Možná také, jako přijetí svých vlastních hranic – fyzických, duševních, intelektuálních, finančních, či sociálních. Řekl bych, že skromnost má blízko ke spokojenosti. Spokojenosti s tím, co mám a kým jsem. S tím, co mi „příroda nadělila“. Skromnost je opakem nestřídmosti, či rozmařilosti. Skromnost člověka chrání před touhou po dokonalosti, kdy člověk již ztrácí svobodu, kdy radost ze života nahradí úzkost z nemožnosti dosáhnout dokonalosti. Skromnost také chrání člověka před závistí, která ho rozežírá a ničí.

Když nad tím tak přemýšlím, docházím k závěru, že skromný člověk je člověk šťastný, protože je svobodný, nezávislý na vnějších okolnostech, na lidech, na úspěchu, uznání, hodnocení druhých. Skromný člověk je svobodný, protože je šťastný v tom co má a kým je. Jeho schopnost být šťastným vychází z jeho nitra, nikoliv z vnějších okolností. Se skromným člověkem je dobře i druhým lidem, protože z něho druzí cítí, že je respektuje, nepřekračuje hranice, umí naslouchat a je ochoten pomoci.