Jako „správné“ dítě z křesťanské rodiny jsem o Bohu začal přemýšlet velmi brzy. První impulz, který si pamatuji, byla jedna velmi provokativní otázka, která mi několik let rezonovala v hlavě. V mých vzpomínkách ji přisuzuji své prababičce, která zemřela, když mi byly zhruba 3 roky. Je ale možné, že se mě na to ptal někdo úplně jiný a vzhledem k nízkému věku jsem si to zapamatoval špatně. Je také možné, že ta otázka zněla úplně jinak, nebo že se mě na ni nikdy nikdo ani neptal a všechno si vymyslela má dětská fantazie. Ať je pravda kdekoliv, tato otázka byla prvním milníkem, který mě směřoval na cestu ke Kristu. Ta otázka zněla:
„Peťo, až umřeš. Půjdeš do nebe nebo do pekla?“
Vždy jsem odpověděl, že nevím. Jak to přece můžu vědět! A tak jsem se ptal ostatních. Rodičů, možná učitelů v besídce, babiček… odpověď všech mě na jednu stranu fascinovala, ale na druhou neuvěřitelně frustrovala. Všichni mi shodně odpověděli: „Prostě to vím, že půjdu do nebe. Pokud i ty budeš spasen, tak to budeš vědět.“ Já to ale nevěděl! Znamenalo to, že do nebe nepůjdu?
S touto otázkou se má dětská víra prala, zatímco jsem vyrůstal jako „průměrné“ dítě křesťanských rodičů. Znal jsem biblické příběhy, znal jsem verše nazpaměť a modlil jsem se k Pánu Bohu. Dá se říci, že jsem věděl, jak má žít správný křesťan, ale nechápal jsem podstatu vztahu s Pánem Ježíšem.
Když jsem byl o něco starší (asi kolem 9 let), stala se zvláštní událost. Při jednom kázání Pavla Škrobáka jsem pochopil, že křesťanství není sled nějakých rituálů, které se Bohu líbí, ale že musíme skutečně pozvat Ježíše, aby se stal našim Pánem. Dnes vím, že toto pochopení bylo dílo Ducha Svatého. Zeptal jsem se tedy večer rodičů, jak se to stane, že přijde Ježíš do mého srdce. Táta mi poradil jednoduchou modlitbu a já se ji ve víře modlil. Stal se největší zázrak v mém životě – prostě jsem věděl, že Ježíš je mým zachráncem a že budu v nebi. Nemusel jsem hledat důkazy o existenci Boha, nemusel jsem ani studovat složitou teologii, kterou bych ve svém věku ani nebyl schopen vstřebat. Největší důkaz mi byl nadpřirozeným způsobem dán. Stačilo se setkat s Boží milostí. Asi v 10 letech jsem se nechal pokřtít a této skutečnosti dodnes nelituji.
Po svém obrácení jsem však začal bojovat další boj. Tento boj byl ve jménu čistého života, služby a hledání způsobů, jak následovat Pána Ježíše. Často jsem byl nešťastný z toho, že se můj život po obrácení nijak nezměnil. Nepřestal jsem kouřit, protože jsem nikdy nekouřil. Nepřestal jsem brát drogy, protože jsem ani nikdy žádné nebral a mí spolužáci žádnou změnu neviděli, protože jsem se jako křesťan choval vždycky (i když to dříve bylo spíše ze zvyku). Musel jsem pochopit, že nejsem spasen na základě svých skutků. Musel jsem také pochopit, že následování Ježíše je celoživotním během a že plnost poznání Boha bude až na věčnosti. Musel jsem se naučit Bohu věřit i v situacích, kdy jej nevidím (právě proto se tomu říká víra). Musím postupně dělat další a další krůčky víry, kterými mě Bůh vede.